Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele F. C., zastoupeného JUDr. Liborem Petříčkem, advokátem, sídlem Březenská 2466/4, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2025 č. j. 30 Cdo 2800/2025-214, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1.Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí pro tvrzené porušení svého práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2.V právě posuzované věci se stěžovatel domáhal náhrady škody, která mu měla být způsobena proti němu vedeným nezákonným trestním stíháním. Okresní soud v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 2. 12. 2024 č. j. 15 C 225/2023-151 žalobu zcela zamítl.
3.K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 21. 7. 2025 č. j. 8 Co 182/2025-180 rozhodnutí okresního soudu potvrdil.
4.Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele zčásti jako vadné a zčásti jako nepřípustné odmítl. Jako nepřípustné jej odmítl v části, v níž stěžovatel brojil proti nákladovému výroku krajského soudu, a v části, v níž krajský soud potvrdil nákladové výroky okresního soudu. Ve zbytku jej posoudil jako vadné, neboť nevymezilo přípustnost v souladu s jeho judikaturou. Stěžovatel totiž u jednotlivých otázek neuvedl, jaký z alternativně uvedených důvodů přípustnosti dovolání se na ně vztahuje. Z dovolání zároveň neplyne žádný údaj, jaká konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu měla některou z předložených právních otázek v minulosti vyřešit rozdílně, ani od jaké by se měl Nejvyšší soud odchýlit a posoudit ji nadále jinak.
5.Podle stěžovatele Nejvyšší soud neměl jeho dovolání odmítnout jako vadné, protože v něm byla jeho přípustnost vymezena řádně. Stěžovatel u některých otázek výslovně uvedl, že dosud nebyly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešeny, resp. v dovolání odkázal i na oficiální stanovisko Ministerstva obrany, podle nějž voják v dispozici nebo v průběhu trestního stíhání není zařaditelný na systematizované místo. Z obsahu dovolání bylo zřejmé, že jde o dosud neřešenou otázku a požadavek uvést judikaturu tak byl objektivně nemožný.
6.V právě posuzované věci bylo dovolání stěžovatele Nejvyšším soudem posouzeno jako vadné. Touto situací se Ústavní soud zabýval ve své judikatuře. Při jejím posuzování zohledňuje, že z ústavního pořádku nevyplývá právo na podání dovolání; nejedná se o právo absolutní, a proto může podléhat zákonným omezením [srov. nálezy ze dne 29. 8. 2023 sp. zn. I. ÚS 1564/23 , bod 14., ze dne 29. 8. 2023 sp. zn. I. ÚS 1585/23 , bod 14., ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131)]. Jinými slovy, je ústavně souladné, pokud je přístup k dovolacímu soudu zákonem podmíněn splněním řady požadavků, a to i co do formy a obsahu dovolání. Pokud dovolání zákonem stanovené náležitosti neobsahuje a tuto vadu stěžovatel neodstraní v průběhu trvání lhůty k podání dovolání, pak odmítnutí dovolání není porušením čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, zejména výrok I. a body 25. a násl., nebo rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato proti Itálii, stížnost č. 32610/07). 7.V této souvislosti konkrétní zákonné požadavky vyplývají z § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Ten vyjmenovává situace, za nichž je dovolání přípustné. Vymezení předpokladů přípustnosti dovolání spočívá ve formulaci otázky hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit a ve vysvětlení, který z alternativních předpokladů přípustnosti dovolání v § 237 občanského soudního řádu je naplněn, a v konkrétním uvedení, jak je daný předpoklad naplněn (tedy např. včetně vymezení relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, od které se nižší soudy měly odchýlit; srov. nález sp. zn. I. ÚS 1564/23 , bod 16.). Z výše uvedeného je zřejmé, že dovolatel musí seznatelně vymezit relevantní judikaturu Nejvyššího soudu a uvést posouzení, v čem se odvolací soud od ní odchýlil, v čem je tato praxe rozporná anebo v čem je třeba ji změnit, případně, že jde o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Pouhý odkaz na § 237 občanského soudního řádu nestačí (srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, nález ze dne 24. 11. 2021 sp. zn. II. ÚS 1625/21 , body 27. až 28.). 8.Stěžovatel podané dovolání přiložil k ústavní stížnosti s argumentací, že u některých otázek je požadavek na vymezení přípustnosti výslovně naplněn. Konkrétně se stěžovatel domnívá, že výslovně některé otázky označil jako v judikatuře Nejvyššího soudu za dosud neřešené (aniž by označil konkrétní pasáže, z nichž tak dovozuje). Nic takového nicméně z přiloženého dovolání nevyplývá. Ačkoliv stěžovatel v dovolání např. uvádí, že soudní praxe a právní teorie nerozvádějí definici ušlého zisku, jde o konstatování, z nějž neplyne otázka, na níž rozhodnutí krajského soudu mělo záviset. Jak uvedl Nejvyšší soud, stěžovatel pouze na úvod dovolání uvedl alternativně naplnění důvodů podle § 237 občanského soudního řádu. Přestože tak neučinil pouhým odkazem na toto ustanovení, není z dovolání zřejmé, k jakým otázkám který z důvodů přípustnosti směřuje. Seznatelné vymezení důvodu přípustnosti nevyplývá ani z formulace jednotlivých otázek, resp. následné argumentace. 9.Pro úplnost si Ústavní soud od okresního soudu vyžádal i doplnění dovolání ze dne 13. 9. 2025. Ani z něj však naplnění výše uvedených požadavků nevyplývá (což ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti ani netvrdí, vymezení přípustnosti dovozuje výhradně z přiloženého dovolání).
10.Na neopodstatněnosti ústavní stížnosti nic nemění ani to, že dovolání bylo zčásti odmítnuto jako nepřípustné (v části proti výrokům o nákladech řízení). Jde o nepřípustnost plynoucí ze zákona (§ 238 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád) a stěžovatel v této části neuplatnil ani žádnou argumentaci. 11.Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. února 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu