Vyhledávání - Nejvyšší soud
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu
Zpět na list
Nové hledání
citace
citace s ECLI
Právní věta:
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 26.05.2026
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Vady podání
Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 OSŘ ve znění od 30.09.2017 Kategorie rozhodnutí: E
Zveřejněno na webu: 22.06.2026
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.11.2001, sp. zn. nsoud/21_Cdo_123_2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz . USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně STAVOPLAST KL spol. s r. o. , IČO 40740056, se sídlem ve Stachách 266, zastoupené Mgr. Markem Plajnerem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská 11/6, proti žalovanému S. K. , zastoupenému Mgr. Jakubem Řehořem , advokátem se sídlem v Kladně , Dělnická 3328, o vytvoření náležité opory sousedního pozemku, o náhradu škody a o určení vlastnictví , vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. okresni/2_C_140_2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 01.10.2025 , č. j. krajsky/5_Co_814_2025-371, takto: Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Prachaticích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19.12.2024, č. j. okresni/2_C_140_2019-323, uložil žalovanému povinnost do tří měsíců od právní moci rozsudku navézt a upevnit zeminu včetně 10 cm svrchní vrstvy ornice na pozemek p. č. XY a na pozemek p. č. XY po hranici pozemku p. č. XY s pozemkem p. č. XY tak, aby hrana svahu spočívala na hranici mezi pozemky p. č. XY a p. č. XY nebo za touto hranicí na pozemku p. č. XY, vše v katastrálním území XY (výrok I). Výrokem II uložil žalovan ému povinnost do tří měsíců od právní moci rozsudku vybudovat zpevněný svah na pozemku p. č. XY v katastrálním území XY při hranici s pozemkem p. č. XY tak, aby byl svah na pozemku p. č. XY náležitě podepřen. Zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala uložení povinnosti navézt zeminu na pozemek p. č. XY při hranici s pozemkem p. č. XY v katastrálním území XY (výrok III), určil, že žalobkyně je vlastníkem pozemku p. č. XY v katastrálním území XY (výrok IV), a rozhodl o nákladech řízení (výrok V). 2. K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 01.10.2025, č. j. krajsky/5_Co_814_2025-371, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a IV (výrok I), výrokem II zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a V. a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Výrok III rozsudku soudu prvního stupně nebyl odvoláním napaden a nabyl samostatně právní moci. 3. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že žalovaný terénními úpravami na svém (dolním) pozemku p. č. XY v katastrálním území XY způsobil v rozporu s § 1018 OZ, občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) ztrátu náležité opory sousedních (horních) pozemků žalobkyně p. č. XY a p. č. XY (vzniklého oddělením od pozemku p. č. XY v rámci jednání o narovnání mezi účastníky). Na základě provedeného dokazování, zejména znaleckého posudku, uzavřel, že příčinou eroze a destabilizace svahu byly zásahy žalovaného (zejména zvýšení sklonu svahu v letech 2014 a 2021), přičemž případný vliv úprav na straně žalobkyně neshledal významným. 4. Za zjištěných okolností dovodil odvolací soud důvodnost nároku žalobkyně jak na zřízení náležité opory pozemku podle § 1018 OZ, tak na náhradu škody uvedením do předešlého stavu ve smyslu § 2926 a § 2951 odst. 1 OZ, přičemž potvrdil závěr soudu prvního stupně o dostatečné určitosti výroku I rozsudku soudu prvního stupně ukládajícího žalovanému povinnost nahradit způsobenou škodu uvedením v předešlý stav, tedy navezením a úpravou zeminy na pozemcích žalobkyně. Odvolací soud také přisvědčil závěru soudu prvního stupně o tom, že právo na uplatněnou náhradu škody není promlčeno, neboť prokázaná vědomost žalované o škodě se datuje až k 21.09.2016 a žaloba byla podána 25.06.2019, nadto škoda i nadále vzniká, jde o pokračující erozi podemílající stále větší část pozemku žalobkyně; nedůvodnost námitky promlčení shledal soud prvního stupně i ve skutečnosti, že žalovaný do svahu znovu zasáhl a způsobil jeho další destabilizaci v roce 2021, a to v rámci pokusu o smírné vyřešení sporu. 5. Za neurčitý a nevykonatelný pak považoval odvolací soud výrok II rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla žalovanému podle § 1018 OZ uložena povinnost vybudovat zpevněný svah, neboť žalobkyně nevymezila konkrétní opatření, kterého se domáhá. V tomto rozsahu rozsudek zrušil a věc soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení s tím, že je na žalobkyni, aby v řízení jednoznačně určila, jaké technické řešení má žalovaný provést; soud nemůže ponechat volbu konkrétního opatření na žalovaném. 6. Ve vztahu k výroku IV rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo určeno vlastnické právo k pozemku parc. č. XY , odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně od kupní smlouvy o převodu tohoto pozemku na žalovaného účinně odstoupila. Dovodil, že odstoupení obsažené v procesním podání doručeném zástupci žalovaného je účinné, neboť tento byl zmocněn generální plnou mocí ke všem právním jednáním včetně přijímání písemností; opřel se přitom o § 41 odst. 3 OSŘ a judikaturu dovolacího soudu. 7. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále i „dovolatel“) včasné dovolání, kterým napadá výrok I rozsudku odvolacího soudu, jehož přípustnost opírá o § 237 OSŘ, občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 OSŘ 8. Napadené rozhodnutí závisí podle názoru dovolatele na vyřešení otázek hmotného práva, které dosud nebyly vyřešeny, případně při jejichž řešení se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlil, a to
a) Otázka rozsahu a povahy povinností vlastníka sousedního pozemku podle § 1018 OZ, tedy „zda lze v poměrech § 1018 OZ uložit vlastníku dolního pozemku povinnost navést zeminu na cizí – horní pozemek souseda a tvarově jej upravit tak, aby byl uveden do „předešlého stavu“, ačkoli tento předešlý stav nebyl v řízení konkrétně zjištěn a technicky specifikován, a to ještě k datu, kdy horní pozemek prošel výraznými stavebními a terénními úpravami realizovanými samotnou žalobkyní“ a zda je v rámci § 1018 OZ přípustné, aby soud uložil vlastníku sousedního pozemku povinnost aktivně zasahovat do cizího pozemku (horního) a měnit jeho konfiguraci, a nikoli jeho povinnost učinit opatření na vlastním pozemku (dolním) tak, aby sousední pozemek neztrácel náležitou oporu. b) Otázka „povahy a promlčení nároku na uvedení do předešlého stavu a kumulace se samostatným nárokem na náhradu škody“, tedy „zda lze nárok žalobkyně na navezení zeminy a úpravu svahu na horním pozemku kvalifikovat jako nárok na náhradu škody uvedením do předešlého stavu podle § 2951 odst. 1 OZ nebo jde o samostatný sousedskoprávní nárok podle § 1018 OZ, a jaké právní režimy (včetně promlčení) je třeba na tento nárok aplikovat a zda je správné právní posouzení, podle něhož má být počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty u nároku na úbytek zeminy (zřejmě nároku na náhradu škody spočívající v úbytku zeminy – pozn. dovolacího soudu) v důsledku terénních úprav posuzován až okamžikem, kdy poškozený zjistil rozsah erozí svahu, a zda lze dlouhodobý následný úbytek zeminy chápat jako pokračující škodu, u níž se počátek běhu promlčení neodvíjí od jednorázového zásahu, ale od pozdějších projevů eroze“. Má za to, že odvolací soud posoudil tuto otázku v rozporu s judikaturou dovolacího soudu k rozlišování jednorázové škody s trvajícími následky a pokračující škody a rovněž s judikaturou, která váže promlčení na okamžik, kdy se poškozený dozvěděl (mohl dozvědět) o škodě a kdo za ni odpovídá. Uvádí, že eroze svahu a úbytek zeminy je přirozeným následkem jednorázového zásahu v kombinaci s klimatickými vlivy. Promlčecí doba by tak měla běžet od okamžiku, kdy se žalobkyně dozvěděla jak o zásahu, tak o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá (dle žalovaného nejpozději v roce 2016), nikoli až v okamžiku, kdy se škoda projevila v plném rozsahu. Přijetím konstrukce o „nadále vznikající škodě“ odvolací soud podle názoru dovolatele nesprávně aplikoval §619 a násl. o. z. c) Otázka účinnosti odstoupení od kupní smlouvy, tedy „zda je odstoupení od kupní smlouvy o převodu nemovitosti učiněné žalobkyní v procesním podání adresovaném soudu účinné vůči žalovanému, jestliže bylo doručeno pouze jeho procesnímu zástupci v probíhajícím soudním řízení, který byl zmocněn výhradně k procesnímu zastoupení ve sporu o náhradu škody a upevnění sousedního pozemku, nikoli k hmotněprávním úkonům ohledně smlouvy o převodu nemovitostí“. „Zda jde prostřednictvím § 41 odst. 3 OSŘ obejít požadavek, aby se adresát hmotněprávního jednostranného právního jednání (odstoupení od smlouvy) o tomto úkonu reálně dozvěděl, resp. aby se dostal do jeho dispoziční sféry, a zda je takový výklad v souladu s judikaturou dovolacího soudu“. Odvolací soud vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. nsoud/23_Cdo_1992_2014, závěry tohoto rozhodnutí však podle názoru dovolatele nepřiměřené rozšířil. d) Otázka právních účinků rozvazovací podmínky sjednané v dohodě o narovnání a následné kupní smlouvy, tedy zda může rozvazovací podmínka sjednaná pouze v dohodě o narovnání ohledně budoucího uspořádání vztahů účastníků způsobit zánik vlastnického práva kupujícího k pozemku, byla-li následně uzavřena samostatná kupní smlouva, která toto rozvazovací ujednání neobsahuje. Zda uzavřením kupní smlouvy mezi účastníky nedošlo k novému kontraktu, který předchozí dohodu o narovnání v části týkající se převodu pozemku nahradil, a zda v takovém případě vůbec může rozvazovací podmínka z dohody o narovnání nadále vyvolávat účinky vůči vlastnictví k pozemku. Tyto právní otázky považuje za dosud neřešené, s přesahem na široký okruh případů, kde dochází k sérii ujednání.
9. Namítá, že „původní stav“, jak jej žalobkyně popisuje, nikdy neexistoval, šlo vždy o uměle vytvořený, postupně měněný svah, k přesnému určení původního stavu neprovedly soudy dostatečné dokazování, znalecký posudek ani další důkazy neobsahují konkrétní technický návrh na způsob rekonstrukce svahu, množství navezené zeminy, její kvalitu či konkrétní geometrii svahu. Nárok na náhradu škody uvedením do předešlého stavu přitom nutně předpokládá, aby byl konkrétně identifikován předchozí stav a aby tento stav byl technicky realizovatelný a určitelný (přezkoumatelný z hlediska vykonatelnosti) v exekučním titulu. Výrok I rozsudku soudu prvního stupně považuje za natolik neurčitý, že není objektivně zjistitelné, jaké množství zeminy, jaké kvality a jakým způsobem má být na pozemky navezeno, jak má být svah vytvořen a jak upevněn; skutečnost, že technické řešení není ze spisu jednoznačně patrné, přitom uznává i odvolací soud.
10. Nesouhlasí ani se závěrem nalézacích soudů, že eroze a ztráta zeminy z pozemků žalobkyně byla způsobena jednáním žalovaného, natož zaviněným; má za to, že tento stav nastal v důsledku počínání samotné žalobkyně, k tomu předložil řadu relevantních argumentů, s nimiž se však odvolací soud dostatečně nevypořádal.
11. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
12. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvádí, že dovolání žalovaného není přípustné podle § 237 OSŘ, neboť žádná z předložených právních otázek není otázkou, na níž by napadené rozhodnutí záviselo, ani nejde o otázky, při jejichž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dle žalobkyně je napadené rozhodnutí správné, a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl. 13. Dovolání je zčásti nepřípustné a zčásti trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení.
14. Podle § 237 OSŘ není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 15. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
K rozsahu a povaze povinností vlastníka sousedního pozemku podle § 1018 OZ 16. Rozhodnutí odvolacího soudu není v části, ve které byl přezkoumáván výrok I rozsudku soudu prvního stupně, založeno na řešení právních otázek vztahujících se k § 1018 OZ Konečné rozhodnutí představuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu o nároku na náhradu škody uvedením v předešlý stav a o požadavku na určení vlastnického práva k pozemkům. V části týkající se nároku na provedení dostatečného upevnění podle § 1018 OZ byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a to výrokem II rozsudku odvolacího soudu, který nebyl (a vzhledem ke znění § 237 OSŘ přípustně ani nemohl být) dovoláním napaden. Právní otázky týkající se rozsahu a povahy povinností vlastníka sousedního pozemku podle § 1018 OZ proto nemohou přípustnost dovolání založit. K otázce kvalifikace uplatněného nároku na navezení zeminy a úpravu svahu
17. Uvedení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 OSŘ obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 OSŘ (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 OSŘ či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.08.2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21.01.2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.09.2008, sp. zn. nsoud/28_Cdo_2402_2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.05.2015, sp. zn. nsoud/22_Cdo_1936_2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení 18. Ústavní soud v nálezu ze dne 29.08.2023, sp. zn. usoud/I.__S_1564_23, zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 OSŘ musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 OSŘ je naplněn a jak konkrétně je naplněn. 19. K otázce možnosti posouzení nároku na navezení zeminy a úpravu svahu jako nároku na náhradu škody nebo samostatného nároku podle § 1018 OZ a otázce „jaké právní režimy je třeba na tento nárok aplikovat“ neuvádí žalovaný žádný z předpokladů přípustnosti dovolání, není ani zřejmé, o který v úvodu dovolání avizovaných a vzájemně se vylučujících předpokladů přípustnosti dovolání (neřešená právní otázka nebo vyřešení právní otázky v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu) se jedná. Dovolání tak v této části trpí vadami, které věcnému přezkumu dovolání brání, a představuje pouhou polemiku se závěry odvolacího soudu. Dovolatel rovněž neuvádí, na který z obou uvedených nároků se vztahuje jeho požadavek na určení „právních režimů“ a proč považuje za nesprávné právní posouzení odvolacího soudu, který dospěl k závěru, že při erozi svahu se ztrátou zeminy, která byla způsobena úpravou sousedního pozemku, se lze domáhat jak náhrady škody, tak provedení potřebného zajištění podle § 1018 OZ (tento závěr je nadto zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu představovanou rozsudkem ze dne 31.01.2017, sp. zn. nsoud/22_Cdo_2743_2016). K promlčení práva na náhradu škody uvedením do předešlého stavu
20. U právní otázky vázanosti počátku promlčení práva na náhradu škody na okamžik, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a kdo za ni odpovídá, vymezil dovolatel přípustnost dovolání alespoň obecně, rozporem s blíže neoznačenou judikaturou Nejvyššího soudu k odlišení jednorázové škody s trvajícími následky a pokračující škody a judikaturou, která váže promlčení na okamžik, kdy se poškozený dozvěděl (mohl dozvědět) o škodě a kdo za ni odpovídá. Na vyřešení této otázky však závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti námitky promlčení nezávisí. Odvolací soud sice shodně se soudem prvního stupně považoval škodu způsobenou úpravami pozemku žalovaného za pokračující, především však uvedl, že nárok na náhradu škody uvedením do předešlého stavu byl uplatněn u soudu v červnu 2019, o škodě se žalobkyně dozvěděla v září 2016, nemohlo tak dojít k marnému uplynutí 3leté promlčecí lhůty. Pro posouzení promlčení uplatněného práva bylo tedy nerozhodné, zda šlo o škodu jednorázovou nebo pokračující, neboť nárok byl včas uplatněn u soudu nejen pro případ, že by šlo o škodu pokračující, ale i pro případ škody jednorázové. Od judikatury Nejvyššího soudu, která váže promlčení na okamžik, kdy se poškozený dozvěděl (mohl dozvědět) o škodě a kdo za ni odpovídá, se tedy odvolací soud neodchýlil, na rozlišení škody jednorázové a pokračující jeho rozhodnutí ani nezávisí. Skutkovými zjištěními nalézacích soudů (zde okamžikem, kdy se žalobkyně o škodě dozvěděla) je dovolací soud vázán a není oprávněn je v dovolacím řízení jakkoliv přezkoumávat (§ 241a odst. 1 OSŘ a contrario ). K účinnosti hmotněprávního úkonu doručeného zástupci účastníka s plnou mocí
21. Ani u této právní otázky dovolatel neuvádí, který ze dvou předpokladů přípustnosti dovolání avizovaných v úvodu dovolání je u této otázky dán. Řádnou formulací dovolací otázky ve vztahu k rozhodovací praxi dovolacího soudu není žalovaným předestřená otázka, zda byl postup nalézacích soudů v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Dovolací soud přesto nad rámec dovolacího přezkumu dodává, že nejde o právní otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou, Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 08.07.2009 , sp. zn. nsoud/26_Cdo_4917_2007, vyslovil, že ú častník, který je oprávněn činit vůči soudu i hmotněprávní úkony, je může vykonat i prostřednictvím svého zástupce s neomezenou procesní plnou mocí , přičemž vůči účastníkovi, jehož se takovýto hmotněprávní úkon týká, je účinný okamžikem, kdy je jeho zástupci doručen. Odvolací soud, který posoudil účinky hmotněprávního úkonu, který byl součástí úkonu procesního, doručeného zástupci žalovaného s procesní plnou mocí, se od rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. K otázce právních účinků rozvazovací podmínky sjednané v dohodě o narovnání při následném uzavření kupní smlouvy bez takové rozvazovací podmínky
22. Na řešení této právní otázky rozhodnutí odvolacího soudu rovněž nezávisí. Odvolací soud nezaložil své závěry o vlastnickém právu žalobkyně na úvaze o zániku účinků kupní smlouvy splněním rozvazovací podmínky sjednané v dohodě o narovnání, ale dovodil zánik práv a povinností z uzavřené kupní smlouvy na základě odstoupení od kupní smlouvy, a to při sjednání možnosti odstoupení přímo v kupní smlouvě. Dovolání proto není přípustné ani pro řešení právní otázky účinků rozvazovací podmínky.
K dalším dovolacím námitkám
23. Žalovaný v dovolání rovněž namítá, že eroze a ztráta zeminy z pozemků žalobkyně nebyla způsobena jednáním žalovaného, natož zaviněným, a že „původní stav“, jak jej žalobkyně popisuje, nikdy neexistoval. Současná právní úprava dovolacího řízení však nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 OSŘ) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 OSŘ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.09.2013, sp. zn. nsoud/29_Cdo_2394_2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.09.2014, sp. zn. nsoud/28_Cdo_1803_2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.03.2014, sp. zn. nsoud/28_Cdo_4295_2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.03.2016, sp. zn. nsoud/22_Cdo_1235_2014, publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud v rámci dovolacího přezkumu neshledal, že by skutková zjištění byla v extrémním rozporu s v řízení provedenými důkazy; z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé; skutková zjištění nevykazují ani extrémní rozpor s obsahem spisu a zjevně nebyla učiněna v důsledku procesních excesů při dokazování či v důsledku jiného svévolného jednání odvolacího soudu. 24. Namítané vady řízení samy o sobě k přípustnosti dovolání vést nemohou, jsou subsidiárním dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 OSŘ). Dovolatel vytýká nalézacím soudům nedostatečné dokazování a formulaci napadeného výroku, žádnou konkrétní právní otázku ve vztahu k rozhodovací praxi dovolacího soudu v této souvislosti neformuluje, dovolací soud by proto mohl k případným vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že by z jiného důvodu posoudil dovolání jako přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 09.09.2014, sp. zn. nsoud/22_Cdo_3332_2014, či ze dne 25.11.2014, sp. zn. nsoud/22_Cdo_4553_2014). 25. Dovolání je zčásti nepřípustné a zčásti postrádá řádné vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.). Vady dovolání nebyly ve lhůtě ( § 241b odst. 3 OSŘ) odstraněny, jde o vady, které brání věcnému přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu a meritornímu rozhodnutí o podaném mimořádném opravném prostředku v odpovídající části . Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 OSŘ odmítl. 26. O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci (§ 151 odst. 1 OSŘ). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26.05.2026
Mgr. David Havlík
předsed a senátu