Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Pohorelcovou v právní věci žalobce: [anonymizováno]., se sídlem [anonymizováno], IČO: [anonymizováno], zastoupený [anonymizováno], advokátkou, AK [anonymizováno], proti žalované: [anonymizováno], narozená [anonymizováno], [anonymizováno], o zaplacení částky 15.221,- Kč s příslušenstvím, takto:
--- VÝROK ---
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 10.500,- Kč s úroky z prodlení ve výši 11,5% ročně z této částky od 31.03.2026 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se pro částku 4.721,- Kč s příslušenstvím, pro úrok z prodlení za dobu od 14.09.2024 do 30.03.2026 a pro úrok ve výši 1,25% ročně z částky 10.500,- Kč od 31.03.2026 do zaplacení, zamítá.
III. Žalovaná je povinna uhradit žalobci náklady řízení ve výši 392,30 Kč k rukám [anonymizováno], AK [anonymizováno], do 15 dnů od právní moci rozsudku.
--- ODŮVODNĚNÍ ---
Žalobce se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhal zaplacení částky 15.221,- Kč se zákonnými úroky z prodlení od 14.09.2024 do zaplacení. Svůj nárok opíral o skutečnost, že žalovaný uzavřel se společností [anonymizováno]. (dále jen „právní předchůdce žalobce“) smlouvu o úvěru, na jejímž základě byl žalované dne 14.08.2024 poskytnut úvěr ve výši 10.500,- Kč, který měl být splacen dne 13.09.2024. Právní předchůdce žalobce poskytoval úvěry prostřednictvím své webové stránky (wwww.[anonymizováno].cz), na které se žalovaný zaregistroval zadáním osobních údajů (včetně tel. čísla, e-mailové adresy). Žalovaný zaslal právnímu předchůdci žalobce žádost o poskytnutí kontokorentního úvěru. Po prověření schopnosti žalovaného úvěr splácet mu byl zaslán návrh konkrétní úvěrové smlouvy. Žalovaný smlouvu odsouhlasil verifikačním kódem ve formě SMS (kód [anonymizováno]). Právní předchůdce žalobce žalované dne 14.08.2024 úvěr vyplatil. Úvěr byl převeden z bankovního účtu právního předchůdce žalobce na bankovní účet žalované. Žalovaná úvěr v datu splatnosti nevrátila. Žalovaná na úvěr neuhradila ničeho. Žalovaná byla o uhrazení úvěru upomenuta upomínkou. Předchůdce žalobce postoupil pohledávku za žalovanou na společnost [anonymizováno]. (dále jen „přechodný věřitel“) na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 02.10.2025. Žalobce nabyl pohledávku od přechodného věřitele na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne02.10.2025. Žalobce požaduje uhrazení jistiny úvěru ve výši 10.500,- Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 4.410,32 Kč a úroku ve výši 310,68 Kč.
V podání ze dne 22.06.2026 žalobce uvedl, že žalovaná dala souhlas se zpracováním osobních údajů a s nakládáním s osobními údaji za účelem posuzování úvěruschopnosti, bonity a důvěryhodnosti. Na základě toho byla lustrována ve veřejně dostupných databázích. Právní předchůdce žalobce ověřoval úvěruschopnost žalované prostřednictvím vyhledávání údajů na internetových stránkách www.nebankovni-registr.cz, na stránkách [anonymizováno]., na stránkách www.[anonymizováno].cz, v registru [anonymizováno] a [anonymizováno]. Dále ověřoval úvěruschopnost žalované výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji. Klientům je ponechána rezerva 10% rozdílu mezi doložitelnými příjmy a deklarovanými výdaji mimo splátku, kdy se 10% musí rovnat minimálně životnímu minimu a v současné době činí 4.860,- Kč. Dle záznamu věřitele byla zdrojem příjmu žalované mateřská dovolená. Příjem žalované činil 19.500,- Kč a výdaje činily 1.280,- Kč.
Soud z dokladů předložených žalobcem zjistil, že mezi společností [anonymizováno]. jako postupitelem a společností [anonymizováno]. jako postupníkem byla dne [anonymizováno] uzavřena smlouva o postoupení pohledávek. Dále soud zjistil, že mezi společností [anonymizováno]. jako postupitelem a žalobcem jako postupníkem byla uzavřena smlouva o postoupení pohledávek. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno.
Žalované byla žaloba spolu s výzvou k vyjádření se doručena. Žalovaná se v dané lhůtě nevyjádřila a na výzvu soudu nereagovala.
Podle ustanovení § 115a OSŘ k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobce souhlasil, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání již v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. Žalovaná se ve lhůtě dané soudem nevyjádřila, soud tedy předpokládal, že žalovaná dle § 101 odst. 4 OSŘ vyslovial souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání. Soud má za prokázané tyto skutečnosti:
Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [anonymizováno] ve spojení s formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru bylo zjištěno, že smlouva ani formulář nejsou opatřeny vlastnoručním podpisem žalovaného (pouze elektronickým kódem [anonymizováno]). Z obsahu textu těchto listin vyplývá, že žalobce a žalovaná měli uzavřít smlouvu, na jejímž základě se měl žalobce zavázat poskytnout žalované spotřebitelský, bezúčelový úvěr ve výši 10.500,- Kč a žalovaná se měla zavázat vrátit poskytnuté peníze, včetně poplatku za poskytnutí úvěru, při řádném splacení (celková částka 13.677,39 Kč), tj. nejpozději do 13.09.2024.
Z potvrzení o provedení transakce bylo zjištěno, že [anonymizováno]. potvrzuje, že dne 14.08.2024 byla na účtu č. [anonymizováno] vedený na právního předchůdce žalobce zaúčtovaná platba ve výši 10.500,- Kč ve prospěch účtu [anonymizováno], var. symbol [anonymizováno].
Z listiny o značené jako informace o vlastníkovi bylo zjištěno, že u bankovního účtu č. [anonymizováno] je vedena žalovaná jakožto vlastník.
Z listiny označené jako úvěruschopnost klienta soud zjistil, že žalovaná uvedla jako zdroj příjmu mateřská dovolená, příjem ve výši 19.500,- Kč, výdaje celkem 1.280,- Kč z toho náklady na bydlení 980,- Kč, ostatní výdaje 300,- Kč.
Z listiny označené jako informace o klientech ze dne 23.04.2026 bylo zjištěno, že tímto [anonymizováno]. sdělovala, že žalovaná byla v období od 113.7.2024 do 03.09.2025 majitelem, disponentem bankovního účtu č. [anonymizováno] a že dne 14.08.2024 byla na účet připsána částka ve výši 10.500,- Kč z účtu č. [anonymizováno], vedeného na právního předchůdce žalobce.
Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 11.10.2025 bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobce oznamoval žalované postoupení pohledávky na žalobce.
Z výzvy před podání žaloby ze dne 11.10.2025 bylo zjištěno, že právní zástupce žalobce vyzýval žalovanou k uhrazení dlužné částky ve výši 37.594,83 Kč. V rámci výzvy bylo žalované oznámeno postoupení pohledávky za jeho osobou na žalobce. Výzva byla odeslána dne 14.10.2025.
Podle § 2 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. K výkladu § 86 zák. č. 257/2016 Sb. se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 05.03.2020 ve věci C-679/18 (OPR-Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zák. č. 257/2016 Sb. je tak nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti. Rovněž Ústavní soud dovodil v nálezu ze dne 26.02.2019 sp.zn. usoud/III.__S_4129_18, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LSP. Ústavní soud tak dovodil jednoznačnou povinnost poskytovatele úvěru, kdy je dlužník v postavení spotřebitele, prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. V projednávané věci uzavíral právní předchůdce žalobce s žalovaným úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatel úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měl tedy postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaný ji uzavíral jako fyzická osoba, která přitom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Nejedná se o úvěr, který by naplňoval znaky vymezené v § 4 zák. č. 257/2016 Sb. a byl tak vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru. Předmětný úvěr je proto třeba posuzovat jako úvěr spotřebitelský. Soud se proto zabýval otázkou platnosti smlouvy ve smyslu výše uvedených § 86, 87 zákona o spotřebitelském úvěru, ve které se ukládá věřiteli povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů). Posouzení úvěruschopnosti nespočívá jen v prostém formalistickém zjištění příjmů a poměrů dlužníka, ale i v odpovědném posouzení jeho schopnosti případný dluh splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splacení úvěru. Věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
Dle tvrzení žalobce, právní předchůdce žalobce před poskytnutím úvěru žalované, prověřoval schopnost žalované úvěr splácet. Žalobce reagoval na výzvu soudu k prokázání svých tvrzení, kdy uvedl pouze obecné údaje. Žalobce uvedl, že de záznamu věřitele byla zdrojem příjmu žalované mateřská dovolená, příjem žalované činil 19.500,- Kč a výdaje činily 1.280,- Kč. Soudu nebyl žalobcem předložen žádný doklad, potvrzující příjmy ani výdaje žalované, a to ani po výzvě soudu. Lze tedy shrnout, že žalobce neprokázal, že by předchůdce žalobce řádně zkoumal schopnost žalované úvěr splácet. Soud tak dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce poskytl žalované úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., aniž by řádně prověřil její schopnost poskytnutý úvěr spolu s úrokem a dalšími doplatky splatit, kdy žalobce neprokázal, že by právní předchůdce žalobce zkoumal schopnost žalované úvěr splácet. Ze strany právního předchůdce žalobce tak došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet (srovnej rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21.07.2020 sp.zn. 9Co 109/2020). Podle ustanovení § 580 odst. 1 OZ, občanského zákoníku (dále jen „o.z.“). je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 OZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Ve spojení s § 588 OZ je zde pak prostor pro to, aby smlouvy nebo jejich oddělitelné části, které se dobrým mravům příčí, byly neplatné absolutně, a to prohlášením soudu i bez návrhu druhé strany. Každý by měl odpovědně zvážit jakou smlouvu, v jaké situaci a s jakým obsahem podepisuje, avšak v režimu spotřebitelských smluv je tento legální požadavek zeslaben tím, že zákonodárce chrání spotřebitele jako stranu slabší. Ústavní soud pak ve své judikatuře (srovnej nález sp.zn. usoud/I.__S_199_11 a sp.zn. III. 4048/12) dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům – tedy zejména nebankovním společnostem poskytujícím úvěry spotřebitelům – které evidentně poškozují práva svých klientů. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce jako poskytovatel úvěru nedostál odborné péči náležitě zjistit schopnost žalované splácet úvěr, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 OZ, neplatná a k této neplatnosti přihlédl i bez návrhu (§ 588 OZ). Podle ustanovení § 2991 OZ, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle ustanovení § 1958 odst. 2 OZ neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Podle ustanovení § 1968 OZ dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Podle ustanovení § 1970 OZ po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobce poskytl žalované částku 110.500,- Kč, kdy z potvrzení o provedení transakce a informací o klientovi bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobce poskytl ze svého účtu na bankovní účet žalované částku ve výši 110.500,- Kč. Vzhledem k tomu, že uzavřená smlouva byla absolutně neplatná, nebyla žalovaná smluvně zavázána ke smluvním povinnostem, zejména k úhradě ve smlouvě uvedených poplatků. Soud má za prokázané, že právní předchůdce žalobce poskytl žalované částku 10.500,- Kč, tím žalované vzniklo bezdůvodné obohacení (plněním bez právního důvodu), které byla žalovaná povinna podle § 2991 odst.1 vydat. Z tvrzení žalobce vyplývá, že žalovaná na úvěr neuhradila ničeho. Soud proto žalované uložil povinnost vydat bezdůvodné obohacení ve výši 10.500,- Kč a pro zbývající požadovanou částku a úrok žalobu zamítl.
Vzhledem k tomu, že u nároku na vydání bezdůvodného obohacení není v občanském zákoníku určena doba splnění, je třeba vycházet z toho, že dlužník je povinen plnit bez zbytečného odkladu poté, co byl věřitelem k plnění vyzván (§ 1958 odst. 2 OZ). V řízení nebylo prokázáno, kdy žalobce vyzval žalovaného k plnění, a proto soud u úroků z prodlení vycházel ze dne, kdy byla žalované doručena žaloba. Žaloba byla doručena dne 29.03.2026. Nárok se stal splatným 30.03.2026 a žalovaná se dostala do prodlení od 31.03.2026. Soud proto přiznal žalobci úroky z prodlení od 31.33.2026 v souladu s ust. nařízení vlády 351/2013Sb. a pro zbytek požadovaných úroků z prodlení žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 OSŘ, kdy měl-li účastník ve věci jen úspěch částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. Úspěch účastníka podle § 142 odst. 1 OSŘ v řízení o zaplacení peněžité pohledávky se poměřuje i co do úspěchu ohledně uplatněného příslušenství (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 03.12.2015 sp.zn. nsoud/23_Cdo_2585_2015). Nejvyšší soud tento právní názor přijal ve shodě s nálezem Ústavního soudu sp.zn. I ÚS 2717/08 (pokud je předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství, je nutno při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve věci zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství). Žalobce požadoval celkem částku 18.783,30 Kč (částku 15.221,- Kč + 3.562,30 Kč – úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 15.221,- Kč od 14.09.2024 do 15.07.2026). Žalobci bylo ke dni rozhodnutí soudu přiznáno celkem 10.853,90 Kč (částka 10.500,- Kč + 353,90 Kč – úrok z prodlení ve výši 11,5 % ročně z 10.500,- Kč od 31.03.2026 do 15.07.2026). Žalobce byl v řízení úspěšný v rozsahu 58 %, tomu odpovídá úspěšnost žalovaného ve výši 42 %. Poměr úspěchu tedy činí 16 % ve prospěch žalobce. Náklady řízení v dané věci činí zaplacený soudní poplatek ve výši 1.000,- Kč, mimosmluvní odměna zástupce žalobce za tři úkony právní služby (§ 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu - převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva k plnění, podání žaloby) po 300,- Kč (§ 14b odst. 2 bod 1 advokátního tarifu), tři náhrady hotových výdajů zástupce žalobce za tři úkony právní služby (§ 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu - převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva k plnění, podání žaloby) po 100,- Kč (§ 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu) s připočtením 21% daně z přidané hodnoty ve výši 252,- Kč (§ 137 odst. 3 OSŘ). Celkem částku 2.452,- Kč, z toho 16% činí částka 392,30 Kč, které soud žalobci přiznal. --- POUČENÍ ---
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím Okresního soudu v Chomutově.
Nebude-li povinnost stanovená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na výkon rozhodnutí.