USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Evy Šonkové a soudců Václava Štencla a Karla Šimky v právní věci žalobce: G. C., zastoupený JUDr. Matějem Šedivým, advokátem se sídlem Václavské náměstí 831/21, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 08.07.2025, č. j. OAM‑682/ZA‑ZA11‑ZA03‑2025, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 07.01.2026, č. j. 34 Az 26/2025‑37,
takto:
Kasační stížnost se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zák. č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném do 30.09.2025. Toto rozhodnutí napadl žalobce správní žalobou u Krajského soudu v Brně, soud však žalobu zamítl rozsudkem označeným v záhlaví. II. Argumentace účastníků řízení
[2] Žalobce (dále „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu blanketní kasační stížnost. Nejvyšší správní soud jej proto vyzval k jejímu doplnění podle § 106 odst. 3 SŘS, soudní řád správní (dále „s. ř. s.“). V doplnění kasační stížnosti stěžovatel uplatňuje důvody kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Uvádí, že napadený rozsudek vychází z nesprávného posouzení řešené právní otázky, závěry soudu neodpovídají provedenému dokazování a odůvodnění rozsudku je pro stěžovatele zmatečné. Dále namítá, že nepřiznání doplňkové ochrany za aktuální osobní a rodinné situace stěžovatele je porušením práva na soukromý a rodinný život ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nelze přehlížet přítomnost manželky a syna stěžovatele ani zakořenění stěžovatele na území ČR, kde nalezl pracovní uplatnění, na jehož základě kryje životní náklady rodiny. S důrazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25.01.2013, č. j. nssoud/5_Azs_7_2012‑28, stěžovatel poukazuje na vývoj judikatury Nejvyššího správního soudu v otázce relevantních důvodů pro udělení doplňkové ochrany. Ačkoliv partnerka stěžovatele ani syn nemají status azylanta, tvoří se stěžovatelem rodinu a stát má povinnost chránit jejich rodinný život. Postup, který nutí stěžovatele k tomu, aby vycestoval do domovského státu a tam čelil bídě, ohrožuje chod rodiny stěžovatele a porušuje zásadu proporcionality. Jelikož se totožná situace může týkat značného množství krajanů stěžovatele, přesahuje v tomto ohledu kasační stížnost vlastní zájmy stěžovatele. [3] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkazuje na své vyjádření k žalobě, neboť jej považuje za relevantní i pro účely kasačního přezkumu. Ztotožňuje se se závěry obsaženými v napadeném rozsudku a navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Dodává, že obavy stěžovatele z návratu do země původu z důvodu nepříznivé ekonomické situace a možnosti života v bídě nelze podřadit pod zákonné důvody pro udělení mezinárodní ochrany. Stěžovatel v průběhu správního řízení netvrdil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že by byl ve své vlasti vystaven pronásledování z některého z důvodů stanovených v § 12 zákona o azylu.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[4] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval přípustností kasační stížnosti.
[5] Podle § 104 odst. 4 SŘ s. není kasační stížnost přípustná, opírá‑li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. [6] Kasační stížnost je opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví (§ 102 SŘ s.). Z toho plyne, že aby byly kasační námitky způsobilé k projednání, musí kvalifikovaným způsobem zpochybňovat právě rozhodnutí krajského soudu. Stěžovatel je tedy povinen v kasační stížnosti vymezit rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí a musí předestřít a konkrétně sdělit, v čem spatřuje skutková či právní pochybení krajského soudu, a z kterých konkrétních důvodů považuje závěry soudu za nezákonné, resp. nepřezkoumatelné (usnesení NSS ze dne 24.04.2023, č. j. nssoud/8_Azs_41_2023‑38, a rozsudek NSS ze dne 31.03.2021, č. j. nssoud/8_Azs_299_2020‑41). Stěžovatel musí vylíčit, kterých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl krajský soud vůči němu dopustit v procesu vydání rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnost (rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 20.12.2005, č. j. nssoud/2_Azs_92_2005‑58, č. 835/2006 Sb. NSS, rozsudky NSS ze dne 15.11.2023, č. j. nssoud/6_As_202_2022‑25, či ze dne 24.01.2023, č. j. nssoud/6_As_358_2021‑38). [7] Stěžovatel tedy musí v kasační stížnosti reagovat na argumentaci krajského soudu a uvádět, z jakých důvodů jsou závěry, které krajský soud v napadeném rozhodnutí uvedl, nesprávné. Pokud tak neučiní a pouze znovu zopakuje námitky, které tvrdil v žalobě, aniž jakkoli reflektuje argumentaci krajského soudu, pak za předpokladu, že uvedené námitky krajský soud vypořádal a nelze v jejich opakování spatřovat setrvání na dříve vznesené argumentaci, která je nadále schopná obstát proti závěrům krajského soudu, nejsou takové námitky přípustné (usnesení NSS ze dne 10.09.2009, č. j. nssoud/7_Afs_106_2009‑77, č. 2103/2010 Sb. NSS, ze dne 15.09.2009, č. j. nssoud/6_Ads_113_2009‑43, nebo ze dne 14.06.2016, č. j. nssoud/1_As_271_2015‑36). [8] V nynější věci Nejvyšší správní soud porovnáním stěžovatelovy kasační stížnosti a žaloby zjistil, že jde z převážné většiny o totožný text, pouze s nepodstatnými odlišnostmi.
[9] Oproti žalobě je v kasační stížnosti doplněn odkaz na ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. s obecnými tvrzeními o tom, že napadený rozsudek vychází z nesprávného posouzení řešené právní otázky, závěry krajského soudu neodpovídají provedenému dokazování a odůvodnění rozsudku je tak pro stěžovatele zmatečné. Tato část kasační stížnosti je natolik obecná, že nepředstavuje projednatelný kasační bod (§ 106 odst. 1 SŘ s.). Nevyplývá z ní totiž, v čem konkrétně nesprávnost posouzení řešené právní otázky stěžovatel spatřuje, jaké konkrétní závěry jsou v rozporu s dokazováním, resp. s jakými konkrétními důkazy, ani v čem konkrétně je rozsudek pro stěžovatele zmatečný. Jak uvedl rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku č. j. nssoud/2_Azs_92_2005‑58, „[p]rávní náhled na věc se nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona a na práva či povinnosti v nich stanovené, nýbrž musí aplikovatelné právní normy subsumovat na vylíčená skutková tvrzení a obsahovat konkrétní o tyto skutkové děje či okolnosti se opírající právní výtky (tvrzení o porušení práva)“. Není přitom úkolem Nejvyššího správního soudu za stěžovatele kasační argumentaci domýšlet (§ 109 odst. 4 SŘ s.). [10] Dále kasační stížnost obsahuje dvě tvrzení, která jsou oproti žalobě pouze nepodstatným způsobem modifikována. Kasační tvrzení „Stejně tak je významné zakořenění žalobce na území ČR, který se nemá kam vrátit a celý jeho současný život je již realizován pouze v ČR.“ je totožné jako tvrzení žalobní, jen s tím rozdílem, že jej stěžovatel v kasační stížnosti doplnil o informaci, že stěžovatel v ČR, „na rozdíl od domovského státu nalezl pracovní uplatnění, kterým je schopen vydělat na krytí životních nákladů rodiny“. Obdobně je tomu i u kasačního tvrzení, že „[r]ozhodnutí napadené stěžovatelem nutí stěžovatele k tomu, aby nuceně vycestoval do domovského státu a tam čelil bídě, čímž by ohrozil chod své rodiny“. Jedná se toliko o mírně upravené žalobní tvrzení, že „[r]ozhodnutí ministerstva nutí žalobce k odloučení od rodiny nebo k návratu do země, kde by čelili bídě, což je nepřiměřený zásah do rodinného života“.
[11] Popsané odlišnosti textu kasační stížnosti oproti žalobě nepovažuje Nejvyšší správní soud za kvalifikovanou reakci na argumentaci krajského soudu.
[12] Na stěžovatelovu žalobu a v ní vznesenou argumentaci totiž krajský soud v napadeném rozsudku podrobně reagoval, a to nikoliv pouhým zopakováním argumentů žalovaného. K jednotlivým aspektům případu odkázal na početnou judikaturu Nejvyššího správního soudu i Soudního dvora EU. Krajský soud právě s ohledem na vývoj judikatury vysvětlil, že z hlediska doplňkové ochrany jsou relevantní toliko hrozby existující v zemi původu žadatele o mezinárodní ochranu, nikoli sociální a rodinné vazby na území ČR, na nichž stěžovatel založil žalobní argumentaci. Krajský soud nepominul, že skutečnosti tvrzené stěžovatelem mohly být zohledněny při posuzování možnosti udělení národního humanitárního azylu dle § 14 zákona o azylu. Poukázal však na specifika rozhodování o národním humanitárním azylu, a to že posouzení možných důvodů pro udělení tohoto typu azylu závisí na správním uvážení. Přezkum správního uvážení provádí správní soudy pouze z toho hlediska, zda správní orgán nepřekročil meze svého správního uvážení či zda jej nezneužil. Posouzení žalovaného v této otázce krajský soud shledal logickým a řádně odůvodněným, prostým jakýchkoliv znaků libovůle. Krajský soud konstatoval, že ekonomické důvody samy o sobě nelze považovat za azylově relevantní důvod. Ve shodě se žalovaným dospěl k závěru, že špatná ekonomická situace v Moldavsku nepředstavuje takovou hrozbu nebezpečí vážné újmy, pro kterou by měla být stěžovateli udělena mezinárodní ochrana. Podotkl, že stěžovatel je ekonomicky aktivní soběstačnou osobou, která v Moldavsku vlastní dům. Má se tedy kam vrátit a kde bydlet. Z ničeho neplyne, že by měl ve své vlasti čelit jím tvrzené bídě.
[13] Na argumentační úsilí krajského soudu reagoval stěžovatel tak, že prakticky doslovně zopakoval část své žaloby a s odkazem na zákonná ustanovení týkající se důvodů kasační stížnosti uvedl obecná tvrzení o tom, že rozsudek vychází z nesprávného posouzení řešené právní otázky, závěry soudu neodpovídají provedenému dokazování a odůvodnění rozsudku je tak pro stěžovatele zmatečné. Žádnou konkrétní polemiku s argumentací krajského soudu však stěžovatel nepředestřel. Kasační stížnost vůbec nereaguje na důvody rozsudku krajského soudu. Nelze přehlédnout, že stěžovatel zopakoval argumentaci, o které již krajský soud řekl, že se míjí s relevantní (aplikovanou) právní úpravou. Na tento závěr krajského soudu přitom stěžovatel nijak nereagoval. Stejně tak stěžovatel v podané kasační stížnosti převzal text žaloby obsahující odkazy na judikaturu, kterou krajský soud označil za překonanou, na což stěžovatel opět nijak nereaguje. Lze tedy shrnout, že stěžovatel v kasační stížnosti neuplatnil žádné skutečné námitky, které by kvalifikovaným způsobem zpochybňovaly závěry krajského soudu. Kasační stížnost se opírá jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103 SŘ s., a proto je nepřípustná ve smyslu § 104 odst. 4 SŘ s. (usnesení NSS ze dne 30.06.2020, č. j. nssoud/10_As_181_2019‑63, nebo rozsudky NSS ze dne 31.03.2021, č. j. nssoud/8_Azs_299_2020‑41, a ze dne 23.08.2023, č. j. nssoud/8_Azs_43_2022‑51, srov. též nález Ústavního soudu ze dne 14.05.2024, sp. zn. usoud/IV.__S_623_23). IV. Závěr a náklady řízení
[14] Vzhledem k tomu, že kasační stížnost jako celek je nepřípustná, Nejvyšší správní soud ji odmítl [§ 104 odst. 4 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. a § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
[15] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud na základě § 60 odst. 3 věty prvé ve spojení s § 120 SŘ s., podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, byla‑li kasační stížnost odmítnuta. Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. května 2026
Eva Šonková
předsedkyně senátu