Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Petra Chovance, zastoupeného advokátem JUDr. Petrem Veselým, Nerudova 348, Kadaň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. listopadu 2025 č. j. 10 As 242/2024-41 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2024 č. j. 15 A 24/2024-46, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení a Ministerstva práce a sociálních věcí, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1.V nynějším případě jde o střet stěžovatelova ústavně chráněného práva na informace s jinými ústavními právy autorů auditní zprávy - právem na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí (čl. 7 odst. 1 Listiny) a právem na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě (čl. 10 odst. 3 Listiny). Podle stěžovatele obecné soudy nesprávně posoudily proporcionalitu zásahu do jeho práva na informace. I. Vymezení věci
2.Stěžovatel se obrátil na Ministerstvo práce a sociálních věcí podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím ("informační zákon"). Domáhal se poskytnutí jmen hlavních autorů výsledné zprávy, nazvané "Konzultace a odborné posouzení současného stavu provozu vybraných IS MPSV a poskytovaných ICT služeb vč. doporučení pro zajištění kontinuity" ("auditní zpráva"), kterou byl ukončen expertní audit oblasti IT technologií ministerstva představený na tiskové konferenci dne 15. 4. 2014. Expertní audit provedla společnost APOGEO ESTEEM, a. s. 3.Ministerstvo jako povinný subjekt v prvním stupni žádost odmítlo. Podle něj musí nad stěžovatelovým právem na informace převážit ochrana osobních údajů autorů zprávy. Proti rozhodnutí o odmítnutí žádosti se stěžovatel bránil rozkladem u ministra práce a sociálních věcí; ten jej napadeným rozhodnutím zamítl.
4.Žalobu proti rozhodnutí o rozkladu zamítl Městský soud v Praze napadeným rozsudkem. Podstatou věci byla otázka, zda stěžovateli měla být poskytnuta informace o jménech zpracovatelů auditní zprávy. Městský soud při jejím hodnocení dospěl k právnímu závěru, že bylo namístě informaci stěžovateli odepřít z důvodu ochrany osobních údajů, a tedy že rozhodnutí o odmítnutí žádosti bylo správné. Stěžovatel podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost. Nejvyšší správní soud ji napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou.
II. Argumentace stěžovatele
5.Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy porušily jeho právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) a právo na svobodný přístup k informacím (čl. 17 Listiny a čl. 10 odst. 2 Úmluvy). Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší dva stěžejní okruhy námitek. 6.Zaprvé namítá porušení jeho práva na soudní ochranu. Tohoto se měl dopustit Nejvyšší správní soud tím, že odmítl provést posouzení testu proporcionality s odkazem na koncentraci řízení. Nejvyšší správní soud uvedl, že se nemůže zabývat námitkou stěžovatele, že správní orgán nesprávně aplikoval test proporcionality, protože ji stěžovatel neuplatnil již v řízení před městským soudem. Nejvyšší správní soud uvedl, že se Městský soud v Praze zabýval testem proporcionality nadstandardně, tedy nad rámec námitek vznesených stěžovatelem ve správní žalobě. Podle stěžovatele je toto posouzení nesprávné. Ve správní žalobě sice výslovně nepoužil pojem "test proporcionality", uvedl však, že veřejný zájem na poskytnutí informace musí převážit, což považuje za test proporcionality. Městský soud se tedy testem proporcionality zabýval správně a Nejvyšší správní soud tak porušil stěžovatelovo právo na soudní ochranu.
7.Podle stěžovatele měl Nejvyšší správní soud povinnost zabývat se námitkou zásahu do základního práva podle Úmluvy. S odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva stěžovatel uvedl, že stačí namítnout porušení Úmluvy až v řízení u poslední instance, která se tím musí zabývat. Ústavní soud však opakovaně judikoval, že nemůže být první instancí. Z toho stěžovatel dovozuje, že účastník řízení může namítnout porušení Úmluvy v kterékoliv instanci a princip koncentrace řízení se nepoužije. Nejvyšší správní soud proto pochybil, když se nezabýval námitkou nesprávného provedení testu proporcionality a nepřihlédl k doplnění podání z důvodu koncentrace řízení.
8.Zadruhé stěžovatel namítá, že obecné soudy porušily jeho právo na informace. Ministerstvo práce a sociálních věcí mu odmítlo poskytnout jména dvou hlavních autorů auditní zprávy, která řeší kauzu IT systémů na ministerstvu, kvůli které odstoupil tehdejší ministr. Více lidí bylo odsouzeno. Oproti velmi oslabenému zájmu na ochraně osobních údajů autorů auditní zprávy má stěžovatel naopak závažný zájem na poskytnutí jejich jmen. Informace o tom, že auditní zprávu zpracovala společnost APOGEO ESTEEM, a. s., je do značné míry nicneříkající. Stěžovatel se z takové informace nedozví, zdali měli autoři auditní zprávy odpovídající odborné znalosti, či zdali nebyli například ve střetu zájmů. Proto se stěžovatel domnívá, že bylo porušeno jeho právo na informace a právo přijímat informace bez zásahu státu.
III. Vlastní posouzení věci Ústavním soudem
9.Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. 10.Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11.Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nezasahuje do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nepřehodnocuje skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud zasahuje do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže aplikace tohoto práva v konkrétním případě byla neústavní [srov. již nález ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 504/03 (N 138/31 SbNU 227) a navazující judikatura]. Správní soudy v napadených rozhodnutích dostatečně odůvodnily, proč byl zásah do stěžovatelova práva na svobodný přístup k informacím přiměřený.
12.Stěžovatel namítá, že Nejvyšší správní soud nevypořádal jeho námitku vymezující se proti provedení testu proporcionality. Procesním požadavkem, který judikatura dovodila z čl. 36 odst. 1 Listiny je také právo na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 285/25 , bod 22, a tam citovaná judikatura). Jeho smyslem je, aby se jednotlivec dozvěděl, proč soud o jeho věci rozhodl tak, jak rozhodl. Právu na řádné odůvodnění obecně odpovídá povinnost soudu seznámit účastníky s klíčovými úvahami, které jej vedly k danému rozhodnutí, a musí se vypořádat s relevantními argumenty, jež buď vznesou účastníci, nebo plynou z právního řádu (přičemž platí, že soud zná právo). Relevantní argumenty jsou ty, které by mohly mít vliv na výsledek řízení (viz nálezy sp. zn. I. ÚS 285/25 , bod 22;. II. ÚS 2694/24 , bod 20; či I. ÚS 3143/13 , bod 31). Právo na řádné odůvodnění tedy nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (viz nález sp. zn. III. ÚS 232/25 , bod 27, a tam citovaná judikatura; rozsudek ESLP ve věci Emel Boyraz proti Turecku, č. 61960/08, bod 74, a tam citovaná judikatura). 13.Stěžovateli lze dát částečně za pravdu, že by postačovalo, pokud by v správní žalobě poukázal na kolizi mezi veřejným zájmem na poskytnutí informace a právy autorů auditní zprávy. Nutno upozornit na fakt, že samotná povinnost provést test proporcionality z ústavního pořádku neplyne. Jedná se o nástroj zdůvodňování - pomůcku, která má pomoci správním orgánům a soudům správně provést poměřování mezi konkurujícími zájmy. Nejvyšší správní soud uvedl, že test proporcionality správní orgány i městský soud provedly. Protože však stěžovatel začal zpochybňovat konkrétní test proporcionality až v kasační stížnosti, Nejvyšší správní soud odmítl tuto námitku jako nepřípustnou. Toto samo o sobě nezakládá opodstatněnost stěžovatelovy stížnosti. Argument stěžovatele vymezující se proti konkrétnímu testu proporcionality totiž nemůže mít na výsledek řízení vliv.
14.Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů jasně plyne, proč se domnívají, že zásah do stěžovatelova práva na svobodný přístup k informacím je přiměřený. Městský soud vysvětlil, že požadavek na efektivní kontrolu fungování veřejné správy a jejího hospodaření s veřejnými prostředky byl uspokojivě naplněn poskytnutím anonymizované auditní zprávy a identifikací společnosti APOGEO ESTEEM jako příjemce veřejných prostředků. Poskytnutí jmen a příjmení autorů auditní zprávy k naplnění daného účelu nepřispívá do té míry, aby zájem na něm převážil nad ochranou jejich soukromí a osobních údajů (viz bod 32 napadeného rozsudku městského soudu). Z odůvodnění plyne, že stěžovatel nijak konkrétně nezpochybnil poměřování provedené správními orgány, pouze uvedl, že pro účely § 8b informačního zákona toto poměřování vyřešil přímo zákonodárce. V bodech 36 a 37 napadeného rozsudku městský soud vysvětlil, proč se § 8b informačního zákona na danou věc neuplatní. S tímto závěrem se Nejvyšší správní soud ztotožnil (viz bod 11 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu). Na odůvodnění obou obecných soudů neshledává Ústavní soud nic protiústavního. 15.Další dvě námitky stěžovatele jsou rovněž zjevně neopodstatněné. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že z judikatury Evropského soudu pro lidská práva plyne, že stačí, pokud je námitka, aspoň co do své podstaty ("at least in substance"), uplatněna u poslední instance v zemi (§ 72 a §73 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Vučkovič a ostatní v. Srbsko (velký senát), č. 17153/11, rozsudek ze dne 25. 3. 2014). Neodcitoval už druhou polovinu odkazovaného bodu, ze kterého plyne, že tak musí učinit "v souladu s formálními požadavky a lhůtami stanovenými vnitrostátním právem a dále s tím, že by měly být použity jakékoli procesní prostředky, které by mohly zabránit porušení Úmluvy". 16.Je pravdou, že Evropský soud pro lidská práva dovodil, že stěžovatel nemusí vyčerpat všechny opravné prostředky, pokud by tyto nebyly účinné. Pouhé pochybnosti o vyhlídkách na úspěch určitého prostředku nápravy, který není zjevně bezúčelný, však nejsou platným důvodem pro nevyčerpání této možnosti ochrany práv [viz Scoppola v. Itálie (velký senát), č. 10249/03, § 70, rozsudek ze dne 17. září 2009]. Kasační stížnost a správní žaloba nejsou zjevně bezúčelným prostředkem ochrany proti rozhodnutí správních orgánů podle informačního zákona. Proto nemůže argumentace zásahem do práva na svobodný přístup k informacím založit přípustnost stěžovatelova podání, doručeného několik měsíců po vypršení soudem stanovené lhůty (viz bod 6 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu). 17.Za těchto okolností nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že ústavně relevantní pochybení v napadených rozhodnutích správních soudů neshledal. Rozhodnutí jsou plně přezkoumatelná a Ústavní soud rovněž ověřil souladnost postupu s předchozí judikaturou Nejvyššího správního soudu.
18.Protože Ústavní soud neshledal důvodnou ani další argumentaci stěžovatele, ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu