Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně, soudce Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Bc. Pavla Koloděje, Ph.D., MBA, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2025 č. j. 28 Co 262/2025-86 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 5. 2025 č. j. 11 C 171/2024-53 spojené s návrhem na zrušení části vyhlášky č. 177/1996 Sb., za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění:
1.Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů. Podle jeho názoru jejich vydáním soudy porušily jeho ústavně zaručená práva uvedená v čl. 1, čl. 3, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2.Ústavní stížnost se týká výlučně nákladů řízení. Vychází ze sporu o náhradu nemajetkové újmy stěžovatele za nepřiměřenou délku správního a navazujícího soudního řízení.
3.Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů plyne, že soud prvního stupně přiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 19 642 Kč. Odvolací soud tuto částku potvrdil a za náhradu nákladů odvolacího řízení mu uložil povinnost zaplatit žalované ČR - Ministerstvu práce a sociálních věcí částku 300 Kč.
4.Stěžovatel spatřuje porušení těchto práv v nákladovém výroku, který vychází z nového ustanovení § 9a odst. 2 advokátního tarifu. Toto ustanovení podle něj nepřípustně znevýhodňuje nároky proti státu (podle zákona č. 82/1998 Sb.) oproti zásahům do osobnostních práv, a to navzdory judikatuře Nejvyššího soudu, která tyto újmy považuje za materiálně totožné. Zatímco u osobnostních práv je stanovena minimální tarifní hodnota 65 000 Kč, u nároků proti státu váže odměnu na výši přiznané peněžité náhrady (max. 500 000 Kč), čímž u nízkých částek údajně vede k nepřiměřeně nízké odměně a vytváří paradox, kdy za nižší formu odškodnění (omluva či konstatování porušení) je přiznána vyšší odměna než za peněžitou náhradu. 5.Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6.V rámci stručného odůvodnění (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud poznamenává, že v posuzovaném případu neshledal závažné (mimořádné) důvody, které by odůvodňovaly nutnost jeho kasačního zásahu. Ústavní soud mnohokrát zopakoval, že se k přezkumu v oblasti nákladů řízení staví velmi zdrženlivě [např. nález ze dne 17. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 2632/18 (N 65/93 SbNU 301), bod 19]. Z hlediska kritérií řádného procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje ústavního významu [např. nález ze dne 15. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12 (N 173/67 SbNU 111), bod 11]. Ústavní stížnosti proti takovým rozhodnutím jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny významnou [stanovisko pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (č. 97/2025 Sb.), bod 11, a judikatura tam citovaná]. Uvedené platí tím spíše ve věcech bagatelních [citované stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, bod 34]. Z okolností případu je zřejmé, že rozdíl mezi požadovanou a přiznanou částkou je bagatelní ve smyslu § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (viz usnesení ze dne 12. 11. 2025 sp. zn. II. ÚS 3137/25 , bod 15, a ze dne 12. 11. 2025 sp. zn. II. ÚS 3131/25 , bod 19). Bylo tak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil, v čem tkví (zcela) mimořádné okolnosti, které by případu dodávaly ústavněprávní význam, typicky přesahem vlastních zájmů (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14 ). Takové argumenty však stěžovatel nepředložil. Ani Ústavní soud neshledal, že by ve věci byly dány tak závažné (zcela mimořádné) důvody, které by navzdory výše uvedenému odůvodňovaly nutnost jeho kasačního zásahu. 7.S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení základních práv stěžovatele. K návrhu stěžovatele na zrušení § 9a odst. 2 advokátního tarifu Ústavní soud konstatuje, že tento má pouze akcesorickou povahu, a proto sdílí osud ústavní stížnosti. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu