Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti FPV SPACE s.r.o., sídlem U Pekáren 1644/1a, Praha 10 - Hostivař, zastoupené PhDr. Mgr. Jiřím Nenutilem, advokátem, sídlem Školní 1374, Tachov, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2026 sp. zn. 61 To 25/2026 a usnesení Hlavního velitelství Vojenské policie, Odboru kriminální služby, Oddělení zvlášť závažné kriminality ze dne 10. prosince 2025 č. j. VP-590-242/TČ-2024-820210, za účasti Městského soudu v Praze a Hlavního velitelství Vojenské policie, Odboru kriminální služby, Oddělení zvlášť závažné kriminality, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1.Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 10 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2.Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Vojenská policie, Odbor kriminální služby, Oddělení zvlášť závažné kriminality (dále jen "policejní orgán") podle § 79a odst. 1 trestního řádu rozhodla o zajištění finančních prostředků na specifikovaných bankovních účtech až do celkové výše 264 388 493 Kč, neboť prozatím zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že uvedené finanční prostředky jsou výnosem z trestné činnosti. Policejní orgán rovněž zakázal dispozici s takto zajištěnými finančními prostředky. Zjištěné skutečnosti zakládají důvodné podezření, že v úmyslu obohatit se mohly být prostřednictvím stěžovatelky vyváděny finanční prostředky z veřejné sbírky na pomoc Ukrajině. Dále na základě nepravdivých a neúplných údajů docházelo bez patřičné licence k vývozu vojenského materiálu z České republiky. 3.Stížnost stěžovatelky podanou podle § 141 a násl. trestního řádu Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozhodnutím zamítl jako nedůvodnou. Zdůraznil, že institut zajištění ve smyslu § 79a a násl. trestního řádu má toliko dočasnou povahu a vzhledem k časné fázi trestního řízení i podle zákona postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti, že zajištěné finanční prostředky jsou nástrojem trestné činnosti nebo jsou výnosem z trestné činnosti. Usnesení policejního orgánu má zákonný podklad, bylo vydáno k tomu příslušným orgánem, sleduje legitimní cíl, je ve vztahu k okolnostem případu přiměřené a není zatíženo svévolí. Hospodářskou činnost stěžovatelky nelze hodnotit nezávisle od činnosti spolku Skupina D z.s., jelikož oba subjekty byly založeny ve vzájemné časové souvislosti a jsou personálně a ekonomicky propojeny. Zapsaný spolek Skupina D je téměř výhradním odběratelem stěžovatelky, která jinak nevykazuje běžnou obchodní činnost. Na ekonomickou činnost stěžovatelky je proto třeba nahlížet přísným zákonným omezením souvisejícím s veřejnou sbírkou organizovanou spolkem Skupina D. Obrana stěžovatelky, že dovezené součástky byly dále upravovány a byl do nich nahráván například jiný software, což ospravedlňuje navýšení ceny, neobstojí, jelikož k tomu docházelo velmi ojediněle, zakoupené součástky byly bez dalšího zpracování dováženy na Ukrajinu. Rovněž neobstojí odkaz stěžovatelky na to, že uvedená činnost byla auditována a prověřována společností KPMG Česká republika, s.r.o., jelikož ta uvedla, že vycházela toliko z informací klienta a nemůže zaručit, že její závěry jsou úplné a správné. Policejní orgán rovněž dostatečně popsal, proč se reálná hodnota dodaného plnění neblíží částce, která byla prezentována veřejnosti jako náklad na jeden dron. V usnesení policejního orgánu je rovněž popsáno, že materiál, na jehož dodání se stěžovatelka podílela, nemohl vzhledem ke své povaze spadat pod licenci na zboží dvojího užití, neboť šlo o vojenský materiál. Stěžovatelka proto s uvedeným materiálem ve skutečnosti nakládala bez náležitého oprávnění. II.
Argumentace stěžovatelky
4.Stěžovatelka se i v ústavní stížnosti dovolává závěrů auditorské společnosti KPMG Česká republika, s.r.o., která neshledala v činnosti stěžovatelky žádnou nezákonnost. Dále poukazuje na to, že ani orgány činné v trestním řízení se zatím nedokážou přesně ujednotit na výši škody, která měla být údajnou trestnou činností způsobena. Dodávané drony zcela odpovídaly své ceně, a to i ve srovnání s cenou, za jakou by je mohla dodat konkurence. Napadená rozhodnutí proto postrádají adekvátní odůvodnění a orgány činné v trestním řízení se dostatečně nevypořádaly s argumentací stěžovatelky. V napadených rozhodnutích není dostatečně popsáno, v čem by měla trestná činnost spočívat a jak orgány činné v trestním řízení dospěly k výši jimi tvrzené škody. Navíc výše zajištěných finančních prostředků není vzhledem k okolnostem případu přiměřená. Postupem orgánů činných v trestním řízení bylo rovněž zasaženo do dobré pověsti stěžovatelky.
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5.Ústavní soud předně zdůrazňuje, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ústavně zaručených práv a svobod. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť k tomu jsou primárně povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, došlo-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (viz kupř. nálezy ze dne 29. 3. 2001 sp. zn. III. ÚS 138/2000 , ze dne 10. 3. 2005 sp. zn. III. ÚS 303/04 a další). 6.Ústavní soud považuje za nutné také připomenout závěry své ustálené judikatury, dle níž je nutno možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu vykládat restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Jeho intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, ve kterých se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení ze dne 28. 8. 2012 sp. zn. I. ÚS 2532/12 nebo ze dne 16. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 674/05 ).
7.Podobně ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v trestním řízení Ústavní soud zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost je především úkolem orgánů činných v trestním řízení. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení před obecným soudem porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem (viz např. nález ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 3502/13 ).
8.Majetkové zajišťovací instituty upravené v § 79a a násl. trestního řádu Ústavní soud obecně považuje (srov. především nález ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 3647/14 ) za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 11 odst. 1 Listiny. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 , usnesení ze dne 11. 3. 2004 sp. zn. II. ÚS 708/02 nebo ze dne 1. 7. 2004 sp. zn. III. ÚS 125/04 ). Jak přitom již bylo uvedeno, jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je vyhodnotit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení. 9.Rozhodnutí policejního orgánu má zákonný podklad, bylo vydáno k tomu příslušným orgánem, sleduje legitimní cíl, je ve vztahu k okolnostem případu přiměřené a není projevem svévole. Naopak stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje dvě základní námitky, které uplatnila již v řízení o stížnosti podle § 141 a násl. trestního řádu a městský soud na ně v rámci napadeného rozhodnutí náležitě reagoval. Upozornil, že sama auditorská společnost činila své hodnocení s výhradou, že ke svému auditu nemá dostatek nezávislých podkladů, a proto může být její hodnocení zkreslené. Městský soud rovněž upozornil na to, že zatím nebylo prokázáno, že by v rozhodující míře docházelo k jakékoliv úpravě nebo opravě dronů, což by eventuálně navyšovalo náklady nutné na jejich pořízení. Tyto dva důležité závěry přitom stěžovatelka v ústavní stížnosti pomíjí. Napadená rozhodnutí podrobně popisují, v čem měla stěžovatelkou páchaná trestná činnost spočívat, včetně nesprávné kategorizace dronů jako zboží dvojího užití. 10.Z odůvodnění napadeného rozhodnutí městského soudu se rovněž nepodává - ač to sama stěžovatelka v ústavní stížnosti naznačuje - že by škoda způsobená trestnou činností měla dosahovat jen částky okolo 76 000 000 Kč. Naopak je v něm přesně popsáno, jakým výpočtem policejní orgán k určení výše škody dospěl, přičemž předestřený výpočet je přehledný a logický a v dané fázi trestního řízení - s ohledem na potřebu zajištění věci - z ústavněprávního hlediska obstojí.
11.Samotné zajištění finančních prostředků pak bez dalšího nelze vnímat jako zásah do dobré pověsti. Již městský soud vysvětlil, že jde o opatření toliko dočasné a preventivní. Omezení, které toto opatření stěžovatelce způsobuje, je podle Ústavního soudu vzhledem k okolnostem případu přiměřené, přičemž napadená rozhodnutí dostatečně ústavně konformním způsobem vysvětlují, že ho nelze nahradit jiným způsobem.
12.Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto byla její ústavní stížnost odmítnuta mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu