Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ARMONET a.s., se sídlem Masarykova 42/80, Rudná, zastoupené Mgr. Davidem Hejzlarem, advokátem, sídlem 1. máje 97/25, Liberec 3, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 196/2025-29 ze dne 12. prosince 2025 a usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 29 A 69/2025-20 ze dne 27. srpna 2025, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1.Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2.Stěžovatelka se u Finančního úřadu pro hlavní město Prahu ("správce daně") domáhala vrácení přeplatku na dani z příjmů právnických osob ve výši 3 802 800 Kč. Správce daně stěžovatelku informoval vyrozuměním o přeplatku ze dne 14. června 2022, č. j. 5433169/22/2005-52525-209804, že vyhověl žádosti pouze částečně. Přeplatek se totiž stal vratitelným pouze v části 1 389 600 Kč. Proti tomuto vyrozumění podala stěžovatelka námitku, kterou správce daně zamítl rozhodnutím ze dne 1. listopadu 2022, č. j. 8349892/22/2000-11451-106358. Stěžovatelka následně podala podnět k nařízení přezkoumání rozhodnutí o námitce, v němž poukazovala na chybnou evidenci daní ze strany správce daně. Vedlejší účastník však sdělením ze dne 5. května 2025, č. j. 12570/25/5100-41453-713403, stěžovatelku vyrozuměl, že podnět neshledal důvodným, neboť nezjistil rozpor přezkoumávaného rozhodnutí s právními předpisy. Proti tomuto sdělení podala stěžovatelka žalobu na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu, v níž se domáhala, aby soud vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost zahájit přezkumné řízení.
3.Krajský soud v Brně ("krajský soud") napadeným usnesením žalobu stěžovatelky odmítl. Konstatoval, že sdělení vedlejšího účastníka o nezahájení přezkumného řízení podle zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád ("daňový řád"), nemohlo zasáhnout do subjektivních práv stěžovatelky. Krajský soud zdůraznil, že přezkumné řízení je dozorčím prostředkem, na jehož zahájení není právní nárok. Pokud neexistuje veřejné subjektivní právo na zahájení řízení, v zásadě není z povahy věci možné, aby jeho nenařízením bylo zasaženo do práv stěžovatelky. Stěžovatelka navíc v minulosti disponovala procesními prostředky, jejichž prostřednictvím mohla chránit své subjektivní hmotné právo. 4.Proti rozhodnutí krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. V rámci svého odůvodnění se plně ztotožnil se závěry krajského soudu. Rovněž shledal, že stěžovatelka disponovala procesními prostředky k ochraně svých práv, přesto se je rozhodla neuplatnit.
II.
Argumentace stěžovatelky
5.Argumentaci stěžovatelky lze rozdělit do dvou okruhů. V prvním z nich stěžovatelka namítá pochybení v procesním postupu obecných soudů, který považuje za přepjatě formalistický. Podle jejího názoru soudy rezignovaly na věcné posouzení projednávané věci a omezily se na konstatování nesplnění procesních podmínek. Tím současně přehlédly, že vedlejší účastník nijak nepřehodnotil závěry správce daně, ačkoli tyto závěry byly podle stěžovatelky v rozporu se zákonem.
6.Ve druhém okruhu námitek stěžovatelka akcentuje širší dopady napadených rozhodnutí do jejích práv. Tvrdí, že formalistický přístup obecných soudů fakticky legitimizoval nezákonný postup správce daně. V důsledku toho si stát ponechal finanční částku, na niž při ústavně konformním výkladu neměl nárok. Takový postup stěžovatelka považuje za faktické odnětí majetku bez dostatečného zákonného podkladu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7.Ústavní soud shledal v této věci naplnění procesních předpokladů ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8.Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
9.Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nezasahuje do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nepřehodnocuje skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud zasahuje do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže aplikace tohoto práva v daném konkrétním případě byla neústavní (srov. nález sp. zn. I. ÚS 504/03 ze dne 25. listopadu 2003).
10.Zaprvé, z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu v otázce soudní ochrany při nezahájení řízení z moci úřední vyplývá, že ve většině případů tím žádná hmotná subjektivní práva být dotčena nemohou (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 108/2019-39 ze dne 26. března 2021, bod 73). Tento závěr Ústavní soud opakovaně označil za souladný s ústavním pořádkem (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2849/21 ze dne 9. listopadu 2021, bod 11; sp. zn. III. ÚS 2227/22 ze dne 2. listopadu 2022, bod 7; či sp. zn. IV. ÚS 224/24 či ze dne 6. března 2024, body 16 a 17).
11.V postupu krajského soudu Ústavní soud v tomto ohledu neshledal žádné ústavněprávní pochybení. Krajský soud ve svém rozhodnutí odkázal na aktuální judikaturu Nejvyššího správního soudu, řídil se jí a přijaté závěry dostatečně a přesvědčivě odůvodnil (body 7-11 napadeného usnesení krajského soudu). Ústavní soud se současně ztotožnil se závěrem Nejvyššího správního soudu, podle něhož s ohledem na dozorčí povahu přezkumného řízení a existenci jiných prostředků ochrany nemohlo sdělení o nezahájení přezkumného řízení zasáhnout do práv stěžovatelky (bod 12 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu). Za této situace krajský soud nemohl porušit žádné ústavně zaručené základní právo stěžovatelky tím, že její žalobu odmítl, aniž by se jejím obsahem věcně zabýval.
12.Zadruhé, Ústavní soud se dále zabýval námitkou stěžovatelky, zda napadená rozhodnutí nejsou projevem tzv. přepjatého formalismu. O takovou situaci se jedná v případech, kdy je výklad zákona ze strany obecných soudů v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, resp. kdy je takový výklad formálně v souladu s textací předpisu, ale zcela odhlíží od reálných společenských vztahů, popř. kdy nezohledňuje vlastní účel právní regulace (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 320/06 ze dne 29. října 2008, nález sp. zn. III. ÚS 677/07 ze dne 1. listopadu 2007, či nález sp. zn. I. ÚS 563/11 ze dne 13. listopadu 2012). Projednávaná věc však případem namítaného přepjatého formalismu zjevně není. Již z odůvodnění napadených rozhodnutí je patrné, že soudy pracovaly s rozsáhlou a aktuální judikaturou, z níž systematicky vycházely a kterou přiléhavě aplikovaly na skutkové okolnosti projednávané věci. V tomto kontextu se obecné soudy podrobně zabývaly i těmi ojedinělými případy, kde nezahájením řízení z moci úřední mohlo dojít k zásahu do hmotného subjektivního práva účastníka. Takové případy ale předpokládají nemožnost domáhat se soudní ochrany jinak než cestou zásahové žaloby proti nezahájení řízení z moci úřední. V posuzovaném případě obecné soudy správně uvedly, že stěžovatelce mohla být poskytnuta právní ochrana na základě žaloby proti rozhodnutí o námitkách vůči vyrozumění o přeplatku podle § 159 odst. 3 daňového řádu (bod 18 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, bod 13 napadeného usnesení krajského soudu). Stěžovatelka tak disponovala procesním prostředkem, jehož prostřednictvím mohla chránit své subjektivní hmotné právo. 13.Ochrana práv vyžaduje vlastní aktivitu jednotlivých subjektů, tj. předpokládá, že tyto subjekty samy sledují svá subjektivní práva a podnikají kroky nezbytné k zamezení jejich ohrožení či poškození procesně účinným způsobem (zásada vigilantibus iura scripta sunt). Ústavní soud přitom není povolán k tomu, aby nahrazoval řízení, která měla proběhnout před správními soudy. Za této situace mu proto nepřísluší posuzovat věcnou opodstatněnost námitek stěžovatelky směřujících proti samotnému postupu vedlejšího účastníka.
14.Ústavní soud tak ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu