Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl soudkyní Mgr. Mariannou Marcinkovou ve věci
žalobce: [anonymizováno], narozený [anonymizováno] bytem [anonymizováno] zastoupený advokátem [anonymizováno] sídlem [anonymizováno]
proti
žalované: [anonymizováno] registrovaná pod [anonymizováno] sídlem [anonymizováno] zastoupená advokátkou [anonymizováno] sídlem [anonymizováno]
o zaplacení 34 793 Kč s příslušenstvím
--- VÝROK ---
Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 34 793 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 145 338 Kč od 02.05.2024 do 28.05.2025 a úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 34 793 Kč od 29.05.2025 do zaplacení., a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 74 378,70 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.
--- ODŮVODNĚNÍ ---
Žalobce se žalobou soudu doručenou dne 01.07.2024 domáhal po žalované vydání bezdůvodného obohacení z důvodu neplatné pojistné smlouvy. Žalobce uzavřel s žalovanou dne 25.05.2011 smlouvu o životní pojištění [anonymizováno] č. [anonymizováno], kterou bylo sjednáno pojištění pro případ smrti nebo dožití s doplňkovou a úrazovou složkou. Žalobce uzavřel smlouvu v pozici spotřebitele a neměl možnost ovlivnit jednotlivá ujednání pojistné smlouvy. Žalobce smlouvu vypověděl. Část pojistného plnění byla formována za pomoci alokace pojistného do programů investování vytvořených pojistitelem. Pojistné je převáděno na tyto podíly na základě nákupní ceny, přičemž dle čl. 4 odst. 1 Zvláštních pojistných podmínek pro investiční pojištění [anonymizováno] (dále jen „ZPP“) „výše pojistného plnění pro případ smrti je rovna: b) hodnotě podílů připsaných na podílovém účtu“, dle čl. 5 odst. 1 ZPP „výše pojistného plnění pro případ dožití je rovna kapitálové hodnotě pojištění stanovení ke dni konce pojištění pro případ smrti nebo dožití“. Dle žalobce rozsah pojistného plnění je konstruován pomocí hodnoty podílů, které pojistník nakupuje za pojistné za tzv. nákupní cenu. Hodnota těchto podílů je však při kalkulaci pojistného plnění stanovována na základě tzv. prodejní ceny.
Žalobce napadá neurčitost ujednání o poplatcích, v článku 12 odst. 1 ZPP je účtován inkasní poplatek, článek 14 odst. 1 ZPP zmiňuje administrativní poplatek, článek 14 odst. 2 ZPP uvádí, že pojistitel odečte každý měsíc z podílového účtu část podílů tvořených na základě uhrazeného běžného pojistného, hodnota takto odečítaných podílů odpovídá částce na úhradu rizika spojeného s pojištěním pro případ smrti nebo dožití a se sjednanými připojištěními na následující měsíc, která je stanovena pojistitelem podle pojistně-matematických zásad. Tento koncept tak stanovuje, že pojistné plnění závisí na tom, o jaké poplatky bude snížena kapitálová hodnota pojištění, výše těchto poplatků však není nikde sjednána. Pojistná smlouva neobsahuje odkaz na žádný sazebník poplatků a žalobce s ním také nikdy nebyl seznámen. Uvedená ustanovení o poplatcích jsou tak nepřiměřenými smluvními ujednáními dle § 55 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „SOZ“) a jako taková jsou také neplatná. Dále žalobce napadá rozdíl mezi nákupní a prodejní cenou podílových jednotek. Kapitálová hodnota pojištění je snížena za pomoci skrytého poplatku, kterým je rozdíl mezi tzv. prodejní a nákupní cenou ve výši 5%, a jehož dopad na budoucí pojistné plnění běžný spotřebitel nemá šanci odhalit. Tato ujednání jsou zneužívajícími, a tedy i neplatnými.
Žalobce napadá také pro spotřebitele netransparentní a těžce pochopitelný způsob, jak pojistitel přenáší své náklady na provize pro pojišťovací zprostředkovatele, tedy princip alokačního procenta v článku 9 ZPP. Kapitálová hodnota pojištění je snižována o značný náklad, který odpovídá provizi uhrazené pojistitelem zprostředkovateli, avšak konstrukce jejího účtování je pro běžného spotřebitele tak nepřehledná, že její dopad nemá šanci vyhodnotit, toto ustanovení tak považuje za zneužívající.
Žalobce má za to, že pojistná smlouva je neplatná pro rozpor se zákonem a právem EU, když ujednání pojistné smlouvy o nakládání s pojistným, formování pojistného plnění a snižování kapitálové hodnoty pojištění o poplatky jsou zneužívajícími ujednáními, neboť jde o ujednání, která nebyla individuálně sjednána, a v rozporu s požadavkem poctivosti způsobují významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy v neprospěch spotřebitele. Smlouva je neplatná jako celek, neboť nemůže bez předmětných ujednání o poplatcích, jež jsou nezbytná pro výpočet odměny, kterou má spotřebitel zaplatit, tedy pro pojistné, existovat. Žalobce nebyl seznámen s konkrétní výši poplatků před uzavřením smlouvy.
Žalobce v souvislosti s pojistnou smlouvou uhradil žalované pojistné ve výši 174 688 Kč, v průběhu pojištění učinil mimořádný výběr 29 350 Kč a v žalobě se domáhá vydání bezdůvodného obohacení ve výši 145 338 Kč, neboť plnění z neplatného právního úkonu je bezdůvodným obohacením.
Žalovaná se k podané žalobě vyjádřila tak, že žalovaný nárok plném rozsahu neuznává. Žalovaná má za to, že nárok uplatňovaný žalobou je promlčen. Veškeré žalobcem tvrzené důvody neplatnosti smlouvy musel žalobce vědět nejpozději při uzavírání smlouvy, nebo přinejmenším pojmout podezření, že je se smlouvou něco v nepořádku. Rozhodným okamžikem běhu promlčecí lhůty je uzavření pojistné smlouvy. Nejpozději od doručení dopisu ze dne 13.07.2020, který vyčísloval jednotlivé poplatky zaplacené žalobcem, měl veškeré informace, které byly relevantní pro dovození jím vytýkaných vad a nejpozději od tohoto data počala běžet subjektivní promlčecí lhůta, ke dni 01.07.2024 tedy bylo ve dvouleté subjektivní promlčecí lhůtě právo žalobce promlčeno pro platby před 01.07.2022. Žalovaná má za to, že nárok žalobce by byl promlčen i v objektivní promlčecí lhůtě ve vztahu ke všem platbám pojistného uhrazeným nejpozději tři roky před podáním žaloby, tedy do 01.07.2021.
Žalovaná uvedla, že zasílala žalobci na jeho kontaktní adresu pravidelný roční výpis k pojistné smlouvě, a to již od roku 2013. Obsah dopisu se měnil každoročně podle toho, jak se měnil počet podílů, jejich prodejní cena i celková hodnota podílového účtu žalobce. Tyto dopisy přebíral, když opakovaně odpovídal dopisem na nabídku indexace pojištění, která tvořila nedílnou součást výročního dopisu. Později mu byly zasílány také informační dopisy, které zahrnovaly informace o stržených poplatcích od roku 2018.
Porovnání zaplaceného pojistného a hodnoty svého podílového účtu mohl žalobce provést kdykoliv v době trvání pojistné smlouvy. Nadto kdyby došlo k pojistné události kdykoliv v době trvání pojistné smlouvy, byl by to žalobce, kdo by byl oproti žalované v obrovské finanční výhodě, když platil pojistné 7 230 Kč měsíčně. Žalovaná má za to, že smlouva je platná, navíc v rámci autonomie vůle stran mají být již uzavřené smlouvy respektovány a neplatnost má být dovozována jen ve výjimečných případech a z možných výkladů má být preferován ten, který je ve prospěch platnosti uzavřené smlouvy.
K námitce žalobce ohledně rozdílu mezi nákupní a prodejní cenou uvádí, že se nejedná o skrytý poplatek, ale je to postup standardní u všech finančních produktů, které v sobě zahrnují investování. Ohledně ujednání o alokačním procentu uvádí, že je určité a srozumitelné, přestože se může pro běžného spotřebitele zdát komplikovaná. Složitost některých ujednání ve smlouva nemůže vést k neurčitosti nebo nesrozumitelnosti takových ujednání, tím spíš jeli odůvodněna povahou závazku/produktu.
Žalovaná se domnívá, že při vypořádání bezdůvodného obohacení je nutné zohlednit také hodnotu pojistného krytí, které žalovaná poskytovala jako plnění na základě pojistné smlouvy. Žalovaná poskytovala žalobci plnění po celou dobu trvání pojistné smlouvy, byť se nejednalo o plnění peněžité a na druhé straně se žalobce přijímáním tohoto nepeněžitého plnění v podobě nesení pojistného rizika obohacoval.
K vyjádření žalované se žalobce vyjádřil tak, že je přesvědčen, že nárok promlčen není. Žalobce se dozvěděl o neplatnosti smlouvy 01.03.2024, když se obrátil na svého právního zástupce. Upozornil, že dle závěru Ústavního soudu nelze vědomost o neplatnosti smlouvy bez dalšího odvozovat z jejího podpisu. Jednání žalobce v průběhu pojištění svědčí o tom, že plnil veškerá smluvní ujednání spojená se smlouvou, kterou považoval za platnou. K argumentaci žalované ohledně toho, že žalobce se dozvěděl podstatné informace z výročních dopisů a informace o pojistné smlouvě, žalobce uvádí, že z těchto podkladů nemohl zjistit nic o neplatnosti pojistné smlouvy a vzniku bezdůvodného obohacení. K pojistnému krytí, jehož náhrady se žalovaná dovolává uvedl, že toto nelze považovat za výkon, který by žalobce čerpal, a za který by měla být poskytnuta peněžitá náhrada, přičemž však žalobce od žalované žádné protiplnění neobdržel, jedná se pouze o hypotetické pojistné krytí, které nebylo nikdy využito.
Aplikace objektivní promlčecí doby dle ust. § 107 zák. č. 40/1964 Sb. je vyloučena, neboť pojistná smlouva obsahuje zneužívající ujednání, žalobce je spotřebitelem, který se při podpisu nacházel v nerovném postavení k žalované, přistupoval k podmínkám smlouvy, kterou nemohl ovlivnit a byla uzavřena na dobu přesahující délku objektivní promlčecí doby. Námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, neboť smlouva je neplatná pouze z důvodů na straně žalované, nezákonné zvýhodnění žalované, která postupovala vůči žalobci při sjednání smlouvy nepoctivě, námitka je vznesena žalovanou, která není v dobré víře, která od počátku byla vědoma existence zneužívajících ujednání v pojistné smlouvě, porušení principu spravedlnosti, kdy se žalovanou snaží námitkou promlčení profitovat z časové asymetrie vzájemně poskytnutých plnění z neplatné pojistné smlouvy. Žalovaná uvedla, že na základě předmětné pojistné smlouvy poskytla žalobci plnění ve výši 29 350 Kč, a i z toho lze dovodit, že byla připravena na základě pojistné smlouvy plnit a plnila. Žalobce tedy konzumoval službu v podobě pojistné ochrany, za kterou žalované náleží kompenzace.
Žalobce vzal v průběhu řízení žalobu částečně zpět, a to ohledně částky 110 545 Kč z důvodu, že mu bylo žalovanou vyplaceno dne 28.05.2025 odkupné v této výši. Žalobce nadále požaduje zaplacení 34 793 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 145 338 Kč od 02.05.2024 do 28.05.2025 a úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 34 793 Kč od 29.05.2025 do zaplacení. S ohledem na to soud usnesením zdejšího soudu ze dne 26.06.2025, č.j. okresni/13_C_169_2024-84, řízení v navrhovaném rozsahu zastavil, neboť žalovaná s tímto postupem rovněž vyjádřila souhlas. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázaná následující skutková zjištění:
Z návrhu číslo [anonymizováno] na uzavření pojistné smlouvy o životním pojištění ze dne 25.05.2011 bylo zjištěno, že mezi žalobcem a [anonymizováno]. (která následně zanikla fúzí sloučením se společností [anonymizováno]., IČO [anonymizováno], která zanikla v důsledku přeshraniční fúze sloučením s žalovanou) byla uzavřena pojistná smlouva, jejímž předmětem bylo investiční životní pojištění. Pojistný produkt s názvem [anonymizováno]. Pojistná částka pro případ smrti byla stanovena pevnou složkou 264 000 Kč, splátka pojistného 6 000 Kč, připojištění trvalých následků úrazu, pojistná částka progresivní forma 500 000 Kč, pojistné 750 Kč, invalidní připojištění na pojistnou částku 500 000 Kč, pojistné 480 Kč. Celková splátka běžného pojistného stanovena na 7 230 Kč pololetně, ročně 14 460 Kč. Programy investování zvolené dluhopisy 50% a vyvážený 50%. Dle prohlášení pojistníka převzal a seznámil se také se Zvláštními pojistnými podmínkami pro investiční životní pojištění a Všeobecnými pojistnými podmínkami pro životní pojištění a připojištění k němu. Součástí smlouvy také prohlášení o zdravotním stavu žalobce a shrnutí pro klienta.
Ze zvláštních pojistných podmínek pro investiční životní pojištění [anonymizováno] s účinností k 01.06.2009 (dále jen „ZPP), bylo zjištěno, že v čl. 4 bylo u výše pojistného plnění pro případ smrti uvedeno, že je rovna a) pojistné částce pro případ smrti platné ke dni smrti, nebo hodnotě podílů připsaných na podílovém účtu vytvořených na základě uhrazeného běžného a dodatečného běžného pojistného stanovené ke dni doručení oznámení pojistné události nebo k poslednímu dni hlavní pojistné doby, je-li oznámení pojistné události doručeno až po uplynutí pojistné doby, a to vždy v částce, která je vyšší. Podíl je poměrný díl programu investování stanovený pro účely pojištění pro případ smrti nebo dožití. Hodnota podílů je pak počet podílů připsaných na podílovém účtu vynásobený jejich příslušnou prodejní cenou, prodejní cena je cena stanovená pojistitelem použitá pro rušení podílů jednotlivých programů investování, ta je stanovena dle článku 35 ZPP nákupní a prodejní cena podílů jednotlivých programů investování je stanovována pojistitelem každý oceňovací den, rozdíl mezi prodejní a nákupní cenou přitom činí 5 % z nákupní ceny podílů. Celkové běžné pojistné je pak součet běžného pojistného, pojistného za připojištění a dodatečného běžného pojistného stanovený v pojistné smlouvě za každé dohodnuté pojistné období, který je placený pojistníkem v pravidelných splátkách. Dle čl. 5 ZPP výše pojistného plnění pro případ dožití je rovna kapitálové hodnotě pojištění stanovené ke dni konce pojištění pro případ smrti nebo dožití. Kapitálová hodnota pojištění je hodnota všech podílů připsaných na podílovém účtu. Dle čl. 12 ZPP pak z každé uhrazené splátky běžného pojistného je odečtena částka na úhradu nákladů spojených s přijetím platby pojistného stanovená pojistitelem (tzv. inkasní poplatek). Částka odpovídající části běžného pojistného po odpočtu inkasního poplatku (určené alokačním procentem podle odst. 3 čl. 12) bude po odpočtu inkasního poplatku převedena na podíly jednotlivých programů investování, a to v poměru aktuálně platném pro konkrétní pojistnou smlouvu. Dle odst. 3 je alokační procento v jednotlivých letech stanoveno takto: a) 10% až 50% částky odpovídající každé splátce běžného pojistného za první pojistný rok po odpočtu inkasního poplatku bude převedeno na podíly jednotlivých programů investování; b) 80% částky odpovídající každé splátce běžného pojistného za druhý pojistný rok po odpočtu inkasního poplatku bude převedeno na podíly jednotlivých programů investování; c) minimálně 98% z částky odpovídající každé splátce běžného pojistného za třetí a následující pojistné roky po odpočtu inkasního poplatku bude převedeno na podíly jednotlivých programů investování; toto procento bude zvýšeno, pokud výše běžného pojistného na počátku pojištění AEl přesáhne limity stanovené pojistitelem v sazebníku poplatků k tomuto datu. Dle článku 14 odečte pojistitel každý měsíc z podílového účtu část podílů vytvořených na základě uhrazeného běžného pojistného. Hodnota takto odečítaných podílů odpovídá částce na úhradu administrativních nákladů stanovených pojistitelem (tzv. administrativní poplatek). Dle odst. 2 pak odečte pojistitel každý měsíc z podílového účtu část podílů vytvořených na základě uhrazeného běžného pojistného. Hodnota takto odečítaných podílů odpovídá částce na úhradu rizika spojeného s pojištěním pro případ smrti nebo dožití na následující měsíc, která je stanovena pojistitelem podle pojistně-matematických zásad. Dle čl. 34 odst. 3 ZPP je pojistitel oprávněn odečíst od aktiv, k nimž je program investování vztažen, všechny náklady, srážky a jiné poplatky přímo spojené se spravováním programu investování, včetně výdajů na pořízení, prodej, oceňování a správu těchto aktiv. Dle čl. 34 odst. 6 ZPP je pojistitel oprávněn odečíst od aktiv, k nimž je program investování vztažen, částku související se správou aktiv stanovenou pojistitelem (tzv. poplatek za správu účtu). Výše poplatku nepřesáhne 2% ročně z hodnoty těchto aktiv.
Z všeobecných pojistných podmínek pro životní pojištění a připojištění k němu společnosti Aviva životní pojišťovna, a.s. soud zjistil, že nabyly účinnosti k 01.01.2005 a ze čl. 17 zjistil, že investiční životní pojištění žalovaná definovala jako pojištění pro pojištění pro případ smrti nebo doživotí spojené s vnitřním fondem pojistitele. Pojistitel v rámci vnitřního fondu ustanovuje programy investování investičního životního pojištění.
Ze Sazebníku poplatků investičního životního pojištění k 15.03.2011 bylo zjištěno, že administrativní měsíční poplatek činí 50 Kč, inkasní poplatek z každé splátky činí 15 Kč, poplatek za správu aktiv činí pro program dluhopisy 1,6% ročně a vyvážený činí 1,62% ročně.
Z návrhu pojistníka na změnu pojistné smlouvy ze dne 20.10.2017 bylo zjištěno, že žalobce požadoval zrušit produkt [anonymizováno].
Z pojistky k pojistné smlouvě ze dne 03.03.2015, ze dne 27.05.2011, 02.09.2024 nebylo zjištěno nic více než ze smlouvy samé. Z pojistky k pojistné smlouvě číslo [anonymizováno] ze dne 06.11.2017 bylo zjištěno, že byla snížena pojistná částka a splátka pojistného byla snížena na 6 300 Kč.
Z dodatku k pojistné smlouvě ze dne 06.12.2014 bylo zjištěno, že dnem nabytí účinnosti dodatku vzniká pojistníkovi, tj. žalobci, právo na výplatu hodnoty části podílů vytvořených na základě zaplacení níže uvedeného pojistného převedení kapitálové hodnoty pojištění, a to ve výši maximální. Pojistník dále souhlasil, aby při výplatě byla snížena pojistná částka pro případ smrti (byla-li sjednána) o hodnotu proveden výplaty v části kapitálové hodnoty pojištění. Dopisem ze dne 03.03.2015 bylo žalobci sděleno, že na základě dodatku mu poukazujíc plnění z titulu zrušených podílů kapitálové hodnoty pojištění vzniklých alokací běžného pojistného ve výši 29 350 Kč.
Z informací o pojistné smlouvě ze dne 13.07.2020, 26.04.2023, soud zjistil, že byl žalobce informován dopisem o tom kolik za vždy uvedené období činí alokační poplatek – náklady pojišťovny spojené s uzavřením pojištění, inkasní poplatek – úhrada za zúčtování plateb pojistného, administrativní poplatek – úhrada za správu pojistné smlouvy a rizikové poplatky – úplata za pojistnou ochranu, pokud je strhávána z podílového účtu.
Z výpisů z podílového účtu pro běžné pojistné ke dni 01.03.2013, 03.03.2014, 01.03.2016, 26.04.2018, 26.04.2023, 02.09.2024, pak byl zjištěna celková hodnota podílového účtu, prodejní cen, počet podílů a celková hodnota v rámci programů investování.
Z výpisu plateb k pojistné smlouvě číslo 18121799 ke dni 02.09.2024 bylo zjištěno, že na pojistném žalobce od 16.11.2021 do 16.11.2023 uhradil 35 983 Kč, celkem na pojistném uhradil žalobce 174 688 Kč, což žalovaná nesporovala. Žalobci byl vyplacen částečný výběr z 11.12.2014 ve výši 29 350 Kč.
Z formuláře k ukončení pojistné smlouvy bylo zjištěno, že dne 04.06.2024 převzala žalovaná výpověď žalobce z předmětné pojistné smlouvy spolu s žádostí o zaslání odkupného. Žalovaná na to žalobci zaslala informace k ukončení pojistné smlouvy ze dne 10.06.2024, a to s tím, že bude smlouva ukončena ke dni 27.05.2025.
Z dopisu ze dne 12.03.2024 žalobce navrhl žalované řešení vad smlouvy, což jí bylo doručeno dne 12.03.2024, jak plyne z doručenky datové zprávy. Z dopisu ze dne 16.04.2024 bylo zjištěno, že žalobce se v zastoupení obrátil na žalovanou s žádostí o zaplacení bezdůvodného obohacení, a to ve lhůtě 14 dní od doručení výzvy. Z doručenky datové zprávy pak bylo zjištěno, že doručení předžalobní výzvy bylo dne 17.04.2024. Žalovaná odpověděla dopisem ze dne 16.05.2024.
Z účastnického výslechu žalobce soud zjistil, že o tom, že se smlouvou není něco v pořádku se dozvěděl od svého zástupce, resp. advokátní kanceláře, se kterou elektronicky komunikoval. Poslal jim své smlouvy a oni je zkontrolovali a vyhodnotili, co není v pořádku. K advokátní kanceláři se dostal přes server [anonymizováno], kterého si všiml někde na billboardu, kde se psalo o neplatných životních pojistkách, seznámil se s tím a uvědomil si, že má také smlouvy z předmětného období. Svého zástupce kontaktoval někdy v dubnu, březnu roku 2024, předtím to zkoušel ještě u svých známých advokátů někdy na podzim 2023.
Z potvrzení o platbě bylo zjištěno, že žalovaná plnila žalobci dne 28.05.2025 částkou 110 545 Kč.
Z dalších listin provedených k důkazu soud neučinil žádná zjištění významná pro posouzení věci, a proto se jimi v odůvodnění rozhodnutí ani podrobněji nezabývá. Uvedené důkazy hodnotil soud jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přičemž má za to, že prokazují zjištěný skutkový stav a další dokazování by již bylo v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení. Soud zamítl návrh žalované na zadání zpracování znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví finance a finanční řízení, specializace posuzování otázek v oblasti pojištění a pojistných produktů a sdělení spolku [anonymizováno] z důvodu nehospodárnosti a nadbytečnosti.
Co se týče závěru o skutkovém stavu, lze odkázat na shora vyložená zjištění, která soud učinil.
Po první stránce soud věc posoudil takto. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalobce a žalovaná ujednali pojištění žalobce v rámci tzv. investičního životního pojištění.
Podle § 3028 odst. 1 OZ, občanský zákoník (dále též „o.z.“), tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí účinnosti. Podle § 3028 odst. 3 OZ, není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti. Podle § 3036 OZ, podle dosavadních právních předpisů se až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona. Právní vztahy žalobce a žalované, založené posuzovanou Pojistnou smlouvou, se při aplikaci shora citovaných právních norem řídí zák. č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, a obč. zák. Podle § 1 odst. 1 zák. č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, tento zákon upravuje vztahy účastníků pojištění vzniklého na základě pojistné smlouvy (dále jen „soukromé pojištění“), pokud zvláštní právní předpis tyto vztahy neupravuje jinak. Podle § 2 zák. č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, pojistná smlouva je smlouvou o finančních službách, ve které se pojistitel zavazuje v případě vzniku nahodilé události poskytnout ve sjednaném rozsahu plnění a pojistník se zavazuje platit pojistiteli pojistné. Podle § 1 odst. 2 zák. č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, nejsou-li některá práva a povinnosti účastníků soukromého pojištění upravena tímto zákonem nebo zvláštním právním předpisem, řídí se občanským zákoníkem. Podle § 37 odst. 1 obč. zák., právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Podle § 41 obč. zák., vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.
Podle § 451 odst. 1 obč. zák., kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle § 451 odst. 2 obč. zák., bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Podle § 457 obč. zák., je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
Podle § 107 odst. 1 obč. zák., právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Podle § 107 odst. 2 obč. zák., nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo.
V případě investičního životního pojištění, které přinejmenším ve významné části není určeno na krytí proti pojistnému nebezpečí, ale plní v podstatě investiční či spořící funkci, je pro smluvní strany a jejich práva a povinnosti podstatné, zda částka hrazená na tento účel (pojistné na hlavní pojištění) představuje investici či úsporu v plné výši, nebo zda je z ni hrazena provize zprostředkovateli a kolik činí, stejně tak jako kolik činí všechny ostatní poplatky, které jsou odečítány z žalobcem poskytnutého plnění. To však z předmětné pojistné smlouvy a náležejících podmínek nevyplývá. Posuzovaná smlouva je tak absolutně neplatná pro absenci určitého a konkrétního smluvního ujednání o výši a způsobu stanovení rizikového pojistného, ve smlouvě schází výše poplatků, která rovněž zásadně ovlivňuje případnou výši pojistného plnění, přitom poplatky jsou stanoveny v rámci ZPP, ale jejich výše je stanovena jen částečně v Sazebníku poplatků, který však není uveden jako součást smlouvy, se kterou měl žalobce možnost se při uzavření smlouvy seznámit. Nadto na Sazebník v rámci ustanovení o poplatcích není kromě alokace v článku 12 odkazováno. Ve smlouvě tak zcela schází informace o způsobu stanovení počátečních, administrativních a inkasních nákladů, tyto poplatky, o nichž se zmiňuje ZPP jsou odečítány z uhrazeného pojistného, ale nikde není uvedena jejich výše, pojištěný tak netuší, jaká část jeho úhrady pojistného je odvedena na poplatky a jaká na investice.
Pokud pojistné plnění závisí na tom, o jaké poplatky bude snížena kapitálová hodnota pojištění, avšak výše těchto poplatků není nikde sjednána, pak zcela zřejmě nelze dospět k jinému závěru, než že absentující smluvní ujednání, vyvolávají neurčitost právního jednání absolutní. S ohledem na absenci ujednání pak soudu tyto logicky nemohl podrobovat přezkumu z hlediska přiměřenosti, jak se žalobce domáhal. Výši pojistného plnění v závislosti na poplatcích nelze zjistit z žádného smluvního ujednání, není zřejmé jaká část je reálně investována, jaká část je použita na úhradu provize zprostředkovatele. V době uzavření smlouvy nebyla dána jasná (určitá a srozumitelná) pravidla určení výše poplatků pojistného tak, aby jejich výše byla objektivně zjistitelná. Jelikož jsou tato ujednání neoddělitelné od ostatního obsahu smlouvy (jedná se o ujednání podstatné náležitosti pojistné smlouvy ve smyslu § 2 zák. č. 37/2004 Sb.), již neplatnost způsobuje neplatnost smlouvy o investičním životním pojištění jako celku (§ 41 obč. zák.). S ohledem na závěr soudu o absolutní neplatnosti pojistné smlouvy, bylo proto namístě přistoupit k vypořádání bezdůvodného obohacení účastníků, a to po zúčtování plnění stran a zohlednění žalovanou uplatněné námitky promlčení.
Ohledně zúčtování vzájemných plnění soud odkazuje na závěry Nejvyššího soudu vyslovenými v rozhodnutí ze dne 30.06.2004, sp. zn. [anonymizováno]: „byla-li obě plnění, která si účastníci neplatné smlouvy navzájem poskytli, peněžitá, provede soud vzájemné zúčtování obou neoprávněných majetkových prospěchů (dnešní terminologií bezdůvodných obohacení) a k takovému postupu není třeba ani vzájemné žaloby ani projevu směřujícího k započtení. Jestliže tedy jde o vrácení vzájemných peněžitých plnění z neplatné smlouvy, je třeba po vzájemném zúčtování těchto plnění uložit plnění rozdílu jednomu z účastníků. Tyto teoretické i judikaturní závěry vycházejí z toho, že ustanovení § 457 obč. zák. upravuje (oproti dalším skutkovým podstatám bezdůvodného obohacení) povinnosti účastníků, kteří si navzájem plnili na základě neplatné nebo zrušené smlouvy, zvláštním způsobem; totiž tak, že požadavek jedné smluvní strany, aby jí bylo druhou smluvní stranou vráceno plnění, jež jí poskytla, může uspět, jen je-li žadatelem navenek deklarována i připravenost vrátit to, co na základě takové smlouvy obdržel od druhé smluvní strany on sám (jde-li o žalobu, musí se uvedený závazek promítnout i do znění tzv. žalobního petitu). V případě povinnosti vrátit si oboustranně plnění jde v režimu ustanovení § 457 obč. zák. o tzv. synallagmatický (vzájemně podmíněný) závazek (srov. k tomu dále ustanovení § 560 odst. 1 obč. zák.). Jsou-li obě plnění peněžitá nebo jde-li o plnění, za něž musí být poskytnuta náhrada v penězích (srov. dikci § 458 odst. 1 obč. zák.), pak se specifická povaha ustanovení § 457 obč. zák. projevuje i tím, že v soudním řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy lze přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění žalobce (nebo peněžitá náhrada za ně) přesahuje peněžité plnění (nebo peněžitou náhradu za ně) poskytnuté mu podle smlouvy žalovaným. Při takovém postupu se nevyžaduje (nepředpokládá) projev směřující k započtení. Na platnosti vyslovených závěrů, k nimž se i nadále ve své rozhodovací praxi hlásí, nevidí Nejvyšší soud důvodu cokoliv měnit ani pro případ, že jeden nebo oba účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy jsou v konkursu. Také dobová úprava institutu započtení v občanském zákoníku (srov. ustanovení § 97 obč. zák. ve znění účinném před 01.01.1992, zmíněné i v R 26/1975) totiž zakazovala jednostranný zápočet některých pohledávek; v režimu ustanovení § 457 obč. zák. se však takový zákaz neprosadil...v intencích ustanovení § 457 obč. zák. vzniká povinnost vrátit plnění (a tedy i „právo na vrácení“) již v okamžiku přijetí takového plnění (předcházejícímu prohlášení konkursu). K tomuto okamžiku se vypořádávají (způsobem plynoucím z R 26/1975 a R 15/1989) i vzájemně poskytnutá plnění...“.
V rozsudku ze dne 28.11.2023 sp. zn. nsoud/26_Cdo_2356_2023 k této problematice Nejvyšší soud uvedl: „Podle konstantní judikatury, jestliže si na základě neplatné či zrušené smlouvy poskytly vzájemně plnění obě strany, vztahuje se na takový případ zvláštní způsob vydání předmětu bezdůvodného obohacení podle § 457 obč. zák., který určuje jako pravidlo vzájemnou vázanost práv a povinností účastníků neplatné nebo zrušené smlouvy. Znamená to, že právo jedné smluvní strany na vydání poskytnutého plnění je podmíněno její povinnosti vrátit druhé smluvní straně to, co podle smlouvy od ní přijala. Ze zákona tak vzniká synallagmatický závazek, v němž je povinnost obou stran k plnění na sebe vzájemně vázána. Platí zde zásada vyjádřená v § 560 obč. zák., tj. že splnění závazku se může domáhat jen ten, kdo sám již splnil (předmět bezdůvodného obohacení vrátil), popřípadě je připraven svůj závazek vůči druhému splnit, a zároveň s uplatněním svého práva vrací nebo nabízí vrácení toho, co přijal. Byla-li obě plnění, která si účastníci neplatné smlouvy navzájem poskytli, peněžitá nebo jde-li o plnění, za něž musí být poskytnuta náhrada v penězích, pak se specifická povaha § 457 obč. zák. projevuje tím, že v soudním řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné smlouvy lze přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění žalobce (nebo peněžitá náhrada za ně) přesahuje peněžité plnění (nebo peněžitou náhradu za ně) poskytnuté mu podle smlouvy žalovaným. Při takovém postupu soud provede vzájemné zúčtování obou bezdůvodných obohacení; projev směřující k započtení se nevyžaduje (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30.06.2004, sp. zn. nsoud/29_Odo_52_2002, uveřejněný pod číslem 28/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 15.09.2009, sp. zn. nsoud/33_Cdo_2373_2007, ze dne 23.08.2011, sp. zn. nsoud/28_Cdo_1632_2011, a ze dne 03.02.2016, sp. zn. nsoud/28_Cdo_2847_2015).“ S přihlédnutím k výše uvedenému mají být předmětem zúčtování dle § 457 obč. zák. veškerá na základě neplatné smlouvy vzájemně poskytnutá plnění. Povinnost vrátit plnění totiž nastává v okamžiku přijetí plnění - kdy nárok ještě promlčen být nemůže - a k tomuto okamžiku se vypořádávají i vzájemně poskytnutá plnění. Jsou-li obě plnění peněžitá, jako v projednávaném případě, pak se specifická povaha § 457 obč. zák. projevuje tím, že v soudním řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy lze přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění žalobce přesahuje peněžité plnění poskytnuté mu podle smlouvy žalovaným („saldo“). Až toto saldo, zjištěné zúčtováním všech vzájemně poskytnutých plnění, je bezdůvodným obohacením, jehož vrácení je možné v soudním řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy přiznat, a tedy až proti tomuto nároku na vydání bezdůvodného obohacení může povinná smluvní strana namítnout promlčení. Soud nesouhlasí s tím, že by mělo být vypořádáno i hypotetické pojistné krytí, neboť v případě absolutně neplatné smlouvy žádné pojistné krytí vzniknout nemohlo a všechna reálně poskytnutá peněžitá plnění pak budou vypořádána ve smyslu ust. § 457 obč. zák.
Žalobce uhradil žalované na pojistném k předmětné smlouvě dle nesporného tvrzení stran 174 688 Kč, žalovaná naopak žalobci uhradila během trvání smlouvy 29 350 Kč a po podání žaloby částku ve výši 110 545 Kč, je třeba uzavřít, že po zúčtování vzájemných plnění účastníků neplatné smlouvy dle § 457 obč. zák. činí bezdůvodné obohacení žalované celkem 34 793 Kč a až ve vztahu k tomuto saldu je třeba se zabývat otázkou promlčení.
Podle § 107 odst. 2 obč. zák. platí, jak již bylo výše uvedeno, že právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se nejpozději promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo.
Soud nesouhlasí s žalobcem, že by uvedenou tříletou objektivní promlčecí dobu nešlo na projednávanou věc aplikovat. Není totiž na rozdíl od žalobce toho názoru, že na projednávanou věc by bylo lze bez dalšího vztáhnout závěry rozsudku Soudního dvora Evropské unie ve věci C-485/19 (a závěry navazujících rozsudků a ze dne 10.06.2021, C-776/19 až C-782/19). Uvedené rozsudky se totiž týkaly smlouvy o úvěru, nikoliv pojistné smlouvy. Dle názoru soudu je přitom nutno vnímat odlišnost daných právních institutů. V případě úvěrů je jistě spotřebitelům nutno poskytnout vysokou míru ochrany, neboť tito jsou mnohdy vlivem nepříznivých okolností nuceni uzavřít nevýhodnou úvěrovou smlouvu, která je ve svém důsledku může dostat až do tzv. dluhové pasti. V nynějším případě se však jedná o sjednání pojistné smlouvy, při kterém nelze presumovat její uzavření pod tíživými okolnostmi věci. Jedná se ve své podstatě o dobrovolný smluvní instrument zacílený na zvýšení jistoty pojištěného. Žalobce se dobrovolně rozhodl investovat finanční prostředky do jím zvoleného produktu. Přehlédnout pak nelze ani fakt, že SDEU ve věci C-485/19 posuzoval úvěrovou smlouvu, dle které mohl poskytovatel úvěru od spotřebitele od prvního dne smluvního vztahu vybírat poplatky ve výši 367,49 EUR za to, že spotřebitel bude mít v budoucnu možnost dosáhnout odkladu splácení úvěru.
Z uvedených důvodů nevidí soud důvodu neaplikovat na projednávanou věc objektivní promlčecí dobu 3 let. Nutno dodat, že stejný závěr vyslovil Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 06.09.2022, sp. zn. IV ÚS 1984/22: „I Ústavní soud přitom ve své judikatuře opakovaně řeší spory plynoucí z úvěrových smluv uzavřených mezi spotřebitelem a nebankovní úvěrující společností […] I tato judikatura se dlouhodobě vyvíjela (a s ohledem na nález sp. zn. usoud/III.__S_1536_21 lze usuzovat, že se stále vyvíjí), přičemž Ústavní soud zdůrazňoval neblahý celospolečenský dopad praxe vedoucí k tomu, že se řada spotřebitelů kvůli nevyváženým úvěrovým smlouvám (zjevně obsahujícím zneužívající ustanovení, jak je zmiňuje i rozsudek C 485/19) dostala do neřešitelné finanční a sociální situace, z níž se často nedokázala vymanit. Lze sice uznat, že vedlejší účastnice způsobila stěžovateli finanční ztrátu v tom, že kdyby byl o všech parametrech pojistné smlouvy správně informován, patrně by k jejímu uzavření nepřistoupil a své prostředky by zhodnotil jinak. Z povahy životního pojištění nelze usuzovat na přesnou výši ztráty, která by stěžovateli vznikla, kdyby ve smluvním vztahu setrval, jak původně předpokládal. Podle Ústavního soudu je nutno vést dělící linii mezi poskytnutím spotřebitelského úvěru a uzavřením životního pojištění, jakožto investicí svého druhu. I proto Ústavní soud na věc stěžovatele závěr SDEU o nutnosti stanovení počátku promlčení tak, aby se spotřebitel mohl efektivně domoci svých prostředků hrazených na nevyvážený spotřebitelský úvěr, nemohl aplikovat.“ Odkázat lze i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18.01.2023, č. j. nsoud/33_Cdo_207_2022-164. Pro úplnost lze dodat, že uvedená rozhodnutí SDEU se v zásadě týkala smluv, ve kterých soudy dovodily zneužívající povahu jejich ujednání. Zde je však nutno připomenout závěry rozsudku ze dne 31.05.2023, č. j. nsoud/33_Cdo_499_2023-143, ve kterém Nejvyšší soud uvedl, že vada ujednání spočívající v chybějícím obsahu vůle jednajících, jejímž následkem je neplatnost smlouvy (podle stávající úpravy občanského zákoníku jde o zdánlivé právní jednání), možnost zkoumání jeho přiměřenosti (zneužívající povahy) neumožňuje. Spočívá-li důvod neplatnosti pojistné smlouvy v absenci určitého ujednání (ve smyslu § 37 obč. zák. jde o vadu projevu, spočívající v tom, že určité ujednání, jež má přímý dopad na celou smlouvu, ve smlouvě obsaženo není), pak takové (chybějící, neexistující) ujednání logicky vzato nelze podrobit přezkumu z hlediska jeho přiměřenosti podle § 56 odst. 1 obč. zák. (zda nejde o jednání, jež v rozporu s požadavkem poctivosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran). Zdejší soud závěry odkazovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu považuje za plně dopadající i na nyní projednávanou věc a v zájmu jednotnosti rozhodovací praxe je tyto nutno aplikovat i na nyní posuzovaný případ. Nyní projednávaná věc je přitom s věcí posuzovanou Nejvyšším soudem shodná v tom, že rizikové pojistné bylo taktéž sjednáno neurčitě, což vylučuje přezkum pohledem přiměřenosti. Obdobný závěr platí i pro další žalobcem tvrzené nedostatky Smlouvy (nesjednání sazby poplatků). I v této souvislosti žalobce ve své podstatě tvrdí neurčitost, nedostatečnost smluvních ujednání, kterážto vylučuje současný přezkum zneužívající povahy daných ujednání.
Soud není ani názoru, že na věc by bylo možno aplikovat pouze desetiletou objektivní promlčecí dobu. Tato je zákonem jasně vztažena na případy úmyslného bezdůvodného obohacení. Z ničeho neplyne, že by bylo úmyslem žalované uzavřít absolutně neplatnou smlouvu, na základě které bude žalovaná inkasovat neoprávněný příjem od žalobce (zjištěno pak nebylo ani to, že by s takovým jednáním byla žalovaná ztotožněna). Žalovaná jednala po celou dobu s žalobcem tak, jako by Smlouva byla platně uzavřena, vyplatila mu odkupné tak, jako by smlouvu za platnou považovala a opakovaně to před soudem deklarovala. Dle názoru soudu nelze dovodit, že by žalovaná plnění ze Smlouvy přijímala s úmyslem bezdůvodně se obohatit na úkor žalobce.
Námitka promlčení vznesená žalovanou dle soudu není ani v rozporu s dobrými mravy. Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je třeba dovozovat toliko z okolností, za nichž byla námitka promlčení vznesena, nikoliv z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.03.2018, sp. zn. nsoud/20_Cdo_4821_2017). V posuzované věci soud neshledal okolnosti, pro které by bylo namístě se od tohoto závěru odchýlit směrem, kterým argumentuje žalobce, jehož argumentace kolizí s dobrými mravy ani nebyla soustředěna na okolnosti, za nichž žalovaná námitku vznesla (žalobce poukazuje na to, že pojistná smlouva je neplatná pouze z důvodů na straně žalované, nezákonné zvýhodnění žalované, žalovaná není v dobré víře, protože od počátku měla vědět o neplatnosti, porušení principu spravedlnosti). Z ničeho neplyne, že by námitka promlčení byla jakýmkoliv projevem zneužití práva na úkor žalobce, žalobci nebylo žádným způsobem bráněno nebo znemožňováno uplatnění jeho práva, bylo jen a pouze na žalobci, kdy svá práva bude uplatňovat, a pokud žalobce nechal marně svou nečinností uplynout promlčecí dobu, není v rozporu s dobrými mravy, pokud žalovaná v průběhu řízení tuto námitku vznese a soud k této námitce přihlédne. Soud tedy uzavírá, že na posuzovanou věc je nutno vztáhnout objektivní tříletou promlčecí dobu podle § 107 odst. 2 obč. zák., při její aplikaci pak nejsou promlčeny platby pojistného učiněné žalobcem v období tří let před podáním žaloby, tj. od 01.07.2021 do 01.07.2024, tedy plnění v celkové výši 35 983 Kč (4 platby ve výši 7 342 Kč připsaných od 27.05.2022 a 1 platba ve výši 6 615 Kč zaplacená dne 27.11.2021). Soud vycházel z přehledu plateb poskytnutým stranami, přičemž jej považuje za zcela dostatečný podklad pro dané skutkové zjištění, nadto strany se shodly na celkovém přijatém plnění ze strany žalobce. Soud se zabýval také otázkou běhu subjektivní dvouleté promlčecí doby dle § 107 odst. 1 obč. zák., neboť pokud by tato uplynula dříve než objektivní tříletá doba, byl by nepromlčený nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení nižší.
V otázce běhu subjektivní promlčecí doby podle § 107 odst. 1 obč. zák. je judikatura ustálená v názoru, že „z hlediska posouzení počátku běhu dvouleté promlčecí lhůty je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Jinak řečeno, pro počátek subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je rozhodující subjektivní moment, kdy se oprávněný dozví všechny takové okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu, a není přitom rozhodné, že měl již dříve možnost dozvědět se skutečnosti, na jejichž základě si mohl učinit úsudek o vzniku bezdůvodného obohacení a jeho výši. Nezáleží dále ani na tom, zda se oprávněný o svém právu nedozvěděl vlastním zaviněním, tedy zda se (skutečně) o svém právu dozvědět mohl anebo měl dozvědět při vynaložení potřebné péče. Vědomost oprávněného o tom, že se na jeho úkor někdo obohatil a o tom, v čí prospěch k tomuto obohacení došlo, musí být skutečná, prokázaná, nikoliv jen předpokládaná. Takovou vědomostí přitom § 107 odst. 1 obč. zák. nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž vědomost o všech skutkových okolnostech, z nichž lze dovodit odpovědnost za bezdůvodné obohacení“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.03.2016 sp. zn. nsoud/28_Cdo_5328_2015). Současně z aktuální judikatury Ústavního soud plyne, že „počátek běhu subjektivní promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení podle § 107 odst. 1 obč. zák. jako původních plateb pojistného učiněných na základě neplatné smlouvy, nemůže být bez dalšího určen pouze podle okamžiků uzavření smlouvy a plateb pojistného. Ty jsou samy o sobě objektivními okolnostmi, které o subjektivní vědomosti oprávněného o bezdůvodném obohacení nevypovídají. Je-li z individuálních okolností věci zřejmé, že věřitel v okamžiku plateb pojistného o existenci bezdůvodnosti obohacení na straně dlužníka z důvodu neplatnosti smlouvy s vysokou pravděpodobností nevěděl a soudy jiné kroky ke zjištění subjektivní vědomosti oprávněného o bezdůvodném obohacení neučiní, ani neodůvodní, proč to nebylo nutné nebo možné, je rozhodnutí o marném uplynutí subjektivní promlčecí doby neústavně libovolné a formalistické, je-li založeno toliko na odkazu na judikaturu, podle níž vědomost o existenci bezdůvodného obohacení a odpovědnosti subjektu práva z něj má znamenat vědomost o okolnostech, z nichž lze na bezdůvodné obohacení usoudit“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10.05.2022 sp. zn. usoud/III._S_2127_21). Ve světle citované judikatury bez dalšího neobstojí argumentace žalované, že žalobce byl po celou dobu trvání pojištění pravidelně informován o stavu pojištění, o stržených částkách účtovaných v průběhu trvání pojištění a o aktuální výši odkupného a aktuální kapitálové hodnotě pojištění, tedy dle žalované o skutečnostech rozhodných pro posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby. Soud má za to, že z hlediska počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby je v daném případě třeba vycházet ze skutečnosti, že žalobce prostřednictvím svého zástupce dopisem ze dne 12.03.2024 vyzval žalovanou k řešení vad smlouvy, a že nejpozději ke dni 12.03.2024 měl žalobce skutečnou vědomost o všech skutkových okolnostech, z nichž lze dovodit odpovědnost žalované za bezdůvodné obohacení, a od tohoto okamžiku počíná proto běžet subjektivní dvouletá promlčecí doba podle § 107 odst. 1 obč. zák.
Pokud žalobce svůj žalobní nárok uplatnil u soudu žalobou podanou dne 01.07.2024, je třeba uzavřít, že jeho nárok není promlčen v rozsahu plněné ve výši 35 983 Kč, tedy v rozsahu plateb uskutečněných před uplynutím tříleté promlčecí doby dle § 107 odst. 2 obč. zák., neboť subjektivní dvouletá promlčecí doba dle § 107 odst. 1 obč. zák. v dané věci dosud neuplynula. V rozsahu salda, které činí 34 793 Kč je tak žaloba důvodná, a to včetně úroků z prodlení z této částky (§517 odst. 1, 2 obč. zák., §2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.), když počátek prodlení je třeba ohledně částky 34 793 Kč odvodit od výzvy k plnění obsažené v dopise ze dne 16.04.2024, kde byla stanovena splatnost 14 dnů od doručení, tj. od 17.04.2024 a žalovaná se tedy do prodlení dostala dne 02.05.2025, následně částečně hradila částkou 110 545 Kč dne 28.05.2025. S ohledem na to, že žalobním návrhem je pouze částka 34 793 Kč, soud žalobě vyhověl v plném rozsahu.
O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 OSŘ, občanský soudní řád (dále jene „o.s.ř.“) ve spojení s § 146 odst. 2 větou druhou o.s.ř. tak, že zcela úspěšný žalobce má právo na náhradu nákladů řízení. Ohledně částky 110 545 Kč bylo řízení zastaveno z důvodu na straně žalované, když z procesního hlediska zastavení řízení v této části zavinila tím, že po podání žaloby žalobci částečně plnila. Skutečnost, že žalovaná avizovala žalobci platbu odkupného nelze při rozhodování o nákladech řízení považovat za relevantní. Z neplatných pojistných smluv totiž nevzniká povinnost vyplácet odkupné, nýbrž povinnost vydat bezdůvodné obohacení. K jeho vydání byla řádně žalovaná žalobcem vyzvána a k datu splatnosti plnění neposkytla. Žaloba proto byla dne 01.07.2024 podána, nikoliv předčasně a až následně došlo k částečnému plnění ze strany žalované, byť s označením jako odkupné, načež vzal žalobce žalobu v části tohoto plnění zpět, tedy pro chování na straně žalované. Soud proto uložil žalované nahradit žalobci vynaložené náklady řízení ve výši 74 378,70 Kč. Tato částka představuje zaplacený soudní poplatek ze žaloby ve výši 7 267 Kč, a náklady zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění do 31.12.2024 (dále jen „a.t. do 2025”) z tarifní hodnoty ve výši 145 338 Kč sestávající z částky 6 940 Kč za každý ze 4 úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a.t. do 2025 (převzetí a příprava, návrh na zahájení řízení, předžalobní upomínka a vyjádření ve věci samé ze dne 06.12.2024) včetně 4 paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 3 a.t. do 2025, odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění od 01.01.2025 (dále jen „a.t.”) z tarifní hodnoty ve výši 145 338 Kč sestávající z částky 6 940 Kč za každý ze 4 úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a.t. (účast na jednání soudu dne 11.02.2025 a 24.04.2025, vyjádření ve věci samé ze 07.02.2025, a zpětvzetí ze dne 30.05.2025) včetně 4 paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 3 a.t. a z tarifní hodnoty ve výši 34 793 Kč sestávající z částky 2 500 Kč za 1 úkon dle § 11 odst. 1 a.t. (účast na jednání soudu dne 16.09.2025) včetně 1 paušální náhrady výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 3 a.t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 61 470 Kč ve výši 12 908,70 Kč.
--- POUČENÍ ---
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 1. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobce domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.