Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti M. B., zastoupeného JUDr. Natálií Navrátilovou, advokátkou se sídlem Masarykova 12, Chropyně, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 25. 6. 2025 č. j. 59 Co 91/2025-737, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně jako účastníka řízení a D. K. a nezletilé M. P., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1.Řízení před obecnými soudy se týkalo určení péče a stanovení výživného u nezletilé vedlejší účastnice, dcery stěžovatele a vedlejší účastnice narozené v roce XXXX. Nezletilá byla naposledy svěřena do nerovnoměrné střídavé péče rodičů v roce 2022: v péči otce byla od středy do neděle sudého týdne a pak v péči matky od této neděle do následující středy. Matka přispívala na výživu nezletilé částkou 1 500 Kč měsíčně a otec částkou 2 700 Kč měsíčně. V nynější věci nejprve Okresní soud v Kroměříži rozsudkem ze dne 5. 11. 2024 č. j. 0 P 67/2017-668 zamítl návrh matky na změnu péče a výživného u nezletilé. K odvolání matky ale Krajský soud v Brně (pobočka ve Zlíně) tento rozsudek změnil a svěřil nezletilou do péče matky, styk nezletilé s otcem neupravil a určil otci výživné na nezletilou ve výši 5 500 Kč měsíčně. Právě proti tomuto rozsudku stěžovatel podal ústavní stížnost s tvrzením o zásahu do svých ústavně zaručených práv podle čl. 3 odst. 1, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6, čl. 8 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a s tvrzením o porušení Úmluvy o právech dítěte. Shrnutí napadeného rozhodnutí
2.Krajský soud v napadeném rozsudku vyšel z toho, že po rozchodu rodičů probíhala nejprve od roku 2016 rovnoměrná střídavá péče a od roku 2022 nerovnoměrná střídavá péče, zejména s přihlédnutím k přání nezletilé. Od poslední úpravy péče došlo ke změně okolností. Už při posledním rozhodování vyjadřovala nezletilá přání být více času u matky (týdenní interval jí už nevyhovoval). Ačkoliv by větší omezení kontaktu s otcem vedlo k narušení jejich vztahu, současně hrozila frustrace nezletilé, kdyby nebylo jejímu přání vyhověno. V nynějším řízení nezletilá při pohovoru se soudkyní okresního soudu sdělila, že s otcem by se chtěla vídat, ale ne tak často. Chtěla by, aby si třeba zavolali a dokázali se dohodnout. Později opatrovníkovi řekla, že chce režim střídavé péče ponechat s výjimkou prázdnin (později uvedla, že to bylo kvůli psovi, kterého má u otce od dětství). Při opakovaném pohovoru s opatrovníkem v rámci řízení před krajským soudem popsala, že v současné době k otci jezdit nechce vůbec, protože se tam necítí dobře. K otci (respektive k babičce do Ch.) by chtěla občas jezdit na víkendy, ale žít chce u matky. Otec jí "vyhrožoval" psychologem, když se mu nebude svěřovat, a nelíbí se jí, že může jít matka do vězení za trestný čin, když nezletilá nepůjde k otci. Zatím s ním proto nechce ani telefonovat nebo si s ním psát. Opatrovník nezletilé se nejprve ztotožnil s rozhodnutím okresního soudu, ale po provedeném pohovoru s nezletilou sdělil, že v asymetrické střídavé péči nelze pokračovat. Proto navrhl soudu, aby svěřil nezletilou do výlučné péče matky, které uloží povinnost informovat otce o všech záležitostech nezletilé, a aby stanovil otci výživné.
3.Krajský soud shrnul, že nezletilá jednoznačně vyjádřila své přání být v péči matky a s otcem se stýkat podle předchozí domluvy namísto autoritativního rozhodnutí soudu. Zájem nezletilé má vysokou prioritu při vyvažování oprávněných zájmů obou rodičů a při nalézání vhodného modelu péče o nezletilou. Nezletilá byla v době rozhodování skoro čtrnáctiletá a dostatečně rozumově i emocionálně vyspělá, její přání je tak třeba brát vážně. I s ohledem na závěry znaleckého posudku zpracovaného v dřívějším řízení považoval krajský soud za kontraproduktivní pubertální nezletilé vnucovat režim střídavé péče, protože by mohla otce ještě více odmítat. Tento závěr krajský soud podpořil i tím, že v minulosti otec s nezletilou navštěvovali poradenské a krizové centrum, což mělo pozitivní vliv na chování otce vůči dceři. Nyní se vztahy opět zhoršily a nezletilá nechce s otcem vůbec komunikovat, což může být způsobeno i tím, že má pocit, že její přání není respektováno. Bude na otci, aby se nejen domáhal svých práv zákonnou cestou, ale aby nezletilou pozitivně motivoval, pokusil se o obnovení vztahu s nezletilou a využil jejího přání vídat se o víkendech po vzájemné domluvě při zohlednění jejích volnočasových aktivit.
4.Při stanovení výživného krajský soud vycházel z toho, že výdaje rodičů jsou přibližně stejné jako v době poslední úpravy výchovy a výživy. Výživné otci určil na základě doporučujících tabulek Ministerstva spravedlnosti a zohlednil, že nezletilá se s otcem nadále bude stýkat minimálně každý druhý víkend.
Shrnutí ústavní stížnosti
5.Stěžovatel vytýká krajskému soudu, že nerespektoval jeho práva a povinnosti jako otce nezletilé. Rozhodnutí obecných soudů nemají oporu v provedeném dokazování, soudy nesprávně zjistily skutkový stav: krajský soud vyšel ze znaleckého posudku z roku 2022, který již není aktuální.
6.Krajský soud podle stěžovatele nerespektoval ani právo dítěte na shodné výchovné podmínky obou rodičů a neústavně omezil styk otce s nezletilou bez dostatečného zjištění příčin odmítavého postoje nezletilé. Nezvažoval jiné možnosti a upřednostnil přání nezletilé, která s ohledem na svůj věk, nezkušenost a možný vliv matky nemůže dohlédnout následků svého přání. Navíc měnila v průběhu soudního řízení svůj názor až k údajnému odmítání otce. Napadený rozsudek považuje stěžovatel za odporující nejlepšímu zájmu nezletilé.
7.Stěžovatel považuje napadený rozsudek také za překvapivý. Netrval na střídavé péči, požadoval ale zachování alespoň víkendového styku. Krajský soud však zvýhodnil péči matky a znemožnil tím otci stýkat se s nezletilou, kterou celý život vychovával.
Posouzení Ústavním soudem
8.Všechny procesní předpoklady k projednání ústavní stížnosti jsou splněny. Ústavní soud ji posoudil jako zjevně neopodstatněnou, a to z následujících důvodů.
9.Ústavní soud v rodinněprávních věcech vychází z toho, že rozhodování o těchto citlivých otázkách musí být především doménou obecných soudů, které se znalostí spisu, vývoje rodinné situace i díky kontaktu s účastníky řízení mohou mnohem lépe proniknout do mnohdy spletité a těžko řešitelné situace konkrétní rodiny a učinit rozhodnutí, které bude odrážet nejen zájmy jednotlivých účastníků, zejména nezletilých dětí, ale současně bude účastníky považováno za spravedlivé (nález sp. zn. I. ÚS 1708/14 , bod 24, obdobně též usnesení sp. zn. III. ÚS 926/24 , body 10-11).
10.Se stěžovatelem je možné souhlasit v tom, že děti mají právo na péči obou rodičů a že rodiče mají právo o dítě pečovat a podílet se na výchově svých dětí v zásadě stejnou měrou. Také jistě platí, že je-li dítě svěřeno do péče jednoho z rodičů, mělo by mu být umožněno stýkat se s druhým rodičem v takové míře, aby bylo východisko rovné rodičovské péče co nejvíce naplněno. Odchylky od takového uspořádání musí být vždy odůvodněny ochranou jiného legitimního zájmu, nejčastěji nejlepšího zájmu dítěte (nálezy sp. zn. III. ÚS 2298/15 , bod 16; I. ÚS 153/16, bod 17 a IV. ÚS 1286/18 , bod 21, nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 1011/23 , bod 20).
11.Stejně tak ale platí, že součástí rodičovské odpovědnosti obou rodičů je úsilí o obnovení vztahu s dítětem, byl-li narušen. Obdobný požadavek je kladen na orgány veřejné moci: ty by měly přijmout vhodná opatření k usnadnění či obnovení styku dítěte s rodičem, kterého se narušení vztahu týká. Tato povinnost však není neomezená (usnesení sp. zn. II. ÚS 3653/25 , bod 9; srov. také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Karas proti České republice, č. 20647/21).
12.Nelze proto říci, že každé rozhodnutí, kterým obecný soud svěří dítě do péče jen jednoho z rodičů a současně neurčí styk s druhým rodičem, bude v rozporu s nejlepším zájmem dítěte a jeho právem na péči obou rodičů či s právem tohoto rodiče podílet se na výchově dítěte. Legitimním důvodem pro takovou odchylku od výše formulovaných východisek může být jasně formulované přání nezletilého dítěte ve věku blížícím se dospělosti. A to nejen pokud dítě kontakt s tímto rodičem zcela odmítá (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 1341/23 , body 12-13), ale také pokud by autoritativní rozhodnutí bylo kontraproduktivní a k nápravě narušených vztahů by nevedlo či by dokonce k další eskalaci konfliktu spíše přispělo (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 1011/23 , body 21-22; a sp. zn. I. ÚS 2538/16 ).
13.Přesně k takovému závěru dospěl krajský soud v nynější věci stěžovatele ve vztahu k nezletilé vedlejší účastnici. Jiné možnosti tedy krajský soud implicitně zvažoval, ale vyloučil z důvodů, které korektně popsal. Ústavní soud zdůrazňuje, že napadený rozsudek nemá za následek, že stěžovatel o dceru přišel. Naopak krajský soud předpokládal, že ke kontaktu nezletilé se stěžovatelem nadále bude docházet (viz i jeho rozhodnutí o výživném). Právě ve snaze zabránit trvalému rozvrácení jejich vztah považoval za vhodnější, aby byly pobyty nezletilé u otce založeny na dobrovolnosti ze strany nezletilé, která je v dospívajícím věku a těžiště jejích kontaktů už není pouze v rodině, ale i v přátelských vazbách a volnočasových aktivitách. Krajský soud podle názoru Ústavního soudu pečlivě zdůvodnil, proč považoval za důležitější další budování jejich vztahu bez soudní intervence.
14.Skutkové závěry o přání nezletilé (včetně jeho postupného vývoje) a o aktuálním vztahu nezletilé se stěžovatelem krajský soud dostatečně podložil: vycházel přitom nejen z pohovorů opatrovníka a soudkyně okresního soudu s nezletilou, ale také z vyjádření stěžovatele samotného (viz body 4 a 17 napadeného rozsudku). Z odůvodnění napadeného rozsudku ani neplyne, že by přání nezletilé bylo pod vlivem matky. Naopak ta měla návrh podat proto, že to chtěla sama nezletilá (bod 8 napadeného rozsudku). Je to opět sama nezletilá, která dle přezkoumatelného závěru krajského soudu zjevně negativně vnímá, že stěžovatel kvůli změně postoje nezletilé vede k odpovědnosti matku prostřednictvím výkonu rozhodnutí (body 9 a 19 napadeného rozsudku).
15.Závěry znaleckého posudku z roku 2022 pak krajský soud použil pouze podpůrně v kontextu dalších zjištění k podpoře osobnostních rysů nezletilé a k závěru o její povahové vyspělosti.
16.Závěrem Ústavní soud dodává, že nynější rozhodnutí krajského soudu nevede k nezměnitelnému režimu péče o nezletilou do budoucna, ale vychází z aktuální situace a z reflexe aktuálního postoje nezletilé vůči otci. Tato situace se ale může změnit a jistě může (i bez soudní ingerence) vést k rovnocennějšímu rozložení péče o nezletilou na základě vzájemné dohody rodičů, respektive dohody stěžovatele s nezletilou, která je jako dospívající dívka schopná s otcem komunikovat samostatně.
17.Ústavní soud shrnuje, že neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jeho ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2026
Dita Řepková, v. r.
předsedkyně senátu