8 Tdo 1134/2025

Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz .

8 Tdo 1134/2025-570

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 1. 2026 o dovolání, které podal obviněný F. D. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2025, sp. zn. 5 To 313/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 37 T 81/2022, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

1. Obviněný František Diviš (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel”) byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 10. 2024, sp. zn. 37 T 81/2022, uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výroku citovaného rozsudku) byl obviněný podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 24 (dvaceti čtyř) měsíců. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 24 (dvaceti čtyř) měsíců. O náhradě ušlého výdělku a bolestného poškozenému bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř.

2. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 10. 2024, sp. zn. 37 T 81/2022, podal obviněný odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 5. 2025, sp. zn. 5 To 313/2024, podle § 256 tr. ř. zamítl.

Dovolání a vyjádření k němu

3. Proti uvedenému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil všechny zákonné dovolací důvody (podle § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. a § 265b odst. 2 tr. ř.). V rámci uplatněných námitek uvedl, že jeho vina nebyla dostatečně prokázána, a to ani doplněním důkazních prostředků během proběhlého hlavního líčení. Soud se podle dovolatele nedostatečně vypořádal s vyjádřeními, námitkami či skutečnostmi uvedenými obhajobou minimálně v rámci závěrečné řeči, přičemž nové skutečnosti, důkazy a tvrzení byly zcela ignorovány. V této souvislosti dovolatel zdůraznil, že nebylo prokázáno, že by byl viníkem předmětné dopravní nehody, neboť udělal vše, aby nebyl ohrožen žádný z účastníků dopravní nehody. Podle obviněného je spoluviníkem dopravní nehody poškozený, neboť nepostupoval v rámci zákona, a tudíž mu nepřísluší bolestné ani náhrada ušlého výdělku. V daném případě nebyla naplněna skutková podstata předmětného trestného činu, a to z důvodu absence subjektivní i objektivní stránky. S ohledem na shora uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby jej Nejvyšší soud zcela zprostil viny, případně rozhodl o částečném zproštění viny z důvodu spoluzavinění poškozeného. Dále navrhl, aby mu nebyl uložen žádný trest, nebo trest pouze výchovný bez kombinace několika alternativních trestů.

4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten předně uvedl, že dovolání obviněného je vystaveno na opakování námitek prolínajících se prakticky celým trestním řízením, včetně řízení odvolacího. Rozhodná skutková zjištění mají podle státního zástupce navíc oporu v provedených důkazech. Za nespornou především označil kauzalitu jednání obviněného se vznikem újmy na zdraví, kterou v důsledku dopravní nehody poškozený utrpěl. K průběhu nehodového děje se navíc detailně vyjádřil příslušný znalec, který označil za hlavní příčinu kolizní situace zastavení vozidla obviněného, které vytvořilo překážku v jízdním pruhu poškozeného. Ve vztahu k hodnocení důkazů dovolatel podle státního zástupce nevytkl žádný nedostatek, který by naplňoval první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž se závěry soudů se lze ztotožnit. V rámci vyjádření státní zástupce dále provedl rozbor podmínek pro rozhodování o náhradě škody či nemajetkové újmy v rámci trestního řízení s tím, že soudy se od standardních postupů neodchýlily. V rámci stanovení příslušných nároků totiž správně vyšly z toho, že nárok na bolestné vzniká v případech, kdy je možné prokázat fyzickou nebo psychickou újmu způsobenou úrazem. Při stanovení výše bolestného pak soudy respektovaly závěry znaleckého posudku MUDr. Škodové. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, když současně vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

II.

Přípustnost dovolání

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

6. Protože lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

7. V souvislosti s uvedeným Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný v podaném dovolání obecně odkázal na všechny dovolací důvody (není zřejmé, z jakého důvodu byl obviněným uplatněn i dovolací důvod podle § 265b odst. 2 tr. ř., když trest odnětí svobody na doživotí v posuzované věci zcela zjevně uložen nebyl). V tomto kontextu je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud není povinen za dovolatele domýšlet případný směr dalších úvah, pokud nejsou v dovolání vyjádřeny (sp. zn. ÚS 452/07) či „aktivisticky prověřovat dokazování a skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace“ (sp. zn. I. ÚS 3298/22). Z těchto důvodů Nejvyšší soud podané dovolání posoudil podle obsahu [§ 59 odst. 1 tr. ř.] a dospěl k závěru, že uplatněné námitky lze s jistou mírou tolerance podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť směřují vůči učiněným skutkovým zjištěním a právnímu posouzení předmětného skutku.

8. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy . K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.

9. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).

10. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§ 265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§ 265d odst. 2 tr. ř.].

III.

Důvodnost dovolání

11. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které obviněný uplatňuje v tomto mimořádném opravném prostředku, jsou do značné míry obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou především v odvolání, ale částečně i v řízení před soudem prvního stupně [uvedl, že soud prvního stupně se dostatečně nevypořádal s vyjádřeními, námitkami či skutečnostmi uvedenými obhajobou, že není viníkem dopravní nehody, neboť udělal vše pro to, aby nebyl ohrožen žádný z účastníků dopravní nehody, že předmětný trestný čin zcela postrádá úmysl či nedbalost a dokonce i zavinění a příčinnou souvislost aj.]. V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

12. Již bylo uvedeno, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V tomto ohledu Nejvyšší soud po seznámení se s předmětnou trestní věcí musí konstatovat, že ani jedna z uvedených podmínek zmíněného dovolacího důvodu nebyla naplněna. Obviněný se tak svými námitkami ocitl mimo tento dovolací důvod. Navíc z konstrukce dovolacích námitek je zřejmé, že představují prostou obecnou polemiku se skutkovými zjištěními soudů, přičemž obviněný se pokouší o jejich změnu. Vzhledem ke kompetenci, kterou Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení disponuje (viz. bod 10), je třeba opětovně zdůraznit, že není jeho primárním úkolem, aby provedené důkazy znovu prováděl, hodnotil a vyvozoval z nich vlastní závěry.

13. Ve vztahu k uvedenému považuje Nejvyšší soud dále za potřebné připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní . 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 359/2019).

14. Pokud jde o provedené dokazování, Nejvyšší soud konstatuje, že ze spisového materiálu je zcela zřejmé, že soud prvního stupně učinil příslušná skutková zjištění na základě celé řady důkazů, které pečlivě hodnotil, a to jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Závěry soudu prvního stupně jsou logické, bez vnitřních rozporů, přičemž provedené důkazy nebyly hodnoceny selektivně pouze v neprospěch obviněného. Nejvyšší soud se navíc shoduje se závěry odvolacího soudu, že „skutková zjištění nalézacího soudu mají oporu v provedeném dokazování…“ (bod 7 usnesení). Nad rámec uvedeného tak Nejvyšší soud konstatuje, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními není žádný, natož zjevný rozpor ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

15. Již bylo uvedeno, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., se jednalo o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.). Pod tento dovolací důvod tak bylo možné zařadit obviněným uplatněné námitky týkající se právní kvalifikace předmětného jednání (absence příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a vzniklým následkem, nenaplnění subjektivní a objektivní stránky trestného činu) a stanovení nároku na bolestné a úhradu ušlého výdělku. Tyto námitky však po seznámení se s předmětnou trestní věcí Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnými, a to z následujících důvodů.

16. Ve vztahu k námitce absence příčinné souvislosti Nejvyšší soud na úvod připomíná, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem je dána tehdy, pokud by bez zaviněného jednání pachatele škodlivý následek nenastal. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistupuje další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává skutečností, bez níž by ke vzniku následku nebylo došlo (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 3 Tdo 399/2002 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1343/2019).

17. Z učiněných skutkových zjištění je zřejmé, že obviněný řídil osobní motorové vozidlo tovární značky Škoda Fabia, přičemž při couvání z místa ležícího mimo pozemní komunikaci na ulici XY se nechoval ohleduplně a ukázněně, nesledoval situaci v silničním provozu, nedal přednost v jízdě vozidlu jedoucímu po pozemní komunikaci a při provádění couvacího manévru prudce zastavil v pravém jízdním pruhu, čímž ohrozil poškozeného, který řídil elektrickou koloběžku, v důsledku čehož byl poškozený nucen prudce brzdit, ztratil stabilitu a v rámci pádu došlo k jeho střetu s vozidlem dovolatele. V tomto kontextu je třeba zmínit, že ze znaleckého posudku z oboru doprava, odvětví doprava silniční, specializace posuzování dopravních nehod, který zpracoval znalec Stanislav Bartoň, jehož hodnocení se soud prvního stupně věnoval v bodě 10 rozsudku, vyplývá, že příčinou nehodového děje bylo chybné užití vozovky ze strany obviněného a chybná technika jeho jízdy, když vjel s vozidlem do jízdní dráhy koloběžky poškozeného a následně v ní zastavil tak, že poškozený neměl dost času ani prostoru se předmětnému vozidlu vyhnout. Znalec navíc označil za hlavní příčinu kolizní situace zastavení vozidla ze strany dovolatele, které vytvořilo překážku v jízdním pruhu poškozeného. Za této situace je tak zřejmé, že protiprávní jednání obviněného bylo jedinou příčinou vzniku škodlivého následku. Závěry soudů jsou tudíž správné, přičemž na nich ničeho nemění, že poškozený začal v dané situaci intenzivně brzdit, což znalec shledal za přirozenou lidskou reakci, plně v souladu s biomechanickými studiemi (bod 10 rozsudku soudu prvního stupně).

18. Stejně tak považuje Nejvyšší soud za správný závěr soudu prvního stupně, že obviněný jednal ve vědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (bod 28 rozsudku). Skutková zjištění totiž potvrzují, že dovolatel porušil několik zákonných povinností, které soudy obou stupňů jednoznačně specifikovaly (např. § 4 písm. a), § 23 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů), přičemž na jejich zdůvodnění Nejvyšší soud plně odkazuje. Odvolací soud pak výstižně zmínil, že obviněný dané místo znal, neboť se nacházelo 300–400 m od jeho bydliště a nemohl tak být překvapen dopravní situací předmětného místa (bod 8 usnesení). Je tudíž zřejmé, že mohl očekávat výskyt dalších účastníků silničního provozu. Stejně tak lze přisvědčit názoru odvolacího soudu, že dovolatel si tím, že zvolil k návratu na silnici couvání, ztížil manévrovací pozici a možnost výhledu, než kdyby jel dopředu (bod 8 usnesení). Z výše uvedených skutečností je tak jednoznačné, že subjektivní i objektivní stránka předmětného trestného činu byly v posuzovaném případě naplněny.

19. Pokud jde o otázku náhrady škody, obviněný uvedl, že poškozený „nemá nárok na bolestné ani na náhradu ušlého výdělku, jelikož sám nepostupoval v rámci zákona, kdy jeho výpověď nepotvrdila tvrzení obžaloby“. Dovolatel tak neuvádí žádné námitky týkající se výše a způsobu stanoveného odškodnění, pouze odmítá svoji vinu za vzniklou škodu. Ta přitom byla na základě učiněných skutkových zjištění jednoznačně prokázána. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud konstatuje, že stanovení předmětných nároků vyplývá z bodů 34-38 rozsudku soudu prvního stupně, který velmi pečlivě odůvodnil, jak ke svým závěrům dospěl, včetně odkazů na příslušná ustanovení občanského zákoníku. Na tyto závěry tak Nejvyšší soud plně odkazuje a považuje je za správné.

20. Nejvyšší soud považuje za potřebné k námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání, dále odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.

21. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné, a z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek

přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 14. 1. 2026

JUDr. Jan Engelmann

předseda senátu

Zdroj: originální text →Databáze Nejvyšší soud →

⚖CZ Rozhodnutív0.1.0