Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele X, zastoupeného JUDr. Pavlínou Uhlířovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Vodičkova 791/41, Praha 1, proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. července 2025 bez č. j. (souhlas s poskytnutím informací), usnesení Policie ČR, Obvodního ředitelství Praha II, Odboru obecné kriminality - 10. oddělení ze dne 14. července 2025 č. j. KRPA-183116-49/TČ-2025-001280 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. srpna 2025 č. j. 37 Nt 5844/2025-11, za účasti Policie ČR, Obvodního ředitelství Praha II, Odboru obecné kriminality - 10. oddělení a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1.Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu soukromí podle čl. 10 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně. 2.Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že Policie České republiky požádala dne 9. 6. 2025 stěžovatele o poskytnutí informací týkajících se jeho pacientů M. G. a S. R. Ke své žádosti připojila Souhlas obou pacientů s poskytnutím informací ze dne 6. 6. 2025. Dne 12. 6. 2025, respektive 18. 6. 2025 oba pacienti svůj souhlas prostřednictvím stěžovatele odvolali. S. R. stěžovateli udělil souhlas s poskytnutím informací v omezeném rozsahu, M. G. takový souhlas stěžovateli neudělil. Stěžovatel proto poskytl informaci PČR v omezeném rozsahu a týkající se pouze S. R. dne 19. 6. 2025. Policie následně dne 4. 7. 2025 opětovně žádala poskytnutí informací ohledně M. G., přičemž připojila předchozí souhlas soudce zprošťující stěžovatele povinnosti mlčenlivosti ve vymezeném rozsahu. Pro poskytnutí informace poskytla stěžovateli lhůtu tří pracovních dnů. Jelikož stěžovatel výzvě vyhověl až dne 15. 7. 2025, byla mu podle § 36 odst. 2 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále jen "ZTOPO"), napadeným usnesením Policie uložena pokuta ve výši 20 000 Kč. Ke stížnosti stěžovatele Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl napadeným usnesením tak, že napadené rozhodnutí zrušil a nově uložil stěžovateli pokutu ve výši 5 000 Kč. Dospěl k závěru, že výše pořádkové pokuty stanovená policejním orgánem je příliš přísná a vzhledem k povaze činnosti stěžovatele je namístě celkovou částku snížit. 3.Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že souhlas soudce s poskytnutím informací a prolomení mlčenlivosti stěžovatele nebyl udělen řádným způsobem. Z formy a obsahu poskytnutého souhlasu nelze seznat, jaké konkrétní důvody vedly k jeho poskytnutí a je zcela abstraktní. Vymáhání informací je pak v rozporu s trestním řádem i Úmluvou o lidských právech a biomedicíně, neboť poskytnutí informací nemůže obstát v testu proporcionality vůči právům pacientů.
4.Ústavní soud vyzval k vyjádření účastníky řízení. Z nich tohoto práva využil pouze policejní orgán. Ten ve svém vyjádření shrnul vývoj v jednání se stěžovatelem a snahy získat od něj požadované informace. Uložení pořádkové pokuty pak odůvodnil odkazy na zákonná ustanovení ZTOPO, z nichž vyplývá, že bylo namístě pořádkovou pokutu stěžovateli uložit. Ústavní soud zaslal toto vyjádření stěžovateli k případné replice. Ten však tohoto práva nevyužil.
5.Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. 6.Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. 7.Jak stěžovatel, policejní orgán i Obvodní soud pro Prahu 5 správně uvádí, forma ani obsah souhlasu s poskytnutím informací podle § 8 odst. 5 trestního řádu, kterým soudce prolamuje mlčenlivost stanovenou jiným právním předpisem, není v právním řádu upravena. Obecnými náležitostmi je tedy pouze podpis, úřední razítko soudu a jednoznačně seznatelný projev vůle - v projednávané věci vyjádřen slovem "Souhlasím" (viz např. usnesení ze dne 18. 10. 2023 sp. zn. I. ÚS 1391/23 ). Stěžovateli (ani jiné osobě) pak nepřísluší hodnotit kvalitu (ve vztahu k formě) souhlasu soudu, jakkoli může vzbuzovat určitou míru pochybnosti. V případě stěžovatele pak navíc ani nešlo o podezření z podvodného jednání, stěžovatel jednal s policejním orgánem opakovaně a měl možnosti, jak v pochybnostech pravost souhlasu ověřit, jak uvádí v bodě 8 napadeného usnesení obvodní soud. Důvody souhlasu jsou pak seznatelné ze samotné žádosti o jejich poskytnutí a jsou z ústavního hlediska dostatečné. 8.Ve vztahu k namítanému rozporu s právem na ochranu soukromí pacientů Ústavní soud vytýká, že jsou to primárně oni (pacienti), komu náleží toto právo; pojetí ústavní stížnosti jako actio popularis nelze akceptovat (viz například usnesení ze dne 5. 9. 2023 sp. zn. III. ÚS 1168/23 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 1391/23 , bod 7). Nicméně prolomení lékařské mlčenlivosti v trestním řízení je běžným a legitimním nástrojem směřujícím k naplnění účelu trestního řízení. Právní řád vytváří dostatečné záruky tomu, aby jej nebylo zneužíváno a aby se případně dostalo osobám, o jejichž informace jde, dostatečné právní ochrany.
9.Dílčí pochybení Ústavní soud ovšem zjistil v postupu policejního orgánu i obvodního soudu v tom, že byla stěžovateli pořádková pokuta ukládána podle ZTOPO a nikoli podle obecného procesního předpisu - trestního řádu. ZTOPO se přitom použije výlučně v trestním řízení vedeném proti právnické osobě (§ 1 odst. 1 ZTOPO), což však není projednávaný případ, kde bylo trestní stíhání vedeno proti osobě fyzické. Pořádková pokuta proto neměla být ukládána podle § 36 odst. 2 ZTOPO, ale podle § 66 trestního řádu. Této problematice se Ústavní soud již věnoval např. v nálezu ze dne 15. 11. 2022 sp. zn. I. ÚS 1670/22 . Toto pochybení však stěžovatel v ústavní stížnosti nenamítal a Ústavní soud se proto nezabýval jeho možnými dopady na základní práva stěžovatele. 10.Z výše uvedeného tedy vyplývá, že nedošlo k porušení základních práv stěžovatele. Ústavní soud proto postupoval tak, že podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu