Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje) a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky Zeves 4 s. r. o., sídlem Tovární 629, Chomutov, zastoupené Mgr. Romanem Klimusem, advokátem, sídlem Vídeňská 188/119d, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2025 č. j. 33 Cdo 3317/2024-112, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2024 č. j. 17 Co 181/2024-83, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 2. 2024 č. j. 56 C 124/2023-49, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a ČEZ Prodej a. s., sídlem Duhová 1/425, Praha, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a napadená rozhodnutí
1.Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2.Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") nyní napadeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka jako žalobkyně domáhala, aby jí vedlejší účastnice jako žalovaná vydala hmotné movité věci - elektrické energie o objemu 8.133.718 kWh do konkrétně určeného odběrného místa EAN, a to za období osmi měsíců, tedy v objemu 1.016.714,75 kWh měsíčně s tím, že odpovědnost za odchylku ponese vedlejší účastnice (výrok I.), a stěžovatelce uložil nahradit vedlejší účastnici náklady řízení v částce 6.534 Kč (výrok II.).
3.Stěžovatelka napadla rozsudek obvodního soudu odvoláním, o němž Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozhodl napadeným rozsudkem tak, že rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a stěžovatelce uložil, aby nahradila vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 4.356 Kč (výrok II.). Podle právních závěrů městského soudu byla licence stěžovatelky pro výrobu elektřiny zrušena a smluvní vztah účastnic zanikl. Stěžovatelka tak porušila zákaz uskutečňovat neoprávněné dodávky elektřiny do elektrizační soustavy (§ 52 odst. 1 písm. a/, odst. 3 energetického zákona). Z takového jednání nemůže profitovat a nelze jí poskytnout právní ochranu. II.
Argumentace stěžovatelky
5.Stěžovatelka namítá jednostrannost právních závěrů soudů. Uznává, že sice odpadl právní důvod dodávky, když došlo k zániku smlouvy o výkupu elektřiny zánikem její licence, avšak dodávky elektřiny byly vedlejší účastnicí tolerovány a přijímány, a to po dobu osmi měsíců. Vedlejší účastnice měla možnost tyto dodávky zastavit, případně se proti nim relevantně ohradit, nicméně tyto dodávky byly po celou dobu minimálně tolerovány. Fakticky tedy vztah mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí fungoval i po zániku smlouvy. Stěžovatelka rozporuje závěr soudů, že z její strany šlo o zneužití práva, neboť není možné poskytovat právní ochranu vedlejší účastnici.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6.Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která se účastnila řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť využila všech procesních prostředků k ochraně svých práv. IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7.Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele. 8.Ústavní soud především konstatuje, že stěžovatelka ve své ústavní stížnosti toliko opakuje své námitky uplatněné v průběhu civilního řízení, které byly již vypořádány v napadených rozhodnutích. Ústavní soud považuje všechny tyto námitky za neopodstatněné.
9.Stěžovatelka tedy nyní opětovně polemizuje s právními závěry soudů, z nichž, stručně řečeno, vyplývá, že dodávala-li stěžovatelka vedlejší účastnici elektřinu bez toho, aby měla platnou licenci, tj. dodávala jí elektřinu neoprávněně. Jde o jednání zakázané podle § 52 odst. 3 energetického zákona, a není mu proto poskytnuta právní ochrana. Tento právní závěr vychází z ustálené judikatury Nejvyššího soudu k otázce naplnění předpokladů pro realizaci dodávek energie do elektrizační soustavy (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3.2017, sp. zn. 32 Cdo 1051/2015, publikovaný pod č. 104/2018 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a na něj navazující judikatura včetně usnesení vydaného ve skutkově obdobné věci ze dne 14. 8. 2024 č. j. 28 Cdo 1332/2024-142). 10.Ústavní soud opakovaně judikuje, že výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
11.Takovou kvalifikovanou vadou bývá proces interpretace a aplikace podústavního práva stižen zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle. Ta spočívá buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
12.V předmětné věci soudy v napadených rozhodnutích podrobně a dostatečně přesvědčivě vysvětlily, že stěžovatelka postupovala v rozporu s § 52 odst. 3 energetického zákona, pokud realizovala dodávky elektřiny do elektrizační soustavy bez smluvního vztahu. Městský soud připomněl, že stěžovatelka v rozhodné době věděla, že pozbyla licenci, a proto došlo k zániku smlouvy. Přesto vědomě nezákonně pokračovala v dodávkách elektřiny. Na základě uvedeného městský soud ústavně konformním způsobem dovodil, že takovému jednání nelze poskytnout právní ochranu. Ústavní soud shledal uvedený postup soudů souladný s požadavky vytyčenými čl. 36 odst. 1 Listiny, tj. napadená rozhodnutí neobsahují tzv. kvalifikovanou vadu, jsou plně přezkoumatelná a prostá libovůle. 13.Jak z výše uvedeného vyplývá, posuzovaná ústavní stížnost postrádá jakýkoliv ústavněprávní rozměr. Stěžovatelka svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy. To však Ústavnímu soudu, jako ostatně již bylo uvedeno výše, nepřísluší, neboť závěry obecných soudů Ústavní soud shledal ústavně konformními, a proto není důvod do těchto závěrů zasahovat.
14.Ústavní soud tudíž na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu