Vyhledávání - Nejvyšší soud
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu
Zpět na list
Nové hledání
citace
citace s ECLI
Právní věta:
Soud: Nejvyšší soud
Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. a) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. d) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.
Datum rozhodnutí: 04.03.2026
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Dotčené předpisy: § 265k odst. 1, 2 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí: E
Zveřejněno na webu: 05.05.2026
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.11.2001, sp. zn. nsoud/21_Cdo_123_2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz . USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 04.03.2026 o dovolání, které podala obviněná Mgr. Irina Loukinova proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24.09.2025, sp. zn. krajsky/7_To_300_2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. okresni/1_T_104_2024, takto: Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24.09.2025, sp. zn. krajsky/7_To_300_2025. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení
1. Obviněná Mgr. Irina Loukinova byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16.07.2025, sp. zn. okresni/1_T_104_2024, uznána vinnou přečinem porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 TZ, trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“). Za to jí byl podle § 225 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku byla obviněné rovněž uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení poskytovala insolvenční správkyni v insolvenčním řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 89 INS 18277/2014 plnou součinnost. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená JUDr. Milena Bódiová, insolvenční správkyně, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná Mgr. Irina Loukinova odvolání proti výroku o vině i výroku o trestu, které Městský soud v Praze, jako soud odvolací, usnesením ze dne 24.09.2025, sp. zn. krajsky/7_To_300_2025, podle § 256 tr. ř. zamítl. 3. Skutku, jímž byla obviněná uznána vinnou, se ve stručnosti dopustila tím, že v době od 18.01.2019 přinejmenším do dne vydání rozsudku soudu prvního stupně jakožto dlužnice v insolvenčním řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 89 INS 18277/2014 vědomě a záměrně nespolupracovala s insolvenční správkyní, byť si byla vědoma následků svého jednání pro průběh insolvenčního řízení. Její jednání spočívalo v tom, že ačkoli byla opakovaně vyzvána insolvenční správkyní a v jednom případě i insolvenčním soudem (v době a způsobem konkretizovaným ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně), aby předala dva obrazy zařazené do soupisu majetkové podstaty, obraz „Krajina“ od autora jménem Kračkovskij a obraz „Trojník – portrét L. Brežněva“ od autora jménem Čepurcelkov, na tyto výzvy buď nereagovala vůbec, nebo reagovala tak, že sdělila, že předmětné obrazy předala společnosti EURODOM, spol. s r.o., k jejich prodeji, ačkoliv si je od této společnosti mohla kdykoliv vyžádat zpět. Předmětné obrazy jakožto věci zahrnuté do majetkové podstaty tudíž přinejmenším do dne vydání rozsudku soudu prvního stupně insolvenční správkyni nevydala, čímž bezdůvodně prodlužovala insolvenční řízení, neboť znemožňovala zjistit jejich hodnotu a zároveň znemožňovala insolvenční správkyni zpeněžit je a dosáhnout tak co nejvyššího uspokojení věřitelů v insolvenčním řízení.
II. Dovolání obviněné
4. Proti usnesení odvolacího soudu podala obviněná dovolání, které opřela o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), d), g), h) a m) tr. ř. K dovolání připojila několik příloh, zejména listiny založené mimo jiné ve spisu předmětného insolvenčního řízení.
5. V podaném dovolání v rámci dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. zpochybnila, zda odvolací soud rozhodoval v řádném složení senátu. Podle ní fakticky „jednal a rozhodl“ pouze předseda odvolacího senátu, což dovodila z podkladů dostupných v trestním spisu, zejména z vyhotoveného usnesení odvolacího soudu a protokolu o veřejném zasedání, které podepsal pouze předseda senátu. Dovozuje, že taková vada mohla mít vliv na zákonnost usnesení odvolacího soudu.
6. V rámci dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. vyjádřila přesvědčení, že došlo k porušení ustanovení o její přítomnosti u veřejného zasedání, v němž bylo projednáno její odvolání. Obviněná uvedla, že odvolací soud je nařídil na 24.09.2025, v té době nebyla zastoupena „třetí osobou“, proto předvolání (ve skutečnosti vyrozumění o termínu konání veřejného zasedání – poznámka NS) mělo být doručeno písemně výhradně k jejím rukám, k čemuž nedošlo, neboť bylo doručeno do její datové schránky podnikající fyzické osoby. Takový postup byl podle obviněné neúčinný, neboť nevlastní datovou schránku fyzické osoby. Předvolání tedy nebylo doručeno řádně s minimálně pětidenní lhůtou k přípravě na veřejné zasedání, čímž byla zkrácena na svém právu účastnit se veřejného zasedání a připravit se na ně. Dále uvedla, že v den konání veřejného zasedání byla se svým invalidním synem u lékaře, proto se jednání odvolacího soudu nemohla účastnit. Odvolací soud přesto rozhodl v její nepřítomnosti, čímž došlo rovněž k zásahu do jejího práva na spravedlivý proces v podobě řádného projednání jejího odvolání.
7. Ve vztahu k dovolacímu důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítla vadu extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy a vadu tzv. opomenutých důkazů. Soudy nižších stupňů založily závěr o její vině prakticky výlučně na výpovědi insolvenční správkyně, která vystupovala i v roli oznamovatelky trestné činnosti, svědkyně i osoby uplatňující nárok na náhradu škody ve výši 1 500 000 Kč. Jedná se tedy o osobu s přímým a zřejmým majetkovým zájmem na výsledku trestního řízení. Obviněná vyslovila přesvědčení, že soudy nižších stupňů ignorovaly podstatné důkazy svědčící v její prospěch. Za tzv. opomenuté důkazy pak označila především příkazní smlouvy ze dne 30.08.2018 uzavřené k prodeji předmětných obrazů; skutečnost, že v jednání před insolvenčním soudem dne 08.11.2018 byly tyto okolnosti sděleny; podklady k daňové kontrole obviněné probíhající od 31.10.2017 do 08.09.2020, včetně výsledků této kontroly; osobní dopis obviněné adresovaný insolvenční správkyni v roce 2021; dále poukázala na to, že se insolvenční správkyně po zjištění úpadku obviněné dne 27.12.2018 opakovaně dožadovala doručení (nikoliv vydání nebo zpřístupnění) předmětných obrazů na určenou adresu i prostřednictvím třetí osoby označené jako obecný zmocněnec obviněné, přestože bylo sporné, zda a v jakém rozsahu je tato osoba oprávněna jednat za obviněnou v insolvenčním řízení; rovněž na existenci a aktuální průběh incidenčního sporu o účinnost smluv vůči věřitelům, o právní režim a hodnotu obrazů, k čemuž doložila usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 102 VSPH 32/2025-52, jímž bylo Městskému soudu v Praze nařízeno, aby pokračoval v incidenčním řízení vedeném pod sp. zn. 208 ICm 1662/2024 (MSPH 89 INS 18277/2014). Obviněná tudíž učinila závěr, že je věc právně i skutkově sporná a nelze ji redukovat na její „úmyslné nespolupracování“. Odkázala pak na průběh incidenčního řízení a uzavřela, že předmětné obrazy jsou ve sporném právním režimu, přičemž soudy nižších stupňů se s uvedenými důkazními návrhy nevypořádaly, případně je odmítly pouze formalisticky, v důsledku čehož je ve věci dána vada tzv. opomenutých důkazů. Nadto je přesvědčena, že tato vada dosahuje již ústavněprávní intenzity.
8. Dále obviněná konstatovala porušení zásady in dubio pro reo , a současně namítla, že rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou založena na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., které je důsledkem již namítnutého extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními . Podle obviněné soudy nižších stupňů porušily zásadu volného hodnocení důkazů a zásadu zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností tím, že podle ní neprovedly nebo náležitě nehodnotily důkazy, které zpochybňovaly verzi událostí prezentovanou insolvenční správkyní, a nevypořádaly se se skutečností, že předmětné obrazy byly již několik měsíců před rozhodnutím o úpadku ve faktické a oprávněné držbě třetí osoby na základě příkazních smluv. Obviněná je tak v rozhodné době neměla ve faktické dispozici. Soudy proto podle ní neodstranily zásadní pochybnosti o skutkovém stavu, které se týkaly toho, kde se v rozhodné době nacházely předmětné obrazy, kdo je fakticky držel a byl schopen s nimi nakládat; dále toho, zda a v jakém rozsahu mohla obviněná splnit požadavky formulované insolvenční správkyní; jakož i toho, zda tvrzená škoda ve výši 1 500 000 Kč skutečně vznikla, případně v jaké výši, komu a čím zaviněním. Je tudíž přesvědčena, že došlo k takovému deformování důkazů, které překračuje rovinu skutkové námitky a zasahuje do roviny právního posouzení věci a práva na spravedlivý proces.
9. V další části dovolání obviněná v souvislosti s uplatněným dovolacím důvodem § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedla, že soudy neprokázaly ani přesvědčivě neodůvodnily závěr o jejím úmyslném zavinění ve vztahu k ohrožení účelu insolvenčního řízení, neboť jej opřely o zjednodušené hodnocení toho, že „nepředala obrazy“. Je přesvědčena, že za těchto okolností nebyla naplněna materiální ani formální stránka skutkové podstaty přečinu podle § 225 tr. zákoníku.
10. Nakonec obviněná dovodila i existenci dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť odvolací soud zamítl její odvolání přesto, že nebyly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí, což dovodila s ohledem na vady výše zmíněné, které podřadila pod další uplatněné dovolací důvody.
11. Závěrem svého dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně, jakož další rozhodnutí obsahově navazující na tato zrušená rozhodnutí, a aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Současně navrhla, aby věc byla projednána v jiném složení senátu, shledá-li to Nejvyšší soud důvodným.
12. Posléze obviněná, ještě v rámci zákonné lhůty pro podání dovolání, připojila ke svému dovolání prostřednictvím soudu prvního stupně dva doplňky společně s několika přílohami. Nad rámec zopakování nosných bodů své předchozí dovolací argumentace v nich uvedla, že si je od právní moci rozsudku soudu prvního stupně plně vědoma svých povinností v insolvenčním řízení a tyto řádně a soustavně plní, nedochází tak k pokračování v trestné činnosti podle § 225 tr. zákoníku, ani nejde o trvající protiprávní jednání. Zároveň zrekapitulovala několik skutečností týkajících se insolvenčního řízení, které je proti ní vedeno.
III. Vyjádření k dovolání a replika obviněné
13. K dovolání obviněné se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
14. Státní zástupce úvodem zrekapituloval obsah podaného dovolání obviněné. Následně konstatoval, že pokud obviněná vyslovila pochybnost, zda odvolací soud rozhodoval ve veřejném zasedání za stálé přítomnosti všech členů senátu, vznesla námitku v intencích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., avšak nikoliv opodstatněně. Připomněl, že pokud rozhoduje krajský soud jako soud odvolací, děje se tak v senátě složeném z předsedy a dvou soudců, přičemž tato podmínka byla v posuzované věci splněna. Dále odkázal na protokol o veřejném zasedání konaném dne 24.09.2025 (č. l. 1372 až 1373 trestního spisu) a podpůrně také na zvukový záznam z veřejného zasedání.
15. Dále státní zástupce k námitkám obviněné, které přednesla v souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., připomněl obecná východiska problematiky a konstatoval, že lze tuto část dovolací argumentace obviněné označit za strohou, heslovitou a jen s velkou mírou tolerance obsahově odpovídající podmínkám vymezeným v § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Následně konstatoval znění relevantních ustanovení právních předpisů, přičemž akcentoval rozdíl mezi předvoláním a vyrozuměním obviněné o konání veřejného zasedání, a současně zdůraznil, kdy je nutná účast obviněné(ho) u veřejného zasedání. Státní zástupce odkázal také na četné judikaturní závěry a konstatoval, že v posuzované věci odvolací soud zjevně neshledal účast obviněné u veřejného zasedání nezbytnou, mj. s ohledem na to, že neprováděl dokazování. V tomto případě podle něj odvolací soud do ústavně garantovaných práv obviněné nezasáhl, když ji pouze o termínu veřejného zasedání vyrozuměl.
16. Následně se státní zástupce zabýval další dovolací argumentací obviněné související s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., a to ve vztahu ke způsobu doručení vyrozumění obviněné, neboť jí bylo doručeno do datové schránky podnikající fyzické osoby (dále také „DS PFO“). S takovým postupem obviněná nesouhlasila, přičemž státní zástupce konstatoval, že v tomto směru je nutno jejím námitkám v jistých ohledech přisvědčit. Připomněl, že obviněná nebyla v řízení před odvolacím soudem zastoupena obhájcem, že dne 05.08.2025 soudu předložila výpověď plné moci ze dne 25.02.2025 (č. l. 1245 trestního spisu) a zároveň v přípisu požádala o doručování prostřednictvím pošty na adresu trvalého pobytu. Státní zástupce uvedl, že lze z trestního spisu vyčíst pouze informaci o dodání vyrozumění do DS PFO obviněné, nikoliv však o doručení. Informaci o řádném a včasném doručení vyrozumění obviněné lze získat pouze z protokolu o veřejném zasedání, neboť takto se vyjádřil předseda senátu. Nadto státní zástupce zmínil skutečnost, že z protokolu o výslechu obviněné ze dne 20.02.2024 lze zjistit, že jako adresu pro účely doručování uvedla adresu svého trvalého pobytu a současně uvedla, že datovou schránku nemá. Státní zástupce tudíž dovodil, že obsah trestního spisu svědčí o stavu, který koresponduje se situací posuzovanou Nejvyšším soudem ve věci vedené pod sp. zn. nsoud/6_Tdo_65_2025, načež připomněl příslušné judikaturní závěry a citoval příslušné právní předpisy řešící tuto otázku. Zdůraznil, že při doručování do datové schránky je třeba zásadně zvolit oborově správnou datovou schránku, tj. odpovídající povaze doručované písemnosti. Je-li písemnost zaslaná do jiné datové schránky fyzické osoby (tj. datová schránka fyzické osoby vs. podnikající fyzické osoby – poznámka NS) a obviněný se do této datové schránky nepřihlásí, nemůže nastat tzv. fikce doručení. Zároveň je však podle státního zástupce možno vyslovit názor, že předseda senátu odvolacího soudu mohl být veden úvahou, že povaha trestné činnosti, pro niž bylo vůči obviněné vedeno trestní stíhání, souvisela po materiální i formální stránce s její podnikatelskou činností, když insolvenční řízení bylo vedeno vůči obviněné coby podnikající osobě, pohledávky uplatňované insolvenčními věřiteli souvisely s její podnikatelskou činností atd. Pokud by byla připuštěna tato možnost, bylo by nutno podle něj dospět k závěru, že vzhledem k věcné souvislosti trestního řízení s podnikáním obviněné mohlo doručení do DS PFO vést k závěru o uplynutí lhůty pro uložení zásilky i k zachování lhůty k přípravě na veřejné zasedání, a to i v případě, že se obviněná do datové schránky nepřihlásila. Za klíčové tedy považoval to, jak Nejvyšší soud posoudí, zda byla písemnost obviněné zaslána odvolacím soudem do oborově příslušné, či nepříslušné datové schránky. 17. Zbývající argumentaci obviněné, kterou podřadila pod dovolací důvody § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., podle něj nelze přisvědčit, neboť se jedná jen o opakování její obhajoby, s níž se dostatečně podrobně i věcně správně vypořádaly soudy nižších stupňů.
18. Ve vztahu k obviněnou uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. státní zástupce připomněl jeho obecná východiska a konstatoval, že obviněná sice spatřovala v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí odvolacího soudu existenci hned několika vad ve smyslu druhé alternativy tohoto dovolacího důvodu, avšak této její argumentaci nelze přisvědčit, přičemž odkázal na svoji předchozí argumentaci.
19. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jakožto zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil svůj souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodnuto ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i v případě jiného než navrhovaného rozhodnutí.
20. V replice na vyjádření státního zástupce obviněná uvedla, že je řádně zastoupena advokátem na základě plné moci, přesto však insolvenční správkyně nekomunikuje s advokátem, nýbrž písemnosti doručuje obecnému zmocněnci, jehož zmocnění skončilo nejpozději udělením plné moci advokátovi dne 19.07.2021, případně komunikuje přímo s obviněnou. Zároveň insolvenční správkyně nerespektuje faktickou držbu sporného majetku třetí osobou, k čemuž dodává, že toto je předmětem incidenčního řízení. Takový postup je podle dovolatelky v rozporu se základními procesními pravidly. Příslušné výzvy tak nebyly činěny vůči oprávněné osobě. Proto nelze dovodit úmyslné neplnění povinností z její strany, o čemž byl insolvenční soud opakovaně informován. K replice také obviněná jako přílohy připojila několik písemností týkajících se předmětného insolvenčního řízení.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání a) Obecná východiska
21. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
22. Je nutno zdůraznit, že dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale výhradně na základě některého z důvodů taxativně vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř., respektive v § 265b odst. 2 tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl v dovolání označen, ale je třeba, aby konkrétní námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. V opačném případě, tj. pokud je obsahem dovolání pouze formální odkaz na některý z vyjmenovaných dovolacích důvodů, aniž by bylo možné podřadit uplatněné výhrady takovému důvodu či důvodům, Nejvyšší soud dovolání zpravidla odmítne podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 07.08.2002, sp. zn. nsoud/5_Tdo_482_2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha; usnesení Ústavního soudu ze dne 01.09.2004, sp. zn . usoud/II.__S_279_03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20.10.2011, sp. zn. usoud/II.__S_68_11). 23. Obviněná Mgr. Irina Loukinova své dovolání opřela o dovolací důvody § 265b odst. 1 písm. a), d), g), h) a m) tr. ř.
24. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. v jeho druhé alternativě, na niž obviněná míří, je dán v případě, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodl senát nebo soud vyššího stupně, a pamatuje na případy nesprávného obsazení soudu ve smyslu § 27, § 31 a § 35 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, tedy na situace, v nichž místo senátu rozhodoval samosoudce nebo místo senátu složeného ze soudců rozhodoval senát složený z předsedy senátu a dvou přísedících (blíže viz Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3156-3157). 25. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. v jeho druhé alternativě, který obviněná uplatnila, je naplněn tehdy, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněné(ho) ve veřejném zasedání. Tento dovolací důvod nespočívá v jakékoliv nepřítomnosti obviněné(ho) u hlavního líčení nebo ve veřejném zasedání, nýbrž pouze v absenci, která je v rozporu se zákonným ustanovením, podle něhož nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněné(ho) (viz v případě hlavního líčení § 202 odst. 2 až 5 tr. ř. a v případě veřejného zasedání § 263 tr. ř.). Podle § 38 odst. 2 Listina má obviněný právo na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Toto právo je v soudním stadiu trestního řízení zabezpečeno právě povinností soudu obviněného předvolat k hlavnímu líčení a předvolat nebo vyrozumět jej i ohledně konání veřejného zasedání (§ 198 a § 233 tr. ř.). 26. Dovolání z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze úspěšně podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 18.11.2004, sp. zn. usoud/III.__S_177_04, ze dne 21.03.2023, sp. zn. usoud/II.__S_103_23, ze dne 02.05.2023, sp. zn. usoud/II.__S_3044_22, ze dne 29.03.2023, sp. zn. usoud/IV.__S_3470_22). Tento dovolací důvod dopadá na případy, v nichž se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty práva na spravedlivý proces (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23.09.2005, sp. zn. usoud/III.__S_359_05, nález Ústavního soudu ze dne 23.03.2004, sp. zn. usoud/I.__S_4_04). Právo na spravedlivý proces však nelze vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 04.05.2005, sp. zn. usoud/II.__S_681_04). Je jím „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Obviněná svou dovolací argumentací, materiálně nahlíženo, míří na první a třetí alternativu tohoto dovolacího důvodu. 27. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř . je naplněn, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou citovaného dovolacího důvodu je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů. Je tomu tak zejména v případě, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Na základě tohoto dovolacího důvodu však nelze přezkoumávat správnost a úplnost skutkového stavu podle § 2 odst. 5 tr. ř. či prověřovat zákonnost provedeného dokazování ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., jakožto otázek práva procesního. Nejvyšší soud se tak nemůže odchýlit od skutkového zjištění učiněného v předcházejícím řízení. Není oprávněn nahrazovat činnost soudů nižších stupňů a zjištěným skutkovým stavem je vázán (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 09.12.2003, sp. zn. usoud/II.__S_760_02, ze dne 15.04.2004, sp. zn. usoud/IV.__S_449_03). 28. Nakonec dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).
29. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 04.03.2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
b) K uplatněným námitkám obviněné
30. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněné. Poté, co se seznámil s obsahem napadených rozhodnutí, jakož i s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky obviněné, v nichž namítá, že jí nebylo řádně doručeno vyrozumění o konání veřejného zasedání před odvolacím soudem, odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. a jsou i důvodné.
31. Pokud se týká tvrzení obviněné, že odvolací soud nebyl při rozhodování o jejím odvolání řádně obsazen, které uplatnila v rámci dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., nelze mu přisvědčit. Obviněná tvrdila, že o jejím odvolání rozhodl pouze samosoudce (předseda senátu), nikoliv tříčlenný senát, což neodpovídá realitě. Podle § 252 tr. ř. ve spojení s § 14 odst. 4 tr. ř. o podaném odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně rozhoduje senát. V nyní posuzované věci rozhodl o odvolání obviněné 7. senát Městského soudu v Praze (7 To), jehož usnesení má také spisovou značku krajsky/7_To_300_2025. Z rozvrhu práce Městského soudu v Praze pro rok 2025, účinného od 22.09.2025, vyplývá, že senát 7 To v době vydání napadeného usnesení byl složen z předsedy senátu JUDr. Richarda Petráska, který je také pod napadeným usnesením podepsán, a dále ze soudkyně JUDr. Zuzany Zápalkové (zástupkyně předsedy senátu) a soudce JUDr. Alexandera Sotoláře (člena senátu). Z protokolu o veřejném zasedání konaném dne 24.09.2025 (č. l. 1372 až 1373 spisu) a podpůrně i ze zvukového záznamu z tohoto veřejného zasedání, zejména pak přibližně v čase od 14:00 hod., jednoznačně vyplývá, že o odvolání obviněné rozhodoval senát právě v tomto složení. Proto uplatněná námitka dovolatelky nemůže být důvodná. Přitom jak je obecně známo, originál rozhodnutí a protokol o veřejném zasedání podepisuje předseda senátu, podpisy členů senátu jsou pouze na protokolu o hlasování. 32. Jak již bylo výše uvedeno, námitka obviněné, že byla zkrácena na svých právech, pokud bylo konáno veřejné zasedání o jejím odvolání v její nepřítomnosti, neboť jí nebylo řádně doručeno vyrozumění o konání veřejného zasedání, byla shledána důvodnou. Z obsahu trestního spisu je zřejmé, že veřejné zasedání nařídil předseda senátu odvolacího soudu dne 28.08.2025, a to na den 24.09.2025. Podle interního pokynu (rozdělovníku) měla být sice obviněná k veřejnému zasedání předvolána (viz č. l. 1364 spisu), v rozdělovníku nebyla zaškrtnuta konkrétní čísla vzorů obsílek, avšak ve skutečnosti byla patrně podle dodejky datové zprávy na č. l. 1364- verte o jeho konání toliko vyrozuměna, a to za použití vzoru č. 14 ze sdělení Ministerstva spravedlnosti č. 1/2017 ze dne 29.12.2017, č. j. 12/2017-OJD-ORG/43, o vydání vzorů „tr. ř., o. s. ř., z. ř. s., k. ř., d. ř.“, doporučených pro použití v trestním a v občanském soudním řízení. Toto vyrozumění jí bylo zasláno prostřednictvím DS PFO. Ze spisového materiálu nevyplývá informace, že by se obviněná do datové schránky přihlásila, čímž by byla písemnost doručena. Dodatečně již v současné době tuto skutečnost ověřit nelze. Pakliže předseda senátu odvolacího soudu při veřejném zasedání konstatoval, že bylo vyrozumění obviněné doručeno řádně a včas, zjevně opřel toto své tvrzení o tzv. fikci doručení ve smyslu § 17 odst. 4 zák. č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o elektronických úkonech“) ve s pojení s § 64 odst. 4 tr. ř. (viz č. l. 1372 až 1373 spisu). K tomuto závěru však chybí písemné podklady, v čemž lze spatřovat pochybení odvolacího soudu, neboť do trestního spisu měla být založena doručenka datové zprávy, a to i za situace, pokud k němu došlo prostřednictvím tzv. fikce doručení. 33. Na podkladě výše uvedeného má však Nejvyšší soud za prokázané, že obviněné bylo doručováno vyrozumění o konání veřejného zasedání, což ve smyslu § 233 odst. 1 věty druhé tr. ř. svědčí o tom, že odvolací soud dospěl k závěru, že lze veřejné zasedání uskutečnit i bez její osobní přítomnosti. Stalo se tak patrně postupem podle § 64 odst. 4 tr. ř., tedy na základě tzv. fikce doručení, což vyplývá jednak z dodejky datové zprávy do datové schránky obviněné jakožto podnikající fyzické osoby – k dodání došlo dne 02.09.2025 v 19:40:09, jednak to vyplývá z vyjádření předsedy senátu odvolacího soudu (k tomu viz protokol o veřejném zasedání na č. l. 1372 spisu). Odvolací soud zjevně dovodil, že k tzv. fikci doručení došlo dne 12.09.2025.
34. Obviněná skutečně nebyla v době konání veřejného zasedání o odvolání zastoupena obhájcem. Jelikož však byla uznána vinnou spácháním přečinu podle § 225 tr. zákoníku, nejednalo se o případ tzv. nutné obhajoby ve smyslu § 36 tr. ř. (nebyla tedy přítomnost obviněné či jejího obhájce u veřejného zasedání nutná). Bylo pouze na její vůli, zda se nechá v trestním řízení zastoupit obhájcem, či nikoliv a bude právo na obhajobu uplatňovat sama. Zároveň je vhodné dodat, že u veřejného zasedání nebylo nijak doplňováno dokazování a v dané věci navíc nešlo o žádný z případů, na které dopadá § 263 odst. 4 tr. ř., neboť se obviněná nenacházela v dané době ani ve vazbě, ani ve výkonu trestu odnětí svobody.
35. Je tudíž namístě prezentovat dílčí závěr, že pokud odvolací soud dospěl k tomu, že je možno obviněnou o konání veřejného zasedání pouze vyrozumět (tj. nerozhodl se ji předvolat), neporušil v tomto směru § 233 ani § 263 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 03.11.2022, sp. zn. nsoud/11_Tdo_839_2022, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.02.2021, sp. zn. nsoud/11_Tdo_21_2021). Ostatně i Ústavní soud ve své rozhodovací praxi dovozuje, že při dodržení právní úpravy obsažené v § 233 odst. 1 a § 64 tr. ř., která umožňuje, aby obviněný byl o konání veřejného zasedání pouze vyrozumíván, když se nevylučuje ani možnost uložení zásilky, lze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného a takový postup je slučitelný se zásadami spravedlivého procesu podle § 38 odst. 2 Listina a čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. c) Úmluvy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 09.09.2004, sp. zn. usoud/III.__S_95_04, popř. též usnesení Ústavního soudu ze dne 30.03.2021, sp. zn. usoud/IV.__S_319_21, body 12 a 13). 36. K jinému závěru je však nutno dospět z hlediska namítané vady ve způsobu doručování, který zvolil odvolací soud. Předně je třeba zdůraznit, že obviněné byly v trestním řízení doručovány ostatní písemnosti na adresu trvalého pobytu, kterou také označila pro účely doručování mj. ve svém přípisu soudu ze dne 05.08.2025 na č. l. 1245 spisu. V průběhu celého trestního řízení soudy nižších stupňů vícekrát provedly lustraci (kontrolu existence) datové schránky obviněné v informačním systému datových schránek. K osobě obviněné byla dohledána pouze tzv. DS PFO (k tomu viz například výpisy o provedení kontroly ze dne 15.07.2025 na č. l. 1149, ze dne 28.07.2025 na č. l. 1244 nebo ze dne 14.10.2025 na č. l. 1383 spisu). Nejvyšší soud ověřil a zjistil, že k osobě obviněné je k datu vydání tohoto rozhodnutí evidována pouze tzv. DS PFO, nikoliv „nepodnikající“ fyzické osoby, tzv. DS FO. Je vhodné připomenout, že podle § 2 zák. č. 300/2008 Sb. existují tři druhy datových schránek – fyzických osob, podnikajících fyzických osob a právnických osob. Podle § 3 tohoto zákona má fyzická osoba nárok na zřízení jedné datové schránky fyzické osoby a zároveň jí může být podle § 4 zřízena i tzv. DS PFO. 37. Nejvyšší soud se problematikou doručování písemností do datové schránky zabýval opakovaně. Odkázat lze především na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 05.01.2017, sp. zn. Plsn 1/2015, uveřejněné pod č. 1/2017 Sb. rozh. tr., nebo také na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.05.2024, sp. zn. nsoud/4_Tdo_390_2024, či ze dne 04.02.2025, sp. zn. nsoud/6_Tdo_65_2025. 38. V citovaném stanovisku trestního kolegia je konstatováno, že „má-li fyzická osoba zřízeno více datových schránek [např. datovou schránku fyzické osoby a datovou schránku podnikající fyzické osoby (…)], je třeba jí doručovat písemné vyhotovení rozhodnutí, jiných úkonů a další písemnosti do té datové schránky, která odpovídá povaze doručované písemnosti.“ Tzv. oborově správnou datovou schránku, tedy odpovídající povaze doručované písemnosti, je v případě písemností doručovaných obviněnému v trestním řízení obecně datová schránka fyzické osoby. V případě, že byla písemnost adresátu doručována do „nepříslušné“ datové schránky, lze ji pokládat za doručenou tehdy, jestliže do „nepříslušné“ datové schránky byla doručena osobě, která by měla s ohledem na rozsah svého oprávnění přístup k doručované písemnosti též v „příslušné“ datové schránce, a zároveň pokud se tato osoba do „nepříslušné“ datové schránky přihlásí, a to za podmínek stanovených v § 17 odst. 3 zák. č. 300/2008 Sb.. Tentýž závěr vyplývá i z do sud nepublikovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 04.02.2025, sp. zn. nsoud/6_Tdo_65_2025. 39. Na základě závěrů citované judikatury lze proto dovodit, že přestože se trestní stíhání vedlo proti obviněné fyzické osobě a existovala jistá materiální souvislost trestné činnosti s jejím podnikáním, jak ostatně konstatoval i státní zástupce ve svém vyjádření, k doručení do její DS PFO prostřednictvím tzv. fikce doručení dojít nemohlo. V dané věci totiž nebylo prokázáno, že se obviněná do této datové schránky přihlásila a o termínu konání veřejného zasedání před odvolacím soudem se řádně a včas dozvěděla. Jak již bylo uvedeno, veškeré ostatní písemnosti v tomto trestním řízení jí byly doručovány prostřednictvím poštovních služeb. Nelze proto dospět k závěru, že se obviněná mohla důvodně domnívat, že jí odvolací soud vyrozumění o veřejném zasedání doručí právě do její DS PFO. Z tohoto důvodu také nelze dovodit povinnost obviněné „kontrolovat“ svou datovou schránku podnikající fyzické osoby právě pro případ, že by jí do ní byly doručovány písemnosti v předmětném trestním řízení.
40. Za situace, kdy soudy nižších stupňů samy aktivně vyhledávaly, zda je obviněná držitelkou datové schránky, jednaly správně a v souladu s pravidly pro doručování v trestním řízení. Jelikož je však obviněná držitelkou DS PFO, nikoliv datové schránky fyzické osoby, je nutno za správný postup, který je v souladu se zákonnou úpravou i judikaturními závěry a který mohla obviněná důvodně předpokládat, považovat doručování písemností prostřednictvím poštovních služeb. To platí i pro vyrozumění o konání veřejného za sedání, tj. písemnosti související s trestnou činností, pro kterou je proti ní vedeno toto trestní řízení. Pokud v trestním spisu není založena doručenka datové zprávy do DS PFO obviněné, která by svědčila o tom, že se do ní obviněná přihlásila a že byla prokazatelně seznámena s datem konání veřejného zasedání (tj. s doručovanou písemností), není možné vyrozumění považovat za řádně doručené, a to ani prostřednictvím tzv. fikce doručení, neboť se nejednalo o doručení do tzv. oborově správné datové schránky.
41. Pokud tedy odvolací soud vyjádřil názor, že byla pětidenní lhůta k přípravě na veřejné zasedání ve smyslu § 233 odst. 2 tr. ř. u obviněné zachována (viz protokol o veřejném zasedání na č. l. 1372 až 1373 spisu), nelze se s takovým závěrem ztotožnit. Nejvyšší soud proto uzavírá, že obviněná nebyla o veřejném zasedání konaném u odvolacího soudu dne 24.09.2025 řádně vyrozuměna a její námitka uplatněná v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je proto důvodná. S ohledem na tuto skutečnost bylo nutno napadené usnesení odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k novému rozhodnutí.
42. S vědomím skutečnosti, že odvolací soud bude znovu rozhodovat o odvolání obviněné proti rozsudku soudu prvního stupně, by proto bylo předčasné vyjadřovat se k námitkám obviněné, které podřadila pod dovolací důvody § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť nelze vyloučit, že odvolací soud v rámci veřejného zasedání o odvolání obviněné shledá nezbytným dokazování doplnit o některé z důkazů označených obviněnou za tzv. opomenuté důkazy, případně doplní dokazování z vlastní iniciativy i o další důkazy, aby se mohl řádně vypořádat se skutkovými i právními námitkami dovolatelky.
V. Závěrečné shrnutí
43. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem, na podkladě námitek obviněné uplatněných v souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., Nejvyšší soud vyhověl dovolání obviněné a podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. v celém rozsahu zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24.09.2025, sp. zn. krajsky/7_To_300_2025, jakož i další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. pak Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 44. Bude tedy na Městském soudu v Praze, aby se danou věcí znovu zabýval v potřebném rozsahu a aby především zachoval všechna procesní práva účastníků řízení.
45. Nejvyšší soud zároveň připomíná, že podle § 265s odst. 1 tr. ř. je odvolací soud při novém projednání a rozhodnutí věci vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto usnesení.
46. Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné na podkladě důvodně podaného dovolání nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, rozhodl Nejvyšší soud o tomto dovolání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 04.03.2026
JUDr. Bohuslav Horký
předseda senátu