Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Božetěcha Budinského, zastoupeného JUDr. Tomášem Hulvou, MBA, LL.M., advokátem, sídlem nám. Republiky 2/1, Opava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 ICdo 92/2025-121 ze dne 28. srpna 2025, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 12 VSOL 38/2025-86 ze dne 20. března 2025 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 3 ICm 1844/2024-42 ze dne 24. října 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, a Mgr. Kamila Tomana, sídlem Škroupova 441/12, Hradec Králové, insolvenčního správce dlužnice Jany Ausficírové, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1.Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). 2.Stěžovatel se žalobou domáhal určení (pravosti a výše dílčí) pohledávky č. P3, kterou přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužnice Jany Ausficírové ("dlužnice") u Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. KSOS 22 INS 2858/2024, z titulu neuhrazené směnky vlastní vystavené dlužnicí na částku 2 904 000 Kč. Krajský soud v Ostravě ("insolvenční soud") žalobu napadeným rozsudkem zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Ve svém odůvodnění insolvenční soud dospěl k závěru, že žaloba není z hlediska procesní legitimace účastníků přípustná, jelikož směřuje pouze proti insolvenčnímu správci. Insolvenční soud se zároveň neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že z obsahu samotné žaloby vyplývá, že směřuje nejen proti insolvenčnímu správci, ale i samotné dlužnici.
3.Vrchní soud v Olomouci ("odvolací soud") argumentaci stěžovatele v odvolání nepřisvědčil a rozsudek insolvenčního soudu napadeným rozsudkem potvrdil (výrok I), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
4.Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.
II.
Argumentace stěžovatele
5.Stěžovatel namítá, že přístup obecných soudů byl přepjatě formalistický. Podle jeho názoru se soudy odmítly žalobou věcně zabývat pouze z důvodu zjevného pochybení v označení účastníků řízení. Tvrdí, že z obsahu podané žaloby je zřejmé, že směřovala nejen proti insolvenčnímu správci, ale též proti samotné dlužnici. Poukazuje přitom zejména na označení dlužnice na obálce datové zprávy obsahující žalobu a dále na skutečnost, že se v žalobních tvrzeních věcně vypořádává s popěrnými námitkami dlužnice.
6.Stěžovatel dále namítá, že jej obecné soudy měly poučit a postupem podle § 43 odst. 1 občanského soudního řádu vyzvat k odstranění vad podání, zejména k upřesnění, vůči komu žalobu směřoval. 7.Podle jeho názoru vedl přepjatě formalistický postup obecných soudů rovněž k porušení zásady rovnosti účastníků řízení, jelikož došlo ke zvýhodnění insolvenčního správce a dlužnice na jeho úkor.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8.Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9.Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
10.Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a řídí se zásadou zdrženlivosti v zasahování do jejich činnosti. V řízení o ústavní stížnosti do jejich pravomocných rozhodnutí zasahuje pouze tehdy, byla-li jimi porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Jinými vadami se nezabývá.
11.Stěžovatel se v rámci své argumentace domnívá, že obecné soudy nepřihlédly k obsahu a smyslu jeho žaloby, když z ní mělo být patrné, že směřuje i proti samotné dlužnici. Obecné soudy pak měly k vzniklému stavu přistupovat přepjatě formalisticky, když stěžovatele ani nevyzvaly, aby upřesnil, vůči komu žaloba skutečně směřuje.
12.O situace tzv. přepjatého formalismu jde v případech, kdy je výklad zákona ze strany obecných soudů v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, kdy je sice formálně v souladu s textací předpisu, ale zcela odhlíží od reálných společenských vztahů, popř. kdy nezohledňuje vlastní účel právní regulace (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 320/06 ze dne 29. 10. 2008, nález sp. zn. III. ÚS 677/07 ze dne 1. 11. 2007, či nález sp. zn. I. ÚS 563/11 ze dne 13. 11. 2012). Ústavní soud se kontinuálně snaží o eliminaci přepjatého formalismu v činnosti orgánů veřejné správy (k tomu srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 708/17 ze dne 27. 3. 2018 a další nálezy tam v bodě 28 uvedené). Projednávaná věc však případem namítaného přepjatého formalismu zjevně není.
13.Zaprvé, obecné soudy se podrobně zabývaly otázkou, zda lze z obsahu žalobních tvrzení dovodit úmysl stěžovatele podat žalobu rovněž proti dlužnici. Zabývaly se přitom jak otázkou označení žalované strany v textu celé žaloby, tak tím, vůči tvrzením jaké osoby se žalobce vymezuje a naopak vůči komu tvrzení pouze konstatuje, ale nijak proti nim neargumentuje (bod 16 napadeného usnesení Nejvyššího soudu, bod 28 napadeného rozsudku odvolacího soudu, bod 22 napadeného rozsudku insolvenčního soudu). Soudy tedy v prvé řadě pečlivě posoudily právě obsah žaloby, ze kterého nebylo možné dovodit, že by stěžovatel měl od počátku v úmyslu žalovat spolu s insolvenčním správcem i popírající dlužnici (bod 22 napadeného rozsudku insolvenčního soudu). Takový přístup nelze označit za přepjatě formalistický.
14.Ohledně označení dlužnice na obálce žaloby odvolací soud přiléhavě vysvětlil, že tím stěžovatel pouze označil účastníky insolvenčního řízení, když incidenční spor o pravost a výši pohledávky byl zahájen právě v rámci insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužnice (bod 28 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Ani z této úvahy nelze dovodit žádný exces či projev přepjatého formalismu.
15.Zadruhé, co se týká namítané nečinnosti insolvenčního soudu ve vztahu k poučení a výzvě k odstranění vad podání, Ústavní soud se ztotožňuje s argumentací Nejvyššího soudu, že v posuzovaném případě by takové poučení vybočilo z mezí procesních pravidel sporu (bod 13 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Na tomto závěru nemění nic ani nález sp. zn. I. ÚS 4004/14 ze dne 22. 9. 2015, podle kterého není věcí obecných soudů, aby poučovaly žalobce o hmotném právu, nicméně je jejich povinností neuplatňovat přehnaně pozitivistický přístup nad podstatu práva na soudní ochranu (bod 25 nálezu). S přihlédnutím k okolnostem posuzované ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že v tomto případě nedošlo ze strany obecných soudů k přehnaně pozitivistickému přístupu, který by zasáhl do základního práva stěžovatele na soudní ochranu.
16.Zatřetí, o aplikaci přepjatého formalismu obecnými soudy není možné uvažovat ani v případě posouzení procesního návrhu stěžovatele ze dne 10. 10. 2024 označeného jako "oprava zjevné chyby". Obecné soudy se s námitkou stěžovatele náležitě vypořádaly konstatováním, že z obsahu žaloby nevyplývala žádná zjevná chyba, kterou by stěžovatel měl v úmyslu napravit (bod 17 napadeného usnesení Nejvyššího soudu, bod 28 napadeného rozsudku odvolacího soudu, bod 6 napadeného rozsudku insolvenčního soudu).
17.Začtvrté, odkaz stěžovatele na závěr nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3043/10 ze dne 20. 1. 2011 není přiléhavý. Dotčené rozhodnutí Ústavního soudu se týkalo situace, kdy nalézací soud přehlédl listinu zaslanou stěžovatelkou. O takový případ se však v nyní posuzované věci nejedná. Pro rozdílnost skutkových okolností proto neobstojí ani odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3106/13 ze dne 23. 10. 2014, kde se Ústavní soud zabýval výkladem nejasného podání stěžovatele.
18.Ústavní soud proto uzavírá, že obecné soudy svým postupem neporušily právo stěžovatele na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), ani právo stěžovatele na rovnost účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny). Z obsahu soudního spisu a napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel, i přes své zastoupení advokátem, procesně pochybil, když nesměřoval předmětnou žalobu i vůči popírající dlužnici. Insolvenční soud proto postupoval správně, když vyhodnotil podání stěžovatele za dostatečně určité a srozumitelné. Konečně Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal existenci zvláštních okolností, které by odůvodňovaly poučení stěžovatele o hmotném právu. Za této situace proto nebyl dán prostor pro kasační zásah Ústavního soudu. V opačném případě by totiž Ústavní soud nepřípustně rozšířil poučovací povinnost soudů a tím narušil princip rovnosti účastníků řízení zakotvený v čl. 37 odst. 3 Listiny. 19.Ústavní soud z těchto důvodů ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu