Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ELSEA EUROPE s. r. o. v likvidaci, sídlem Husitská 107/3, Praha 3 - Žižkov, zastoupené JUDr. Vladimírem Janoškem, advokátem, sídlem U Trezorky 921/2, Praha 5 - Jinonice, proti výroku II rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. listopadu 2025 č. j. 30 Cdo 2091/2025-279, za účasti Nejvyšší soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a obsah napadeného rozhodnutí
1.Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky domáhá zrušení výroku II v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo na řádný proces a přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. 2.V řízení o náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen "OdpŠk"), se stěžovatelka domáhala náhrady škody ve výši 156 513,50 Kč v podobě vynaložených nákladů na své právní zastoupení v exekučním řízení vedeném na základě neexistujícího exekučního titulu a související náhrady nemajetkové újmy ve výši 150 000 Kč. 3.Z doložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že exekuční soud nařídil exekuci na majetek stěžovatelky k návrhu oprávněné společnosti REMAIND s. r. o. na základě exekučního titulu (notářského zápisu s doložkou přímé vykonatelnosti). Soudní exekutor přistoupil k provedení exekuce vydáním exekučního příkazu k postižení pohledávky oprávněné z účtu u peněžního ústavu. Následně v řízení o zastavení exekuce zahájeném k návrhu stěžovatelky vyšlo najevo, že notářský zápis byl padělkem a došlo k zastavení exekuce. Usnesením o zastavení exekuce bylo stěžovatelce (v postavení povinné) pravomocně přiznáno právo na náhradu nákladů řízení o zastavení exekuce ve výši 156 513,50 Kč vůči společnosti REMAIND s. r. o. Shodnou částku následně uplatňovala stěžovatelka jako nárok na náhradu škody vůči státu poté, co se pro nemajetnost společnosti REMAIND s. r. o. své pohledávky nedomohla.
4.Napadeným rozsudkem Nejvyšší soud částečně vyhověl stěžovatelčině dovolání (výrok I vztahující se k otázce nároku stěžovatelky na odškodnění tvrzené nemajetkové újmy ve formě konstatování porušení jejího práva) a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Ve zbytku dovolání ústavní stížností napadeným výrokem II odmítl zčásti pro vady, zčásti pro nepřípustnost. Uvedl, že stěžovatelka sice v samotném závěru dovolání reagovala i na závěr odvolacího soudu vycházející z aplikace § 31 odst. 2 OdpŠk a uvedla, že vzniku odpovědnosti státu za škodu nebrání skutečnost, že stěžovatelce byla náhrada nákladů řízení přiznána v rozhodnutí o zastavení exekuce. K této právní otázce však stěžovatelka žádný konkrétní důvod přípustnosti dovolání nespecifikovala. Stěžovatelka tak řádně nezpochybnila závěr odvolacího soudu, který neopodstatněnost žaloby odůvodnil mj. nesplněním podmínek plynoucích z § 31 odst. 2 OdpŠk. Nejvyšší soud dále konstatoval, že obstál-li některý z důvodů, pro nějž odvolací soud vznesenému nároku nevyhověl (a to i proto, že v dovolání nebyl řádně zpochybněn), nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání, neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se v poměrech dovolatele nemohlo nijak projevit. II.
Argumentace stěžovatelky
5.Stěžovatelka porušení svých ústavních práv shledává v postupu Nejvyššího soudu, kterému vytýká formalistický přístup k posuzování přípustnosti jejího dovolání. V případě pochybností o naplnění požadavku na vymezení přípustnosti dovolání by měl zvolit postup, který bude vstřícnější k právu dovolatele na soudní ochranu, obzvlášť v případech odškodňovacích řízení proti státu. Stěžovatelka cituje relevantní pasáže dovolání a tvrdí, že podmínku přípustnosti vymezila jako rozpor s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Jakkoli rozpor s judikaturou vymezila k právní otázce č. 3 formulované v dovolání "přímo", má za to, že v daných částech dovolání je též "nepřímo" formulována další otázka, k níž měly být předpoklady přípustnosti též vztaženy. Tato právní otázka týkající se splnění podmínky § 31 odst. 2 OdpŠk se "materiálně týká nesprávného právního závěru odvolacího soudu stran tvrzené absence příčinné souvislosti" (tedy otázky č. 3), a proto i vůči ní byly předpoklady přípustnosti vymezeny dostatečně (jakožto tvrzený rozpor v judikatuře). Dovolání by se ve světle judikatury Ústavního soudu mělo posuzovat podle svého obsahu. Odmítnutím dovolání Nejvyšší soud stěžovatelce odepřel přístup ke spravedlnosti, když současně dal stěžovatelce výrokem I zapravdu, že je stát za nezákonně nařízenou exekuci odpovědný. III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6.Odmítá-li Nejvyšší soud dovolání pro nepřípustnost, je z hlediska rozhodovací praxe Ústavního soudu vyžadováno, aby se odůvodnění odmítavého rozhodnutí, jakkoliv stručné, neomezilo na pouhou citaci zákona, případně doplněnou odkazem na některé judikáty, obsahující pouze obecný výklad přípustnosti dovolání bez jakéhokoliv náznaku individualizace na projednávaný případ (srov. nález ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. II. ÚS 2312/15 ). V nyní posuzované věci však rozsudek Nejvyššího soudu požadavkům na dostatečné odůvodnění, resp. dostatečnou individualizaci důvodů, které vedly k závěru o nepřípustnosti dovolání stěžovatelky, dostál. Nejvyšší soud zároveň nesmí k posuzování naplnění náležitostí dovolání (a tedy i vymezení předpokladů přípustnosti) přistupovat formalisticky a musí vycházet z obsahu celého dovolání (např. nález ze dne 3. 4. 2024 sp. zn. III. ÚS 3085/23 , bod 21). Plynou-li předpoklady přípustnosti dovolání dostatečně z právní argumentace obsažené v dovolání, nelze takové dovolání odmítnout jako vadné jen proto, že předpoklady přípustnosti nejsou v dovolání označeny přímo a explicitně.
7.Nejvyšší soud v bodech 22 a 23 napadeného rozsudku uvedl, že stěžovatelka řádně nezpochybnila závěr odvolacího soudu týkající se aplikace § 31 odst. 2 OdpŠk. Jak plyne z přiloženého rozhodnutí městského soudu, jako soudu odvolacího, ten své rozhodnutí založil mj. na závěru, že stěžovatelka měla možnost uplatnit svůj nárok na náhradu nákladů vynaložených na odvracení exekuce v řízení o zastavení exekuce, což ostatně i učinila. Náhrada nákladů jí byla přiznána. Z toho důvodu není dána možnost uplatňovat tuto náhradu vůči státu v režimu § 31 odst. 2 OdpŠk (srov. bod 25 rozsudku městského soudu). 8.Příslušné pasáže dovolání (body 30 až 39 citované stěžovatelkou v ústavní stížnosti) nadepsané "Právní otázka č. 3: Údajná absence příčinné souvislosti mezi škodou vzniklou dovolateli a nesprávným úředním postupem (nezákonným rozhodnutím)" vymezují předpoklady přípustnosti (tvrzené odchýlení se od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu) právě jen k otázce absence příčinné souvislosti mezi postupem státu a vzniklou škodou. V daných částech dovolání stěžovatelka nijak výkladem § 31 odst. 2 OdpŠk neargumentuje. Právní závěr městského soudu spočívající v tom, že byla-li jí náhrada nákladů již pravomocně přiznána v exekučním řízení, nemůže ji opětovně požadovat jako škodu v režimu OdpŠk, v této části dovolání nijak nezpochybňuje. Nejvyššímu soudu nelze vytknout, že stěžovatelkou vymezený předpoklad přípustnosti (odchýlení se od rozhodovací praxe Nevyššího soudu), vztahující se k právní otázce č. 3, nevztáhl na jinou otázku formulovanou v jiné části dovolání. Nejde o projev svévole ani přepjatého formalismu. Nejvyšší soud si nemůže argumentaci dovolatelů domýšlet či dotvářet a vzápětí takto dotvořenou argumentaci vypořádávat. 9.Pokud tedy dovolací soud uzavřel, že právní otázkou, kterou stěžovatelka sice vznesla v závěru dovolání, ovšem již bez uvedení konkrétního předpokladu přípustnosti, relevantně nezpochybnila jeden z důvodů, na nichž rozhodnutí městského soudu stojí, je jeho závěr ústavně akceptovatelný. Stejně tak nelze z ústavního pohledu nic vytknout následnému závěru, že obstál-li před dovolacím soudem jeden z důvodů, pro který nebylo nároku vyhověno (i proto, že dovoláním nebyl řádně zpochybněn), nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání.
10.Pro úplnost pak Ústavní soud dodává, že v usnesení ze dne 14. 2. 2023 sp. zn. III. ÚS 2460/22 shledal jako ústavně akceptovatelný samotný závěr obecných soudů, že existovala-li možnost domáhat se náhrady nákladů řízení v tom řízení, v němž byl shledán nesprávný úřední postup (resp. bylo rozhodnuto o nezákonnosti rozhodnutí), je jejich přiznání v režimu OdpŠk vyloučeno právě z důvodu možnosti uplatnit je v původním řízení. Je přitom irelevantní, že subjekt, na kterém by se stěžovatelka mohla "hojit" a vůči němuž by jí byl eventuálně nárok na náhradu nákladů přiznán v době rozhodnutí soudu, již neexistoval (bod 18).
11.Ústavní soud tak porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal, proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu