Vyhledávání - Nejvyšší soud
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu
Zpět na list
Nové hledání
22 Cdo 261/2023
citace
citace s ECLI
Právní věta:
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 19. 9. 2023
Spisová značka : 22 Cdo 261/2023
ECLI: ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.261.2023.1
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Vlastnictví
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb. Kategorie rozhodnutí: D
Zveřejněno na webu: 4. 1. 2024
Podána ústavní stížnost
Datum podání Spisová značka ECLI Soudce zpravodaj Výsledek Datum rozhodnutí
I.ÚS 3347/23
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz .
22 Cdo 261/2023-1043
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) FÜRST VON LIECHTENSTEIN STIFTUNG , reg. č. FL – 0001,030.270-0, se sídlem Bergstrasse 5, Vaduz, Lichtenštejnské knížectví, a b) H. A., zastoupených Dr. Erwinem Hanslikem, advokátem se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 1078/1, proti žalovaným 1) České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, 2) České republice - Státnímu pozemkovému úřadu , IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, 3) České republice - Ministerstvu obrany , IČO 00022985, se sídlem v Praze 6, Tychonova 221/1, 4) Ředitelství silnic a dálnic ČR , IČO 65993390, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 546/56, 5) Lesy České republiky, s. p. , IČO 42196451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, 6) Povodí Vltavy, státní podnik , IČO 70889953, se sídlem v Praze 5, Holečkova 3178/8, a 7) Povodí Labe, státní podnik , IČO 70890005, se sídlem v Hradci Králové, Víta Nejedlého 951/8, o vyklizení nemovitých věcí, event. zaplacení 700 000 Kč, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem a o zaplacení 610 000 Kč, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 3 C 498/2018, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2022, č. j. 28 Co 70/2022-913, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Každý ze žalobců je povinen zaplatit žalovaným 1), 2) a 5) na náhradě nákladů dovolacího řízení 150 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobci a žalovanými 3), 4), 6) a 7) nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se v tomto řízení domáhají vyklizení v žalobě uvedených nemovitých věcí, in eventum práva na náhradu za tyto nemovitosti ve výši 100 000 Kč, pokud by nemovitosti nebyly vydány, a náhrady za ušlé plody a užitky a náhrady škody za snížení hodnoty těchto nemovitostí v době od 1. 1. 1951 do současnosti ve výši 10 000 Kč u žalované 1), resp. 100 000 Kč u ostatních žalovaných. Žalobkyně a) se rovněž domáhá určení vlastnického práva k těmto nemovitostem. Žalobní návrh zdůvodnili tím, že žalobkyně a) je všeobecným právním nástupcem Františka Josefa II., knížete z Lichtenštejnu, jemuž byly nemovitosti konfiskovány podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa („dekret č. 12/1945 Sb.“). Československý stát tak měl v roce 1945 učinit přesto, že o konfiskaci jeho majetku rozhodl věcně nepříslušný správní orgán, a dále, že František Josef II. nebyl německé, nýbrž lichtenštejnské národnosti a pravidla o konfiskaci majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. se na něj nevztahovala. Smrtí Františka Josefa II. Lichtenštejna proto na žalobkyni a), jako jeho všeobecnou právní nástupkyni, přešlo vlastnické právo k nemovitým věcem a žalobci b) k nim pak podle vnitrostátního práva Lichtenštejnského knížectví přísluší právo požívací.
Okresní soud Praha-východ („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 7. 2021, č. j. 3 C 498/2018-501, žalobu zamítl (výroky I–XXII) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok XXIII–XXXVI).
Krajský soud v Praze („odvolací soud“) k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 30. 5. 2022, č. j. 28 Co 70/2022-913, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II–VIII).
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci („dovolatelé“) dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, („o. s. ř.“) a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, že jejich žalobní požadavky nejsou opodstatněné. Obsahem podaného dovolání je zejména zpochybnění procesu konfiskace majetku jejich právního předchůdce, lichtenštejnského knížete Františka Josefa II., ke které došlo na základě dekretu. Mají rovněž za to, že v poměrech projednávané věci nepředstavují jejich požadavky obcházení restitučního zákonodárství ve smyslu stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 („stanovisko“). Navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná 1) ve vyjádření k dovolání uvedla, že v totožné věci, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 19 C 318/2018 byl 23. 9. 2020 vydán rozsudek Krajského soudu v Praze, č. j. 30 Cdo 83/2020-863, kterým byl potvrzen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně č. j. 19 C 318/2018-650. Dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího rozsudku bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2021, č. j. 22 Cdo 815/2021-1151. Rozhodl již také Ústavní soud, který nálezem ze dne 6. 4. 2023, sp. zn II. ÚS 657/22, ústavní stížnost zamítl. Nalézací soudy a Ústavní soud se zabývaly argumentací žalobců, poskytly právní názor, který se opírá o stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, a usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2130/17, sp. zn. II ÚS 405/98 a sp. zn. II. ÚS 1920/2021. Žalovaná 1) navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Žalovaná 2) navrhla rovněž odmítnutí dovolání, případně zamítnutí. Podrobně se vyjádřila k dovolacím námitkám s tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu.
Žalovaný 5) ve vyjádření k dovolání uvedl, že se ztotožňuje s rozsudkem odvolacího soudu, neboť právní posouzení odpovídá rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Poukázal také na usnesení Nejvyššího soudu ze 13. 12. 2021, č. j. 22 Cdo 815/2021
-1151, kterým Nejvyšší soud odmítl dovolání žalobců v obdobném sporu. Rovněž usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4705/2016, bylo odmítnuto dovolání žalobců a ústavní stížnost odmítnuta usnesením ze dne 20. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2130/17. Žalovaný 5) navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto, případně odmítnuto.
Žalovaní 3), 4), 6) a 7) se k dovolání nevyjádřili.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Dovolání není přípustné, neboť otázky, které dovolatelé ve velmi obsáhlém dovolání nastínili, řešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, od níž nemá dovolací soud důvod se jakkoli odchýlit, a to i ty otázky, které dovolatelé považují za dosud neřešené.
Dovolací soud připomíná, že je-li judikatorně dovolacím soudem vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nemá smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěr však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15). V posuzované věci poskytly nalézací soudy dovolatelům rozsáhlý výklad otázky konfiskace majetku podle dekretu, který nijak nevybočuje z již ustálených závěrů, na nichž se sjednotila judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu, a dovolací soud nevidí žádný důvod k tomu, aby se od těchto závěrů jakkoli odchýlil.
V nyní posuzované věci bylo právnímu předchůdci žalobců odňato vlastnické právo jak fakticky (převzetím majetku státem v roce 1945 na základě dekretu č. 12/1945 Sb.), tak i konfiskačními akty. Dovolatelé nyní poukazují na skutečnosti, které měly konfiskaci bránit, odmítají, že byly splněny podmínky dekretu, a dovolávají se nezákonnosti konfiskačního rozhodnutí. Dovolatelé se prostřednictvím velkého množství námitek snaží prokázat, že na jejich právního předchůdce se právní předpisy o konfiskaci majetku vůbec nevztahují, a že rozhodnutí správního orgánu vydané na jejich základě stíhají vady, pro které je nicotné.
Ke konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. a k možnosti přezkumu její opodstatněnosti, jakož i k otázce aplikace stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005 na posuzovanou věc:
Ke konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. a k možnosti přezkumu její opodstatněnosti (v poměrech obdobných skutkových okolností jako v projednávané věci) se Nejvyšší soud velmi podrobně vyjádřil již v usnesení ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4705/2016, proti kterému byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud coby zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 20. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2130/17, odmítl (všechna zde a dále uváděná rozhodnutí Nejvyššího i Ústavního soudu jsou dostupná na webových stránkách www.nsoud.cz a nalus.usoud.cz).
Ústavní soud v tomto rozhodnutí srozumitelně odůvodnil, proč se na posuzovanou věc vztahuje stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005, a že nelze toto stanovisko shledat překonaným. Opět tak potvrdil, že žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství a nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948, a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. Dále dovodil, že právním důvodem konfiskace majetku podle dekretu byl dekret samotný; docházelo k ní tudíž k datu jeho účinnosti (23. 6. 1945), k němuž se předmětné nemovitosti staly majetkem Československého státu, přičemž následné konfiskační rozhodnutí mělo jen deklaratorní charakter (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4716/2016, a ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5583/2016). Ústavní soud dále uvedl, že vydání restitučních předpisů, jejichž účelem bylo zmírnit některé, převážně majetkové, křivdy způsobené v době po 25. 2. 1948 (zejména zákony č. 87/1991 Sb., č. 229/1991 Sb., č. 243/1992 Sb., č. 403/1990 Sb., a další), resp. „samo zakotvení restitučních nároků bylo beneficiem státu – přesně vymezeným z hlediska časového a věcného.“
Ústavní soud rovněž zdůraznil, že „Evropský soud pro lidská práva ve svých rozhodnutích takto stanovenou hranici nezpochybnil, nýbrž naopak zřetelně konstatoval (např. v rozhodnutí ze dne 7. 3. 2003 Jantner proti Slovensku, rozhodnutí ze dne 27. 6. 2004, B. proti Polsku), že článek 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, zaručující ochranu vlastnického práva nemůže být vykládán tak, že by jakkoli omezoval svobodu smluvních států při výběru podmínek, za kterých přistoupí k navracení majetku, který na ně byl převeden předtím, než ratifikovaly Úmluvu. Rovněž nijak neomezuje jejich svobodu stanovit působnost restitučních norem a podmínky, za kterých lze vrátit majetek osobám, které ho byly zbaveny (rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. proti Slovensku, shodně rozsudek jeho velkého senátu ve věci K. proti Slovensku). Právo na obnovení vlastnického práva jim tedy garantováno není.“
V nyní posuzované věci bylo nalézacími soudy zjištěno, že Československý stát se v roce 1945 chopil držby sporných nemovitých věcí na základě dekretu č. 12/1945 Sb. a právní předchůdce žalobců František Josef II. z Lichtenštejnu byl podle tohoto dekretu vyhláškou bývalého Okresního národního výboru v Olomouci ze dne 3. 7. 1945, č. j. 470/pres., označen za osobu německé národnosti. Konfiskaci svého majetku se přitom tehdy dostupnými právními prostředky neúspěšně bránil. S ohledem na výše uvedené závěry je tak nesporné, že nemovitosti přešly do vlastnictví státu dnem účinnosti dekretu, a tímto dnem také zaniklo vlastnické právo právního předchůdce žalobců. Z tohoto důvodu pak nemohl František Josef II., kníže z Lichtenštejnu, převést věnovací listinou ze dne 3. 1. 1970 sporný majetek na žalobkyni a), a žalobci se tudíž nemohou úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva za použití obecných občanskoprávních institutů – žaloby na určení vlastnického práva, žaloby na vyklizení a žaloby na vydání věci (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 493/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1703/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4705/2016).
Je rovněž zřejmé, že postup dovolatele, který nebyl nikdy oprávněnou osobou podle restitučních předpisů, není jejich obcházením; o to jde zejména tam, kde osoby, které existující restituční nárok včas a řádně neuplatnily, se později pokoušely napravit tím vzniklý stav pomocí žalob podle tzv. obecných předpisů. Problém je v poměrech projednávané věci v něčem jiném; předchůdci dovolatelů bylo odňato vlastnické právo jak fakticky (převzetím majetku státem v roce 1945 na základě dekretu č. 12/1945 Sb.), tak i konfiskačními akty. Dovolatelé nyní poukazují na skutečnosti, které měly konfiskaci bránit, odmítají, že byly splněny podmínky dekretu č. 12/1945 Sb., a dovolávají se nezákonnosti konfiskačního rozhodnutí. I kdyby jim bylo možno přisvědčit a uznat, že jim byla konfiskací způsobena křivda, šlo by o křivdu způsobenou před 25. 2. 1948, a takové křivdy se podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodčiňují (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4705/2016).
Přípustnost dovolání proto nemohou založit námitky dovolatelů, jimiž polemizují s názorem odvolacího soudu ohledně aplikace stanoviska na posuzovanou věc, neboť jak Ústavní soud, tak i Nejvyšší soud ve své rozsáhlé judikatuře, navazující právě na výklad stanoviska, podrobně vysvětlily, že obnova vlastnického práva k majetku zabavenému podle dekretu č. 12/1945 Sb. je i nadále výslovně vyloučena.
K otázce posuzování případných vad konfiskačního řízení:
K otázce posuzování případných vad konfiskačního řízení se velmi podrobně vyjádřil Ústavní soud v již uvedeném stanovisku, v němž dovodil, že skutečnosti nastalé před 25. 2. 1948 a jejich právní následky, nelze-li na ně v taxativně stanovených případech aplikovat příslušná ustanovení restitučních zákonů, jsou dokonanými skutečnostmi jak z pohledu práva mezinárodního, tak i z pohledu práva vnitrostátního. Dále uvedl, že konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. byla zákonným aktem, jenž nelze posuzovat z hlediska vad, nicotnosti či věcné nesprávnosti na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, není-li to zákonem výslovně připuštěno, a že odmítnutí ochrany tvrzenému právu nemůže být v takových případech v rozporu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Opakovaně přitom ve své rozhodovací praxi zdůraznil, že ve věcech konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. zpravidla docházelo ke konfiskaci přímo ze zákona bez správního řízení (srovnej usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 89/94 ze dne 10. 11. 1994), byl-li vlastník věci již jako osoba, jejíž majetek konfiskaci podléhal, ze strany státních orgánů označen (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 155/03) a jestliže on sám nenavrhl, aby bylo ve správním řízení rozhodnuto, nebo vydání takového deklaratorního rozhodnutí neuznal za potřebné sám správní úřad. Odvolací soud v této souvislosti vyložil, že tyto námitky nejsou v poměrech projednávané věci opodstatněné, neboť z hlediska restitučních předpisů nejsou (s ohledem na časovou a osobní působnost těchto předpisů) relevantní a obecnou úpravu nelze s ohledem na speciální povahu restitučního zákonodárství aplikovat.
Žalobci v této souvislosti rovněž namítají, že pouhou rozšiřující interpretací restitučních předpisů, které se na žalobce nevztahují osobně ani věcně, jim byla odepřena soudní ochrana a právo na spravedlivý proces a další práva zakotvená v Listině základních práv a svobod.
Jak již bylo uvedeno shora, i kdyby bylo možné dovolatelům přisvědčit a uznat, že jim byla konfiskací způsobena křivda, šlo by o křivdu způsobenou před 25. 2. 1948 a takové křivdy se neodčiňují (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4705/2016), neboť „samo zakotvení restitučních nároků bylo beneficiem státu – přesně vymezeným z hlediska časového a věcného“ (srovnej stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005).
S ohledem na výše uvedené závěry rovněž nemohou být připuštěny námitky dovolatelů ohledně tvrzené nicotnosti správního aktu – vyhlášky ze dne 3. 7. 1945, č. j. 470/pres. – pro nedostatek věcné pravomoci bývalého Okresního národního výboru v Olomouci, z důvodu absolutní jurisdikční a exekuční imunity Františka Josefa II. z Lichtenštejnu jako hlavy státu, z důvodu neexistence orgánu, který jej měl vydat, či z důvodu jeho nevykonatelnosti. Bez ohledu na to, jaké argumenty dovolatelé k vadám konfiskačního řízení předkládají, jaké důkazy k prokázání svých tvrzení navrhují a jaké právní otázky v souvislosti s namítanými vadami konfiskačního řízení vymezují, nemůže jim dovolací soud přikládat žádnou právní relevanci, neboť jak již bylo mnohokrát judikaturou vyloženo, tvrzení o vadách v konfiskačním řízení vydaného rozhodnutí samo o sobě není s to účinky konfiskace zpochybnit, neboť právním titulem přechodu vlastnického práva zde není tento správní akt, nýbrž dekret č. 12/1945 Sb. samotný.
To platí s ohledem na vymezenou přípustnost dovolání zejména ve vztahu k námitce, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka jurisdikční imunity hlavy státu v roce 1945. Skutečnost, že právní předchůdce byl ve smyslu mezinárodního práva hlavou neutrálního státu, a tudíž na něj mohla dopadat jurisdikční imunita, nemůže vést k přezkumu a ochraně jeho vlastnického práva k majetku, který pozbyl před únorem 1948 na základě dekretu č. 12/1945 Sb. Je tomu tak zejména z důvodu historických a právních okolností, za nichž dekret č. 12/1945 Sb. v roce 1945 vznikl. Skutečnost, že vydání dekretu bylo i z hlediska mezinárodního práva legálním a legitimním aktem, respektuje i Evropský soud pro lidská práva. K možnému průlomu za danou časovou hranici by mohlo dojít již jen cestou zákona, a to pouze v případě, že by vyvstala nutnost řešit určitou problematiku. Tou ale není tvrzená jurisdikční imunita hlavy státu.
Dovolatelé v této souvislosti dále namítají, že jim odvolací soud svým postupem odepřel právo na spravedlivý proces a porušil tím i další práva a zásady, jako například právo na přístup k nezávislému soudu s plnou pravomocí věc projednat, právo na přezkoumatelné a řádné odůvodnění, majetkové právo každé samostatně a ve spojení se zákazem diskriminace, zásadu rovnosti zbraní, právo na soukromý a rodinný život, právo na účinné právní prostředky nápravy, jakož i práva vyplývající z mezinárodních nástrojů ochrany v oblasti lidských práv a mnohá další. Rovněž dovolatelé namítají nepřezkoumatelnost rozhodnutí nalézacích soudů.
Dovolací soud žádné zde uváděné porušení práv nebo zásad neshledává. Skutečnost, že odvolací soud založil své řádně a přezkoumatelně odůvodněné rozhodnutí na závěru, s nímž dovolatelé nesouhlasí, nezakládá porušení jejich ústavně zaručených práv. Dovolatelé staví své námitky na tom, že konfiskace majetku jejich právního předchůdce byla nezákonná. Tak tomu ale není. Evropský soud pro lidská práva dal zcela jasně najevo, že státy mají volnost ve stanovení podmínek pro zmírnění některých majetkových křivd. Judikatura Ústavního soudu v tzv. restitučních věcech byla sjednocena plénem Ústavního soudu, podle jehož stanoviska soudy nižších stupňů postupovaly, a přitom dovolatelům poskytly rozsáhlý rozbor konstantně zastávaného názoru k této problematice a svá rozhodnutí i velmi podrobně odůvodnily. Od závěrů zde uvedených se nehodlá dovolací soud v poměrech posuzované věci odchýlit.
K námitce, že pouhé faktické užívání předmětných nemovitostí nepožívá v tomto případě zákonné ochrany :
Dovolatelé považují za nevyřešenou právní otázku, zda ochrana faktického užívání nemovitostí státem, při absenci prokázání vlastnického titulu, který není ani obsažen ve sbírce listin katastru nemovitostí, má přednost před ochranou vlastnického práva žalobců a souvisejících majetkových nároků.
Z provedeného dokazování ovšem vyplývá, že v poměrech projednávané věci titulem, na základě kterého nabyl vlastnické právo k těmto nemovitostem stát a došlo ke konfiskaci majetku právního předchůdce žalobců, byl bezpochyby dekret č. 12/1945 Sb. (ostatně v poměrech projednávané věci je u těchto nemovitostí zapsáno vlastnické právo České republiky s tím, že u jednotlivých nemovitostí svědčí právo hospodařit s tímto majetkem státu žalovaným).
Relevantní není v této souvislosti ani odkaz žalobců na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2021, sp. zn. 24 Cdo 3774/2020. Je nutné zdůraznit, že v tomto rozhodnutí nezpochybnil Nejvyšší soud vlastnické právo státu k nemovitostem, které měl nabýt za obdobných skutkových okolností jako v projednávané věci, ovšem řešil právní otázky vztahující se k zápisu vlastnického práva státu k těmto nemovitostem do katastru nemovitostí a soulad postupu státu s katastrálními předpisy.
Nejvyšší soud považuje za důležité zdůraznit, že skutečné vlastnické poměry nemusí odpovídat stavu katastru (evidence) nemovitostí, o čemž ustálená rozhodovací praxe nikdy nepochybovala. To, že stát je odpovědný za vedení evidence nemovitostí ve veřejných knihách, ještě neznamená, že ztrácí své (skutečné) vlastnické právo ve prospěch knihovního vlastníka; k nabytí vlastnictví podle dekretu č. 12/1945 Sb. docházelo ex lege, bez ohledu na intabulaci. A vzhledem k omezenému uplatnění principu materiální publicity v letech 1951–2014 nemohl podle platného práva knihovní vlastník z nesprávného zápisu v jeho prospěch dovozovat více, než – nanejvýše – dobrou víru, o kterou se opírala jeho držba (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4705/2016). Jinými slovy došlo-li by k nabytí vlastnického práva státu na základě konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. a (hypoteticky) by nebylo zapsáno vlastnické právo státu v katastru nemovitostí, neztrácí stát pouze na základě těchto skutečností vlastnické právo ke konfiskovaným nemovitostem. Ze stejného důvodu není přiléhavý ani odkaz žalobců na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci NÉŠIČ v. Montenegro.
V této souvislosti dovolatelé rovněž namítají, že stanovisko žádným způsobem neřeší možnost mimořádného vydržení nemovité věci státem za situace, v níž je nemovitá věc státem okupována bez právního titulu. Tato námitka přípustnost dovolání rovněž nezakládá. V nyní posuzované věci byl tím titulem ke konfiskaci majetku právního předchůdce žalobců bezpochyby dekret. Nejedná se tedy o případ, kdy majetek přešel na stát bez právního důvodu. Námitka je proto bezpředmětná (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2021, sp. zn. 22 Cdo 815/2021).
K nesprávnému posouzení nároku na peněžitou náhradu a nároku na náhradu škody:
Obsahem podaného dovolání jsou rovněž námitky, že právní předchůdce žalobců byl v rozporu s mezinárodním právem zbaven vlastnického práva, aniž by mu byla přisouzena náhrada. Ústavní soud však již v usnesení ze dne 20. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2130/17, vysvětlil, že absence náhrady je inherentním znakem konfiskace, pro kterou z podstaty věci nemusí být splněny dnešní podmínky vyvlastnění podle čl. 11 odst. 4 Listiny (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2021, sp. zn. 22 Cdo 815/2021). Na základě shora uvedeného lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný, je založen na právních otázkách, které odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, a dovolací soud nemá důvod vyřešené právní otázky posoudit jinak.
Dovolací soud ještě dodává, že usnesením ze dne 14. 3. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3013/2022, odmítl dovolání žalobců proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byla zamítnuta žaloba, kterou se domáhali vyklizení nemovitostí, in eventum peněžité náhrady a žalobkyně a) určení vlastnického práva řízeních, z důvodu neexistence jejich konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb.
Dále je třeba také uvést, že výše uvedené závěry aproboval Ústavní soud v nálezu ze dne 6. 4. 2023, sp. zn. II. ÚS 657/22, kterým zamítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2021, sp. zn., 22 Cdo 815/2021, stejných žalobců ve skutkově obdobné věci, přičemž uzavřel, že na straně obecných soudů neshledal extrémní formalismus, který by bylo nutno napravit, ani odepření spravedlnosti. Ústavní soud opětovně podrobně vyložil, proč požadavkům žalobců nelze v mezích právního řádu České republiky vyhovět a uvedl, že „v situaci, kdy nejsou splněny podmínky stanovené zákonem, tj. vlastnictví, nelze se žalobou skutečně meritorně zabývat. Opačný postup by znamenal svévoli a postup v rozporu se zákonem. Obecné soudy se zabývaly všemi relevantními argumenty a soustředily se na skutečnosti spojené s právní podstatou sporu. Opačný přístup, který navrhují stěžovatelé, by byl v rozporu s předvídatelností práva a s požadavkem zákonnosti soudních řízení.“
Dovolání tak není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a proto je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobci povinnost uloženou jim tímto usnesením, mohou se žalovaní 1), 2) a 5) domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 19. 9. 2023
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu