Okresní soud v Šumperku rozhodl samosoudcem JUDr. Markem Jurášem, Ph.D., ve věci
žalobkyně: [anonymizováno]., IČO [anonymizováno] sídlem [anonymizováno] zastoupená advokátem [anonymizováno] sídlem [anonymizováno]
proti
žalovanému: [anonymizováno], IČO [anonymizováno] sídlem [anonymizováno]
o 82 500 Kč s příslušenstvím
--- VÝROK ---
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 45 000 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách ve výši každé 5 000 Kč splatných vždy do posledního dne příslušného měsíce počínaje měsícem, ve kterém rozsudek nabude právní moci.
II. Žaloba, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 37 500 Kč a úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 82 500 Kč od 01.04.2024 do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
--- ODŮVODNĚNÍ ---
1.Žalobou podanou u zdejšího soudu dne 16.12.2025 domáhá se žalobkyně, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni zůstatek úvěru, který poskytla žalovanému. Žalobkyně tvrdí, že uzavřela s žalovaným dne 22.01.2024 smlouvu o podnikatelském úvěru a poskytla na jejím základě úvěr žalovanému ve výši 50 000 Kč dne 22.01.2024 na účet č. [anonymizováno]. Žalovaný se zavázal zaplatit poskytnuté prostředky žalobkyni do 31.03.2024. Žalovaný byl kromě splacení poskytnutého úvěru povinen zaplatit úplatu za poskytnut úvěru ve výši 35 000 Kč jako poplatek za poskytnutí úvěru. Žalobkyně také tvrdí, že žalovaný se prokázal při uzavření smlouvy prostřednictvím internetové stránky žalobkyně [anonymizováno] fotokopií svého dokladu totožnosti, tak byl žalovanému zřízen uživatelský účet, po jeho žádosti vytvořen návrh smlouvy, který byl podepsán zadáním SMS kódu poskytnutého žalovanému na jeho telefonní číslo. Žalobkyně tvrdí, že žalovaný uzavřel smlouvu v souvislosti se svou podnikatelskou činností. Žalovaný zaplatil pouze částku 5 000 Kč.
2.Žalovaný se k žalobě vyjádřil tak, že sice obdržel částku 50 000 Kč, ale úroky a další příslušenství považuje za neadekvátní. Navrhuje dluh 50 000 Kč po zohlednění plateb 3 000 Kč a 2 000 Kč, které provedl před podáním žaloby, splácet vzhledem ke svým osobním poměrům splátkami. Žalovaný uvedl, že dluh převzal jako podnikatel a prostředky pro podnikání použil, ale již podnikatelem není.
3.Soud k projednání věci nařídil jednání, kterého se účastnil žalovaný, avšak žalovaná se bez důvodné a včasné omluvy nedostavila, soud tedy věc projednal v její nepřítomnost. Ze Smlouvy o podnikatelském úvěru č. [anonymizováno] ze dne 22.01.2024 soud zjistil, že ji uzavřela žalobkyně a žalovaný, který je identifikován účtem č. [anonymizováno] vedeným u [anonymizováno], podpis žalovaného je nahrazen elektronickými mechanickými prostředky údaje o zadání SMS kódu, předmětem je poskytnutí úvěru ve výši 50 000 Kč, splatný žalovaným do 70 dní ode dne jeho poskytnutí, poplatek za poskytnutí je 1 % denně od poskytnutí do úplného splacení vždy z původně poskytnuté výše úvěru, úvěr je splatný v pěti splátkách o výši každé 10 000 Kč spolu s částkou 7 000 Kč, a to 04.02.2024, 18.02.2024, 03.03.2024, 17.03.2024, 31.03.2024; pokud se žalovaný dostane do prodlení déle než 90 dní bude muset dále zaplatit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 1 % z nesplacené části úvěru, a od 91. dne prodlení dále poplatek 0,02 % z nesplacené části úvěru. Z lícové a rubové strany občanského průkazu soud zjistil, že jde o fotokopii občanského průkazu žalovaného č. [anonymizováno]. Z Potvrzení o provedené platbě ze dne 22.01.2024 soud zjistil, že částka 50 000 Kč byla odeslána na účet č. [anonymizováno]. Z Výzvy k úhradě před podáním žaloby ze dne 13.07.2024 soud zjistil, že právní zástupce žalobkyně vyzývá žalovaného k zaplacení částky 153 140 Kč na základě smlouvy o úvěru uzavřené dne 22.01.2024. Z Podacího lístku [anonymizováno] soud zjistil, že byla právní zástupcem žalobkyně odeslána zásilka dne 13.07.2024 žalovanému. Soud nevycházel z důkazu [anonymizováno], když nebylo zjevné, k jakému tvrzení je označen a ani z něj soud nedokázal dovodit, jakou skutečnost z něj je možné pro věc samo zjistit.
4.Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé: Žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu elektronickými prostředky komunikace na dálku, kdy žalovaný se zavázal, že poté, co mu žalobkyně poskytne úvěru 50 000 Kč, splatí jej do 2 měsíců v 5 splátkách o výši 17 000 Kč. Žalovaný se také zavázal, že zaplatí celkový poplatek za poskytnutí částky 50 000 Kč ve výši 35 000 Kč, což odpovídá 1 % denně z 50 000 Kč za celou dobu trvání úvěru. Žalobkyně žalovanému skutečně poskytla částku 50 000 Kč, ale žalovaný zaplatil žalobkyni pouze částku 5 000 Kč. Žalovaný uvedl v žádosti o úvěr své identifikační číslo osoby jako fyzické osoby podnikatele.
5.Podle § 2 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli; podle § 7 odst. 1, písm. g) a § 9 zák. č. 257/2016 Sb. je oprávněna poskytovat spotřebitelský úvěr právnická osoba, která je oprávněna poskytovat spotřebitelský úvěr na základě oprávnění k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru, které jí udělila Česká národní banka; podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem; podle § 104 zák. č. 257/2016 Sb. vyžaduje smlouva o spotřebitelském úvěru písemnou formu […]; podle § 561 odst. 1 OZ, občanský zákoník (dále jen „o. z.“), k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat; podle § 562 odst. 1 OZ je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby; podle § 588 OZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. podle § 419 OZ je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná; podle § 420 odst. 1 OZ kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele. 6.Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto: Smlouva mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena, když toto ani žalovaný nečinil sporným, přičemž nahradit osobní jednání mechanickými elektronickými prostředky včetně podpisu právní úprava připouští. Soud se tedy zabýval tím, zda vznikla smlouva jako platné právní jednání. Soud zdůrazňuje, že je povinen i v případě, že osoba uzavřela jako úvěrovaný smlouvu s uvedením svého identifikačního čísla podnikatele, zkoumat, zda se jednalo skutečně o uzavření smlouvy v rámci její obchodní činnosti. V rozsudku ze dne 19.07.2017 sp. zn. nsoud/23_Cdo_705_2017 Nejvyšší soud uzavřel, že pro závěr, zda fyzická osoba uzavírající smlouvu je v postavení spotřebitele, je rozhodující zejména účel jednání takové osoby v tomto smluvním vztahu. V rozhodnutí sp. zn. nsoud/33_Cdo_1685_2015 ze dne 29.11.2016 dospěl Nejvyšší soud k závěru, že „pro odpověď na otázku, zda fyzická osoba uzavírající smlouvu s dodavatelem je v postavení spotřebitele, je rozhodující především jednání takové osoby v konkrétním smluvním vztahu. Okolnost, že spotřebitel má podnikatelské oprávnění, je pro posouzení jeho právního postavení ve smluvním vztahu s dodavatelem irelevantní.“ Ústavní soud v usnesení ze dne 08.06.2021 sp. zn. II ÚS 1176/21 uvedl, že pro určení postavení účastníka v konkrétní smlouvě není relevantní výslovně ujednaná smluvní identifikace stran, nýbrž je třeba zkoumat faktický stav věci. Podstatné je odlišit, zda podnikající fyzická osoba jedná jako podnikatel v rámci své podnikatelské činnosti, nebo mimo tento rámec. Ústavní soud dovodil že rovněž osoba s živnostenským oprávněním může vystupovat v daném vztahu jako spotřebitel, pokud jedná mimo rámec své podnikatelské činnosti. Souvislost půjčovaných prostředků s podnikáním nelze podle Ústavního soudu prokazovat pouze tím, že je ve smlouvě uveden údaj o sídle a identifikačním číslem podnikatele, ani tím že smlouva „skrytě“ obsahuje ve formulářových ustanoveních blíže neurčené označení „podnikatelské účely“. Soud má za to, že žalobkyně neprokázala, že uzavírala smlouvu vědoma si skutečné povahy žalovaného jako podnikatele nebo spotřebitele. Soud přitom nepřihlíží k tvrzení žalovaného u jednání, že smlouvu uzavřel jako podnikatel. Žalovaný totiž nemohl bez nebezpečí plynoucí pro jeho odpovědnost z veřejného práva jednoduše popřít, že by smlouvu ve skutečnosti uzavíral jako podnikatel. jinými slovy, po žalovaném nelze spravedlivě v postavení žalovaného požadovat, aby doznal uvedené nepravdivých údajů v době, kdy žádal o úvěr. Bylo proto na žalobkyni uplatňující úvěr jako poskytnutý v rámci obchodní činnosti žalovaného, aby k poučení soudu doplnila tvrzení o skutečné povaze postavení žalovaného při poskytnutí úvěru. Protože však žalobkyně nebyla přítomna jednání soudu, nemohl ji soud podle § 118a odst. 1 a 3 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) poučit o nutnosti těchto tvrzení, když toto poučení se váže k jednání. Soud tedy posuzoval smlouvu jako smlouvu uzavřenou se spotřebitelem. Tento závěr však odůvodňuje toliko nepřiznání úroku z prodlení uplatněného žalobkyní (viz níže). Podstata neúspěchu co do poplatku 35 000 Kč a dalších poplatků tkví v jejich rozporu s dobrými mravy. Soud zjistil skutkový stav dále tak, že žalobkyně skutečně poskytla žalovanému částku 50 000 Kč jako úvěr dle smlouvy o úvěru a žalobkyně žalobou následně uplatňuje kromě vrácení části této částky také smluvní úrok z úvěru a jiné platby, na než měla založit smlouva žalobkyni právo. Soud zjistil, že obsahem smlouvy o úvěru měla být povinnost žalovaného platit poplatek za poskytnutí úvěru. Soud takový poplatek posoudil právě jako úrok, když i smlouva uvádí 1 % denně, což odpovídá smluvnímu úroku 365 % ročně. Soud proto posuzoval práva a povinnosti mezi stranami z hlediska jejich rovnovážnosti a z hlediska dobrých mravů, jestli se tedy žalovaný zavázal k takovým povinnostem, které obstojí před kritériem dobrých mravů a veřejným pořádkem. Soud za tím účelem posuzoval zejména to, zda úroková sazba tak, jak byla sjednána v předmětné smlouvě, a to ve výši 1 % denně, resp. 365 % ročně z úvěru 50 000 Kč je v souladu s dobrými mravy. Judikatura Nejvyššího soudu (nsoud/21_Cdo_1484_2004 a nsoud/33_Odo_236_2005) je ustálená v těchto závěrech: „Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Lze připustit, že u půjčky na základě smluv uzavíraných mezi fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto – v závislosti na okolnostech konkrétního případu – nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Není možné však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem. Ujednání o takto vysokém úroku (hrubě odporujícímu dobrým mravům) je neplatné podle § 39 obč. zák.“ Soud nemohl žalobkyni dát poučení podle § 118a OSŘ, aby doplnila skutková tvrzení k okolnostem požadavku takového úroku po osobě spotřebitele nebo právě i podnikatele, protože se žalobkyně jednání nezúčastnila (sov. opět shora). Podle Nejvyššího soudu přísluší ochrana slabší smluvní strany za podmínek 433 o. z. i podnikateli, pokud jde o nastavení práv a povinností ze smlouvy, které jsou s ohledem na dané poměry v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek ze dne 30.12.2024, sp. zn. nsoud/29_Cdo_1793_2023, a již dříve v rozsudku ze dne 16.03.2021, sen. zn. 23 ICdo 56/2019, uveřejněném pod číslem 80/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V daném případě bez ohledu na povahu postavení žalovaného je úrok 365 % ročně z 50 000 Kč na dobu 2 měsíců zjevně v rozporu s dobrými mravy, když soudu je z úřední činnosti známo, že banky poskytují úrokové sazby nejvýše 20 % ročně. Soud uzavírá, že sjednaný úrok ve smlouvě s žalovaným je v rozporu s dobrými mravy a podle § 588 OZ je takové ujednání neplatné absolutně, tedy aniž by musel žalovaný účinek neplatnosti ujednání přivodit vznesením námitky. Sjednaný úrok představuje více než 20tinásobek nejvyšších sazeb poskytovaných bankami. Soud dále posuzoval, zda neplatné ujednání o úroku z úvěru lze oddělit od zbytku smlouvy a tuto jinak posoudit jako platnou. Soud je při tom vázán právním výkladem svého nadřízeného soudu ([anonymizováno]). Pokud jde o účinky absolutní neplatnosti ujednání o výši úroků na platnost celé smlouvy, tak podle § 576 OZ, týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Ačkoliv je ujednání o výši úroků od ostatních částí smlouvy o úvěru oddělitelné (a to zejména i s ohledem na § 1802 OZ, které řeší výši úroků pro případ, že by tyto nebyly sjednány, ačkoliv je smlouva o úvěru podle § 2395 OZ smlouvou úplatnou), na rozdíl od § 41 zák. č. 40/1964 Sb. podle kterého platilo, že vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu nebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu, je § 576 OZ postaveno na zcela odlišném konceptu. Úprava občanského zákoníku z roku 1964 totiž preferovala částečnou neplatnost právního úkonu před neplatností úplnou, když v případě, že ustanovení smlouvy bylo, nevyplynul-li z povahy či obsahu právního úkonu nebo okolností jeho učiněný opak, oddělitelné, nastoupila částečná neplatnost jen tohoto ujednání. Přístup § 576 OZ je však zcela opačný, když za situace, že ujednání je od smlouvy oddělitelné, nastupuje přednostně neplatnost právního jednání jako celku, a jen lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas, nastoupí neplatnost částečná ([anonymizováno]). Vzhledem k tomu, že důvod neplatnosti se vztahuje na ujednání o výši úroků, které jsou v daném případě úplatou žalobkyně za poskytnutý úvěr, a tedy jediným důvodem, proč žalobkyně ekonomicky přistupuje k poskytnutí úvěru žalovanému, nelze předpokládat, že by žalobkyně byla ochotna smlouvu o úvěru bez neplatného ujednání o výši úroků uzavřít. Smlouvu o úvěru je třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu i z důvodu neplatnosti ujednání o výši úroků. Soud proto nemohl oddělit ani samotné ujednání o úrocích a zabývat se zbytkem jako platnou smlouvu. 7.Soud posoudil smlouvu jako neplatnou a bylo na místě, aby posoudil, zda jsou nároky nebo některý z nich dán z jiného právního důvodu. V případech, kdy je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, tak jako v tomto případě, je spotřebitel podle § 87 zák. č. 257/2016 Sb. povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Tato právní úprava odpovídá úpravě § 2991 a § 2993 OZ o bezdůvodném obohacení, kdy spotřebitel je povinen vrátit poskytovateli úvěru pouze to, oč se skutečně obohatil. Obohacením je zde tedy pouze takové plnění, o které se reálně zvýšil majetek spotřebitele nebo plněním poskytovatele snížily jeho dluhy. Nároky žalobkyně tak mohou odpovídat pouze právu na vydání bezdůvodného obohacení, kterým může být jen skutečně poskytnuté peněžité plnění, nikoli smluvní úrok, poplatky za sjednání úvěru či platby jiné. Výše plnění, které má žalovaný v takovém případě poskytnout, odpovídá tomu, o co se reálně zvýšil majetek žalovaného. V předmětné věci je obohacením žalovaného částka tvrzená žalobkyní 50 000 Kč a po zohledněné dobrovolného plnění 5 000 Kč, které je vzhledem k neplatnosti práva na příslušenství nutné započíst právě jen na jistinu. Splatnost se pak řídí § 87 odst. 1, věty třetí, z. s. ú. podle které spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, pokud je smlouva neplatná, v době přiměřené jeho možnostem. Zvláštní právní úprava se uplatní i v případě neplatnosti smlouvy podle § 588 OZ, protože jde o úpravu, jejíž obsah a smysl spočívá na ochraně spotřebitele při neplatnosti smlouvy, kterou zavinil poskytovatel úvěru, zde žalobkyně, porušením povinnosti při sjednávání a uzavření smlouvy. Neplatnost zapříčiněná neposouzením úvěruschopnosti spotřebitele a neplatnost způsobená sjednaným úrokem ve výši odporující dobrým mravům je zcela v dispozici žalobkyně, proto se zvláštní úprava splatnosti bezdůvodného obohacení uplatní v obou případech neplatnosti. Soud proto zamítl žalobu v části nároku na úroky z prodlení, jak vyplývá z bodu II. výroku tohoto rozsudku, když v případě neplatné smlouvy o úvěru, má spotřebitel povinnost vydat plnění odpovídající bezdůvodnému obohacení v době podle svých možností, takový spotřebitel se nemůže dostat do prodlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.04.2022, sp. zn. nsoud/33_Cdo_3675_2021). 8.O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 OSŘ, když žalovaný sice měl převažující úspěch ve věci, avšak žádné náklady řízení neuplatnil. 9.Soud uložil povinnost žalovanému zaplatit žalobkyni částku bezdůvodného obohacení ve splátkách, kdy o tuto dobu splatnosti žalovaný požádal a žalobkyně, která nebyla přítomna nerozporovala důvodnost odůvodnění žalovaného, že mu jeho současné majetkové poměry neumožňují vrácení bezdůvodného obohacení najednou ve lhůtě podle § 160 odst. 1 OSŘ --- POUČENÍ ---
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, prostřednictvím Okresního soudu v Šumperku. Právo odvolání proti tomuto rozsudku nepřísluší žalovanému, který se tohoto práva výslovným prohlášením vůči soudu vzdal po vyhlášení tohoto rozsudku.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.