Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce zpravodaje Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatelky Z. V., zastoupené JUDr. Karolem Hrádelou, advokátem, sídlem Pod Beránkou 2469/1, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 597/2025 ze dne 13. srpna 2025, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 67 To 378/2023-1011 ze dne 16. ledna 2024 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 67 T 45/2022-944 ze dne 11. září 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1.Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a řádné odůvodnění soudního rozhodnutí (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod); právo na obhajobu a rovnost zbraní (čl. 38 odst. 2 Listiny); a princip presumpce neviny a zásada in dubio pro reo (čl. 40 odst. 2 Listiny). 2.Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že obvodní soud shledal stěžovatelku vinnou z pokračujícího trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1,4 písm. d) trestního zákoníku. Odsoudil ji k trestu odnětí svobody v délce 2 let s podmíněným odkladem na dobu 4 let a uložil jí povinnost nahradit způsobenou škodu v řádech milionů Kč. Podvodu se stěžovatelka dopustila tím, že z poškozených vylákala peníze pod záminkou zprostředkování výstavy a možného prodeje obrazu s příslibem 50% podílu ze zisku, nicméně peníze pak používala pro svou vlastní denní potřebu. Stěžovatelka se proti rozhodnutí odvolala, městský soud její odvolání zamítl. Následně se stěžovatelka bránila dovoláním, přičemž Nejvyšší soud je odmítl jako nedůvodné. II.
Argumentace stěžovatelky
3.Stěžovatelka zaprvé namítá, že městský soud nijak věcně nereagoval na její obsáhlé odvolání a pouze se ztotožnil se závěry obvodního soudu. Její argumentace však obsahovala důkazy o reálných investicích a přípravě výstavy.
4.Zadruhé, soudy špatně provedly dokazování. Existují jasně prokazatelné kroky stěžovatelky k realizaci projektu prodeje a přípravy výstavní akce. Nelze tedy dovodit úmysl dopustit se podvodu, jak učinily obecné soudy. Soudy měly hodnotit věrohodnost výpovědi poškozených a vzít v potaz jejich osobní okolnosti jako je tíživá finanční situace a předchozí majetková trestná činnost. Stejně tak měly soudy pohlížet na rozpor jejich výpovědí s dalšími důkazy a verzí obhajoby. Kdyby tak učinily, musely by rozhodnout v její prospěch. Soudy také opomenuly některé důkazy - výpovědi a listiny - také svědčící o tom, že stěžovatelka činila konkrétní kroky k realizaci výstavy. Nakonec městský soud odmítl provést klíčové důkazy - opět listiny i výpovědi svědků - a vypořádal se s nimi v odůvodnění nepřezkoumatelně.
5.Zatřetí, Nejvyšší soud formalisticky odmítl detailní dovolání s tím, že jde o nepřípustnou skutkovou polemiku. Posvětil závěr nižších soudů o tom, že nemuselo být prokázané, k jakému účelu obžalovaná získané finanční prostředky použila. Tento účel ale bylo nutné zjistit, aby byla prokázána také subjektivní stránka trestného činu podvodu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6.Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je zastoupená advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7.Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8.Zaprvé, co se týká námitky nedostatečného odůvodnění rozhodnutí městského soudu, pak soudům vyšších stupňů nic nebrání v tom, aby odkázaly a na závěry soudu nižšího stupně a ztotožnily se s nimi. Z pohledu ústavního práva by bylo porušením práva na spravedlivý proces zaručeným čl. 36 odst. 1 Listiny, pokud by se městský soud paušálně odkázal na rozsudek obvodního soudu a nedoplnil k němu žádnou vlastní úvahu (viz nález ze dne 5. 9. 2013 sp. zn. II. ÚS 1842/12 , body 11-14). Takový postup ale městský soud nezvolil. Kromě odkazu na rozsudek obvodního soudu totiž sám rozvedl, které důkazy byly provedené. Jelikož se námitky stěžovatelky týkaly především svědeckých výpovědí, rozvedl, co svědci vypovídali a proč, stejně jako obvodní soud, považoval jejich výpovědi za věrohodné a dostatečně prokazující stěžovatelčinu vinu. Stejně tak reagoval na námitky stěžovatelky týkající se požadavku na provedení další důkazů. Vysvětlil, proč by byly nadbytečné a proč nebylo nutné je provádět (bod 8 usnesení městského soudu). Podle Ústavního soudu tedy městský soud postupoval ústavně konformně. 9.Zadruhé, další námitka stěžovatelky směřuje proti vyhodnocení provedených důkazů a neprovedení dalších navrhovaných důkazů. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není vrcholným článkem soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Podle čl. 90 Ústavy pouze trestní soud rozhoduje o vině a trestu. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí optikou porušení ústavně zaručených práv. Pokud stěžovatelka rozporuje skutkové závěry obecných soudů, je nutno uvést, že takového přezkumu se nelze v řízení o ústavní stížnosti úspěšně domáhat. Totéž platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát. Je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci pravidel stanovených trestním řádem (§ 2 odst. 5, 6 trestního řádu), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu tyto úvahy přehodnocovat. Výjimkou jsou pouze extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. 10.Tento extrémní rozpor je dán zejména tehdy, když hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení ze dne 22. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 1196/13 ; ze dne 11. 2. 2026 sp. zn. IV. ÚS 3755/25 ; či ze dne 19. 2. 2026 sp. zn. III. ÚS 3564/25 ). O takový případ však v posuzované věci nejde.
11.Obvodní i městský soud se věnovaly otázce vyhodnocení důkazů, společně i jednotlivě. K tomu, zda stěžovatelka činila reálné kroky k realizaci prodeje obrazu, uvedly, že se prokázal jenom jeden případ snahy o jednání s potenciálním kupcem, který nicméně nevedl k opravdové realizaci prodeje (bod 47 rozsudku obvodního soudu). Věnovaly se i věrohodnosti svědků a vysvětlily, proč někteří byli věrohodní a proč jiní ne. Obvodní soud považoval výpovědi poškozených za věrohodné, protože vypovídali konzistentně již od přípravného řízení a shodovali se i s dalšími provedenými důkazy, především listinnými (bod 45 rozsudku obvodního soudu). Provedl i některé z navrhovaných výpovědí ze strany stěžovatelky, jejich obsah ho ale nepřiměl k přehodnocení skutkového stavu, přičemž i u nich zdůvodnil, proč tomu tak bylo (bod 46 rozsudku obvodního soudu). Co se týká dalších důvodů, tak obvodní soud zdůvodnil, proč už další důkazy neprováděl - protože buď neměly prokazovat relevantní okolnosti, nebo by to byly důkazy nadbytečné (bod 38 rozsudku obvodního soudu). Odůvodnění obvodního i městského soudu v tomto ohledu nijak excesivně nevybočují z běžného hodnocení důkazů - naopak jsou logická a srozumitelná, dostatečně vysvětlující. Současně se vypořádávají se všemi argumenty stěžovatelky a žádný neopomíjí. Ústavní soud druhé námitce stěžovatelky tedy nepřisvědčil.
12.Zatřetí, ani námitka stěžovatelky směřující proti postupu Nejvyššího soudu není opodstatněná. Ústavní soud shledal, že Nejvyšší soud při odmítnutí stěžovatelova dovolání postupoval ústavně konformně. Neodmítl dovolání paušálně ani přepjatě formalisticky, ale srozumitelně a přezkoumatelně vysvětlil, že rozhodnutí městského soudu stojí na závěrech vycházejících z provedeného dokazování a neshledal v jeho provedení ani vyhodnocení žádné pochybení. Ústavní soud nepovažuje za ústavně problematický ani závěr (vyslovený v bodě 11 usnesení městského soudu), že není podstatné, že nebylo přesně prokázáno, ke kterým účelům následně stěžovatelka použila všechny vylákané prostředky. Trestní soudy dovodily její úmyslné zavinění ve vztahu k vylákání peněžních prostředků od poškozených. Už tímto jednáním naplnila stěžovatelka subjektivní stránku skutkové podstaty trestného činu podvodu.
13.Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu