Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele F. S., zastoupeného Mgr. Markem Hudlickým, advokátem se sídlem Františkánská 7, Plzeň, proti výroku o zamítnutí stěžovatelova odvolání obsaženém v rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 50 To 108/2024-990 ze dne 31. 3. 2025 a části výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy, v němž byla obžalovanému Martinu Pasekovi uložena povinnost nahradit stěžovateli nemajetkovou újmu, obsaženém v rozsudku Okresního soudu Plzeň-město č. j. 8 T 67/2023-830 ze dne 14. 2. 2024, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a Krajskému státnímu zastupitelství v Plzni a Okresnímu státnímu zastupitelství Plzeň-město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1.Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí "ve výrocích o náhradě škody, kterými povinnost nahradit nemajetkovou újmu poškozenému byla uložena obžalovanému M. P.", a to s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Jelikož označený rozsudek Krajského soudu v Plzni žádný takový výrok neobsahuje, posoudil Ústavní soud ústavní stížnost podle jejího obsahu tak, že směřuje proti výroku II rozsudku krajského soudu, jímž bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání. 2.Stěžovatel byl v řízení vedeném Okresním soudem Plzeň-město pod sp. zn. 8 T 67/2023 v postavení poškozeného. Rozsudkem, jehož část stěžovatel napadá, byli první a druhý obviněný (J. C. a M. P.) shledáni vinnými ze zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 trestního zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku, vše ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Třetí obviněný (T. T.) byl shledán vinným za přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Skutek spočíval stručně řečeno v tom, že obvinění fyzicky napadli stěžovatele před barem, první obviněný stěžovatele doběhl a strhl na chodník, poté jej nejméně dvakrát udeřil do obličeje. Třetí obviněný stěžovatele kopl do oblasti hrudníku. Druhý obviněný stěžovatele prudce kopl nohou do levé strany obličeje. Stěžovatel utrpěl celou řadu zranění, mimo jiné zranění hlavy, v jejichž důsledku došlo ke slepotě levého oka, okresní soud dospěl k závěru, že jednáním prvního a druhého obviněného byla stěžovateli způsobena těžká újma na zdraví. Obviněným byly podle § 145 odst. 1 trestního zákoníku a § 146 odst. 1 tamtéž, za použití § 43 odst. 1 téhož zákona, uloženy tresty odnětí svobody. 3.Stěžovatel v rámci uplatněného nároku na náhradu újmy požadoval nahradit způsobenou nemajetkovou újmu v celkové výši 1 599 140 Kč. Okresní soud rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 trestního řádu prvnímu obviněnému uložil, aby stěžovateli zaplatil na náhradu nemajetkové újmy částku ve výši 461 274,50 Kč. Rovněž i druhému obviněnému uložil, aby stěžovateli zaplatil na náhradu nemajetkové újmy částku ve výši 461 274,50 Kč. Se zbytkem uplatněného nároku v obou výrocích odkázal poškozeného stěžovatele na náhradu nemajetkové újmy podle § 229 odst. 2 trestního řádu na řízení ve věcech občanskoprávních. 4.Proti rozsudku okresního soudu podali odvolání druhý a třetí obviněný i stěžovatel. K odvolání obviněných Krajský soud v Plzni prvním výrokem rozsudku č. j. 50 To 108/2024-990 ze dne 31. 3. 2025 zrušil rozsudek okresního soudu ve výroku o trestech a nově o trestech rozhodl tak, že druhému obviněnému uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let s podmíněným odkladem na zkušební dobu tři a půl roku, za současného vyslovení dohledu. Zároveň druhému obviněnému uložil, aby podle svých sil nahradil škodu a odčinil nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem. Třetímu obviněnému uložil úhrnný trest osmi měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu jednoho roku. Dále ve výroku uvedl, že jinak zůstává napadený rozsudek okresního soudu beze změny. Stěžovatelovo odvolání do výroku o náhradě nemajetkové újmy krajský soud druhým výrokem rozsudku ze dne 31. 3. 2025 zamítnul.
5.Stěžovatel namítá, že částka, která mu byla přiznána za ztížení společenského uplatnění, nebyla správně stanovena. Své závěry o nároku na odčinění ztížení společenského uplatnění obecné soudy podle přesvědčení stěžovatele dostatečně neodůvodnily, čímž nedostály požadavku na přezkoumatelnost, srozumitelnost a logičnost soudního rozhodnutí. Ke stanovení částky náhrady odkazuje na metodiku Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 14/2014. Podle stěžovatele je zřejmé, že slepota levého oka a z ní plynoucí popsané obtíže v žádném případě nemohou být posouzeny jako žádná obtíž, kdy osoba nemá a nepociťuje žádný problém. Pokud se soudy spokojily se závěry znalce ohledně 1,63 % obtíží, dospěly k nesprávnému právnímu závěru, nesouladnému se skutkovým stavem. Tímto byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele na nedotknutelnost osoby a jeho soukromí podle čl. 7 odst. 1 Listiny a ochranu lidské důstojnosti a cti podle čl. 10 odst. 1 Listiny. Rovněž nebyl respektován ústavní princip plné náhrady újmy ve smyslu čl. 7 odst. 1 Listiny. Postupem obecných soudů došlo podle stěžovatele rovněž k porušení jeho práva být v adhezním řízení účinně slyšen, když soudy odmítly jeho nárok bez věcného vypořádání předložené argumentace, čímž bylo porušeno i jeho právo zaručené čl. 38 odst. 2 Listiny. 6.Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 7.Ústavní soud u některých skupin obětí trestných činů dovodil, že jejich nároky na náhradu újmy je zpravidla nutno plně, resp. v co největším rozsahu uspokojit již v adhezním řízení, jsou-li uplatněny (nález sp. zn. IV. ÚS 855/24 ze dne 24. 7. 2024, bod 12). Jinak řečeno, Ústavní soud opakovaně konstatoval, že nepřiznání adhezního výroku některým skupinám obětí může vést ke vzniku sekundární újmy (zejména v důsledku nutnosti opakovaně prožívat silně traumatizující zážitky), která dále prohlubuje primární újmu na jejich základních právech, což z ústavního hlediska nelze akceptovat. To platí především pro zvlášť zranitelné oběti podle § 2 odst. 4 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů, u nichž je riziko sekundární viktimizace mimořádně vysoké (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 1323/25 ze dne 30. 7. 2025; sp. zn. IV. ÚS 2118/24 ze dne 22. 1. 2025; sp. zn. IV. ÚS 855/24 ze dne 24. 7. 2024; sp. zn. II. ÚS 297/22 ze dne 26. 6. 2023; sp. zn. II. ÚS 3003/20 ze dne 3. 8. 2021; či sp. zn. III. ÚS 2916/15 ze dne 28. 2. 2017). 8.Aniž by Ústavní soud jakkoliv snižoval nebo zpochybňoval míru utrpení stěžovatele, nelze přehlédnout, že v ústavní stížnosti netvrdí, že mu v trestním řízení bylo přiznáno postavení zvlášť zranitelné obětí. Na jeho věc proto nelze automaticky vztáhnout shora uvedenou judikaturu, která se vesměs týká adhezních nároků obětí trestných činů proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti, rasově motivovaných trestných činů apod. Tato judikatura se totiž formovala právě s ohledem na to, že u těchto skupin obětí je riziko sekundární viktimizace (zejména v důsledku nutnosti znovu prožívat hluboce traumatizující zážitky zasahující do samotné podstaty lidské důstojnosti) zpravidla příliš vysoké na to, aby je bylo možné odkázat s jejich adhezními nároky na řízení ve věcech občanskoprávních.
9.Ústavní soud neshledal, že by odkázání stěžovatele se zbytkem jeho nároku na náhradu nemajetkové újmy (nad rámec 922 549 Kč, které mu mají obvinění na náhradě nemajetkové újmy uhradit) na řízení ve věcech občanskoprávních zasáhlo ústavně nepřípustným způsobem do jeho základních práv podle čl. 7 odst. 1 Listiny a eventuálně čl. 10 odst. 1 Listiny. Současně však zdůrazňuje, že i civilní soudy, budou-li rozhodovat o nároku stěžovatele na náhradu škody a nemajetkové újmy, mají povinnost v maximální možné míře šetřit základní práva stěžovatele a poskytovat mu náležitou ochranu (čl. 4 Ústavy). Ačkoli je riziko sekundární viktimizace v nyní posuzované věci typově nižší než např. u obětí sexualizovaného násilí, pořád platí, že i civilní soudy jsou povinny postupovat tak, aby případně nezpůsobily další, sekundární trauma. Povinnost řádně odůvodnit svá rozhodnutí v případě napadených rozhodnutí obecné soudy splnily, krajský soud se zabýval stěžovatelovou odvolací argumentací (viz bod 53 napadeného rozsudku krajského soudu). 10.Pokud jde o námitku porušení stěžovatelova práva zaručeného čl. 38 odst. 2 Listiny, stěžovatel ani netvrdí, v čem konkrétně mělo být porušeno jeho právo být slyšen. Z napadených rozhodnutí i ústavní stížnosti naopak plyne, že v řízení měl možnost předložit odůvodnění svého nároku včetně podrobné argumentace. 11.Ústavní soud závěrem shrnuje, že napadené výroky o náhradě újmy neporušují základní práva stěžovatele především proto, že jejich podstatou je pouze odkázání stěžovatele se zbytkem nároku na řízení ve věcech občanskoprávních. Trestní soud tím, že odkáže poškozeného na civilní řízení, nepředurčuje, jak o jeho nároku bude rozhodnuto - nezamítá jej a nejde o věc rozsouzenou (nálezy sp. zn. II. ÚS 3160/24 ze dne 8. 1. 2025, bod 16; sp. zn. I. ÚS 1456/25 ze dne 20. 11. 2025, bod 21). Napadené výroky tedy nejsou určující z hlediska toho, zda stěžovateli bude dodatečně v civilním řízení další náhrada nemajetkové újmy přiznána.
12.Pravým důvodem toho, proč soudy stěžovateli nepřiznaly vyšší náhradu nemajetkové újmy (bolestné a ztížení společenského uplatnění), je skutečnost, že by k takovému případnému závěru bylo nutné provádět další dokazování, které by podstatně přesáhlo rámec trestního řízení (bod 53 odůvodnění krajského soudu a § 229 odst. 1 trestního řádu). K tomu Ústavní soud uvádí, že podá-li stěžovatel civilní žalobu, bude civilní soud povinen respektovat základní právo stěžovatele na plnou náhradu újmy, vyplývající z čl. 7 odst. 1 Listiny (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2410/23 ze dne 20. 12. 2023, body 32-36). Soudy jsou povinny odpovídajícím způsobem odůvodnit, jak dospěly ke konkrétní výši přiznané náhrady, která odpovídá zásadám slušnosti ve smyslu § 2958 občanského zákoníku (srov. nález pléna sp. zn. Pl. ÚS 27/23 ze dne 13. 3. 2024, body 35-46). Aniž by Ústavní soud výsledek tohoto případného řízení jakkoli předjímal, újma na zdraví, která stěžovateli vznikla, je nepochybně významná. Odůvodnění okresního soudu, které se omezuje na konstatování, že při určení výše náhrady nemajetkové újmy "neměl důvod nevycházet ze znaleckého posudku" (bod 35 odůvodnění okresního soudu), tedy obstálo v ústavním přezkumu primárně proto, že civilní soudy ještě mají možnost se nároky stěžovatele podrobněji zabývat. 13.Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítaná porušení základních práv stěžovatele, odmítl návrh jako zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu