Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Michala Baroše a 2) Ing. Filipa Maleňáka, zastoupených Mgr. Petrem Šabatkou, advokátem, sídlem Jungmanova 750/34, Praha 1, proti části výroku I. usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 3 Cmo 75/2024-448 ze dne 25. 6. 2025, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a EZD Medical s.r.o. jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1.Vedlejší účastnice se žalobou podanou u Městského soudu v Praze vůči stěžovatelům domáhala ochrany svých práv k duševnímu vlastnictví, a to ochrany práv ze zapsaných průmyslových vzorů, ochrany autorských práv k programu a ochrany proti nekalosoutěžnímu jednání. Městský soud v Praze žalobu ve vztahu ke stěžovatelům rozsudkem č. j. 2 Cm 16/2020-312 ze dne 25. 10. 2022 zamítl v plném rozsahu, neboť dospěl k názoru, že nejsou ve věci pasivně věcně legitimováni, a rozhodl o nákladech řízení tak, že vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovatelům na náhradě nákladů řízení částku 59 281,40 Kč.
2.K odvolání všech účastníků rozhodoval ve věci v odvolacím řízení Vrchní soud v Praze. Rozsudkem č. j. 3 Cmo 36/2023-365 prvoinstanční rozsudek částečně potvrdil a částečně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nicméně uvedl, že sdílí právní názor soudu prvního stupně týkající se absence pasivní věcné legitimace stěžovatelů.
3.V návaznosti na právní názor vyjádřený Vrchním soudem v Praze vzala žalobkyně žalobu vůči stěžovatelům zpět. Stěžovatelé se zpětvzetím žaloby vyjádřili nesouhlas - označili je za účelové a uvedli, že na meritorním skončení věci mají morální zájem. Městský soud řízení zastavil usnesením č. j. 2 Cm 16/2020-425 ze dne 10. 9. 2024 a v jeho odůvodnění se vypořádal s argumentací stěžovatelů.
4.Proti výše uvedenému usnesení Městského soudu v Praze se stěžovatelé odvolali k Vrchnímu soudu v Praze. Nesouhlasili se zastavením řízení a výrokem o nákladech řízení. Vrchní soud v Praze se v řešení otázky zastavení řízení v zásadě ztotožnil s Městským soudem v Praze a usnesením uvedeným v záhlaví výrok napadeného usnesení potvrdil, neztotožnil se však s výpočtem výše náhrady nákladů řízení a výrok usnesení změnil tak, že uložil vedlejší účastnici uhradit každému ze stěžovatelů na náhradě nákladů řízení částku ve výši 41 613 Kč.
5.Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení svých práv podle čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Argumentují tím, že se obecné soudy dostatečně nevypořádaly s jejich výkladem vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif. Neaplikovaly-li obecné soudy stěžovateli namítané ustanovení § 12 odst. 3 advokátního tarifu při výpočtu náhrady nákladů řízení, zatížily, dle stěžovatelů, svá rozhodnutí prvky svévole, neboť tím způsobily extrémní rozdíl mezi částkou stěžovateli požadovanou (259 456 Kč) a částkou obecnými soudy přiznanou (41 613 Kč). Zároveň tvrdí šikanózní procesní aktivity ze strany vedlejší účastnice. 6.Ústavní soud posoudil ústavní stížnost i napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
7.Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a řídí se zásadou zdrženlivosti v zasahování do jejich činnosti. V řízení o ústavní stížnosti do jejich pravomocných rozhodnutí zasahuje pouze tehdy, byla-li jimi porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelů. Jinými vadami se nezabývá.
8.Ústavní soud se problematikou nákladů řízení zabýval ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, kde v bodě 34 uvedl:
"Ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou (srov. bod 11 výše). O to mimořádnější okolnosti, typicky v podobě významného přesahu vlastního zájmu stěžovatele, musejí být dány ve věcech, kde sporná výše nákladů nepřevyšuje ani hranici bagatelnosti; pokud zákon podmíní přípustnost opravných prostředků určitou minimální výší předmětu sporu, účelem zákona jistě není, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud. Uvedený požadavek dostatečného ústavního významu věci zajišťuje, aby se Ústavní soud mohl plně soustředit na plnění své úlohy orgánu ochrany ústavnosti. Je-li v konkrétní nákladové věci přítomna mimořádná okolnost zakládající její dostatečný ústavní význam, a je proto vydán nález, nelze z toho dovozovat, že Ústavní soud k věcnému přezkumu posléze automaticky připustí všechny obdobné stížnosti, v nichž je namítán rozpor s takovým nálezem. Tvrzený rozpor musí být u nákladových věcí zpravidla doplněn dalšími okolnostmi, typicky přesahem vlastního zájmu stěžovatele, aby jej Ústavní soud věcně posoudil; stejně jako pro závěr o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny nepostačí toliko tvrzené porušení zákona." 9.Tyto závěry Ústavní soud aplikoval např. i v nálezu sp. zn. I. ÚS 2552/24 , body 21 až 37, na jehož odůvodnění zde Ústavní soud plně odkazuje.
10.Z judikatury Ústavního soudu a zejména z citovaného stanoviska pléna jinými slovy plyne, že ústavní stížnosti proti rozhodnutím o nákladech řízení jsou zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou. Ústavní soud by totiž jinak působil jako nejvyšší nákladový soud, který by opakovaně přezkoumával výklad podústavního práva v oblasti, kde není přípustné dovolání a která není z hlediska ústavnosti relevantní - to mu však nepřísluší (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2552/24 , bod 37 a např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3227/24 , bod 6; či I. ÚS 689/25 , body 2 až 5; či IV. ÚS 2528/21 , bod 11).
11.Stěžovatelé dostatečně nevysvětlují, jaké mimořádné okolnosti jejich věc provázejí, tedy jak je jejich ústavní stížnost v nákladové věci výjimečná oproti všem ostatním nákladovým věcem, které jsou, jak bylo uvedeno výše, zpravidla zjevně neopodstatněné. Úkolem Ústavního soudu není sjednocovat výklad advokátního tarifu. Z tvrzení stěžovatelů současně neplyne, že by se ve věci jednalo o exces spojený s výrazně šikanózním jednáním ze strany vedlejší účastnice a následně excesivně neadekvátní náhradou nákladů řízení. Lze tedy uzavřít, že posuzovanou věc dle názoru Ústavního soudu neprovázejí natolik významné mimořádné okolnosti, které by založily její ústavněprávní přesah.
12.Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2026
Dita Řepková, v. r.
předsedkyně senátu