Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti Aydemira Aliho, zastoupeného JUDr. Tomášem Bělinou, advokátem se sídlem Pobřežní 370/4, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2025 č. j. 21 Cdo 140/2025-1164, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2024 č. j. 20 Co 186/2023-993, 20 Co 187/2023 a rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 14. 12. 2022 č. j. 7 C 173/2017-782 ve znění doplňujícího rozsudku o nákladech řízení ze dne 22. 2. 2023 č. j. 7 C 173/2017-858, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov jako účastníků řízení a 1. X, 2. Y a 3. Ioana Tomy, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1.Stěžovatel žaloval vedlejší účastníky o zaplacení částky 6 127 887,47 Kč z titulu náhrady újmy. Ta mu měla vzniknout při dopravní nehodě po cestě do Vídně. Stěžovatel tuto cestu považoval za pracovní cestu, a proto žaloval vedlejšího účastníka 1 jako svého tehdejšího zaměstnavatele. Co se týče vedlejšího účastníka 3, ten podle stěžovatele nehodu způsobil, a to jako řidič-zaměstnanec vedlejšího účastníka 2, který byl provozovatelem vozidla.
2.Okresní soud Brno-venkov žalobu zamítl. Cestu, při které došlo k nehodě, není podle něj možné považovat za pracovní cestu ve smyslu § 42 zákoníku práce. Jednalo se pouze o umožnění výkonu práce mimo sídlo zaměstnavatele s ohledem na rodinné poměry stěžovatele (srov. body 8 a 15 odůvodnění rozsudku okresního soudu). Na základě znaleckého posudku a dalších svědeckých výpovědí dospěl dále okresní soud k závěru, že dopravní nehodu zavinil stěžovatel (srov. body 11 a 15 odůvodnění). 3.Krajský soud v Brně jako soud odvolací doplnil dokazování a rozsudek okresního soudu potvrdil. Ztotožnil se s tím, že se o pracovní cestu nejednalo, jelikož primárním důvodem cesty stěžovatele do Vídně bylo setkat se tam se synem. Chybí tedy základní dva definiční znaky pracovní cesty, a to je vyslání na ni a potřeba zaměstnavatele (srov. body 18 až 20 odůvodnění rozsudku krajského soudu). Krajský soud dále uvedl, že i kdyby byla cesta pracovní, nebyl by stěžovatel se žalobou úspěšný, jelikož zaměstnavatel by se odpovědnosti zprostil (body 22 a 23 odůvodnění). Byl to totiž stěžovatel, kdo nehodu způsobil hrubým porušením pravidel provozu na pozemních komunikacích. Naopak vedlejší účastník 3 podle krajského soudu žádné silniční předpisy neporušil, jeho odpovědnost tedy není dána (srov. body 34 až 35 odůvodnění). Krajský soud závěrem poukázal i na šikanózní charakter žaloby, kterou stěžovatel podal až po několika letech od nehody, a to poté, co byl v jeho neprospěch skončen spor s vedlejším účastníkem 1 o neplatnost zrušení pracovního poměru, k němuž došlo v důsledku zneužívání firemní kreditní karty stěžovatelem (srov. body 38 až 42 odůvodnění).
4.Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl. Jeho námitky považoval za pouhý nesouhlas se zjištěným skutkovým stavem, který však nezakládá předpoklad přípustnosti dovolání. V dokazování přitom Nejvyšší soud neshledal žádný extrémní rozpor. K poukazu stěžovatele na přestupkové řízení, v němž nebyl za nehodu uznán vinným, uvedl Nejvyšší soud, že civilní soudy jsou vázány pouze případným výrokem o spáchání přestupku či trestného činu (§ 135 odst. 1 občanského soudního řádu). V občanském řízení soud provádí vlastní dokazování, v němž se na rozdíl od správního či trestního řízení neuplatní pravidlo in dubio pro reo. 5.Stěžovatel podává proti rozhodnutím obecných soudů ústavní stížnost, v níž tvrdí porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Protiústavnost spatřuje v několika aspektech. Zaprvé, obecné soudy rozhodovaly dle právních norem, které v rozhodném období nebyly účinné - šlo o právní úpravu zproštění povinnosti zaměstnavatele k náhradě škody podle § 270 a násl. zákoníku práce, kde soudy citovaly úpravu, která vstoupila v účinnost až poté, kdy došlo k nehodě. Soudy se rovněž nevypořádaly s existencí správního rozhodnutí v řízení o přestupku a odpovídajícím způsobem nevysvětlily, na základě jakých skutečností se od závěrů správního orgánu odchýlily. Soudy vycházely ze znaleckého posudku, "pro jehož vypracování nebyly evidentně vytvořeny potřebné podmínky, což následně vedlo k tomu, že znalec nepopisoval reálný a pravdivý stav." Přístup soudů ke stěžovateli údajně nebyl nestranný, "což se projevovalo nejen v jednání soudů samotných (zejm. pak soudu odvolacího) vůči stěžovateli, ale také v tom, jakým způsobem bylo přistupováno k tvrzením stěžovatele a jím navrhovaným důkazům a jejich hodnocení." Rozhodnutí obecných soudů navíc vycházela z nesprávně přejatého závěru o existenci dopravního značení omezujícího rychlost v místě nehody. Stěžovatel rovněž rozporuje, že žaloba má šikanózní charakter. 6.Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V takovém případě postačí, je-li usnesení Ústavního soudu stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Nad rámec toho Ústavní soud ve stručnosti uvádí následující. 7.Obecně lze shrnout, že soudy se v napadených rozhodnutích velmi podrobně zabývaly tím, zda k nehodě došlo v rámci pracovní cesty, a zda je viníkem nehody stěžovatel. Krajský soud se s odvoláním stěžovatele vypořádal na 22 stranách, kde detailně reagoval na veškeré jím vznesené námitky. Lze rovněž přisvědčit Nejvyššímu soudu v tom, že valná většina námitek stěžovatele ve skutečnosti směřuje do roviny dokazování.
8.Protiústavnost napadených rozhodnutí nezakládá fakt, že stěžovatel v přestupkovém řízení, vedeném o nehodě, nebyl uznán vinným. Jak již stěžovateli bylo vysvětleno, v civilním řízení jsou soudy nutně povinny dospět k závěru o tom, kdo nehodu způsobil, jinak by nebylo možné o civilní žalobě rozhodnout. Oproti tomu přestupkové (či trestní) řízení je ovládáno pravidlem in dubio pro reo, které znamená, že v pochybnostech o skutkovém stavu má být rozhodnuto ve prospěch obviněného. Skutečnost, že stěžovatel nemohl být v přestupkovém řízení bez důvodných pochybností uznán vinným kvůli důkazní nouzi, tedy ještě neznamená, že jeho odpovědnost nelze konstatovat v civilním řízení. K tomuto zásadnímu aspektu projednávané věci přitom obecné soudy provedly rozsáhlé dokazování. Nepřiléhavý je odkaz stěžovatele na nález sp. zn. II. ÚS 387/18 , dle kterého jsou soudy povinny řádně odůvodnit odchýlení se od své vlastní předchozí judikatury ve skutkově podobných případech. Jak plyne již z této stručné rekapitulace, citovaný nález se týká situací, kdy soud mění svou vlastní ustálenou judikaturu, a nikoli údajné povinnosti civilního soudu vypořádat se se zprošťujícím rozhodnutím v trestním či správním řízení.
9.Soudy dokonce řádně odůvodnily, že v podstatných rysech se jejich závěry (potažmo závěry znalce) o viníku nehody shodují se závěry správního spisu i s výpověďmi svědků (srov. bod 25 odůvodnění rozsudku krajského soudu). Rozhodnutí ve správním řízení a civilním řízení tak ve skutečnosti nejsou zjevně rozporná, jak stěžovatel tvrdí. Pouze dospěla ke (zdánlivě) odlišnému výsledku, to však v důsledku specifik popsaných výše.
10.Co se týče tvrzení stěžovatele o údajných vadách znaleckého posudku, ani těm nelze přisvědčit. Stěžovatel opakovaně zdůrazňuje, že nebylo postaveno najisto, zda se v místě nehody nacházela signalizace omezení rychlosti. Opomíjí však, že obecné soudy dospěly k závěru o porušení i dalších závažných povinností stěžovatele na pozemní komunikaci, které by samy o sobě postačovaly. Jak upozornil krajský soud, řidič smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled.
11.Soudy stěžovateli rovněž vysvětlily, proč nepřihlédly k expertnímu posudku, ze kterého podle stěžovatele plyne, že nehodu nezavinil. Expertní posudek byl totiž vypracován pro účely správního řízení na zadání stěžovatele, a to navíc znalcem, který byl odsouzen za trestný čin podání nepravdivého posudku. Závěry tohoto expertního posudku proto soudy nepovažovaly za důvěryhodné, a to na rozdíl od závěrů ustanoveného znalce.
12.Ani skutečnost, že soudy ve svých rozhodnutích na některých místech odkázaly na právní úpravu účinnou až od 1. 10. 2015 (byť k nehodě došlo už v červenci 2014), není protiústavní. Tato právní úprava, obsažená v § 270 a násl. zákoníku práce, se totiž týká okolností, za kterých se zaměstnavatel zprostí své jinak objektivní povinnosti k náhradě škody. Zásadní je, že v posuzovaném případě tato právní úprava nebyla aplikována - a ani být aplikována nemohla. Soudy totiž dospěly k závěru, že k nehodě nedošlo v rámci pracovní cesty. Zaměstnavateli tedy nevznikla žádná objektivní odpovědnost, které by se potenciálně mohl zprostit. Není tedy pravdou, jak tvrdí stěžovatel, že k tomuto pochybení došlo v klíčové otázce pro posouzení základu uplatněného nároku. Nelze proto vycházet ani z nálezu sp. zn. III. ÚS 1329/18 , podle kterého aplikací neúčinného právního předpisu dochází k porušení práva na spravedlivý proces. Odkazovaná (neúčinná) ustanovení ve zde posuzované věci totiž aplikována nebyla. Navíc, stěžovatel tuto argumentaci vznesl až v řízení před Ústavním soudem. I kdyby tedy hypoteticky tato námitka byla důvodná (což není), byla by materiálně nepřípustná, což znamená, že by se jí Ústavní soud nemohl zabývat. 13.Ústavní soud konečně nepovažuje za nutné se podrobněji vyjadřovat k tomu, zda žaloba stěžovatele byla, anebo nebyla šikanózní, resp. zda jde o jednání, které nemůže požívat soudní ochrany, jak uvedl krajský soud v bodě 42 odůvodnění. Soudy se totiž žalobou stěžovatele řádně zabývaly, a proto jsou uvedené závěry o šikanózní povaze návrhu v konečném důsledku bezpředmětné a slouží pouze pro dokreslení kontextu posuzované věci.
14.Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2026
Dita Řepková, v. r.
předsedkyně senátu