Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelů Jany Cimrové a Martina Cimra, zastoupených JUDr. Františkem Divíškem, advokátem, sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. října 2025 č. j. 28 Cdo 384/2025-377 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 25. září 2024 č. j. 27 Co 101/2024-349, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a 1. Martina Lainze, 2. Markéty Cimrové a 3. Luboše Cimra, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1.Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2.Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé byli spolu s druhou vedlejší účastnicí a třetím vedlejším účastníkem žalováni o vydání bezdůvodného obohacení žalobci (prvnímu vedlejšímu účastníkovi). Titulem bezdůvodného obohacení bylo neoprávněné užívání nemovitosti ve vlastnictví žalobce. Stěžovatelé jsou manželka a syn třetího vedlejšího účastníka, na jehož majetek bylo vedeno insolvenční řízení.
3.Okresní soud v Ústí nad Orlicí žalobu směřující proti druhé vedlejší účastnici zamítl, neboť nemovitost neužívala. Stěžovatelům a třetímu vedlejšímu účastníkovi (jejich otci) uložil zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 896 192,80 Kč se zákonným úrokem z prodlení, odpovídající výši obvyklého nájemného za dobu užívání nemovitosti.
4.Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu potvrdil jako věcně správné. Změnil pouze nákladový výrok.
5.Proti rozsudku krajského soudu podali dovolání pouze stěžovatelé. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelů odmítl pro nepřípustnost.
II.
Argumentace stěžovatelů
6.Stěžovatelé porušení svých ústavních práv shledávají v tom, že obecné soudy neúplně a nesprávně právně i skutkově posoudily jejich věc. Tvrdí, že nebyli vůbec pasivně věcně legitimováni k žalobě na vyklizení bytu ani k vydání bezdůvodného obohacení, jelikož § 285 odst. 2 insolvenčního zákona, ve znění rozhodném v průběhu žalovaného období (dále jen "IZ"), zavazuje k vyklizení bytu pouze dlužníka (čtvrtý vedlejší účastník), nikoli žádnou jinou osobu. Měla jim být současně zajištěna bytová náhrada podle § 285 odst. 3 IZ. Obecné soudy se také při aplikaci právní úpravy bezdůvodného obohacení nedostatečně zabývaly dobrou vírou stěžovatelů. Stěžovatelé napadají i skutková zjištění obecných soudů. Podle nich z provedeného dokazování nevyplývá, že by předmětné nemovitosti vůbec užívali, ani v jakém rozsahu a období. Konečně namítají nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí. III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7.Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům. Ústavní soud toliko posuzuje, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se zjištěným skutkovým stavem, a zda interpretace použitého práva je ústavně konformní. Ústavní soud považuje za vhodné připomenout, že jej nelze vnímat jako nejvyšší instanci obecného soudnictví, a že jeho úkolem není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů (viz např. nález ze dne 3. 1. 2017 sp. zn. II. ÚS 3646/13 ).
8.Argumentace stěžovatelů působí vnitřně rozporně. Na jednu stranu tvrdí, že měli právo k bydlení v domě, jež odvozovali od souhlasu jejich blízkého - otce (insolvenčního dlužníka), a od jejich rodinného statusu (bod 42 ústavní stížnosti), a že proto byli v dobré víře (body 38 a násl. ústavní stížnosti). Domnívají se, že dobré víry nemohli automaticky pozbýt tím, že insolvenční dlužník o nemovitosti přišel z důvodu jejich prodeje v insolvenčním řízení (bod 42 ústavní stížnosti in fine). Současně ale napadají i skutková zjištění obecných soudů a tvrdí, že z žádné z výpovědí slyšených svědků nevyplývá, že by stěžovatelé nemovitosti vůbec užívali a v jakém rozsahu a období tak měli činit (bod 34 a násl. ústavní stížnosti). Následně z § 285 odst. 2 IZ dovozují, že jedinou osobou, vůči které se lze domáhat vyklizení nemovitosti zpeněžené v insolvenčním řízení, je insolvenční dlužník (např. body 16, 17, 20 a 24 ústavní stížnosti) a stejně tak je tento dlužník jedinou osobou, vůči které se lze domáhat bezdůvodného obohacení (např. bod 22 ústavní stížnosti). Svou dobrou víru navíc dovozovali i z očekávání bytové náhrady podle § 285 odst. 3 IZ (bod 43 ústavní stížnosti). Ústavní soud k celé této argumentaci toliko podotýká, že se s ní již dostatečně vypořádaly obecné soudy, na jejichž odůvodnění neshledává žádných pochybení dosahujících ústavněprávní intenzity. 9.Jde-li o námitku stěžovatelů týkající se očekávání bytové náhrady (z čehož dovozují oprávnění užívat nemovitost, resp. absenci nároku žalobce na bezdůvodné obohacení), je v prvé řadě potřeba připomenout, že se jedná o otázku výkladu podústavního práva. Ústavní soud neshledává nic neústavního na závěru Nejvyššího soudu, že § 285 odst. 3 IZ je po přijetí nového občanského zákoníku obsoletní, neboť občanský zákoník již neupravuje právo na bytovou náhradu při výpovědi nájmu bytu z důvodu hrubého porušení povinností nájemce, na které výše uvedené ustanovení odkazovalo. Uvedený výklad jistě nepředstavuje extrémní výkladový exces, který by umožnil Ústavnímu soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat, naopak je v souladu i se stanovisky doktríny (srov. např. TESAŘ, R. Chráněné obydlí v oddlužení: smysl, účel a jeho další směřování. Časopis pro právní vědu a praxi, 2025, roč. 23, č. 4, s. 765-766). 10.Stěžovatelé se v podstatě domáhají striktně jazykového výkladu § 285 odst. 2 IZ, který ukládá vyklidit byt "dlužníkovi", z něhož dovozují, že jich samotných by se vyklizení (a související bezdůvodné obohacení) týkat nemělo. Pomíjí však jiné metody výkladu i změnu celého právního kontextu (přijetí nového občanského zákoníku). Pokud obecné soudy dovodily a dostatečně odůvodnily, že výklad prosazovaný stěžovateli je neudržitelný, nelze tomuto závěru z ústavního pohledu nic vytknout. 11.Ústavní soud tak porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů neshledal, proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu