Vyhledávání - Nejvyšší soud
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu
Zpět na list
Nové hledání
29 ICdo 36/2024
citace
citace s ECLI
Právní věta:
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 27.03.2026
Senátní značka : 29 ICdo 36/2024
Typ rozhodnutí: ROZSUDEK
Heslo: Popření pohledávky
Správce pozůstalosti (o. z.)
Autorské právo
Nekalá soutěž
Účastníci řízení
Náklady pohřbu
Dědictví (o. z.)
Exekuční titul
Vázanost soudu návrhem
Dotčené předpisy: § 44 odst. 1 obch. zák.
§ 159a odst. 1 a 3 o. s. ř.
§ 480a odst. 1 a 2 obč. zák.
§ 460 obč. zák.
§ 420 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí: C
Zveřejněno na webu: 04.05.2026
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.11.2001, sp. zn. nsoud/21_Cdo_123_2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz . KSOS 34 INS 21097/2018
18 ICm 2681/2022
29 ICdo 36/2024-81
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce Smrčka a Kubálek v. o. s. , se sídlem v Praze 1, Opatovická 159/17, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 06884512, jako insolvenčního správce dlužnice D. K., zastoupeného Mgr. Hanou Drozdkovou, advokátkou, se sídlem ve Včelné, Jiráskova 98, PSČ 373 82, proti žalovanému SC Servis, s. r. o. , se sídlem v Praze 3, Soběslavská 2064/48, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 46709088, zastoupenému Mgr. Zbyškem Jarošem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Pobočná 1395/1, PSČ 141 00, o popření vykonatelné pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 18 ICm 2681/2022, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice D. K. , vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 34 INS 21097/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. září 2023, č. j. 18 ICm 2681/2022, 11 VSOL 164/2023-57 (KSOS 34 INS 21097/2018), takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. září 2023, č. j. 18 ICm 2681/2022, 11 VSOL 164/2023-57 (KSOS 34 INS 21097/2018), se mění takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. ledna 2023, č. j. 18 ICm 2681/2022-29, se mění ve výroku o věci samé tak, že se určuje, že žalovaný nemá za dlužnicí D. K. pohledávku v celkové výši 186 055,60 Kč přiznanou mu vykonatelným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2013, č. j. krajsky/41_Cm_17_2007-471, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. března 2019, č. j. nsoud/3_Cmo_136_2018-834. II. Ve výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů se rozsudek odvolacího soudu zrušuje a ve zrušeném rozsahu se věc vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem ze dne 31. ledna 2023, č. j. 18 ICm 2681/2022-29, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, jíž se žalobce (Smrčka a Kubálek v. o. s., jako insolvenční správce dlužnice D. K.) domáhal vůči žalovanému (SC Servis, s. r. o.) určení, že pohledávka žalovaného přihlášená do insolvenčního řízení dlužnice vedeného u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSOS 34 INS 21097/2018 přihláškou č. P32 v celkové výši 186 055,60 Kč, není po právu (bod I. výroku) a určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).
2. Ze skutkových zjištění insolvenčního soudu plyne, že:
[1] Usnesením ze dne 14. září 2021, č. j. KSOS 34 INS 21097/2018-A-104, insolvenční soud mimo jiné zjistil úpadek dlužnice, prohlásil konkurs na její majetek a ustanovil žalobce insolvenčním správcem dlužnice.
[2] Žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení dlužnice vykonatelnou pohledávku v celkové výši 186 055,60 Kč z titulu nákladů řízení před soudem prvního stupně, které mu byly přiznány rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2013, č. j. krajsky/41_Cm_17_2007-471, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. března 2019, č. j. nsoud/3_Cmo_136_2018-834. [3] Na přezkumném jednání konaném dne 30. srpna 2022 žalobce přihlášenou pohledávku popřel co do pravosti. Z upraveného seznamu přihlášených pohledávek plyne, že podle insolvenčního správce nárok žalovaného vůči dlužnici nevznikl, jelikož s ohledem na obsah sporu, ze kterého vyšel, mohl vzniknout jen vůči dlužnici v pozici správkyně dědictví po zůstaviteli L. K. (dále jen „L. K“).
[4] Ve věci projednání dědictví po zůstaviteli L. K. (zemřelém dne 23. srpna 2003) Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 26. července 2005, č. j. 20 D 1112/2003-295, ustanovil dlužnici správkyní části dědictví, a to společnosti XIO.CZ, a. s. (dále jen „společnost X“), uložil jí povinnost činit s odbornou péčí v součinnosti s orgány této společnosti úkony nezbytné k zajištění řádného běžného chodu podniku této společnosti, s tím, že není oprávněna zcizovat nemovitosti společnosti, movité věci nad hodnotu 1 000 Kč, poskytovat nebo přebírat půjčky a úvěry, a povinnost průběžné informovat o své činnosti soud.
[5] Usnesením ze dne 31. října 2005, č. j. krajsky/24_Co_357_2005-320, které nabylo právní moci 5. prosince 2005, Městský soud v Praze změnil obsah pověření dlužnice tak, že se ustanovuje správkyní části dědictví – veškerých práv a povinností zůstavitele L. K. ve společnosti X a je oprávněna při výkonu funkce vykonávat práva a plnit povinnosti, které k tomuto majetku příslušely zůstaviteli. Dále vyslovil, že úkony přesahující rámec obvyklého hospodaření může činit jen se souhlasem dědiců a se svolením soudu. [6] Usnesením ze dne 10. února 2006, č. j. 20 D 1112/2003-393, které nabylo právní moci 20. února 2006, Obvodní soud pro Prahu 8 ustanovil dlužnici správkyní celého dědictví po zůstaviteli, a to včetně jeho případných práv autorských či práv souvisejících s právem autorským a jeho souvisejících práv a povinností plynoucích z uzavřených smluv dle přepisů práva autorského a včetně veškerých práv a povinností zůstavitele spojených s jeho postavením bývalého společníka ve společnosti SC Servis s. r. o. Současně vyslovil, že při výkonu činnosti vykonává práva a plní povinnosti, které ke svěřenému majetku příslušely zůstaviteli, a je povinna informovat soud průběžně o své činnosti nejméně 1x měsíčně (…).
[7] Žalobou podanou dne 31. ledna 2007 se dlužnice domáhala vůči 15 žalovaným ochrany proti nekalé soutěži a svou aktivní legitimaci odvozovala od soudních rozhodnutí (označených v bodech 4 až 6), kdy jako správkyně dědictví po zůstaviteli L. K. vykonává práva a plní povinnosti, které ke svěřenému majetku příslušely L. K. Tvrdila, že žalovaní se dopouštějí nekalosoutěžního jednání ve smyslu § 44 odst. 1 a násl. zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), když po smrti L. K. užívají bez právního důvodu programové databáze a software, jehož byl autorem. [8] Rozsudkem ze dne 22. května 2013, č. j. krajsky/41_Cm_17_2007-471, Městský soud v Praze zamítl žalobu dlužnice, aby prvnímu až jedenáctému žalovanému bylo uloženo zdržet se šíření tvrzení o skončení činnosti společnosti X (první výrok) a zaslat na své náklady žalobkyni a všem uživatelům označeného software sdělení s textem … (druhý výrok). Dále zamítl žalobu, aby všem žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 20 000 000 Kč (třetí výrok). O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně tak, že mimo jiné uložil žalobkyni zaplatit sedmému žalovanému (žalovanému v této věci) a osmému žalovanému (J. Š.) náhradu nákladů řízení ve výši 305 936 Kč. Městský soud dospěl k závěru, že žalobkyně jako správkyně dědictví po zůstaviteli L. K. není aktivně legitimována ve sporu, jehož předmětem je výhradě tvrzená nekalá soutěž podle § 44 odst. 1 a násl. obch. zák. Žalobkyně se stala správkyní dědictví týkající se té části majetku společnosti X, kterou v ní měl zůstavitel, nevstoupila však do jeho práv a povinností jako předsedy představenstva; usnesení v dědickém řízení ji nemohou konstituovat do funkce předsedy představenstva, neboť funkce statutárního orgánu do dědické podstaty nenáleží. Žalobkyně jako správkyně dědictví tedy nezastupuje společnost X navenek a není jejím statutárním orgánem. [9] Na základě odvolání sedmého až desátého žalovaných proti výrokům VI. a VII. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2013 Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21. března 2019, č. j. nsoud/3_Cmo_136_2018-834, které nabylo právní moci 3. května 2019, mimo jiné opravil záhlaví odvoláním napadeného rozsudku tak, že za označení dlužnice jménem, příjmením a datem narození doplnil slova: „správkyně dědictví po zemřelém L. K.“ Dále změnil výroky VI. a VII. rozsudku i tak, že žalobkyni uložil zaplatit žalovanému (tamnímu sedmému žalovanému) na náhradě nákladů řízení částku 186 055,60 Kč. V odůvodnění usnesení odvolací soud též uvedl, že doplnil označení dlužnice v rozsudku „dovětkem, který zcela vylučuje pochybnosti o tom, že žalobkyně v řízení vystupuje jako soudem ustanovená správkyně dědictví, a to pro vyloučení v úvahu připadajících nejasností ohledně toho, v čí prospěch nebo k tíži soudní řízení nakonec vyzní.“ 3. Insolvenční soud především uvedl (s odkazem na označená rozhodnutí Nejvyššího soudu), že označení funkce správce dědictví není součástí označení účastníka řízení. Dlužnice v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. krajsky/41_Cm_17_2007 vystupovala formálně jako správkyně dědictví, ale žaloba se věcně netýkala správy dědictví. Označení dlužnice coby správkyně dědictví je s ohledem na předmět sporu irelevantní. Pravomocný a vykonatelný titul byl vydán v řízení o žalobě na ochranu proti nekalé soutěži, kterou dlužnice podala zcela nedůvodně. Nebyl-li předmětem sporu majetek zůstavitele, pravomocné a vykonatelné rozhodnutí o náhradě nákladů řízení směřuje proti dlužnici jako fyzické osobě. Insolvenční soud též uzavřel, že „vyvolání“ sporu překračuje rámec obvyklého hospodaření s dědickou podstatou co do výše hodnoty (20 000 000 Kč) i povahy sporu. Dlužnice postupovala v rozporu s povinnostmi uloženými jí jako správkyni dědictví a „vyvolala o své vůli“ spor o nárocích z nekalé soutěže, ve kterém jí nesvědčila aktivní legitimace a který nelze spojovat s dědictvím. Jelikož „vyvolání“ tohoto sporu nebylo úkonem nezbytným k uchování majetku náležejícího do dědictví, pohledávka z titulu nákladů řízení nemůže jít k tíži dědické podstaty a platební povinnost stíhá dlužnici (jde o její osobní dluh). 4. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a určil, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
5. Odvolací soud – cituje § 7, § 177 odst. 1, § 199 InsZ, o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), § 159a odst. 1 a 3 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), § 480a odst. 1 a 2 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. ledna 2005 (dále jen „obč. zák.“), a vycházeje z označené judikatury Nejvyššího soudu – dospěl k následujícím závěrům: 6. Skutková zjištění a skutkové závěry insolvenčního soudu jsou správné a mají oporu v obsahu spisu. Proto lze na ně pro stručnost odkázat.
7. Ve věci bylo zásadní posoudit, zda pravomocné soudní rozhodnutí (míněn rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2013, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. března 2019), jímž byla žalovanému přiznána náhrada nákladů řízení v celkové výši 186 055,60 Kč, zavazuje k úhradě této částky dlužnici nebo dědickou podstatu, kterou dlužnice spravovala jako správkyně dědictví (ve vymezeném rozsahu) na základě rozhodnutí soudu vydaného v dědickém řízení.
8. Označení dlužnice jako „správkyně dědictví po zemřelém L. K.“ v záhlaví rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2013 a v záhlaví usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. března 2019 není rozhodné, když podle judikatury Nejvyššího soudu označení „správce dědictví“ není součástí označení fyzické osoby jako účastníka řízení.
9. Vzhledem k § 159a odst. 3 OSŘ je podstatné, komu byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení výrokem pravomocného rozhodnutí. Zmíněná rozhodnutí ukládají povinnost k náhradě nákladů řízení samotné dlužnici jako žalobkyni, nikoli dlužnici k tíži dědické podstaty po zůstaviteli. Dlužnice (jako žalobkyně) se v žalobním petitu ani nedomáhala přisouzení požadovaného plnění ve prospěch dědické podstaty. Výrok o nákladech řízení zavazující přímo dlužnici jako žalobkyni je pro insolvenční soud závazný a v incidenčním sporu jej při respektování limitů popření vykonatelných pohledávek daných § 199 InsZ nelze přezkoumávat z žalobcem namítaných důvodů. 10. Povinnost k náhradě nákladů řízení založená výrokem pravomocného soudního rozhodnutí stíhá dlužnici a nemůže jít k tíži dědické podstaty zůstavitele. Žalovaný (jako věřitel) má vůči dlužnici pohledávku, kterou přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na její majetek a kterou žalobce popřel co do pravosti.
II. Dovolání a vyjádření k němu
11. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 OSŘ (poměřováno obsahem dovolání) argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, konkrétně otázky: Je incidenční soud v řízení o popření vykonatelné pohledávky oprávněn přezkoumávat právní názor soudu, vyslovený v řízení, z něhož vyvstalo pravomocné rozhodnutí, o tom, k čí tíži nebo prospěchu vyzní řízení předcházející vydání přezkoumávaného rozhodnutí, a k čí tíži nebo prospěchu jsou tak pravomocným soudním rozhodnutím ukládány náklady řízení, které věřitel přihlašuje jako svou vykonatelnou pohledávku do insolvenčního řízení?
12. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel argumentuje ve prospěch závěru, že Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 21. března 2019 vyslovil názor, že dlužnice v řízení vystupuje ve vztahu k majetku zůstavitele, nikoli ve vztahu ke svému majetku, neboť k označení dlužnice doplnil dovětek „správkyně dědictví po zemřelém L. K.“, což v odůvodnění vysvětlil mimo jiné „vyloučením v úvahu připadajících nejasností ohledně toho, v čí prospěch nebo k tíži soudní řízení nakonec vyzní“. Ostatní soudy pak podle dovolatele musí tento právní názor respektovat. V této souvislosti zdůrazňuje, že stejný názor vyjádřil Krajský soud v Ostravě v usnesení ze dne 21. prosince 2021, č. j. krajsky/9_Co_13_2021-138, jímž zastavil exekuci vůči dlužnici proto, že povinnou z exekučního titulu není dlužnice jako fyzická osoba, ale „osoba v postavení správkyně dědictví“. 13. Dále dovolatel poukazuje na rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. října 2023, č. j. „13 VSOL 271/2023-68“ [správně 18 ICmo 2674/2022, 13 VSOL 271/2023-68, (KSOS 34 INS 21097/2018)], vydaný v insolvenčním řízení dlužnice, z něhož dle jeho názoru vyplývá, že v řízení o popření vykonatelné pohledávky není soud oprávněn přezkoumávat závěr o aktivní legitimaci dlužnice, který vyslovil soud v pravomocném a vykonatelném rozhodnutí.
14. Závěrem dovolatel pro úplnost uvádí, že v nyní projednávaném incidenčním sporu nebyly tvrzeny ani zjištěny žádné skutečnosti, které by měly vést ke změně skutkového základu věci, případně by jej zpochybňovaly a které by mohly vést k jinému právnímu závěru, než který vyslovil Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 21. března 2019.
15. Žalovaný navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, popřípadě zamítnout jako nedůvodné. Napadené rozhodnutí považuje za věcně správné. Namítá, že dlužnice podala žalobu ve věci sp. zn. krajsky/41_Cm_17_2007 zcela mimo rámec správy dědictví a je nepřípustné, aby spor o majetek, který nespadá do dědické podstaty, zatížil dědickou podstatu náklady řízení jen proto, že dlužnice je současně správkyní dědictví. I kdyby dlužnice podala žalobu v rámci správy dědictví, jednala nad rámec obvyklého hospodaření. III. Přípustnost dovolání
16. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
17. Dovolání je přípustné podle § 237 OSŘ, když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 OSŘ, a právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, je v rozporu s níže uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu. IV. Důvodnost dovolání
18. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 OSŘ), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají. 19. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
20. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
21. Jak Nejvyšší soud vyložil již v rozsudku ze dne 23. září 2025, sp. zn. nsoud/24_Cdo_1691_2025, a v rozsudku ze dne 9. prosince 2025, sp. zn. nsoud/24_Cdo_2455_2025 [šlo o rozsudky vydané v řízeních, v nichž dlužnice (jako žalobkyně a dovolatelka) vystupovala jako soudem ustanovená správkyně dědictví po zůstaviteli L. K.], projednání dědictví a dědění se řídí právem platným v den smrti zůstavitele. Při projednání dědictví po zůstaviteli L. K. se tudíž použijí ustanovení občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2004, a při dědění zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2004. Součástí právní úpravy projednání dědictví a dědění jsou rovněž ustanovení o správci dědictví, jež jsou určující pro posuzování kompetence správce dědictví. 22. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2004, občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2004 a insolvenčního zákona:
Podle § 460 obč. zák. se dědictví nabývá smrtí zůstavitele.
Podle § 175e OSŘ, vyžaduje-li to obecný zájem nebo důležitý zájem účastníků, učiní soud i bez návrhu neodkladná opatření, zejména zajistí dědictví, svěří věci osobní potřeby manželovi zůstavitele nebo jinému členu domácnosti, postará se o prodej věcí, které nelze uschovat bez nebezpečí škody nebo nepoměrných nákladů, popřípadě ustanoví správce dědictví nebo jeho části (odstavec 1). Správce ustanoví soud zejména z okruhu dědiců nebo z okruhu osob blízkých zůstaviteli; správcem může být ustanoven i notář, pokud v tomto řízení není soudním komisařem. Je-li předmětem dědění podnik, ustanoví soud správcem osobu, která má zkušenost s vedením podniku. Správcem lze ustanovit pouze toho, kdo s ustanovením souhlasí (odstavec 4). Z § 175f OSŘ plyne, že správce činí po dobu řízení o dědictví úkony nezbytné k uchování majetkových hodnot náležejících do dědictví, a to v rozsahu vymezeném soudem. Správce je povinen při výkonu funkce postupovat s odbornou péčí a odpovídá za škodu vzniklou porušením povinností, které mu ukládá zákon nebo mu uloží soud. Jestliže to soud uloží, předkládá mu správce průběžné zprávy o své činnosti (odstavec 1). Dle § 199 InsZ jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci (odstavec 2). 23. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platí § 199 InsZ beze změny od zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužnice (21. prosince 2018). S přihlédnutím k části první článku II (Přechodná ustanovení) bodu 1. zák. č. 252/2024 Sb. se pro dané insolvenční řízení (a spory jím vyvolané) uplatní i v době od 1. října 2024 insolvenční zákon ve znění účinném do 30. září 2024 [ s výjimkou nastavenou pro § 75 a § 109 odst. 1 písm. c/ a § 412a odst. 3 insolvenčního zákona v části první článku II (Přechodná ustanovení) bodu 2. a 3. zákona č. 252/2024 Sb. ]. 24. Předmětná pohledávka je vykonatelnou pohledávkou pravomocně přiznanou žalovanému soudním rozhodnutím z titulu náhrady nákladů soudního řízení. Nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní povahu. Rozhodnutí o nákladech řízení (nárok na náhradu nákladů řízení) je jako procesní nárok zpravidla závislé na rozhodnutí ve věci samé; v takovém případě pak platí, že nenabude-li rozhodnutí ve věci samé právní moci, nelze hovořit ani o vzniku práva na náhradu nákladů řízení. Proto pohledávka z titulu práva na náhradu nákladů řízení před soudem zpravidla vzniká (na rozdíl od hlavního závazku, jenž byl předmětem soudního řízení) po právní moci rozhodnutí ve věci samé. Srov. shodně např. důvody usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2011, sp. zn. nsoud/31_Cdo_488_2009, uveřejněného pod číslem 146/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 25. Nejvyšší soud též úvodem uvádí, že v poměrech projednávané věci nemá žádné pochybnosti o tom, že dovolatelem uplatněný důvod popření pravosti pohledávky žalovaného je dostatečně určitý (namítá, že pohledávka vůči dlužnici nevznikla) a že nevybočuje z limitů daných § 193 a § 199 odst. 2 InsZ. Srov. z ustálené judikatury Nejvyššího soudu k určitosti popěrného úkonu např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2018, sen. zn. 29 ICdo 39/2016, uveřejněného pod číslem 39/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2023, sen. zn. 29 ICdo 63/2022, uveřejněného pod číslem 22/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. K limitům popření vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 ICdo 7/2013, uveřejněného pod číslem 106/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Námitkou, že vykonatelná pohledávka přiznaná věřiteli pravomocným soudním rozhodnutím, není pohledávkou věřitele vůči dlužníku, nýbrž že zavazuje jinou osobu, na jejíž účet dlužník svým jménem v daném soudním sporu jednal, neuplatňuje osoba nadaná popěrným právem (nepřípustné) jiné právní posouzení věci (jde-li o námitku důvodnou, pak věřitel nemá vykonatelnou pohledávku podléhající omezení podle § 199 odst. 2 části věty za středníkem insolvenčního zákona vůči dlužníku). 26. Označení funkce „správce dědictví“ není (podle rozhodné úpravy nebylo) součástí označení účastníka řízení. Jestliže byla správcem dědictví ustanovena fyzická osoba, označuje se (je-li účastníkem soudního řízení) stejně, jako se označují fyzické osoby. Správce dědictví se též může stát účastníkem občanského soudního řízení (obecně vzato) jen ve vztahu k majetku zůstavitele (byl-li majetek zůstavitele předmětem sporu). K tomu srov např. důvody rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. nsoud/24_Cdo_1691_2025 a sp. zn. nsoud/24_Cdo_2455_2025. 27. Platí rovněž, že přísluší-li správci dědictví po dobu řízení o dědictví provádět úkony nezbytné k uchování majetkových hodnot, přecházejí na správce dědictví práva a povinnosti s tím související v rozsahu vymezeném soudem, přičemž tyto účinky nastávají ze zákona a správci dědictví postačí k prokázání příslušného oprávnění usnesení soudu o ustanovení správcem dědictví. Může-li tedy správce dědictví činit na vrub spravovaného majetku vlastním jménem hmotněprávní úkony k zajištění chodu podniku (živnosti) zůstavitele tak, aby se zabránilo ztrátám na majetku, může též vlastním jménem činit v tomto rozsahu i procesní úkony, tedy i podat návrh na nařízení exekuce a být tak věcně aktivně legitimován v exekučním řízení. Za úkony směřující k uchování majetkových hodnot je nutno považovat nejen přijímání úhrad pohledávek od dlužníků, ale i vymáhání pohledávek formou podání návrhu na nařízení exekuce a vystupování v exekučním řízení na straně oprávněného. Správce dědictví je povinen při výkonu funkce postupovat s odbornou péčí a rovněž odpovídá za škodu vzniklou porušením povinností, které mu ukládá zákon nebo mu uloží soud. V dotčeném směru sjednotil Nejvyšší soud rozhodovací praxi obecných soudů prostřednictvím závěrů usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. prosince 2003, sp. zn. krajsky/9_Co_696_2003, uveřejněného pod číslem 75/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. K závěrům tohoto usnesení se Nejvyšší soud přihlásil např. v důvodech rozsudku ze dne 8. října 2013, sp. zn. nsoud/28_Cdo_3341_2012. 28. V rozsudcích sp. zn. nsoud/24_Cdo_1691_2025 a sp. zn. nsoud/24_Cdo_2455_2025 (jež se týkaly dlužnice) dospěl Nejvyšší soud (mimo jiné) k následujícím závěrům ohledně výkonu funkce a oprávnění správce dědictví: [1] Institut správce dědictví byl do 31. prosince 2004 upraven pouze občanským soudním řádem. Ustanovení správce dědictví (v době smrti L. K.) představovalo jedno z neodkladných opatření, která soud přijímal k zajištění a uchování majetku patřícího do dědictví, aby se zabránilo jeho poškození či ztrátě. Úkolem ustanoveného správce dědictví bylo činit pouze úkony „nezbytné k uchování majetkových hodnot náležejících do dědictví,“ a pouze v takovém rozsahu, který vymezil soud v usnesení o ustanovení správce dědictví (části dědictví). Na rozdíl od právní úpravy účinné od 1. ledna 2005 správce dědictví nevykonával práva a povinnosti zůstavitele, ale jen zajišťoval ochranu majetku.
[2] Podle § 175f odst. 1 věty první o. s. ř. byl správce dědictví povinen při výkonu funkce postupovat s odbornou péčí a odpovídal (podle § 420 obč. zák.) za škodu vzniklou porušením povinností, které mu uložil zákon nebo mu uložil soud; z toho je na místě přijmout závěr, aby v případě pochybností, zda správcem dědictví učiněný úkon byl v mezích obvyklého hospodaření či nikoli, byl úkon považován spíše za součást obvyklé správy, když případné poškození dědiců tímto úkonem bylo řešitelné prostřednictvím odpovědnosti správce dědictví za škodu způsobenou tím, že si nepočínal s péčí řádného hospodáře (srov. též názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2021, sp. zn. nsoud/24_Cdo_1770_2020). [3] Podání žaloby představuje úkon – také s přihlédnutím k možnému promlčení nebo zmaření (ztížení) vymahatelnosti práva po dlužníku – nezbytný k uchování majetkových hodnot náležejících do dědictví, a proto je správce dědictví oprávněn a povinen tímto způsobem zůstavitelovo právo uplatnit. Výše vymáhané náhrady tu sama o sobě není významná, nicméně z hlediska uchování majetkových hodnot náležejících do dědictví jde o okolnost, která významně akcentuje vymáhání práva správcem dědictví i prostřednictvím žaloby u soudu.
[4] Dlužnice, jako soudem ustanovená správkyně dědictví, postupovala podle usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26. července 2005, ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2005, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. února 2006, přičemž jí soudy přiznaly výhodnější postavení, než jí podle zákona náleželo (soudy postupovaly podle právní úpravy účinné od 1. ledna 2005, přestože měly postupovat podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2004). V případě, že dlužnice postupovala podle těchto usnesení při své činnosti „v dobré víře“, bylo na místě k tomu přihlédnout rovněž při posuzování úkonů, které učinila jako správkyně dědictví.
29. Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud shrnuje, že pro určení, v jakém postavení vystupuje účastník soudního řízení (zda jako správce dědictví nebo sám za sebe), není podstatné jeho označení v soudním rozhodnutí, ale určujícím je předmět řízení, podle něhož na účastníka nahlížel soud v nalézacím řízení, v němž byl vydán pravomocný a vykonatelný exekuční titul (což se podává z obsahu odůvodnění soudního rozhodnutí). Ve vykonávacím či exekučním řízení, ani v řízení insolvenčním (jež v tomto směru „nahrazuje“ řízení vykonávací), již nemůže být postavení účastníka měněno (v tom smyslu, že by podle exekučního titulu, jímž je soudní rozhodnutí, byl postihován majetek jiné osoby než té, kterou k tomu obsahem onoho rozhodnutí předurčil nalézací soud). K vázanosti soudu žalobou a vymezením předmětu řízení (od nějž se odvíjí i akcesorický výrok o nákladech řízení) srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2003, sp. zn. nsoud/25_Cdo_1934_2001, uveřejněný pod číslem 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek , nebo rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2011, sp. zn. nsoud/31_Cdo_678_2009, uveřejněný pod číslem 27/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek . 30. Z rozsudku ze dne 22. května 2013 je zřejmé, že Městský soud v Praze s dlužnicí jednal jako se správkyní dědictví po zůstaviteli L. K. Stejným způsobem jednal s dlužnicí i soud odvolací (jak se podává z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. března 2019). Jelikož soudy v nalézacím řízení jednaly s dlužnicí jako se správkyní dědictví po zůstaviteli L. K. (jak vyplývá z uvedených pravomocných a vykonatelných rozhodnutí), je toto její postavení určující i pro (závislé) rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, z něhož vzešla pohledávka žalovaného.
31. V poměrech projednávané věci proto Nejvyšší soud uzavřel, že dovolatelem popřenou pohledávku nemá žalovaný vůči dlužnici, ale vůči dědické podstatě po zůstaviteli L. K. Pohledávka žalovaného proto nemůže být uspokojována v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužnice.
32. Přiléhavé v daném kontextu nejsou ani úvahy odvolacího soudu, podle nichž je určující, že výrok usnesení odvolacího soudu ze dne 21. března 2019 ukládá povinnost k úhradě částky 186 055,60 Kč „přímo dlužnici“ (a označení účastníků v záhlaví usnesení význam nemá).
33. Takový úsudek není správný. Dlužnice je (totiž) ve zkoumaném výroku usnesení odvolacího soudu ze dne 21. března 2019 označena jen svým procesním postavením ve sporu (jako „žalobkyně“). Podle ustálené judikatury přitom platí, že je-li účastníku řízení nesprávně označenému v úvodní části rozhodnutí (v záhlaví) [např. v důsledku chyby v psaní] uložena ve výroku povinnost plnit, přičemž tento účastník je ve výroku uveden pouze procesním postavením ve sporu, musí výrok rozsudku, má-li být určitý a vykonatelný, nejen přesně a určitě vymezovat předmět plnění, ale zároveň musí i přesně a nezaměnitelně identifikovat účastníky řízení. V takovém případě se oprava označení účastníka v úvodní části rozhodnutí (v záhlaví) týká i výroku rozhodnutí. Srov. např. již rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. ledna 1994, sp. zn. nsoud/4_Cdo_4_94, uveřejněný pod číslem 67/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. též v důvodech usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 1571/96, uveřejněného pod číslem 28/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. K tomu Nejvyšší soud opět zdůrazňuje, že pro konečné posouzení zkoumané otázky má za určující, že po zásahu provedeném prvním výrokem usnesení odvolacího soudu ze dne 21. března 2019, tedy po opravě záhlaví rozsudku soudu prvního stupně ze dne 22. května 2013, lze rozsudek soudu prvního stupně ze dne 22. května 2013 i usnesení odvolacího soudu ze dne 21. března 2019 při zohlednění všech jejich relevantních částí (záhlaví, výrok, obsah odůvodnění) míti za rozhodnutí o nároku, který dlužnice uplatňovala jako správkyně dědictví po zůstaviteli L. K., s tím výsledkem, že pro překročení mezí, jež ji opravňovaly činit kroky jako správkyně dědictví, s takovým nárokem neuspěla. Zatížení dědictví náklady neúspěšného sporu vedeného správcem dědictví může založit odpovědnost správce dědictví (vůči dědicům a věřitelům zůstavitele) za nevěrnou správu dědictví, nemění to však ničeho na povaze takových nákladů coby nákladů jdoucích k tíži dědictví (nejde o náklady přiznané přímo k tíži osobního majetku toho, kdo spor prohrál). 34. Zbývá dodat, že obsahově shodné dovolací námitky vypořádal Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. března 2026, sen. zn. 29 ICdo 169/2024, v němž šlo o typově stejnou věc týkající se téhož žalobce a téže dlužnice.
35. Právní posouzení věci, na němž dovoláním napadené rozhodnutí spočívá, není správné a dovolání je důvodné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu změnil v potvrzujícím výroku o věci samé (§ 243d odst. 1 písm. b/ o. s. ř., když dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout) v tom smyslu, že změnil rozsudek insolvenčního soudu ve věci samé tak, že žalobě vyhověl.
36. V důsledku změny napadeného rozhodnutí ve věci samé je třeba znovu rozhodnout o nákladech řízení před soudy všech stupňů. Nejvyšší soud však nemohl postupovat podle § 224 odst. 2 ve spojení s § 243c odst. 3 větou první o. s. ř. a sám rozhodnout o nákladech řízení, jelikož v obsahu spisu nejsou dostatečné podklady pro toto rozhodnutí (chybí vyčíslení nákladů ve věci úspěšného dovolatele). Proto ve zbývajícím rozsahu (co do výroků o nákladech řízení) napadené rozhodnutí zrušil a věc potud vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.), tedy k rozhodnutí o nákladech řízení před soudy všech stupňů včetně tohoto dovolacího řízení.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27.03.2026
JUDr. Helena Myšková
předsedkyně senátu