Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti V. V., zastoupené JUDr. Markem Bilejem, advokátem se sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2025 č. j. 100 Co 195/2025-172, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení a P. V., nezl. J. V. V. a nezl. T. V., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1.Okresní soud Praha-západ zamítl návrh vedlejšího účastníka (otce) na úpravu styku s jeho nezletilými dětmi. Soud dospěl k závěru, že styk nezletilých s otcem aktuálně není v jejich nejlepším zájmu. Otec měl v minulosti problémy s užíváním návykových látek, v řízení byl opakovaně soudem vyzván k tomu, aby doložil negativní výsledek testu na přítomnost těchto látek, ale neučinil tak. Soud považoval za nejlepší v zájmu nezletilých, aby si otec nejprve uspořádal své záležitosti, vypořádal se se svou minulostí a prokázal, že není uživatelem návykových látek a je schopen styk s nezletilými řádně realizovat a pečovat o ně.
2.Krajský soud v Praze změnil rozhodnutí okresního soudu tak, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilými po dobu tří měsíců od prvního realizovaného styku každý pátek od 14 hodin do 16 hodin za přítomnosti pracovníka specializovaného pracoviště pro asistované styky rodičů s dětmi. Po uplynutí třech měsíců je otec oprávněn stýkat se s nezletilými v každém lichém kalendářním týdnu v sobotu od 9 hodin do 18 hodin a 26. 12. od 9 hodin do 18 hodin, vždy za přítomnosti otcovy matky. Krajský soud souhlasil s tím, že stěžovatel nepředložil soudu žádný věrohodný důkaz o tom, že návykové látky již neužívá, popř. že svůj problém s jejich užíváním skutečně řeší. Soudy by nicméně neměly rezignovat na zachování osobního kontaktu nezletilých s rodičem a měly by hledat způsob, jak jim zachovat vzájemný osobní kontakt. Proto krajský soud upravil styk otce s nezletilými za přítomnosti další osoby v omezeném režimu. Vycházel z toho, že otec má zájem o kontakt s dětmi, jeho chování je sice pravděpodobně ovlivňováno užíváním návykových látek, avšak není pro nezletilé přímo ohrožující.
3.Stěžovatelka podává ústavní stížnost proti rozsudku krajského soudu. Tvrdí, že rozsudek je "naprosto vadný", jelikož se soud řádně nevypořádal s tvrzeními stěžovatelky, neúplně provedl dokazování, a "zcela jednoznačně nehodnotil provedené důkazy jednotlivě, ve vzájemných souvislostech, natož jako celek". Stěžovatelka se domnívá, že v odvolacím řízení byla porušena nejenom její práva, ale hlavně práva nezletilých dětí. Krajský soud bez jakéhokoliv odůvodnění neprovedl a po otci ani nepožadoval důkaz testem na přítomnost omamných a psychotropních látek. Porušení základních práv dále stěžovatelka spatřuje v "nerovnosti postavení účastníků řízení", které podle ní spočívá v tom, že soud "postupoval zcela v neprospěch nezletilých dětí (i stěžovatelky), a tím porušil jednak zásady rovnosti stran, ale i právo na spravedlivý proces." Krajský soud se dále odchýlil od ustálené judikatury a nerespektoval ústavní zásadu dodržování závazků plynoucích pro Českou republiku z mezinárodního práva. Podle stěžovatelky krajský soud zcela ignoroval, že otec je závislý na drogách. Stěžovatelka rovněž podrobně poukazuje na některé údajné rozpory ve skutkových zjištěních soudů. Soud např. uvedl, že otec je v rámci skupiny, do které dochází, pravidelně testován na přítomnost návykových látek, avšak to není pravdou.
4.Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V případě usnesení Ústavního soudu o zjevné neopodstatněnosti přitom postačí, je-li stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Nad rámec toho Ústavní soud ve stručnosti uvádí následující. 5.Stěžovatelka se v ústavní stížnosti snaží Ústavní soud přesvědčit o tom, že otec nezletilých je uživatelem návykových látek, a současně tvrdí, že obecné soudy tuto skutečnost ignorovaly. Ústavní soud však konstatuje, že podstata napadených rozhodnutí je jiná. Obecné soudy nijak nezpochybňovaly (ba naopak opakovaně uznaly), že otec pravděpodobně drogy užívá, resp. že se nijak nesnažil prokázat opak. Tuto skutečnost soudy zvážily, a přesto stanovily asistovaný styk jednou týdně na 2 hodiny a následně jednou za 14 dní za přítomnosti babičky z otcovy strany.
6.Poukazuje-li stěžovatelka na to, že krajský soud porušil "hlavně práva nezletilých dětí", přehlíží, že v řízení o ústavní stížnosti vystupuje jako stěžovatelka primárně ona sama, nikoli nezletilé děti. Nezletilý, o jehož postavení vůči rodičům je veden rodiči spor, nemůže být vtažen do řízení jedním z nich na jeho straně (usnesení sp. zn. IV. ÚS 3423/23 , bod 7).
7.Ústavní soud se tedy primárně zaměřil na to, zda napadené rozhodnutí neporušuje základní práva stěžovatelky-matky. K tomu by mohlo dojít zejména za situace, kdy by soudem stanovený styk otce s nezletilými nepřípustně omezoval základní právo stěžovatelky na péči o její děti dle čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1609/23 , bod 31). Soudně stanovený styk nezletilých s otcem ve velmi omezené míře však takové důsledky nemá. 8.Jak na to poukazuje sama stěžovatelka, Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Jeho rolí tedy není určit, jaké rozvržení péče je nejvhodnější, nejvíce odpovídající situaci v rodině atp. Ústavní soud v řízení iniciovaném ze strany jednoho z rodičů pouze dohlíží na to, zda rozhodnutí obecného soudu o péči neporušuje jeho základní práva. Jak již Ústavní soud popsal, napadené rozhodnutí krajského soudu takové důsledky nevyvolává. Skutečnost, že se otec bude asistovaně (nejprve institucionálně, následně za přítomnosti babičky) stýkat jednou za týden, resp. jednou za 14 dní na několik málo hodin s nezletilými, neporušuje základní práva matky jen proto, že otec doposud nedokázal prokázat, že aktivně řeší svou závislost. Krajský soud své úvahy v tomto směru ústavně souladným, přezkoumatelným a nikoli vnitřně rozporným způsobem vysvětlil v bodech 21 až 24 napadeného rozhodnutí.
9.Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. dubna 2026
Dita Řepková, v. r.
předsedkyně senátu