Pl.ÚS 48/25

Předmět řízení

Citované předpisy

247/1995 1/1993 čl.4

Plný text rozhodnutí

Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy soudu Josefa Baxy a soudkyň a soudců Michala Bartoně, Lucie Dolanské Bányaiové, Milana Hulmáka, Veroniky Křesťanové, Zdeňka Kühna, Tomáše Langáška, Jiřího Přibáně, Kateřiny Ronovské, Dity Řepkové, Martina Smolka, Jana Svatoně, Pavla Šámala (soudce zpravodaje), Jana Wintra a Daniely Zemanové o ústavní stížnosti politického hnutí Švýcarská demokracie, sídlem Alšovo náměstí 691/4, Ostrava, zastoupeného JUDr. Vladanou Vališovou, LL.M., advokátkou, sídlem Balbínova 1093/27, Praha 2 - Vinohrady, proti sdělení Státní volební komise ze dne 6. října 2025 č. 374/2025 Sb., o vyhlášení a uveřejnění celkových výsledků voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky konaných ve dnech 3. a 4. října 2025, a s ní spojeném návrhu na zrušení § 49 odst. 1 písm. a) a odst. 2 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Státní volební komise, sídlem náměstí Hrdinů 1634/4, Praha 4 - Nusle, jako účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

1.Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy podanou dne 4. 12. 2025 domáhá vyslovení neústavnosti v záhlaví uvedeného sdělení Státní volební komise o vyhlášení výsledků voleb do Poslanecké sněmovny v roce 2025 jako tzv. jiného zásahu. Spolu s ústavní stížností spojuje návrh na zrušení v záhlaví uvedených ustanovení volebního zákona (jímž se zde rozumí zákon č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).

2.Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že stěžovatel se jako politické hnutí účastnil voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu uskutečněných ve dnech 3. a 4. 10. 2025. Protože nezískal 5 % z celkového počtu platných hlasů, nepostoupil podle § 49 odst. 1 písm. a) a odst. 2 volebního zákona do prvního skrutinia.

3.V návrhu se stěžovatel označuje za právnickou osobu podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Brojí proti pětiprocentní uzavírací klauzuli ve volbách do Poslanecké sněmovny s tím, že odporuje zejména zásadám poměrného zastoupení a rovnosti ve volebním právu. Jeho hlasy nebyly započítány do rozdělování mandátů. Od posledního rozhodování o ústavnosti uzavírací klauzule Ústavním soudem se politická situace výrazně proměnila: tradiční velké strany vymizely, roste počet nových hnutí a protestních subjektů. V důsledku uplatnění uzavírací klauzule tak roste počet voličů bez jakéhokoli parlamentního zastoupení. Proto také stěžovatel navrhuje pětiprocentní uzavírací klauzuli podle volebního zákona jako neústavní zrušit. Dále tvrdí, že nemá k dispozici žádný opravný prostředek k ochraně svých práv. Povolební soudní ochrana na jím napadený zásah nedopadá. Ovšem pro případ, že by Ústavní soud shledal opak, dovozuje stěžovatel, že jsou dány předpoklady k postupu podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Věc přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, neboť v důsledku uzavírací klauzule propadlo zhruba 300 000 platných hlasů.

4.Před projednáním věci Ústavní soud zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje všechny procesní předpoklady podle zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost stěžovatele představuje návrh nepřípustný.

5.Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Podle § 72 odst. 3 téhož zákona se takovým prostředkem rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

6.Uvedené vyjadřuje zásadu subsidiarity ústavní stížnosti. Ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu. Podle čl. 4 Ústavy je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména pak soudů. Ústavní stížnost tedy představuje institucionální mechanismus nastupující teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů k ochraně práv a Ústavní soud nemůže libovolně obcházet pořad práva. Obecné soudy totiž musí dostat příležitost se vyjádřit ke všem argumentům s ústavněprávním významem, které stěžovatel vznese [srov. kupříkladu bod 11 usnesení ze dne 3. 4. 2018 sp. zn. Pl. ÚS 9/17 (U 2/89 SbNU 783)].

7.Návrh stěžovatele směřuje proti výsledku voleb do Poslanecké sněmovny. Podaná ústavní stížnost přitom není jediným prostředkem ochrany práv stěžovatele. Takovým prostředkem je návrh na neplatnost voleb kandidáta či více kandidátů ve volebním soudnictví u Nejvyššího správního soudu podle § 87 odst. 1 volebního zákona ve spojení s § 90 soudního řádu správního (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2006 č. j. Vol 5/2006-46 či bod 10 usnesení ze dne 3. 11. 2021 č. j. Vol 178/2021-13). Tento prostředek byl stěžovatel před podáním ústavní stížnosti povinen vyčerpat, avšak neučinil tak.

8.Není pravdou, že námitkami stěžovatele by se volební soud nemohl zabývat. Z dosavadní rozhodovací praxe je patrné, že Nejvyšší správní soud se pravidelně ve volebních věcech meritorně zabývá námitkami neústavnosti (viz kupříkladu bod 13 a násl. usnesení ze dne 14. 11. 2013 č. j. Vol 121/2013-33, bod 5 a násl. usnesení ze dne 21. 2. 2023 č. j. Vol 59/2023-14 či bod 14 usnesení ze dne 31. 10. 2025 č. j. Vol 18/2025-20). Také ve volebních věcech se totiž uplatní již zmíněný čl. 4 Ústavy, podle nějž ochrana základních práv a svobod náleží též (volebním) soudům. Ostatně naposledy se Ústavní soud měl možnost zabývat uzavírací klauzulí podle volebního zákona právě k ústavní stížnosti (jiné) kandidující politické strany proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2013 č. j. Vol 142/2013-72 o jejím návrhu na neplatnost volby všech kandidátů zvolených do Poslanecké sněmovny (usnesení ze dne 19. 8. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 2/14 ). Uzavírací klauzulí ve volbách do Evropského parlamentu se zabýval Ústavní soud také k návrhu Nejvyššího správního soudu vzešlého z řízení o návrhu politické strany na vyslovení neplatnosti volby některých kandidátů [nález ze dne 19. 5. 2015 sp. zn. Pl. ÚS 14/14 (N 98/77 SbNU 429, č. 176/2015 Sb.)]. Judikatura Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu je v tomto jednotná a ustálená.

9.Ústavní soud neshledal výjimku z povinnosti vyčerpat procesní prostředky ochrany práv podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, které se stěžovatel dovolává. Tato výjimka se vykládá restriktivně a musí zde existovat silný veřejný zájem na tom, aby Ústavní soud ústavní stížnost projednal (srov. bod 21 usnesení ze dne 27. 3. 2024 sp. zn. Pl. ÚS 3/24 ). Zde argumentace stěžovatele spočívá na přesahu jeho zájmů s odkazem na všeobecný dosah voleb a vysoký počet propadlých hlasů. Takovou argumentaci však nelze akceptovat, protože by tím došlo v podstatě k popření celé koncepce volebního soudnictví (srov. též usnesení ze dne 7. 8. 2007 sp. zn. I. ÚS 537/06 ).

10.Lze doplnit, že právní úprava volebního soudnictví reaguje právě na specifika přezkumu voleb, zejména relativně krátkými lhůtami k podání návrhu a rozhodnutí ve věci (§ 87 odst. 1 volebního zákona a § 90 odst. 3 soudního řádu správního). Právní úprava je komplexní a všeobecný dosah a význam voleb reflektuje. Jak je též zmíněno výše, ani judikatura nemůže vyvolávat žádné pochybnosti, na koho, jak a kdy se obrátit. Stěžovatel podle všeho neměl žádné relevantní překážky návrh k Nejvyššímu správnímu soudu podat, ani v ústavní stížnosti žádné takové překážky netvrdí. O takovém návrhu by muselo být již dávno rozhodnuto. Přesah vlastních zájmů stěžovatele ve smyslu § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto v nynější věci dán není.

11.Nebyl též důvod návrh kvalifikovat jinak než jako "obecnou" ústavní stížnost, za kterou stěžovatel svůj návrh také označuje. Mohlo by snad přicházet v úvahu zvažovat posouzení návrhu jako ústavní stížnosti politické strany podle čl. 87 odst. 1 písm. j) Ústavy ve spojení s § 73 zákona o Ústavním soudu (zde by však ve smyslu bodů 21 a 22 usnesení ze dne 24. 9. 2025 sp. zn. Pl. ÚS 36/25 zřejmě nešlo o specifické rozhodnutí týkající se vnitřních poměrů či které by mělo dopad na samotnou existenci politické strany nebo její schopnost jednat jako politická strana). Případně bylo možné zvažovat posouzení návrhu jako opravného prostředku proti rozhodnutí ve věci ověření volby poslance nebo senátora podle čl. 87 odst. 1 písm. e) Ústavy ve spojení s § 85 a násl. zákona o Ústavním soudu (zde pak lze odkázat na řešení obdobného problému nastíněné naposledy v usnesení ze dne 12. 11. 2025 sp. zn. Pl. ÚS 14/25 ). Podstatné ovšem je, že při žádné z těchto eventualit by Ústavní soud nemohl nynější návrh věcně projednat - ústavní stížnost politické strany ani "opravný prostředek" by nemohly být včasné (§ 73 odst. 2 a § 85 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Bližší úvahy jsou zde tedy nadbytečné.

12.Ústavní soud uzavírá, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky ochrany práv [§ 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. Proto ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, nemohl se blíže zabývat návrhem na zrušení ustanovení volebního zákona, neboť tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti. Osud ústavní stížnosti sdílí také doručené návrhy dvou jiných politických stran, které požádaly o přiznání postavení vedlejších účastníků podle § 76 odst. 3 zákona o Ústavním soudu (usnesení ze dne 4. 9. 2024 sp. zn. IV. ÚS 1844/24 či ze dne 1. 10. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2109/25 , viz také LANGÁŠEK, T. In: WAGNEROVÁ, E. a kol. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha: ASPI, 2007, s. 412).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. ledna 2026

Josef Baxa v. r.

předseda Ústavního soudu

Zdroj: originální text →Databáze Ústavní soud →

⚖CZ Rozhodnutív0.1.0