Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Rudolfa Nikolaie, zastoupeného JUDr. Denisou Sudolskou, advokátkou, sídlem Italská 1219/2, Praha 2 - Vinohrady, proti výrokům II a III rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. září 2025 č. j. 23 Co 4/2024-868 a výrokům II, III a IV rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 7. září 2023 č. j. 8 C 346/2019-556, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 7. listopadu 2023 č. j. 8 C 346/2019-600, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kutné Hoře, jako účastníků řízení, a Petra Koláře a Kateřiny Kolářové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1.Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených nákladových výroků rozhodnutí obecných soudů. Má za to, že především Krajský soud v Praze svým postupem porušil jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a zprostředkovaně též jeho právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. 2.Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh, stěžovatel se žalobou domáhal po vedlejších účastnících zaplacení částky 1 542 766,45 Kč s příslušenstvím z titulu slevy z kupní ceny za nemovitosti, které od nich dříve koupil za 2 380 000 Kč. Součástí těchto nemovitostí byla i rozestavěná stavba rodinného domu, u níž stěžovatel po uzavření smlouvy zjistil skryté vady.
3.O žalobě stěžovatele opakovaně rozhodovaly obecné soudy. Okresní soud v Kutné Hoře uložil vedlejším účastníkům zaplatit stěžovateli společně a nerozdílně 552 200 Kč s příslušenstvím (výrok I). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Stěžovateli uložil, aby České republice nahradil na nákladech řízení 4 646 Kč (výrok III). Vedlejším účastníkům současně uložil, aby rukou společnou a nerozdílnou nahradili České republice na nákladech řízení 4 646 Kč (výrok IV). Žalobu co do částky 990 566,45 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok V).
4.Rozhodnutí okresního soudu napadl odvoláním jak stěžovatel (co do zamítavého výroku V a závislých nákladových výroků II - IV), tak i vedlejší účastníci (co do výroku I v rozsahu 232 200 Kč s příslušenstvím, tj. v rozsahu přesahujícím přiznanou částku 320 000 Kč s příslušenstvím; a dále co do výroků o nákladech řízení). Krajský soud posoudil odvolání stěžovatele jako nedůvodné a odvolání vedlejších účastníků naopak jako zčásti důvodné. Proto rozsudek okresního soudu v odvoláním napadené části výroku I v rozsahu 208 393,86 Kč s příslušenstvím potvrdil a ve výroku V změnil tak, že žalobu v rozsahu 1 014 372,59 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I). Dále stěžovateli uložil povinnost nahradit vedlejším účastníkům náklady řízení před soudy obou stupňů v celkové výši 187 600 Kč (výrok II) a taktéž nahradit České republice na nákladech řízení 44 366 Kč (výrok III). Vedlejším účastníkům uložil, aby rukou společnou a nerozdílnou nahradili České republice na nákladech řízení 11 102 Kč (výrok IV).
5.Krajský soud vyšel při rozhodování o náhradě nákladů řízení ze zásady úspěchu ve věci (§ 142 odst. 2 občanského soudního řádu). Jako nedůvodnou přitom shledal argumentaci stěžovatele, který se domáhal toho, aby o náhradě nákladů bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 3 o. s. ř., podle něhož, i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, mimo jiné, pokud rozhodnutí o výši plnění záviselo na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. V této věci byl sice vypracován znalecký posudek, avšak soud kromě něj zvažoval i další okolnosti a výše plnění tudíž nebyla závislá výlučně na znaleckém posudku, a ani nešlo čistě o úvahu soudu podle § 136 o. s. ř. Míra úspěchu ve věci odvisela od prokázání důvodnosti uplatňované slevy z kupní ceny, přičemž znalecký posudek byl toliko jedním z důkazních prostředků (byť nakonec stěžejním), jimiž bylo prokazováno, zda, popř. do jaké míry, byl zažalovaný nárok důvodný. Rovněž úvaha soudu nebyla jediným faktorem určujícím výsledek řízení. Podle názoru krajského soudu by argumentace stěžovatele vedla k absurdním důsledkům. V každém řízení, v němž by byl k prokázání správnosti výše uplatněného nároku (nikoli k jejímu stanovení) proveden znalecký posudek, by měl žalobce při alespoň částečném úspěchu vždy nárok na plnou náhradu nákladů řízení. Naopak žalovanému by ani při převážném úspěchu, k jehož dosažení musel vynaložit náklady odvislé od žalované částky, nenáležela žádná náhrada a navíc by hradil náklady žalobce, který po něm bezdůvodně požadoval vyšší plnění. II.
Argumentace stěžovatele
6.Stěžovatel brojí proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku krajského soudu (výroky II a III), jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Těžiště stížnostních námitek spočívá v argumentaci, že krajský soud při rozhodování o náhradě nákladů (především při interpretaci § 142 odst. 2 a 3 o. s. ř.) postupoval svévolně a přepjatě formalisticky (mechanicky). Porušil tak právo stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a zprostředkovaně též jeho právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatel tento svůj závěr opírá především o tvrzení, že ve sporu byl sice "formálně úspěšný", ale s ohledem na délku řízení a způsob rozhodnutí o náhradě nákladů řízení byl jeho úspěch krajským soudem "zcela marginalizován" a ve svém důsledku negován. Krajský soud měl postupovat podle § 142 odst. 3 o. s. ř. a přiznat mu nárok na plnou náhradu nákladů řízení, neboť jeho rozhodnutí (výše jím přiznaného plnění) záviselo na znaleckém posudku a úvaze soudu. Neplatí argument krajského soudu, že by jím navrhovaný postup měl být vůči vedlejším účastníkům nespravedlivý, ti se totiž vůbec nebránili úspěšně "co do podstaty sporu" (odpovědnosti za vady), ale jen co do výše plnění. III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7.Ústavní soud mnohokrát zopakoval, že se k přezkumu v oblasti nákladů řízení staví velmi zdrženlivě (např. nález ze dne 17. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 2632/18 , bod 19). Z hlediska kritérií řádného procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje ústavního významu (např. nález ze dne 15. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12 , bod 11). Ústavní stížnosti proti takovým rozhodnutím jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny významnou (stanovisko pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, bod 11, a judikatura tam citovaná). Ústavní soud v posuzovaném případu žádné závažné (mimořádné) důvody, které by odůvodňovaly nutnost jeho kasačního zásahu, neshledal.
8.Ústavní soud především uvádí, že se krajský soud při interpretaci § 142 o. s. ř. nedopustil libovůle ani přepjatého formalismu. Argumentaci stěžovatele nelze přisvědčit. Rozhodnutí krajského soudu bylo vedeno snahou spravedlivě vyvážit zájmy stěžovatele a vedlejších účastníků, přičemž krajský soud jej pečlivě odůvodnil a vysvětlil, proč je argumentace stěžovatele (včetně odkazů na judikaturu) domáhající se postupu podle § 142 odst. 3 o. s. ř. nepřiléhavá. Krajský soud tedy nezneužil diskreci, kterou mu občanský soudní řád pro účely rozhodování o náhradě nákladů dává a Ústavní soud tudíž nemůže do jeho pravomoci zasahovat. 9.Ústavní soud tak porušení ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal, proto jeho ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu