Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Veronikou Křesťanovou o ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného Mgr. Pavlem Hrtúsem, advokátem, sídlem Klimentská 1652/36, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně č. j. 90 P 233/2024-754 ze dne 3. prosince 2025, za účasti Okresního soudu v Novém Jičíně, jako účastníka řízení, a M. J. a nezletilých J. J., J. J., Z. J., A. J., P. J. a B. J., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1.Stěžovatel (otec) se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí; tvrdí, že jím soud porušil jeho práva a práva nezletilých vedlejších účastníků (děti) zaručená čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i práv podle čl. 6 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle čl. 3 odst. 1 a čl. 12 Úmluvy o právech dítěte. 2.Otec s vedlejší účastnicí (matka) pečovali o děti ve věku 14, 12, 11, 9, 7 a 5 let v týdenním intervalu střídání (vyjma nejstaršího syna) na základě dohody schválené rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně z 23. dubna 2024. Rodiče žijí v jednom domě. Místně příslušný orgán sociálně-právní ochrany dětí, Městský úřad X, vede děti jako ohrožené ve smyslu § 6 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí. 3.Otec uzavřel s matkou dohodu o úpravě péče o děti, kterou schválil okresní soud výrokem I napadeného rozhodnutí. Zastavil řízení o styku (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Kolizní opatrovník dětí, město X1, souhlasil se schválením dohody rodičů a - jak Ústavní soud ověřil u opatrovníka - na jednání se vzdal práva na odvolání proti všem výrokům napadeného rozhodnutí. Dne 26. ledna 2026 vzal otec souhlas s dohodou rodičů zpět. Oba rodiče byli v řízení před okresním soudem právně zastoupeni a prostřednictvím právních zástupců se vzdali rovněž práva na odvolání (ve vztahu ke zbývajícím výrokům).
4.Otec namítá, že okresní soud schválil dohodu rodičů, aniž by aktivně, objektivně a kvalifikovaně posoudil její soulad s nejlepším zájmem dětí. Přitom průběh řízení i obsah spisu vyvolávaly závažné pochybnosti o vhodnosti dohodnutého uspořádání péče. Otec spatřuje vady i ve vedení spisové dokumentace, konkrétně, že soudní spis byl neúplný. Otec má dále za to, že dohoda je pouze výsledkem intenzivního procesního nátlaku ze strany matky a také soudu, neboť vyřizující soudkyně pohrozila zahájením řízení o náhradní rodinné péči. Uzavřená dohoda tak nebyla projevem svobodné a vážné vůle otce. Otec konečně vytýká okresnímu soudu, že jej nepoučil o možnostech odvolání a vzdání se práva na odvolání.
5.Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, zjišťuje, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a procesní předpoklady jejího meritorního posouzení stanovené zákonem o Ústavním soudu. V souzené věci splněny nejsou.
6.V případě schvalování dohody rodičů rozsudkem podle § 476 zákona o zvláštních řízeních soudních, ve znění do 31. prosince 2025, nejsou rodiče oprávněni podat odvolání proti výroku, jímž soud dohodu schvaluje. Na rodiče se v tomto případě totiž hledí jako na účastníka, jehož návrhu bylo ve věci plně vyhověno, proto není namístě založení subjektivní přípustnosti tohoto opravného prostředku (LAVICKÝ, P. a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních: Praktický komentář. [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2026-4-9]. ASPI_ID KO292_2013CZ. Dostupné z: www.aspi.cz. ISSN 2336-517X, či Důvodová zpráva k § 476 téhož zákona). 7.Z povahy ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod vyplývá, že ji je oprávněna podat jen ta osoba, které nebylo rozhodnutím obecných soudů plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím obecných soudů způsobena újma na základních právech či svobodách. Podstatou soudem schválené dohody o péči je přitom dobrovolný souhlas obou rodičů s jejím uzavřením, potvrzený zákonem předvídaným způsobem, tj. vlastnoručním podpisem rodičů (či jejich zástupců). Z ničeho neplyne, že by otec nebyl schopen tohoto právního jednání - ať kvůli omezení svéprávnosti, nebo - byť dočasné - procesní nezpůsobilosti. Pokud by tomu tak bylo, nebo řízení by bylo zatíženo jinými, občanským soudním řádem předvídanými, hrubými procesními vadami včetně odnětí možnosti jednat před soudem, byla by ústavní stížnost nepřípustná, protože by připadala v úvahu žaloba pro zmatečnost jako mimořádný opravný prostředek. Kromě toho otec nevystupoval před soudem v pozici právního laika čelícího osaměle údajnému intenzivnímu procesnímu nátlaku - byl zastoupen jím zvoleným advokátem. Bylo jeho povinností poskytnout otci jako svému klientovi potřebnou a kvalifikovanou právní pomoc a poučit jej o dopadech uzavření dohody a jejího schválení soudem. S ohledem na právní zastoupení tak neobstojí ani námitka, že otec nebyl před uzavřením dohody poučen o nepřípustnosti odvolání (srov. § 118a odst. 4 občanského soudního řádu). Navíc, jak je popsáno již výše, příčina zákonného zakotvení nepřípustnosti odvolání ze strany rodičů spočívá v tom, že schválení dohody představuje vyhovění návrhu obou rodičů, takže žádný z nich by nebyl subjektivně oprávněn i podle obecných pravidel, pokud výslovná úprava chyběla. Právo odvolání zůstává jen v řízení účastným nezletilým, zastoupených kolizním opatrovníkem, které nejsou účastníky dohody (rodičů); v souzené věci se opatrovník za děti práva odvolání vzdal. 8.Sdělil-li okresní soud otci předběžný právní názor a případný postup v řízení, nelze takový postup pokládat za nátlak, nýbrž jako poskytnutí prostoru pro úvahu, zda otec uzavře dohodu, či bude nadále v řízení pokračovat. Rozhodl-li se otec přistoupit na konsenzuální řešení, a vzdal se tak dobrovolně a vědomě některých procesních práv, nemůže se jich pak dovolávat u Ústavního soudu. Napadenou částí rozsudku okresního soudu, kterou schválil dohodu rodičů, tak nemůže být zasaženo do základních práv otce.
9.Na věci nic nemění ani to, že otec vzal souhlas s dohodou zpět. Dohoda rodičů nemá povahu soudního smíru, není možné se domáhat jejího zrušení ani za přiměřeného použití § 99 odst. 3 občanského soudního řádu (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 10. května 1981, sp. zn. Cpj 228/81, rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 4 Co 376/65 ze dne 24. září 1965, Rc 3/1966). 10.Otcova argumentace se týká rovněž porušení ústavně zaručených práv dětí. Případné porušení práv dětí se ve sféře základních práv otce může projevit jen zprostředkovaně a intenzita zjištěného pochybení by musela být o to vyšší, aby právní sféru otce zasáhla (srov. nález sp. zn. II. ÚS 1931/17 ze dne 19. prosince 2017). V případě sporů o péči o dítě je však nejlepší zájem dítěte vždy zkoumán na základě argumentace jednoho z rodičů, který podal ústavní stížnost. V souzené věci je podstatné, že otec uzavřel s matkou dohodu - kterou soud při zvážení zákonných podmínek schválil - jak bude budoucí rozložení péče o děti vypadat a co jako rodič za okolností věci považuje za nejlepší pro své děti. Nezbývá než zopakovat, soud rozhodl o úpravě péče o nezletilé tak, jak se otec dohodl a jak on jako rodič vyhodnotil nejlepší zájem dětí. Tvrdí-li nyní opak a má-li za to, že nejlepší zájem dětí nebyl zohledněn, čímž bylo zasaženo do jeho práv, říká pouze to, že takový zásah do práv způsobil sám. Chtěl-li jinou úpravu, neměl dohodu uzavírat. Pokud by soud rozhodl způsobem, který by si nepřál, mohl využít odvolání a případně pak ústavní stížnost. Pokud ale soud vyhověl přesně tomu, co chtěl, a na čem se dohodl s matkou, nemůže chtít, aby Ústavní soud (jeho) rozhodnutí "opravil".
11.Soudkyně zpravodajka tak ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítla postupem podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným, tedy pro subjektivní nepřípustnost. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 13. dubna 2026
Veronika Křesťanová v. r.
soudkyně zpravodajka