Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radka Pavelky a soudců JUDr. Leony Výborné a Mgr. Pavla Suchého ve věci
žalobkyně: [anonymizováno]., IČ [anonymizováno] sídlem [anonymizováno]
proti
žalovanému: [anonymizováno], narozený dne [anonymizováno]
bytem [anonymizováno]
o zaplacení 35 052,82 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 26. srpna 2025, č. j. okresni/21_C_46_2025-42, --- VÝROK ---
I. Rozsudek okresního soudu se v napadené části výroku II. mění potud, že žalovaný je dále povinen žalobkyni zaplatit úrok z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 20 586,89 Kč za dobu od [anonymizováno] do zaplacení; jinak se v této části potvrzuje.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení před okresním soudem 245 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
--- ODŮVODNĚNÍ ---
1.Okresní soud napadeným rozsudkem žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni 20 586,89 Kč a na náhradě nákladů řízení 1 403 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a žalobu co do požadavku na zaplacení částky 14 465,93 Kč s úrokem ve výši 19,99 % ročně z částky 32 669,82 Kč od [anonymizováno] do [anonymizováno], se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 32 669,82 Kč od [anonymizováno] do zaplacení, s úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 32 669,82 Kč od [anonymizováno] do zaplacení a kapitalizovaným úrokem ve výši 1 409,85 Kč od [anonymizováno] do [anonymizováno], zamítl (výrok II.).
2.Okresní soud rozhodoval o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 35 052,82 Kč sestávající z nesplacené jistiny úvěru v částce 32 669,82 Kč, smluvní pokuty ve výši 1 000 Kč a pojistného ve výši 1 383 Kč, spolu s kapitalizovanými smluvními úroky z úvěru ve výši 1 409,85 Kč za období od [anonymizováno], dále se smluvními úroky ve výši 19,99 % ročně z částky 32 669,82 Kč od [anonymizováno], úroky dle § 122 odst. 4 zák. č. 257/2016 Sb. ve výši 12,75 % ročně z částky 32 669,82 Kč od [anonymizováno] do zaplacení a zákonnými úroky z prodlení z částky 32 669,82 Kč od [anonymizováno] do zaplacení. 3.Okresní soud v rámci svého rozhodnutí o žalobou uplatněném nároku vyšel ze skutkových zjištění a právních závěrů, podle nichž žalobkyně a žalovaný dne [anonymizováno] uzavřeli úvěrovou smlouvu, na jejímž základě žalovaný od žalobkyně obdržel částku 55 000 Kč a žalobkyni uhradil částku 34 413,11 Kč.
4.Okresní soud se zabýval tím, zda žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru řádně zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet a dospěl k negativnímu závěru, resp. k závěru, že žalobkyně řádně (správně) nevyhodnotila úvěruschopnost žalovaného, jak jí ukládá § 86 zák. č. 257/2016 Sb.. Okresní soud konstatoval, že žalobkyně neprovedla komplexní prověření objektivní schopnosti žalovaného plnit povinnost ke splácení úvěru, neboť, byť zjistila řádně výši příjmu žalovaného, zcela rezignovala na zjištění a prověření jeho skutečných výdajů, nákladů a závazků a spoléhala se jen na jeho tvrzení o této záležitosti. Jelikož se žalobkyně nezúčastnila okresním soudem nařízeného jednání, připravila se o možnost být poučena o nutnosti označit důkazy na podporu svých tvrzení o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného dle § 118a odst. 2 a odst. 3 o. s. ř. 5.Okresní soud uzavřel, že žalobkyně nedostála požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, pro což shledal úvěrovou smlouvu neplatnou dle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. a vztah mezi účastníky vypořádal dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 OZ. Jelikož na základě neplatné smlouvy žalobkyně žalovanému poskytla částku 55 000 Kč a žalovaný žalobkyni částku 34 413,11 Kč, uložil okresní soud žalovanému povinnost zaplatit rozdíl těchto částek (20 586,89 Kč) žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého na jeho straně (viz výrok I. rozsudku okresního soudu). Vzhledem k neplatnosti smlouvy o úvěru okresní soud nepřiznal žalobkyni plnění plynoucí z této smlouvy, proto žalobu co do požadavku na zaplacení smluvních úroků z prodlení, smluvní pokuty a pojistného zamítl (viz část výroku II. rozsudku okresního soudu). 6.Jde-li o úroky z prodlení, jakožto zákonný (nikoliv smluvní) nárok, okresní soud tento žalobkyni nepřiznal (viz část výroku II. rozsudku okresního soudu) s poukazem na závěry plynoucí z rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne [anonymizováno], sp. zn. [anonymizováno], neboť žalovaný se neocitl v prodlení. Jde-li o splatnost povinnosti vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, okresní soud dospěl k závěru, že v projednávaném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti v době přiměřené možnostem spotřebitele, a proto ji určil svým rozhodnutím. Jelikož lhůta k plnění závazku z neplatného právního jednání stanovená soudem uplyne až po právní moci rozsudku, není žalovaný s plněním závazku v prodlení a z tohoto důvodu není povinen hradit úrok z prodlení.
7.O nákladech řízení okresní soud rozhodl na základě § 142 odst. 3 OSŘ, dle kterého žalobkyni přiznal plnou náhradu vynaložených nákladů řízení (soudní poplatek), a to s odůvodněním, že rozhodnutí záviselo na hodnocení posouzení úvěruschopnosti žalovaného. 8.Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání, jímž jej napadla v zamítavém výroku II., a to jen v rozsahu, v němž byla žaloba zamítnuta co do požadavku na zaplacení zákonného úroku z prodlení, a dále v závislém výroku o nákladech řízení (část výroku I.), neboť měla za to, že okresní soud dospěl k nesprávnému právnímu posouzení věci, to při aplikaci § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., dle kterého platí, že v případě neplatné smlouvy o úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené svým možnostem. Okresní soud shledal smlouvu o úvěru za absolutně neplatnou a plnění žalobkyně na základě této smlouvy jako plnění poskytnuté bez právního důvodu, pro což na straně žalovaného vzniklo bezdůvodné obohacení, na které dopadá obecná úprava času dle § 1958 odst. 2 OZ. Podle tohoto ustanovení platí, že neujednají-li si strany, kdy má dlužník plnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen plnit bez zbytečného odkladu. Zvláštní úprava pak uvádí, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené svým možnostem. Žalobkyně si je vědoma obecného pravidla lex specialis derogat legi generali, má však za to, že pravidlo o času plnění zakotvené v zákoně o spotřebitelském úvěru, vyjadřující odchylku od obecného pravidla pro splatnost bezdůvodného obohacení, se použije pouze v případě, kdy není v možnostech spotřebitele jako dlužníka vydat bezdůvodné obohacení bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele, což musí spotřebitel prokázat. Vztah mezi obecnou a zvláštní právní úpravou času plnění lze proto vyjádřit tak, že obecná právní úprava se podpůrně použije tam, kde zvláštní právní úprava nestanoví něco jiného. Zvláštní právní úprava otázku času plnění nevyčerpává do té míry, že by použití obecné právní úpravy zcela vyloučila. Obecná a zvláštní úprava mají společné to, že splatnost pohledávky nemůže předcházet výzvě věřitele. Pokud však možnostem spotřebitele odpovídá zaplatit bezdůvodné obohacení po výzvě věřitele bez zbytečného odkladu, resp. spotřebitel netvrdí a neprokáže, že to není v jeho možnostech, má žalobkyně za to, že zvláštní právní úprava nevylučuje použití úpravy obecné a jejich aplikace vede ke stejnému výsledku. Určení možností spotřebitele splnit věřiteli dluh prodlužuje splatnost pohledávky, čímž prospívá postavení spotřebitele. Jde o skutečnosti, kterých se spotřebitel má dovolávat jako pro sebe příznivých a přinášejících mu výhodu. Z tohoto důvodu je spotřebitel nositelem procesní povinnosti tvrdit a prokázat, jaké jsou jeho možnosti splnit dluh. Skutkové zjištění, že nebylo a není v možnostech spotřebitele splnit dluh bez zbytečného odkladu, musí vyplývat z výsledků provedeného dokazovaní. Není na soudu, aby bez podkladu ve zjištěném skutkovém stavu hodnotil možnosti spotřebitele splnit dluh na základě vlastních domněnek. Žalobkyně proto spatřuje pochybení okresního soudu v neúplném zjištění skutkového stavu věci, neboť žalovaným nebyly navrženy žádné důkazy, na jejichž základě by okresní soud mohl dospět k závěru, že skutečně nebylo v možnostech žalovaného splatit bezdůvodné obohacení po výzvě věřitele. I přes procesní pasivitu žalovaného tak okresní soud nesprávně žalobkyni nepřiznal zákonný úrok z prodlení, když automaticky, nepřípustně, presumoval neschopnost žalovaného bezdůvodné obohacení vrátit. Žalobkyně vyslovila názor, že okresní soud jí měl zákonný úrok z prodlení z částky určené jako bezdůvodné obohacení od [anonymizováno] přiznat v návaznosti na výzvu žalobkyně k úhradě dluhu ze dne [anonymizováno]. Z vyložených důvodů žalobkyně navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu v napadené části tak, že žalovanému bude uložena povinnost zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 20 586,89 Kč od [anonymizováno] do zaplacení. 9.Žalovaný se k odvolání, ačkoliv mu bylo řádně doručeno, nevyjádřil.
10.Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné [§ 201 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v účinném znění (dále jen „o. s. ř.“)], bylo podáno oprávněnou osobou (§ 201 OSŘ) a v zákonem stanovené lhůtě (§ 204 odst. 1 OSŘ), přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadené části výroku II. a závislém nákladovém výroku III. (§ 212 a § 212a odst. 6 OSŘ), včetně řízení jeho vydání předcházejícího, a shledal odvolání důvodným toliko zčásti. 11.Vyhovující výrok I. o věci samé (nikoli rozhodnutí o nákladech řízení) a část zamítavého výroku II. (pokud jím nebylo rozhodnuto o zákonnému úroku z prodlení) rozsudku okresního soudu se nestaly předmětem přezkumu ze strany odvolacího soudu a samostatně již nabyly právní moci.
12.K projednání odvolání odvolací soud nenařídil jednání, neboť účastníci s rozhodnutím bez jednání souhlasili a odvolání bylo žalobkyní podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 214 odst. 3 OSŘ). 13.Odvolací soud konstatuje, že řízení předcházející vydání napadeného rozsudku není zatíženo žádnou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ Z obsahu spisu neplyne ani žádná jiná vada řízení před okresním soudem, která by mohla mít za následek nesprávnost napadeného rozhodnutí, přičemž závěry, které učinil okresní soud a které jej vedly k závěru o (částečné) důvodnosti podané žaloby, považuje odvolací soud za správné, když okresní soud provedl dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o věci samé a ani při hodnocení důkazů se nedopustil pochybení, jež by mohla vést k závěru o případné nesprávnosti jeho rozhodnutí. 14.Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších změn a doplnění (dále již jen „z. s. ú.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 15.Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 16.Z ust. § 86 odst. 1 a § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. vyplývá, že v případě smlouvy o spotřebitelském úvěru neplatné pro porušení povinnosti věřitele před poskytnutím úvěru řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, je spotřebitel povinen vrátit získané bezdůvodné obohacení v podobě jistiny úvěru v době přiměřené jeho možnostem, tedy v nové lhůtě stanovené buď dohodou účastníků nebo rozhodnutím soudu. Prostou výzvou k plnění splatnost dluhu v tomto případě vyvolat nelze. Pokud zde nebyla nová dohoda o splatnosti ani tvrzena, bylo na okresním soudu, aby rozhodl o splácení jistiny (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne [anonymizováno], sp. zn. [anonymizováno] a ze dne [anonymizováno], sp. zn. [anonymizováno], publikovaný pod č. [anonymizováno] ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Proto se žalovaný nemůže dostat do prodlení dříve, není-li jiné dohody mezi dlužníkem a věřitelem, než marně uplyne lhůta k plnění určená v souladu s § 87 odst. 1 větou třetí z. s. ú. v soudním rozhodnutí. Odvolací soud proto, ve shodě s okresním soudem, vycházel ze závěrů vyložených v označených rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR. Břemeno tvrzení a důkazní o svých poměrech významných pro určení časových podmínek vrácení jistiny nese žalovaný, neboť jde o okolnosti, které mu prospívají a výše uvedené o určení splatnosti dosud nevrácené jistiny nikterak nepotlačuje zásadu projednací, jež se v občanském soudním řízení sporném uplatňuje a jejímž projevem je právě povinnost účastníků tvrdit rozhodné skutečnosti a označit k jejich prokázání důkazy (§ 101 OSŘ). Pokud žalovaný zůstal v řízení pasivní, nezúčastnil se jednání, při němž by jej okresní soud poučil podle § 118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. o jeho povinnosti tvrzení a důkazní v popsaném směru, nezbývá než vyjít z toho, že okolnosti, které by mohly odůvodnit závěr o tom, že možnostem žalovaného odpovídá plnění rozložené do splátek či plnění jednorázové s delší lhůtou k plnění, nebyly zjištěny. Okresní soud proto správně žalovanému uložil povinnost vrátit na základě neplatné smlouvy poskytnuté plnění do tří dnů od právní moci rozsudku (za obdobného užití § 160 odst. 1 OSŘ). Jelikož prodlení žalovaného mohlo nastat až uplynutím této lhůty, okresní soud správně žalobu co do požadavku na zaplacení úroku z prodlení zamítl, neboť v době jeho rozhodnutí tato lhůta ještě nepočala ani běžet, natož aby marně uplynula, pročež žalovaný nebyl v prodlení a žalobkyni právo na zaplacení úroku z prodlení nevzniklo. 17.V odvolacím řízení však již byla situace odlišná, přičemž pro rozhodnutí odvolacího soudu je rozhodující stav v době jeho rozhodnutí (§ 154 odst. 1 OSŘ za užití § 211 OSŘ). Rozsudek byl žalovanému doručen uložením na poště dne [anonymizováno] a ve vyhovující části výroku I. odvoláním nenapadené a na odvoláním napadené části výroku II. rozsudku nezávislém, nabyl právní moci dne [anonymizováno]. Žalovaný byl povinen povinnost uloženou výrokem I. rozsudku (zaplatit žalobkyni částku 20 586,89 Kč) splnit do tří dnů od právní moci rozsudku, tj. do [anonymizováno] (§ 159 a § 204 odst. 1 OSŘ). Dnem následujícím, tj. dnem [anonymizováno], se tak žalovaný dostal s placením částky 20 586,89 Kč do prodlení (§ 1968 OZ) a žalobkyni podle § 1970 OZ vznikl nárok na zaplacení úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z této částky (§ 2 nař. vl. č. 351/2013 Sb., v účinném znění). 18.Z vyložených důvodů proto odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. a) OSŘ změnil výrok II. o věci samé rozsudku okresního soudu potud, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 20 586,89 Kč za dobu od [anonymizováno] do zaplacení; lhůtu k plnění stanovil dle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., neboť neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší či povolení splátek. V ostatním, tedy pokud žalobkyně požadovala přiznání úroků z prodlení nad 11,5 % ročně a za dobu, kdy žalovaný nebyl v prodlení (do [anonymizováno]), odvolací soud rozsudek okresního soudu v odvoláním napadené části jako věcně správný podle § 219 OSŘ potvrdil. 19.Vzhledem ke změně výroku ve věci samé bylo třeba rozhodnout nejen o náhradě nákladů odvolacího řízení, ale znovu též o náhradě nákladů řízení před okresním soudem (§ 224 odst. 1 a odst. 2 o. s. ř.).
20.V řízení před okresním soudem byla úspěšnější žalobkyně – její úspěch spočíval v rozsahu 58,73 % žalobou uplatněných nároků a neúspěch v rozsahu 41,27 %, pro což má právo na náhradu poměrné části nákladů řízení v rozsahu 17,46 % (§ 142 odst. 2 OSŘ). V řízení před okresním soudem žalobkyně vynaložila částku 1 403 Kč na úhradu soudního poplatku, pro což jí náleží náhrada v rozsahu zmíněných 17,46 %, tj. částka 245 Kč. Lhůtu k jejímu zaplacení stanovil odvolací soud jako základní třídenní, neboť neshledal důvody pro stanovení lhůty delší (§ 160 odst. 1 OSŘ). 21.V odvolacím řízení byl úspěšnější žalovaný. Předmětem odvolacího řízení byl požadavek žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení ve výši 12,75 % z částky 20 586,89 Kč od [anonymizováno] do zaplacení. Výše tohoto úroku ke dni rozhodnutí odvolacího soudu činila 3 860 Kč, žalobkyni bylo ke dni rozhodnutí odvolacího soudu na úroku z prodlení přiznáno jen 450 Kč. Jelikož žalovanému v odvolacím řízení náklady nevznikly, odvolací soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (§ 142 odst. 2 OSŘ). --- POUČENÍ ---
Proti tomuto usnesení je přípustné dovolání, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení tohoto usnesení k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Okresního soudu v Děčíně.
Nebude-li povinnost tímto rozsudkem uložená splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na soudní výkon rozhodnutí nebo exekučním návrhem.