I.ÚS 373/26

Předmět řízení

Citované předpisy

1/1993 čl.83 2/1993 čl.36

Plný text rozhodnutí

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky ILA-Vladislavova, LLC, sídlem Pearl Street Mall 1401, Boulder, 80302 Colorado, Spojené státy americké, zastoupené Mgr. Martinem Řandou, LL.M., advokátem, sídlem Truhlářská 13-15, Praha 1, zastoupeným na základě substituční plné moci Mgr. Ladislavem Peterkou, advokátem, sídlem Truhlářská 13-15, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. nsoud/7_Cmo_206_2025-525 ze dne 13.11.2025, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) Tamarind s.r.o., sídlem Vladislavova 52/19, Praha 1, a 2) HOTELES TURISTICOS UNIDOS S. A., sídlem Princessa 58, Barcelona, Španělské království, jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1.Druhá vedlejší účastnice se v řízení před obecnými soudy domáhala, aby jí stěžovatelka a první vedlejší účastnice zaplatily 526 569,33 EUR s příslušenstvím a aby jí sama první vedlejší účastnice zaplatila 548 062 EUR s příslušenstvím. V průběhu tohoto řízení stěžovatelka navrhla Městskému soudu v Praze, aby byl první vedlejší účastnici ustanoven procesní opatrovník (ve smyslu § 21 odst. 1 a 4 ve spojení s § 29 odst. 2 OSŘ). Městský soud usnesením (již druhým v pořadí) č. j. krajsky/73_Cm_206_2025-525 z 21.08.2025 rozhodl, že tento návrh se zamítá. K odvolání stěžovatelky se věcí zabýval Vrchní soud v Praze. Ten napadeným usnesením stěžovatelčino odvolání odmítl jako podané osobou neoprávněnou. Uvedl, že neustanovením procesního opatrovníka první vedlejší účastnici nebylo nikterak rozhodováno o právech a povinnostech stěžovatelky, a proto stěžovatelka nebyla subjektivně oprávněna odvolání podat.

2.Proti v záhlaví vymezenému usnesení vrchního soudu podává stěžovatelka ústavní stížnost a požaduje jeho zrušení z důvodu porušení jejích základních práv a svobod garantovaných čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka považuje napadené usnesení za projev přepjatého formalismu. Nesouhlasí se závěrem vrchního soudu, že v nynějších poměrech jí nemohla neustanovením procesního opatrovníka první vedlejší účastnici nastat žádná újma na jejích právech. Tvrdí, že se měl vrchní soud věcí zabývat v širších souvislostech a v kontextu specifického postavení stěžovatelky v řešené věci. V závěru vyzdvihuje, že zásah Ústavního soudu je nezbytný i z procesní ekonomie, neboť podle stěžovatelky obecné soudy pokračují v řízení, které je zatíženo procesní vadou, která povede k nutnosti přezkoumat celé řízení po pravomocném skončení věci.

3.Ústavní soud posoudil obsah stěžovatelčiny ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.

4.Ústavní soud je podle § 83 Ústava soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

5.Stěžovatelka obecně řečeno namítá nesprávnou interpretaci procesních předpisů obecnými soudy, kterou Ústavní soud považuje za interpretaci v rámci podústavního práva, do níž mu zpravidla nepřísluší zasahovat. Provedená interpretace pak není nepřijatelná z pohledu ochrany základních práv stěžovatelky. Podle názoru Ústavního soudu napadená rozhodnutí obstojí pohledem povinnosti rozhodnutí řádně odůvodnit (k tomu viz např. nález sp. zn. usoud/IV.__S_2621_22 ze dne 14.02.2023 a v něm odkazovanou judikaturu), vyplývající z práva na soudní ochranu (§ 36 odst. 1 Listina), kterého se stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména dovolává. Vrchní soud dostatečně a s odkazy na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu (viz bod 12 napadeného usnesení a v něm odkazovaná judikatura) vysvětlil, že stěžovatelka není subjektivně oprávněna bránit se odvoláním proti rozhodnutí, že první vedlejší účastnici nebude ustanoven procesní opatrovník ve smyslu § 29 odst. 2 OSŘ.

6.Uvedeným výkladem obecných soudů, že se nemůže odvoláním (resp. dovoláním) bránit jiný účastník řízení (než ten, komu má být ustanoven) proti rozhodnutí o (ne)ustanovení procesního opatrovníka podle § 29 odst. 2 OSŘ, se přitom v minulosti Ústavní soud již zabýval a konstatoval, že tato "[p]rovedená interpretace [...] není nepřijatelná z pohledu ochrany základních práv stěžovatelky" (viz usnesení sp. zn. usoud/II.__S_1467_21 ze dne 14.06.2021, bod 9).

7.Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. března 2026

Tomáš Langášek v. r.

předseda senátu

Zdroj: originální text →Databáze Ústavní soud →

⚖CZ Rozhodnutív0.1.0