Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Kučery a soudkyň JUDr. Ireny Sekavové a Mgr. Pavlíny Černé ve věci
žalobce: [anonymizováno], narozený [anonymizováno],
bytem [anonymizováno],
zastoupen advokátkou [anonymizováno],
sídlem [anonymizováno]
proti
žalovaným: 1. [anonymizováno], narozený [anonymizováno],
bytem [anonymizováno],
2.[anonymizováno], narozená [anonymizováno][anonymizováno]
bytem [anonymizováno],
oba zastoupeni advokátem [anonymizováno],
sídlem [anonymizováno],
o zaplacení 130 050 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 12. 12. 2023, č. j. 18 C 317/2022 – 185 ve spojení s usnesením ze dne 29. 2. 2024, č. j. 18 C 317/2022 - 204,
--- VÝROK ---
I. Rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s usnesením soudu prvního stupně ze dne 29. 2. 2024, č. j. 18 C 317/2022 - 204, se ve výrocích I., III., IV. a V. potvrzuje.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně náhradu nákladů odvolacího řízení 16 739 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobce.
--- ODŮVODNĚNÍ ---
1.Okresní soud v Berouně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 12. 2023, č. j. 18 C 317/2022 - 185, ve spojení s usnesením ze dne 29. 2. 2024, č. j. 18 C 317/2022 - 204 rozhodl, že žalovaní jsou povinni do tří dnů od právní moci rozsudku společně a nerozdílně zaplatit žalobci 52 061 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 20. 9. 2022 do zaplacení (výrok I.). Výrokem II. zamítl žalobu v části, ve které se žalobce po žalovaných domáhal zaplacení 77 989 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 20. 9. 2022 do zaplacení. Výrokem III. stanovil žalovaným povinnost zaplatit žalobci náklady řízení 42 148 Kč k rukám jeho zástupkyně. Výroky IV. a V. ve spojení s usnesením ze dne 29. 2. 2024, č. j. 18 C 317/2022 – 204, stanovil účastníkům povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení státu, a to žalobci ve výši 988 Kč a žalovaným ve výši 1 544,62 Kč. Předmětem řízení byl nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v tom, že žalovaní užívali celou nemovitost: pozemek parc. č. [anonymizováno] jehož součástí je rodinný dům č. p. [anonymizováno], a zahrada parc. č. [anonymizováno] v k. ú. [anonymizováno] v obci [anonymizováno] (dále jen „nemovitosti“) v období od 25. 2. 2021 do 6. 6. 2022. Vlastníkem nemovitosti byl žalobce v rozsahu ¼ spoluvlastnického podílu a [anonymizováno] (jako druhá spoluvlastnice) v rozsahu ¾. Požadoval bezdůvodné obohacení za dobu uvedené období ve výši obvyklého nájemného odpovídající pronájmu ¼ předmětných nemovitostí 8 500 Kč měsíčně (dle odporného určení společností Dražby- Reality Pintner z 28. 7. 2022). Soud prvního stupně shledal nárok žalobce důvodným za období od 20. 8. 2021, kdy odpadl právní důvod užívání nemovitostí, do 2. 6. 2022 (kdy byla uzavřena nová kupní smlouva s prohlášením, že žalovaní nemovitost převzali před uzavřením smlouvy). Žalobci náleží právo na bezdůvodné obohacení ve výši obvyklého nájmu, což činilo celkem částku 52 061 Kč dle výše stanovené znaleckým posudkem. Svůj závěr odůvodnil tím, že ujednání účastníků o přenechání nemovitostí žalovaným k bezplatnému užívání v (pořadí) první kupní smlouvě lze podřadit pod smlouvu o výpůjčce dle ustanovení § 2193 o. z., kdy doba, na kterou byla sjednána, nebyla výslovně stanovena, ale předpokladem bylo, že to bude do doby, než dojde k zápisu vlastnického práva žalovaných k nemovitostem. Účastníci si nesjednali žádný postup pro případ, že by ke vkladu jejich vlastnického práva nedošlo, ale v první smlouvě o úschově byla sjednána povinnost vrátit složenou kupní cenu po uplynutí šesti měsíců ode dne uzavření smlouvy, pokud nebudou složeny podmínky pro její výplatu. Po dni 19. 8. 2021 musela tak být kupní cena vrácena z úschovy žalovaným, čehož si žalovaní museli být vědomi, a téhož dne se stala první kupní smlouva materiálně nevykonatelnou, neboť bez uzavření dodatku podle ní již nešlo nadále postupovat, pokud šlo o sjednaný způsob úhrady kupní ceny. Dle závěru soudu prvního stupně nelze dovodit, že by mezi účastníky došlo k ujednání, na základě kterého by mohli žalovaní nemovitosti i nadále užívat, a při nečinnosti účastníků měl soud prvního stupně za to, že dlužník se chtěl zavázat spíše méně než více, tedy nepřenechat nemovitosti do užívání po dobu delší, než bylo vkladové řízení, resp. šesti měsíců, v rámci kterých mohlo ke vkladu vlastnického práva dojít. Žalovaní měli počínaje dnem 20. 8. 2021 zpět k dispozici kupní cenu, čehož si museli být vědomi, včetně skutečnosti, že odpadl důvod pro bezplatné užívání nemovitostí. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, že žalobce byl spoluvlastníkem o velikosti ¼ nemovitostí společně se [anonymizováno][anonymizováno](dále též jen „druhá spoluvlastnice“), která vlastnila ¾ nemovitostí. Oba spoluvlastníci uzavřeli každý samostatně se žalovanými kupní smlouvu, jejímž předmětem byl jejich podíl na nemovitostech. Žalobce uzavřel se žalovanými kupní smlouvu dne 19. 2. 2021(dále jen „první kupní smlouva“) a zavázal se vyklidit nemovitost a předat ji žalovaným do 21. 2. 2021, což nastalo. Druhá spoluvlastnice uzavřela kupní smlouvu se žalovanými a předala jim nemovitost dne 25. 2. 2021. Návrh na vklad vlastnického práva dle první kupní smlouvy byl dne 20. 4. 2021 katastrálním úřadem zamítnut, neboť dne 11. 3. 2021 vydal Okresní soud v Berouně usnesení č. j. 23 Nc 51/2021-33, kterým uložil žalobci povinnost zdržet se nakládání s nemovitostmi, včetně jejich zcizení a zatížení. Důvodem byla žaloba druhé spoluvlastnice podaná na žalobce, jejímž předmětem bylo vrácení daru - podílu žalobce na nemovitostech. Žaloba byla pravomocně zamítnuta dne 26. 4. 2022. Účastníci si ujednali v první kupní smlouvě, že žalovaní jsou oprávněni nemovitosti užívat ode dne 25. 2. 2021. Na základě smlouvy o depozitní úschově části kupní ceny ze dne 19. 2. 2021 byla kupní cena dle první kupní smlouvy vložena žalovanými do úschovy s tím, že si strany smlouvy o úschově ujednaly, že nebudou-li splněny podmínky pro výplatu úschovy do 6 měsíců od uzavření úschovní smlouvy, bude celá částka zaslána na účet, ze kterého byla složena do úschovy (dále jen „první smlouva o úschově“). Dne 7. 9. 2021 byla vrácena složená kupní cena z úschovy žalovaným. Dne 2. 6. 2022 uzavřeli účastníci druhou kupní smlouvu za totožných podmínek s tím, že žalovaní prohlásili, že nemovitost převzali již před podpisem kupní smlouvy (dále jen „druhá kupní smlouva“). Účastníci uzavřeli druhou smlouvu o depozitní úschově části kupní ceny dne 2. 6. 2022 (dále jen „druhá smlouva o úschově“). Na základě druhé kupní smlouvy došlo ke vkladu vlastnického práva žalovaných k nemovitostem ke dni 7. 6. 2022. Na základě znaleckého posudku byla stanovena cena obvyklého nájemného nemovitostí pro období roku 2021 ve výši 184,83 Kč/m2 a pro období roku 2022 ve výši 248,50 Kč/m2. Pro rok 2021 znalcem zjištěné tržní nájemné činilo 19 000 Kč měsíčně a pro rok 2022 činilo 25 000 Kč. Nájemné za spoluvlastnický podíl o velikosti ¼ pak činil ¼ ze zjištěného nájemného, tj. 4 750 Kč resp. 6 250 Kč. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle ustanovení § 2193 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a dále podle § 1747 o. z., § 2991 o. z., § 2999 odst. 1 o. z. a § 1968 o. z. 2.Proti výrokům I., III., IV. a V. napadeného rozsudku a proti napadenému usnesení podali žalovaní včas odvolání. Namítali, že soud prvního stupně dospěl k nesprávnému skutkovému zjištění, že žalobce neměl v úmyslu přenechat žalovaným nemovitosti do užívání na dobu delší než šest měsíců, v rámci nichž mohlo ke vkladu vlastnického práva dojít. Naopak z dokazování vyplynulo, že žalobce se v první kupní smlouvě zavázal v případě zamítnutí návrhu na vklad vlastnického práva, že bude nová kupní smlouva respektovat také oprávnění žalovaných bezplatně užívat nemovitosti. Zjevně tak učinil v úmyslu přenechat nemovitosti do užívání i na dobu delší než šest měsíců. Žalovaní namítali nesprávné právní posouzení věci, když byla aplikována úprava v ustanovení § 1747 o. z., kdy nebyla zohledněna všechna skutková zjištění o vůli žalobce projevené v první kupní smlouvě. Nesprávně byla posouzena také její materiální vykonatelnost a nesprávný byl závěr, že žalovaní užívali nemovitost od 20. 8. 2021 do 2. 6. 2022 bez právního důvodu. Soud prvního stupně nepřípustně a nesprávně dotvořil vůli samotných účastníků při výkladu vůle stran omezit právo užívání nemovitostí žalovanými pouze na stanovené období. Žalovaní užívali nemovitosti na základě řádného právního titulu - uzavřené první kupní smlouvy. Při závěru, že odpadl důvod, pro nějž byla výpůjčka sjednána, negoval soud své skutkové zjištění, že pro případ, že by nedošlo ke vkladu vlastnického práva, účastníci nesjednali ve vztahu k výpůjčce žádný výslovný postup. [anonymizováno] se výslovně zavázaly, že při zamítnutí návrhu na vklad uzavřou novou kupní smlouvu za respektování všech smluvních ujednání obsažených ve smlouvě. Žalovaní aktivně věc řešili s tím, že chtěli uzavřít se žalobcem dohodu o opětovném složení kupní smlouvy do úschovy, což žalobce odmítl a chtěl poslat kupní cenu na svůj účet. K těmto tvrzením byl navrhnut výslech bývalé zástupkyně žalobce, kterou však žalobce odmítl zprostit mlčenlivosti. Na existenci právního titulu k užívání nemovitosti nemohla nic změnit ani situace spočívající ve vrácení kupní ceny z úschovy žalovaným. Ujednání o vrácení kupní ceny z úschovy po uplynutí šesti měsíců nemohlo učinit materiálně nevykonatelnou první kupní smlouvu a nelze z ní dovozovat vůli žalobce a žalovaných ve vztahu k bezplatnému užívání nemovitostí. Žalovaní tak navrhli změnu napadeného rozsudku tak, že žaloba bude zamítnuta v celém rozsahu. 3.Žalobce se k odvolání vyjádřil tak, že souhlasil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a také s právním hodnocením. Z dané situace těžili pouze žalovaní, kteří užívali nemovitosti a zároveň měli dále k dispozici kupní cenu. Žalobci tak nezůstalo ničeho. Poukázal na možnost aplikace ustanovení § 6 odst. 2 o. z., kdy nikdo nemůže těžit z nepoctivého stavu, který vyvolal nebo, nad kterým měl kontrolu, což v tomto případě byli žalovaní, kteří měli kontrolu nad kupní cenou i nemovitostmi. Navrhl napadený rozsudek potvrdit. 4.Krajský soud v Praze, jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo podle ustanovení § 212 a následujících zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Odvoláním nebyl napaden výrok II., kterým byla žaloba částečně zamítnuta, a v tomto rozsahu tedy rozsudek soudu prvního stupně nabyl samostatně právní moci. 5.Soud prvního stupně po provedeném dokazování vycházel z takto zjištěného skutkového stavu: žalobce byl spoluvlastníkem předmětných nemovitostí, a to v rozsahu spoluvlastnického podílu o velikosti ¼, společně se [anonymizováno], jejíž spoluvlastnický podíl byl v rozsahu ¾. Oba spoluvlastníci uzavřeli se žalovanými kupní smlouvu, (každý z nich samostatně), jejímž předmětem byl jejich podíl na uvedených nemovitostech. [anonymizováno] uzavřela kupní smlouvu s žalovanými a předala jim nemovitost dne 25. 2. 2021, žalobce uzavřel kupní smlouvu s žalovanými dne 19. 2. 2021 (dále jen „první kupní smlouva“) se závazkem vyklidit a předat žalovaným nemovitost do 25. 2. 2021. Žalovaní se zavázali žalobci za spoluvlastnický podíl uhradit kupní cenu 2 422 500 Kč, tak, že částka 200 000 Kč byla uhrazena před podpisem smlouvy jako záloha na účet zprostředkovatele (realitní kanceláře) a zbývající částku měli žalovaní uhradit do advokátní úschovy advokáta [anonymizováno] [anonymizováno], se sídlem v Plzni. Předmět kupní smlouvy byl žalovaným předán dne 21. 2. 2021, o čemž byl sepsán protokol. V článku VIII. odst. 2 kupní smlouvy se účastníci dohodli pro případ pravomocného zamítnutí návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí ve prospěch kupujících tak, že se „obě strany zavazují, že o předmětu této smlouvy uzavřou novou kupní smlouvu za respektování všech smluvních ujednání obsažených v této smlouvě a stanovisku [anonymizováno], a to nejpozději do 30 dnů od vydání rozhodnutí o zamítnutí návrhu na vklad vlastnického práva ve prospěch kupujících“. Zprostředkující realitní kancelář [anonymizováno] se zavázala převést část kupní ceny ze složené rezervační zálohy do úschovy advokáta, a to v rozsahu 127 325 Kč. Zároveň byla dne 19. 2. 2021 mezi účastníky uzavřena smlouva o depozitní úschově části kupní ceny, na základě které se advokát [anonymizováno] [anonymizováno] zavázal do své advokátní úschovy převzít část kupní ceny ve výši 2 349 825 Kč, a to v rozsahu částky 2 222 500 Kč složenou žalovanými a v rozsahu částky 127 235 Kč složenou realitní kanceláří z již dříve uhrazeného rezervačního poplatku. Advokát se zavázal vyplatit složenou úschovu v případě vkladu vlastnického práva na žalované žalobci s tím, že nenastanou-li podmínky pro výplatu úschovy do šesti měsíců ode dne uzavření depozitní smlouvy, zavázal se advokát vyplatit celou úschovu bez zbytečného odkladu zpět na účty, ze kterých byla částka do úschovy složena. Zároveň se advokát zavázal po složení celé částky do úschovy podat návrh na vklad vlastnického práva spolu s jedním vyhotovením kupní smlouvy do podatelny [anonymizováno]. Rozhodnutím [anonymizováno] ze dne 20. 4. 2021 byl zamítnut návrh na vklad vlastnického práva žalovaných předmětné nemovitosti z důvodu existence předběžného opatření vydaného usnesením Okresního soudu v Berouně ze dne 11. 3. 2021, č. j. 23 Nc 51/2021-33, kterým byla žalobci uložena povinnost zdržet se nakládání a zatěžování jakýmkoliv užívacím právem se spoluvlastnickým podílem k předmětným nemovitostem. Předběžné opatření bylo nařízeno k návrhu [anonymizováno] (druhé spoluvlastnice předmětných nemovitostí), jejíž žaloba na vrácení daru žalovaným (spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech) byla rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 11. 11. 2021, č. j. 10 C 95/2021, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2022, č. j. 21 Co 35/2022-264, který nabyl právní moci dne 26. 4. 2022 zamítnuta. Částka 2 349 825 Kč byla z advokátní úschovy vrácena žalovaným, a to dne 7. 9. 2021 částka 2 222 500 Kč, zbylá částka 127 325 Kč prostřednictvím realitní kanceláře. V návaznosti na zamítnutí žaloby na vrácení daru (v důsledku čehož odpadla překážka pro nakládání s podílem žalobce) uzavřeli žalovaní se žalobcem za účasti realitní kanceláře [anonymizováno], jako třetí strany, dne 2. 6. 2022 novou kupní smlouvou ohledně podílu žalobce na nemovitostech, za shodných podmínek (kupní cena) s tím, že účastníci prohlásili, že žalovaní předmětné nemovitosti užívají od 25. 2. 2021. Na základě této kupní smlouvy bylo vlastnické právo žalovaných do katastru úspěšně vloženo. Žalobce vyzval žalované k vydání bezdůvodného obohacení za užívání nemovitosti v rozsahu jeho spoluvlastnického podílu (tj. jedné čtvrtiny) od 25. 2. 2021 do 6. 6. 2022 v celkové výši 130 050 Kč dne 18. 8. 2022, a to do sedmi dnů ode dne doručení. Znaleckým posudkem [anonymizováno] [anonymizováno] bylo stanoveno tržní nájemné předmětné nemovitosti pro rok 2021 ve výši 19 000 Kč měsíčně, pro rok 2022 ve výši 25 000 Kč měsíčně.
6.Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně věc právně posoudil podle § 2193 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), dle kterého přenechá-li půjčitel vypůjčiteli nezuživatelnou věc a zavazuje se mu umožnit její bezplatné dočasné užívání, vzniká výpůjčka. Podle § 1747 o. z., je-li smlouva bezúplatná, má se za to, že se dlužník chtěl zavázat spíše méně než více. Soud prvního stupně uzavřel, že mezi účastníky byl v kupní smlouvě sjednán závazek žalobce umožnit žalovaným bezplatné užívání nemovitosti a v souladu s tímto ujednáním jim rovněž nemovitost v rozsahu svého podílu k užívání předal. Soud prvního stupně tedy takové ujednání účastníků podřadil pod smlouvu o výpůjčce ve smyslu shora citovaného ustanovení § 2193 s tím, že nebyla výslovně sjednána doba užívání s ohledem na předpoklad všech účastníků, že se jedná o dobu, než žalovaní na základě uzavřené kupní smlouvy nabydou vlastnické právo k převáděnému spoluvlastnickému podílu. Nečinnost smluvních stran v mezidobí do uzavření nové kupní smlouvy soud prvního stupně posoudil dle § 1747 o. z., tedy, že dlužník (žalobce) se chtěl zavázat spíše méně než více, když nebylo prokázáno, že by žalobce zamýšlel přenechat žalovaným nemovitosti do užívání na dobu delší než 6 měsíců. Vzhledem k tomu, že právní titul pro bezplatné užívání žalovaných odpadl, posoudil věc podle § 2991 o. z., jako bezdůvodné obohacení, a to plněním z právního důvodu, který odpadl. Počátek vzniku bezdůvodného obohacení soud prvního stupně shledal v okamžiku, kdy uplynulo 6 měsíců od uzavření smlouvy o úschově, tj. 19. 8. 2021, neboť dle ujednání ve smlouvě o depozitní úschově části kupní ceny tímto dnem nastala povinnost k bezodkladnému vrácení kupní ceny složené v úschově s chovatelem. Žalovaným tedy dnem 20. 8. 2021 vznikl nárok domáhat se vrácení kupní ceny po schovateli. Byli tedy vědomi toho, že odpadl důvod pro úhradu kupní ceny a její další úschovy, v důsledku čehož i skutečnost, že odpadl důvod pro bezúplatné užívání nemovitosti, jež se pojila s nabytím vlastnického práva na základě kupní smlouvy. 7.Odvolací soud rozhodl ve věci původně rozsudkem (v pořadí prvním) ze dne 28. 5. 2024, č. j. 23 Co 73, 74/2024-238 tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 29. 2. 2024 ve výrocích I., III., IV. a V. potvrdil (výrok I.) a žalovaným stanovil povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně náhradu nákladů odvolacího řízení 6 034,30 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce (výrok II.). Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, se kterými se v plném rozsahu ztotožnil. Právně věc odvolací soud posoudil odlišně od soudu prvního stupně, kdy se podle jeho závěru žalovaní chopili držby vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu žalobce, neboť se ho měli ujmout jako vlastníci. Vycházel z ustanovení § 996-999 o. z. pro případ poctivých držitelů a § 1000 a 1001 o. z. pro případ, že by šlo o nepoctivého držitele. Držbu žalovaných za dobu od 25. 2. 2021 (okamžik ujmutí se držby) do 20. 4. 2021 (zamítnutí návrhu na vklad vlastnického práva katastrálním úřadem) posoudil jako držbu poctivou dle § 992 o. z., neboť první kupní smlouva představovala dle odvolacího soudu přesvědčivý důvod pro vědomí žalovaných, že jim náleží vlastnické právo a právo užívat nemovitosti. Toto přesvědčení pozbyli žalovaní okamžikem zamítnutí návrhu na vklad vlastnického práva z důvodu existujícího předběžného opatření zakazujícího žalobci jakoukoliv dispozici s jeho spoluvlastnickým podílem k předmětné nemovitosti. Tento stav trval až do okamžiku, kdy odpadly překážky pro zápisy vlastnického práva, k čemuž došlo uzavřením druhé kupní smlouvy dne 2. 6. 2022. Posuzované období od 20. 8. 2021 do 2. 6. 2022 tedy dle závěru odvolacího soudu spadalo do období, kdy žalovaní byli nepoctivými držiteli k spoluvlastnickému podílu v rozsahu jedné čtvrtiny k předmětné nemovitosti. Povinnost žalovaných vydat veškerý užitek nabytý držbou jako nepoctivých držitelů ve smyslu ustanovení § 1000 o. z. shledal odvolací soud důvodnou v podobě nájemného obvyklého v místě a čase za užívanou jednu čtvrtinu předmětných nemovitostí, stanovenou znaleckým posudkem. V tomto směru odkázal odvolací soud na závěr soudu prvního stupně (pokud jde o výši takto určeného nájemného). Odvolací soud tedy rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu odvoláním napadených výroků (I., III., IV. a V.) jako správný potvrdil, avšak na základě jiného právního posouzení. 8.Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 1. 2025, č. j. 22 Cdo 3071/2024-269, rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolacímu soudu vytkl, že jeho rozhodnutí bylo pro účastníky řízení překvapivé, neboť rozhodl o nároku z tzv. nepoctivé držby mezi vlastníkem a nepoctivými držiteli, tedy o nároku, který ale žádný z účastníků po celou dobu řízení netvrdil a k němuž ani žádná argumentace stran nesměřovala. Zdůraznil, že žalobní nárok byl žalobcem uplatněn v žalobě výslovně jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, proti němuž se již v řízení před soudem prvního stupně žalovaní bránili tvrzením o existenci obligačního užívacího právního titulu k užívání nemovitostí, obsaženého ve smluvních ujednáních kupní smlouvy ze dne 19. 2. 2021 pro období před vkladem vlastnického práva v jejich prospěch. Tuto argumentaci žalovaní přednesli i v rámci odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně s tím, že měli smluvní obligační titul užívání nemovitostí, a nemohli se tak na úkor žalobce bezdůvodně obohatit. S právním posouzením věci soudem prvního stupně založeným na přiznání nároku z bezdůvodného obohacení se mimo jiné ztotožnil i žalobce ve vyjádření k odvolání. Dovolací soud poukázal i na skutečnost, že odvolací soud, který rozhodoval namísto uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení, o nároku na vydání užitků z nepoctivé držby, samotný závěr o tom, že je namístě věc posoudit podle zákonných ustanovení o vydání užitků držby vlastnického práva v odůvodnění rozsudku ani fakticky nijak nevysvětlil, nevypořádal se se základní argumentací žalovaných, že na jejich straně vůbec nešlo o držbu vlastnického práva (kterou netvrdil ani sám žalobce), ale o užívání nemovitostí na základě obligačního smluvního ujednání. Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu spočíval na nesprávném právním posouzení věci, a dovolání bylo shledáno důvodné pokud jde o otázku procesního práva, týkající se překvapivosti rozhodnutí, dovolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, aniž by se zabýval další v dovolání vymezenou otázkou a námitkami žalovaných.
9.Odvolací soud v dalším řízení vyšel ze shodného skutkového stavu, tak jako v případě v pořadí prvního rozsudku, tedy v plném rozsahu se ztotožnil se skutkovým stavem tak, jak byl zjištěn soudem prvního stupně. Pokud jde o právní posouzení, nesetrval (i v důsledku změny obsazení senátu) na svém předchozím (v pořadí prvním rozsudku uvedeném) závěru, tedy, že se jedná o nárok na vydání užitků z nepoctivé držby), s čímž účastníky neseznámil. Odvolací soud shledal správným posouzení věci soudem prvního stupně, tedy že ujednání účastníkům obsažené v (v pořadí první) kupní smlouvě ze dne 19. 2. 2021, na základě kterého bylo žalovaným umožněno užívání předmětné nemovitosti (v rozsahu spoluvlastnického podílu žalobce) již od 25. 2. 2021 (fakticky 21. 2. 2021) je třeba posoudit jako smlouvu o výpůjčce ve smyslu ustanovení § 2193 o. z. Tento právní titul pro užívání poté, kdy žalovaným byla z advokátní úschovy vrácena kupní cena (v důsledku zamítavého rozhodnutí [anonymizováno] o návrhu na vklad vlastnického práva) odpadl. Soud prvního stupně v tomto směru vycházel (dle odvolacího soudu správně) z ustanovení § 1747 o. z., že žalobce se chtěl zavázat spíše méně než více, když neměl za osvědčené, že by zamýšlel přenechat žalovaným nemovitosti do užívání na dobu delší než 6 měsíců. Odvolací soud se v plném rozsahu s právním posouzením věci soudem prvního stupně ztotožnil a pro stručnost odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. 10.Odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalovaných, že (v pořadí první) kupní smlouva byla dostatečným právním titulem pro bezplatné užívání podílu (žalobce) na nemovitostech i poté, kdy návrh na vklad jejich vlastnického práva k této části nemovitosti byl rozhodnutím [anonymizováno] zamítnut a v důsledku toho došlo v souladu se zněním smluvních ujednání smlouvy o advokátní úschově k vrácení kupní ceny. Žalovaní v tomto směru poukazovali na znění kupní smlouvy, kdy pro případ pravomocného zamítnutí návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí ve prospěch žalovaných jako kupujících se strany zavázaly uzavřít novou kupní smlouvu, a to za respektování shodných podmínek. Odvolací soud však poukazuje na celé znění uvedeného článku kupní smlouvy, a to, že takový závazek obsahuje i dobu, do které se strany zavázaly uzavřít novou smlouvu (za respektování shodných podmínek), a to lhůtu 30 dnů od vydání rozhodnutí o zamítnutí návrhu na vklad vlastnického práva, a to rovněž nejen za podmínky respektování smluvních ujednání obsažených v této smlouvě, ale i stanoviska [anonymizováno]. Z uvedeného je tedy nepochybné, že takovém ujednán směřovalo k situaci, kdy důvodem pro zamítnutí návrhu na vklad vlastnického práva bude nedostatek bránící kladnému rozhodnutí [anonymizováno], avšak takový, který bude možné v uvedené lhůtě odstranit a napravit. Nepochybně tím nebyla míněna situace, kdy vklad vlastnického práva nemohl být proveden z důvodu existence soudem nařízeného předběžného opatření, které jakoukoliv dispozici prodávajícího (žalobce) s nemovitostí zakazuje. Jedná se, tedy nejen o nedostatek, který nebylo možné v uvedené lhůtě odstranit, avšak situaci, která činí nejistým, zda vůbec žalobce bude moci uvedenou smlouvu (ať již za jakýchkoliv podmínek) znovu uzavřít, tedy bylo zpochybněno jeho vlastnictví, a to v soudním řízení, v souvislosti, se kterým bylo předběžné opatření soudem nařízeno. Je třeba v tomto směru poukázat i na to, že soudní řízení o určení vlastnictví žalobce mohlo s ohledem na možnost využití i mimořádných opravných prostředků trvat po dobu několika let, kdy cena nemovitosti (respektive spoluvlastnického podílu žalobce) se mohla výrazně změnit, a tím tedy podmínky uzavření kupní smlouvy (ve vztahu k oběma smluvním stranám), a nepochybně obě smluvní strany neměly v úmyslu být vázány smluvními podmínkami několik let za stavu, kdy by pro ně byly následně diametrálně odlišné a nevýhodné. I z výpovědi svědkyně Mládkové, jednatelky zprostředkující realitní kanceláře, bylo zjištěno, že po pravomocném skončení sporu o vrácení daru svědkyně účastníky informovala o potřebě uzavřít novou kupní smlouvu, kdy všichni účastníci uzavření smlouvy za shodných podmínek odsouhlasili. Z tohoto postupu je tedy zřejmá vůle účastníků uzavřít kupní smlouvu novou, byť za shodných podmínek. Na tomto závěru nemění nic ani skutečnost, že žalobce výslovně po žalovaných za uvedené období v mezidobí žádné plnění nepožadoval, neboť je zcela pochopitelné, že takový postup ze strany žalobce nebude volen v době, kdy je zpochybněno žalobou jeho vlastnické právo a o tom nebylo dosud soudem pravomocně rozhodnuto i s vědomím nařízeného předběžného opatření, kdy je mu zcela zakázána jakákoliv dispozice. Tyto skutečnosti tedy zcela znejistily po dobu probíhajícího soudního řízení postavení žalobce jako spoluvlastníka předmětné nemovitosti, kdy v případě přijatého plnění by mu následně vzniklo bezdůvodné obohacení, pokud by byl ve sporu o vrácení daru neúspěšný.
11.Odvolací soud tedy ve shodě se soudní dnem prvního stupně uzavírá, že v období od 20. 8. 2021 do 2. 6. 2022 (které je předmětem odvolacího řízení) žalovaní užívali předmětnou nemovitost, respektive v rozsahu spoluvlastnického podílu žalobce o velikosti ¼, bez právního důvodu, neboť právní důvod jejich užívání odpadl a jsou povinni žalobci vydat bezdůvodné obohacení, které jim vzniklo. Odvolací soud se ztotožnil i s výší takto vzniklého bezdůvodného obohacení, a to ve výši obvyklé ceny nájemného, stanovené znaleckým posudkem [anonymizováno].
12.Ze všech shora uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku I. podle § 219 o. s. ř. jako správný potvrdil. 13.Rozsudek soudu prvního stupně byl jako správný potvrzen i v nákladových výrocích III., IV. a V. ve spojení s usnesením, kterým byla stanovena výše náhrady nákladů řízení státu. Žalobce byl úspěšný v rozsahu 61 % a v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř. má právo na náhradu poměrné části všech účelně vynaložených nákladů řízení. Výše nákladů, sestávajících ze zaplaceného soudního poplatku a nákladů právního zastoupení včetně zaplacené zálohy na znalecký posudek, byla soudem prvního stupně stanovena ve správné výši a odpovídá vyhlášce č. 177/1996 Sb., advokátnímu tarifu. 14.O náhradě nákladů řízení státu vzniklých na vyplaceném znalečném, bylo soudem prvního stupně rozhodnuto správně v souladu s ustanovením § 148 o. s. ř., kdy povinnost k úhradě takto vzniklých nákladů byla účastníkům stanovena podle poměru úspěchu ve věci. 15.O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byl v plném rozsahu úspěšný žalobce, má proto na právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů. Ty tvoří náklady řízení před odvolacím soudem před řízením o dovolání, náklady dovolacího řízení a náklady řízení před odvolacím soudem po zrušení rozsudku odvolacího soudu soudem dovolacím. Výše odměny za jeden úkon právní služby vykonané zástupcem žalobce činí 3 220 Kč (z tarifní hodnoty sporu v odvolacím řízení 52 061 Kč) podle § 8 odst. 1, § 9 odst. 3 advokátního tarifu. Náklady odvolacího řízení před dovolacím řízením představuje odměna zástupkyně žalobce za 1 úkon právní služby (účast u jednání odvolacího soudu) podle § 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu, 1 režijní paušál po 300 Kč podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu, cestovné k jednání odvolacího soudu za cestu na trase Příbram - Praha a zpět ve výši 1 007 Kč (120 km při ceně paliva 38,70 Kč / 1 l, průměrné spotřebě 7,23 l / 100 km a náhradě 5,60 Kč/km za amortizaci vozidla), náhrada za ztrátu času za 4 započaté půlhodiny po 100 Kč podle § 14 odst. 3 advokátního tarifu, náklady na parkovné ve výši 60 Kč. Náklady dovolacího řízení představuje odměna za 1 úkon právní služby (vyjádření k dovolání a 1 režijní paušál ve výši 300 Kč). Náklady odvolacího řízení po řízení o dovolání představuje odměna zástupkyně žalobce za 1 úkon právní služby (jednání odvolacího soudu dne 13. 5. 2025) podle § 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu, 1 režijní paušál podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 ve výši 450 Kč, náhrada za ztrátu času za 4 započaté půlhodiny po 150 Kč, cestovné k jednání odvolacího soudu ve výši 997 Kč (120 ujetých km při průměrné spotřebě 7,23 litru/ 100km, ceně paliva 34,70 Kč/1 l a náhradě za amortizaci vozidla ve výši 5,80 Kč/km), náklady na zaplacené parkovné ve výši 60 Kč a 21 % DPH ve výši 2 905 Kč. Celková výše nákladů odvolacího řízení žalobce činí 16 739 Kč. --- POUČENÍ ---
Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR do dvou měsíců ode dne doručení prostřednictvím Okresního soudu v Příbrami za podmínek ustanovení § 237 o. s. ř.