Okresní soud v Táboře rozhodl soudcem Mgr. Jiřím Vaňkem ve věci
žalobkyně: [anonymizováno]., IČO [anonymizováno]
sídlem [anonymizováno]
zastoupená advokátkou [anonymizováno]
sídlem [anonymizováno]
proti
žalovanému: [anonymizováno], narozený dne [anonymizováno]
bytem [anonymizováno]
o zaplacení 17 395 Kč s příslušenstvím
--- VÝROK ---
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z dlužné částky od 19.09.2025 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 9 395 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 17 039,93 Kč od 28.08.2024 do 18.09.2025, s úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 9 395 Kč od 19.09.2025 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 1,25 % ročně z částky 17 039,93 Kč od 19.09.2025 do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
--- ODŮVODNĚNÍ ---
1.Žalobkyně se vůči žalovanému domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím, neboť právní předchůdce žalobkyně Emmas [anonymizováno]. s žalovaným uzavřel dne [anonymizováno] smlouvu o úvěru ve znění dodatku ze dne [anonymizováno] na jejímž základě poskytl žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 12 000 Kč. Podle smlouvy o úvěru se žalovaný zavázal vrátit částku 12 000 Kč spolu s poplatkem za sjednání úvěru ve výši 5 039,39 Kč a úrokem ve výši 355,07 Kč do 27.08.2024. Žalovaný však částku řádně a včas nevrátil. Právní předchůdce žalobkyně pohledávku za žalovaným postoupil na žalobkyni, avšak ani poté žalovaný dluh nezaplatil, je v prodlení s plněním peněžitého závazku a žalobkyně proto požaduje též zákonné úroky z prodlení z dlužné jistiny úvěru.
2.Podepsaný soud ve věci vydal dne 23.12.2025 elektronický platební rozkaz č. EPR 335709/2025-5 proti kterému žalovaný včas podal dne 07.01.2026 odpor. V něm uvedl, že s uplatněným nárokem nesouhlasí, protože žalobkyně nezohlednila jím již uhrazenou částku ve výši 4 000 Kč. Soud proto vyzval žalobkyni, aby se k podanému odporu vyjádřila a žalobkyně v podání ze dne 16.04.2026 potvrdila, že žalovaný před podáním žaloby zaplatil původnímu věřiteli 4 000 Kč. Tato částka byly dle vyjádření žalobkyně započtena na prodloužení termínu splatnosti.
3.Vzhledem k předloženým listinám, jakož i souhlasu žalobkyně s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání již v podané žalobě, vyzval soud žalovaného, aby se ve smyslu ust. § 115a OSŘ, občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) i on vyjádřil k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitek (§ 101 odst. 4 OSŘ). Žalovaný se v určené lhůtě na výzvu soudu nevyjádřil a soud proto rozhodoval na základě listinných důkazů založených ve spise. 4.Závěr o skutkovém stavu je takový, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným došlo dne 01.04.2024 k uzavření smlouvy o úvěru, ve které se právní předchůdce žalobkyně zavázal žalovanému poskytnout úvěr v celkové výši 12 000 Kč. Následně byl mezi stranami dne 22.08.2024 uzavřen dodatek k této smlouvě. Žalovaný se ve smlouvě ve znění dodatku zavázal úvěr splatit právnímu předchůdci žalobkyně do 27.08.2024, a to společně se úrokem výslovně uvedeným v dodatku ke smlouvě ve výši 36 % denně a poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 5 039,93 Kč. Dohodnutý úrok byl ve smlouvě též vyjádřen pevnou částkou do data splatnosti úvěru ve výši 355,07 Kč. Právní předchůdce žalobkyně poskytl částku 12 000 Kč převodem na účet žalovaného. Žalovaný však úvěr řádně a včas nevrátil, když právnímu předchůdci žalobkyně uhradil toliko 4 000 Kč, jak bylo mezi účastníky nesporné. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 01.09.2025 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 10.09.2025. Žalovanému byla zaslána též předžalobní upomínka, jak vyplývá z upomínky ze dne 10.09.2025.
5.Podle ust. § 2395 OZ, občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ust. § 2048 OZ ujednají-li si strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzované povinnosti vznikla škoda. Podle ust. § 1970 OZ po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroků z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li si strany výši úroku. Podle ust. § 1 odst. 2 OZ nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Podle ust. § 580 odst. 1 OZ je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 odst. 1 OZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 576 OZ týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Podle ust. § 2991 odst. 1 OZ kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle ust. § 2993 OZ plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Dle ust. § 1879 OZ věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě. Dle ust. § 1880 odst. 1 OZ postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. 6.Soud se v dané věci nejprve zabýval platností smlouvy o úvěru, neboť k případné absolutní neplatnosti smlouvy soud přihlíží ex offo a účastník v takovém případě nemusí tvrdit a namítat neplatnost takového úkonu, neboť soud je povinen zkoumat všechny důvody absolutní neplatnosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. nsoud/30_Cdo_833_2008). V dané věci byl dle předložené smlouvy o úvěru ve znění dodatku sjednán úrok z úvěru ve výši 36 % denně, tj. 13 140 % ročně (36 x 365), s uváděnou RPSN úvěru ve výši 3 715,14 %. Ohledně úroků z poskytnutých finančních prostředků (ať již formou úvěru či zápůjčky) existuje poměrně bohatá judikatura Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „NS ČR“), kdy lze konkrétně uvést např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. nsoud/21_Cdo_1484_2004, sp. zn. nsoud/20_Cdo_474_2006, sp. zn. nsoud/32_Cdo_2773_2009 a sp. zn. nsoud/32_Cdo_3516_2009, od kterých také není žádný důvod se v dané věci odchylovat. Konkrétně v rozhodnutí sp. zn. nsoud/21_Cdo_1484_2004 NS ČR dovodil, že „Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy.“ Dále se v něm NS ČR odkázal na svoji ustálenou judikaturu ohledně pojmu dobrých mravů (viz NS ČR sp. zn. nsoud/21_Cdo_486_2002) a věc uzavřel se závěrem, že „Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy.“ Podle rozhodnutí NS ČR ve věci sp. zn. nsoud/32_Cdo_2773_2009 lze úroky z prodlení „posoudit z hlediska souladu nebo rozporu s dobrými mravy pouze jako platné či neplatné a nelze je shledat neplatné jen co do výše, která přesahuje rámec dobrých mravů. Veškerá tato judikatura vydaná za účinnosti zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), je přitom plně použitelná i za účinnosti o. z. (viz Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I., komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, str. 2077 – 2091). Také Ústavní soud České republiky (dále jen „ÚS“) již v nálezu sp. zn. usoud/III.__S_4084_12 dospěl k závěru, že úvěrová smlouva s úrokem 79 % ročně a RPSN ve výši 115,32 % ročně (v dané věci 3 715,14 %!) naplňuje svým obsahem kritéria zjevné nespravedlnosti a je namístě přistoupit k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h).o. s. ř. Tato judikatura se dále prohlubovala a např. nález ÚS ve věci sp. zn. usoud/II.__S_3194_18 dovodil, že v případě zcela a naprosto zjevného nesouladu přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) OSŘ V návaznosti na judikaturu ÚS pak NS ČR v rozhodnutích sp. zn. nsoud/20_Cdo_1857_2019, nsoud/20_Cdo_3811_2019, nsoud/20_Cdo_2884_2019 nebo nsoud/20_Cdo_75_2020 uzavřel, že přiznané plnění je ve svém souhrnu natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení dlužníka, že je namístě exekuci dle § 268 odst. 1 písm. h) OSŘ zastavit bez ohledu na pasivitu dlužníka, s tím, že další okolnosti se stávají podružnými, přičemž šlo o případy, kde se RPSN pohybovala od 94,98 % po 148,17 %, a jejíž zaplacení bylo zajištěno smluvními pokutami. Podepsaný soud má v souladu s právním názorem odvolacího Krajského soudu v [anonymizováno] – pobočka v Táboře (např. rozsudek č. j. krajsky/15_Co_61_2022–69 ze dne 12.04.2022), že uvedené právní závěry NS ČR a ÚS, které ve své většině byly vysloveny v rámci exekučního řízení, jsou o to více použitelné i pro řízení nalézací. Podle uvedeného rozhodnutí: „exekuční řízení je totiž už z principu určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv tedy pro nalézání práva a pro přezkum exekučního titulu. I proto je vhodné a účelné, aby se posouzení platnosti spotřebitelských smluv o úvěru přesunulo už do řízení nalézacího, v němž je vydáváno meritorní rozhodnutí a jež je svou podstatou určeno k tomu, aby v něm byly posouzeny všechny relevantní aspekty hmotného práva.“ 7.Jak již bylo výše uvedeno, předmětnou smlouvou o úvěru ze dne 01.04.2024 ve znění dodatku ze dne 22.08.2024 byla mezi účastníky sjednána úroková sazba ve faktické výši 13 140 % ročně (36 x 365). Obvyklá výše úroků dle obecně dostupného přehledu statistických údajů zveřejněných Českou národní bankou pro období duben 2024 činila pro korunové úvěry poskytnutými bankami domácnostem v ČR na spotřebu v průměru 8,71 % ročně. Dohodnutá výše úroků tedy sama o sobě převyšuje (více než 1 508 násobně) tuto obvyklou úrokovou míru. Právě proto roční procentní sazba nákladů (RPSN) činila dle uzavřené smlouvy 3 715,14 %. Jednotlivá smluvní ujednání nelze vytrhovat z kontextu celé smlouvy, ale naopak každé v souvislosti s ostatními, kdy v dané věci jsou tato ve svém souhrnu zjevně nevyvážená. Neobstojí ani argumentace, že se jednalo o vyjádření svobodné vůle účastníků s důsledky pacta sunt servanda, neboť korektiv dobrých mravů se uplatňuje právě na smluvní ujednání. Smluvní ujednání přece nejsou vyloučené ze soudního přezkumu, naopak tyto musí soud ex offo vždy přezkoumávat z hlediska souladu s dobrými mravy. „Následkem rozporu s dobrými mravy je podle § 580 odst. 1 neplatnost právního jednání, ve spojení s ustanovením § 588 je třeba dospět k závěru, že se jedná vždy o neplatnost absolutní.” (viz výše uvedená odborná literatura, str. tamtéž). Na toto posouzení nemá žádný vliv ust. § 1793 OZ nebo § 1813 OZ, neboť jimi nejsou vyloučena ustanovení o absolutní neplatnosti právního jednání, které je zjevně v rozporu s dobrými mravy; právě k takovému absolutně neplatnému právnímu jednání došlo v dané věci. Podle výše uvedené judikatury NS ČR, která navazuje na judikaturu ÚS (viz celá řada rozhodnutí ÚS uváděná ve zmíněných rozhodnutích NS ČR), je třeba zkoumat neplatnost spotřebitelských smluv způsobenou nepřiměřenými úroky nikoli izolovaně, ale v celém souhrnu uzavřené spotřebitelské smlouvy, neboť není přípustné nepřiměřené vychýlení v právech a povinnostech stran v zásadní neprospěch spotřebitele. Ve výše uvedených rozhodnutích, která se týkala další fáze uplatnění práva v exekučních řízeních, a to právě ve věcech spotřebitelských smluv o poskytnutí peněžních prostředků, bylo dovozeno, že v případě takovéto nepřiměřenosti se neplatnost vztahuje na celý závazkový vztah. NS ČR dovodil, že pokud jsou povinnosti dlužníka ve svém kontextu nepřiměřené jeho právům, že je na místě exekuci zcela zastavit, a tedy smlouvu je třeba jako celek považovat za neplatnou (viz v podrobnostech shora uvedená judikatura). 8.Tak je tomu i v dané věci, kde se k extrémní výši úroků z úvěru připojila ještě smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně [čl. VIII. odst. 1 písm. d) smlouvy], která byla stanovena toliko v neprospěch spotřebitele (pro případ porušení povinností věřitele žádná smluvní pokuta sjednána nebyla) a poplatek za sjednání úvěru ve výši 5 039,93 Kč. Výše tohoto poplatku neodpovídá ekonomické realitě vynaložených nákladů na sjednání úvěru, když podle smlouvy se smluvní strany se dohodly vzájemně komunikovat prostředky komunikace na dálku, a to na internetových stránkách provozovaných právním předchůdcem žalobkyně (čl. VI odst. 1; VII odst. 1, 2 smlouvy). Administrativa tohoto typu formulářových smlouvy uzavřených distančním způsobem je jednoduchá, rutinní a rychlá, takže nevede k takto vysokým nákladům. Uvedený poplatek, který dosahuje téměř poloviny částky úvěru, tak měl ve skutečnosti vést ke generování dalších příjmů ze spotřebitelského úvěru, tedy jedná se o skryté úroky. I když byl tedy v původní smlouvě sjednán formálně úrok ve výši 36 % ročně, pak s přihlédnutím k tomuto poplatku, který byl ve skutečnosti dalším skrytým úrokem, činil ve skutečnosti úrok z úvěru při tomto zohlednění výši 739,5 % ročně [úvěr ve výši 12 000 Kč měl být splacen za 1 měsíc částku 17 395 Kč, tj. za 1 měsíc nad rámec úvěru částka 7 395 Kč, tj. za 1 měsíc úrok 61,625 %, tj. roční úrok 739,5 % (61,625 x 12)]. Tento faktický úrok je téměř 85 násobkem obvyklého úroku, a tedy zjevně nemravný. K tomu lze ještě uvést, že v daném případě se jednalo o vztah spotřebitele a podnikatele, kde za použití definice průměrného spotřebitele (viz Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2005/29/ES) nelze objektivně očekávat, že si spotřebitel bude při podpisu smlouvy vědom, že pod pojmem „poplatek“ se bude, byť třeba jen zčásti, ukrývat smluvní úrok. Takové jednání podnikatele je zjevně nemravné. Jednotlivá ujednání dané smlouvy o spotřebitelském úvěru poskytnuté podnikatelem spotřebiteli jsou natolik provázaná, že je nelze od sebe oddělit, neboť bez takto sjednaných úroků, poplatku a pokuty by právní předchůdce žalobkyně peněžní prostředky žalovanému nepůjčil, tedy neplatná je celá spotřebitelská smlouva o úvěru. Její ustanovení ve svém souhrnu zakládají tak nevýhodný a nevyvážený vztah mezi věřitelem a dlužníkem, že způsobují absolutní neplatnost smlouvy.
9.Z výše uvedených závěrů vyplývá, že poskytnutí peněžních prostředků žalovanému je s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru třeba posoudit jako plnění bez právního důvodu, tedy bezdůvodné obohacení dle citovaného ust. § 2991 odst. 1 OZ Uvedené jiné právní hodnocení nevyžadovalo poučení dle ust. § 118a odst. 2 OSŘ, neboť toto soud poskytuje jen předpokladu, kdy je třeba, aby účastník v této souvislosti doplnil vylíčení rozhodných skutečností. Tak tomu v posuzované věci nebylo, žalobkyní vylíčené skutečnosti a předložené důkazy pro rozhodnutí soudu poskytují dostatečný základ. Jak již bylo výše uvedeno, právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému částku 12 000 Kč. Z žalobních tvrzení plyne, že žalovaný zaplatil právnímu předchůdci žalobkyně toliko 4 000 Kč. Vzhledem ke shora dovozené absolutní neplatnosti smlouvy je třeba započítat tuto částku na dlužnou jistinu, a nikoli na „na prodloužení termínu splatnosti“, jak žalobkyně uvedla, neboť veškerá smluvní ujednání smlouvy (tj. včetně případné možnosti zápočtu plnění na tzv. prodloužení termínu splatnosti) jsou neplatná a nelze k nim jakkoli přihlížet. Při výše uvedeném závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru a posouzení vztahu mezi účastníky jako bezdůvodného obohacení, musí žalovaný vydat své bezdůvodné obohacení žalobkyni jako postupníku, neboť tato má právo na vrácení toho, co bylo plněno (§ 2993 OZ), a proto je důvodný nárok žalobkyně co do částky 8 000 Kč (12 000 – 4 000), která jí byla přiznána výrokem I. Důvodný je též nárok žalobkyně na úroky z prodlení z dlužné jistiny, když prodlení žalovaného začalo plynout v souladu s výzvou žalobkyně ze dne 10.09.2025 o zaplacení do tří dnů od data doručení předžalobní upomínky, kterou lze dle faktického obsahu považovat za výzvu k vydání bezdůvodného obohacení žalovaného. Podle výše citovaného § 573 OZ se má za to, že upomínka byla žalovanému doručena dne 15.09.2025 (třetí pracovní den od odeslání výzvy). Poslední den pro včasné uhrazení dlužné uplynul 18.09.2025. Protože žalovaný včas svůj dluh nezaplatil, je ode dne 19.09.2025 v prodlení s plněním vzniklého bezdůvodného obohacení, a proto byly žalobkyni přiznány úroky z prodlení, a to ve výši, která odpovídá jejich zákonné výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. za období od 01.07.2025 do 31.12.2025, kam spadá počátek prodlení žalovaného s úhradou bezdůvodného obohacení. Výrokem II. byl pak zamítnut nárok na žalobkyní požadovanou další část jistiny a úroky z úvěru, a to právě vzhledem k výše podrobně zdůvodněné absolutní neplatnosti celé smlouvy o úvěru, tedy i těchto ujednání. Pokud jde o příslušenství pohledávky v podobě dalších požadovaných úroků z prodlení, soud pro vyčerpání žalobního petitu zamítl rovněž nárok na požadované úroky z prodlení do 18.09.2025, kdy byl poslední den včasného splnění bezdůvodného obohacení vzniklého žalovanému, a dále pak z částky rozdílu úroků z přiznané částky oproti návrhu žalobkyně, a to vzhledem k jejich akcesoritě. Dále musel soud zamítnout uplatněný nárok na úroky z prodlení ve výši, která překračovala zákonem stanovenou výši dle shora uvedeného nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta k plnění ve výroku I. byla stanovena dle ust. § 160 odst. 1 OSŘ 10.O náhradě nákladů řízení rozhodoval soud podle § 142 odst. 2 OSŘ tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť jejich úspěch a neúspěch v řízení byl přibližně stejný. --- POUČENÍ ---
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho stejnopisu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích prostřednictvím Okresního soudu v Táboře. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.