Vyhledávání - Nejvyšší soud
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu
Zpět na list
Nové hledání
7 Tdo 1095/2023
citace
citace s ECLI
Právní věta:
Soud: Nejvyšší soud
Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí: 20. 12. 2023
Spisová značka : 7 Tdo 1095/2023
ECLI: ECLI:CZ:NS:2023:7.TDO.1095.2023.1
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Těžké ublížení na zdraví
Ublížení na zdraví
Dotčené předpisy: § 145 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí: C
Zveřejněno na webu: 6. 3. 2024
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz .
7 Tdo 1095/2023-1139
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 12. 2023 o dovolání obviněného J. G. podaném proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 9. 2023, sp. zn. 8 To 58/2023, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 4 T 12/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. G. odmítá . Odůvodnění: I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 4. 2023, č. j. 4 T 12/2022-1032, byl obviněný J. G. uznán vinným pod bodem 1) zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku a pod bodem 2) přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, za které byl odsouzen k souhrnnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 19. 9. 2022, č. j. 3 T 68/2022-189, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 11. 2022, č. j. 50 To 314/2022-213, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody. 2. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 9. 2023, č. j. 8 To 58/2023-1079, zrušil podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný byl uznán vinným pod bodem 1) zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 3 tr. zákoníku a pod bodem 2) přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy a za přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 19. 9. 2022, č. j. 3 T 68/2022-189, byl odsouzen k souhrnnému (správně souhrnnému úhrnnému) trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 43 odst. 3 tr. zákoníku (správně § 43 odst. 2 tr. zákoníku) byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 19. 9. 2022, č. j. 3 T 68/2022-189, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 11. 2022, č. j. 50 To 314/2022-213, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody. 3. Uvedených trestných činů se obviněný J. G. podle zjištění soudů dopustil v podstatě tím, že
1) v XY dne 11. 7. 2022 v přesně nezjištěné době od 17:50 do 18:01 hod. v XY ulici, v přízemí bytového domu č. p. XY, v bytě č. XY, po předchozí slovní rozepři, v podnapilém stavu, fyzicky napadl opakovanými silnými údery pěstí ruky a kopy nohou, do hlavy a krku poškozeného P. B., aniž by se tento bránil, čímž mu způsobil kromě celé řady poranění, především zlomeninu klenby lební vlevo, prokrvácení měkkých mozkových plen a pohmoždění mozku, a přes vědomí, že poškozený ležel na zemi a silně krvácel z hlavy vydávaje jen chrčení, jej nechal ležet, aniž by se jakkoliv zajímal o jeho zdravotní stav, přičemž poškozený na následky tohoto zranění na místě zemřel, přičemž bezprostřední příčinou smrti poškozeného bylo vdechnutí žaludečního obsahu při pohmoždění mozku ve stavu těžké opilosti,
2) na témže místě téhož dne a v téže přesně nezjištěné době poté, co se M. S. verbálně zastal poškozeného P. B., zaútočil i na něj a fyzicky jej napadl fackami a minimálně dvěma údery pěstí do obličeje, čímž mu způsobil zranění spočívající v tržné ráně levého obočí tvaru písmene T o velikosti 3 cm zasahující kůži a podkoží, otoku a krevním výronu ve spojivce levého očního bulbu, tržné ráně pravého ušního boltce 2 x 1 cm, která byla způsobena úderem poškozeného o topení, zlomenině nosních kůstek přecházející na kořen nosu a spodinu dutiny v čelní kosti a drobné oděrce ve vlasaté části hlavy, v zadní části pravé temenní krajiny blíže střední čáře, které si vyžádalo lékařské ošetření s dobou léčení přesahující dobu sedmi dnů, nepřesahující dobu šesti týdnů, kdy poškozený byl omezen v obvyklém způsobu života několikadenní bolestivostí zraněných lokalit, dodržováním několikadenního klidového režimu, ztížením udržování hygieny v oblasti hlavy a případným užíváním analgetik.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a současně bylo nesprávně posouzeno jednání, kterého se skutečně dopustil. 5. Předně byl přesvědčen, že soudy nevěnovaly dostatečnou pozornost jeho obhajobě a přiklonily se k verzi ostatních osob zdržujících se v bytě, kde došlo ke konfliktu. Obviněný se přitom doznal k tomu, že měl s poškozeným P. B. a následně i poškozeným M. S. slovní a fyzický konflikt. Poškozenému P. B. dal několik ran pěstí a pár facek, poškozeného M. S. strčil a rovněž mu dal facku, avšak do žádného z poškozených nekopal. Když z bytu odcházel, byl poškozený na kolenou a normálně dýchal, nesouhlasil proto s tím, že by měl nést odpovědnost za smrt poškozeného, neboť ji svým jednáním nezapříčinil. Poukázal na skutečnost, že svědci A. D., J. Š. a M. S. měli cca hodinu po jeho odchodu na to, aby zavolali záchrannou službu, přičemž během předmětné doby mohla některá ze jmenovaných osob pokračovat v útoku, poškozený mohl zemřít vdechnutím zvratků v důsledku své silné opilosti, případně za smrt mohla i nevhodná manipulace s tělem poškozeného ze strany osob, které zůstaly v bytě. Navrhl proto, aby byla provedena rekonstrukce jednání osob, které zůstaly v bytě, vůči poškozenému poté, co obviněný byt opustil. Akcentoval, že výpovědi svědků A. D., J. Š., M. S. a M. L. se v několika bodech zásadně rozcházejí a nelze z nich vycházet při stanovení skutkového děje z důvodu vážných pochybností o jejich věrohodnosti. Podle jeho přesvědčení se vzájemně zcela nepotvrzují a současně nejsou ani jednoznačně potvrzeny ze strany znaleckých posudků.
6. Dovolatel konstatoval, že neměl žádný motiv k tomu, aby poškozenému P. B. ublížil takovým způsobem, který mu zapříčiní těžkou újmu na zdraví nebo smrt. Byt navštívil, protože na něj svědek A. D. naléhal, aby dorazil a zjednal pořádek stran chování poškozeného P. B., který neměl za užívání bytu platit, měl brát jídlo z lednice a v minulosti měl A. D. fyzicky napadnout. To, že slovní rozepře přeroste ve fyzický konflikt, byla náhoda, se kterou obviněný nepočítal. Jednání z jeho strany nebylo nijak plánované a rozhodně těžší následek na zdraví nebyl úmyslný. Pozastavil se pak nad tím, proč svědek A. D. neuváděl, že obviněnému v předmětný den opakovaně volal, a to i přes to, že se ráno měli osobně potkat na náměstí.
7. Z uvedených důvodů nesouhlasil ani s použitou právní kvalifikací soudů, neboť jeho jednání vůči poškozeným může být kvalifikováno jako přečin ublížení na zdraví podle § 146 tr. zákoníku. Nesouhlasil s tím, že mu byl prokázán úmysl způsobit poškozenému P. B. těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 145 tr. zákoníku. Odmítl tak nést odpovědnost za smrt poškozeného P. B., která musela být způsobena jednáním třetí osoby, případně silnou opilostí samotného poškozeného. Připomněl, že při existenci více možných verzí, jakým způsobem mohlo dojít k následku u poškozeného (znalci z oboru zdravotnictví se vyjádřili tak, že nelze pořadí vzniku zranění poškozeného nijak blíže určit), je v rámci zásady in dubio pro reo vždy potřeba počítat s verzí, která je pro obviněného příznivější. 8. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek spolu s rozsudkem soudu prvního stupně a tomuto věc vrátil k dalšímu řízení.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedl, že obviněný v podstatě pouze opakuje skutečnosti, které již uplatnil v předchozích fázích trestního řízení a soudy se s nimi správným a dostatečným způsobem vypořádaly. Konstatoval, že výtky dovolatele primárně cílí do oblasti dokazování a skutkových zjištění, přičemž v konečném důsledku míří k prosazení skutkového závěru obviněného, podle něhož prokázané jednání nebylo příčinou těžké újmy či smrti poškozeného, resp. nebyl prokázán jeho úmysl mířící ke zmíněným následkům. Soudy však dospěly ke správnému a řádně odůvodněnému závěru, že obviněný naplnil svým jednáním veškeré znaky předmětné trestné činnosti, a to včetně subjektivní stránky deliktu, kterou jasně implikuje především počet ran, jejich intenzita a umístění, jakož i příčinné souvislosti, která vyplývá ze závěrů znaleckého zkoumání a z výpovědí svědků. Zároveň soudy dostatečným způsobem vysvětlily, proč neuvěřily obhajobě obviněného, podle které jeho útok nebyl zdaleka tak intenzivní, a tak těžší následky na zdraví poškozeného musel způsobit někdo jiný. Státní zástupce se se stanoviskem soudů plně ztotožnil a doplnil, že z odůvodnění dotčených rozhodnutí nelze dovodit existenci zjevných rozporů mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, když naopak vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. a jako taková jsou jejich rozhodnutí plně přezkoumatelná. Provedené důkazy obviněného jednoznačně usvědčují, neboť se jedná o vzájemně korespondující výpovědi svědků ve spojení se závěry znaleckých posudků. Daná rozhodná skutková zjištění učiněná soudy pak jednoznačně vykazují nejen úmysl směřující ke způsobení těžké újmy, ale též minimálně nedbalost vztahující se k usmrcení poškozeného. Rovněž z nich vyplývá příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a nastalou újmou na těle a životě poškozeného. Pakliže obviněný v dovolání popírá naplnění vnitřní i vnější stránky inkriminovaného deliktu, činí tak na základě své vlastní představy o skutkovém ději, což je však v rámci dovolacího řízení v zásadě bezpředmětné, neboť je třeba při absenci zjevných rozporů vycházet ze skutkového stavu zjištěného soudy. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. III.
Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné. IV.
Důvodnost dovolání
11. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. 12. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , ten je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Je tedy především určen k nápravě právních vad v posouzení skutku, jenž je předmětem trestního stíhání, popřípadě k nápravě vad vzniklých v návaznosti na nesprávnou aplikaci jiné trestněprávní normy. 13. Prvně Nejvyšší soud s ohledem na uvedená zákonná znění důvodů dovolání považuje za nutné uvést, že dovolací argumentace obviněného spočívala výlučně v polemice se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů, přičemž podstatou části námitek byl i deklarovaný zjevný (extrémní) rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy na základě nesprávného hodnocení důkazů. Takovou argumentaci je možno podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel dále svými námitkami v zásadě brojil i proti právnímu posouzení skutku, nicméně činil tak na základě alternativních skutkových zjištění, neboť prosazoval toliko vlastní verzi skutkového děje, podle níž měla být intenzita jeho útoku mnohem mírnější a příčinou smrti poškozeného P. B. jednání jiné osoby, případně silná opilost samotného poškozeného. Až sekundárně z výše uvedeného dovozoval jeho trestní odpovědnost nanejvýš za trestný čin ublížení na zdraví podle § 146 tr. zákoníku. Takováto argumentace, vystavěná na odlišném skutkovém podkladě než na zjištěném soudy obou stupňů, však není pod zvolený důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřaditelná. V rámci daného důvodu dovolání se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování, a předmětný dovolací důvod byl tudíž v tomto směru označen toliko formálně. Nejvyšší soud však konkretizované výtky přezkoumal rovněž v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dospěl pak k závěru, jak bude rozebráno dále, že uplatněná dovolací argumentace je zjevně neopodstatněná. 14. Z obsahu dovolání je patrné, že obviněný J. G. svou dovolací argumentaci založil v podstatě na opakování své obhajoby z původního řízení včetně řádného opravného prostředku, přičemž soudy obou stupňů se již s uplatněnými námitkami vypořádaly. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je dostatečně zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly. Je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Nejvyšší soud jako soud dovolací není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů, je na místě dovodit zejména, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod., k čemuž však, jak bude vyloženo dále, nedošlo.
15. Nutno tedy obecně konstatovat, že na základě dokazování, provedeného v dostatečném rozsahu, soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Tato zjištění se opírají zejména o svědecké výpovědi svědků A. D., J. Š., M. L., L. H., J. G. a poškozeného M. S., kteří byli v inkriminovaný večer celé události přítomni nebo byli v kontaktu s obviněným bezprostředně po činu. Jejich výpovědi považoval nalézací soud za zcela věrohodné, v podstatných bodech ve vzájemné shodě, přičemž drobné rozpory a nepřesnosti v popisu konfliktu či ději předcházejícímu jednání obviněného vysvětlil časovým odstupem a v případě svědka M. L. i množstvím zkonzumovaného alkoholu (viz odstavec 9. odůvodnění jeho rozsudku). Dovolatelem předkládané rozpory tedy nebyly opomenuty, ale náležitě vysvětleny, přičemž soudy zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. vycházely z uvedených svědeckých výpovědí při zjišťování skutkového stavu a považovaly je za pravdivé. Dále nelze opomenout jednak znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, klinická psychologie, podle něhož jednání obviněného v daném případě zapadá do osobnostního profilu dovolatele, a jednak znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství k osobám poškozených, které objektivizovaly zranění způsobená oběma poškozeným včetně možností jejich vzniku, jakož i důkazy listinné (např. věcné a biologické stopy, závěry dechových zkoušek či kamerový záznam prokazující časový rámec události). V provedených důkazech nelze shledat jakékoliv rozpory se zjištěným skutkovým stavem. Jedná se o důkazy, které ve svém souhrnu tvoří logickou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů ve svém celku shodně a spolehlivě prokazujících skutečnost, že se dovolatel dopustil shora popsaného jednání. Naopak výpověď obviněného byla považována ve všech směrech za vyvrácenou. 16. S ohledem na provedené důkazy a v návaznosti na výtky obviněného je pak možné učinit skutkový závěr, že agresorem byl obviněný. Ten v rámci svého mimořádného opravného prostředku v podstatě bagatelizoval průběh celého konfliktu mj. i s poukazem na časový rozestup mezi útokem a přivoláním lékařské pomoci. Nelze však opomenout, že to byl právě obviněný, kdo při svém útoku volil sílu takové intenzity, která byla bezpochyby způsobilá přivodit poškozenému P. B. zranění neslučitelná se životem, na což lze usuzovat zejména z výpovědi přítomných svědků, kteří potvrdili jeho nečekaný a agresivní útok, veden velkou silou. Vznik poranění v krátkém časovém sledu opakovanými údery pevným tvrdým předmětem (např. rukou sevřenou v pěst, případně kopáním) potvrdil i znalecký posudek z oboru zdravotnicí, odvětví soudního lékařství, který rovněž vyloučil, že by poranění lebky (puklina) mohlo vzniknout pádem poškozeného. Za bezprostřední příčinu smrti poškozeného bylo sice označeno vdechnutí žaludečního obsahu při pohmoždění mozku ve stavu těžké opilosti, nicméně současně bylo srozumitelně osvětleno, že stav těžké opilosti v podstatě na následek neměl vliv. Zároveň bylo potvrzeno, že laik by první pomoc nebyl schopen poskytnout, a dokonce i přes poskytnutí včasné zdravotní péče by ke smrti mohlo dojít. K námitce obviněného, že zranění mohla způsobit jiná osoba, lze pak konstatovat, že v bytě přítomni svědci vyloučili, že by následně došlo k jakémukoli konfliktu. Až v dovolání navrhované provedení rekonstrukce jednání osob vůči poškozenému je tedy bezpředmětným.
17. Lze doplnit, že obviněný sekundárně absenci subjektivní stránky i příčinné souvislosti dovozuje z jiného skutkového děje i nedostatku motivu k napadení poškozeného, kterážto skutečnost je však ve světle provedených důkazů zcela irelevantní, nadto bylo jednoznačně prokázáno, že útok obviněného nebyl vyvolán jednáním poškozených. Pro úplnost lze též dodat, že daná (již stabilizovaná) rozhodná skutková zjištění učiněná soudy pak jednoznačně vykazují nejen přímý úmysl směřující ke způsobení těžké újmy poškozenému P. B. (údery velké intenzity zejména pěstí a následně i kopy zasahoval poškozeného zejména do oblasti hlavy), ale též přinejmenším vědomou nedbalost vztahující se k usmrcení tohoto poškozeného, neboť věděl, že může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem způsobem v něm uvedeným, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, zejména s ohledem na vědomí o jeho agresivitě a síle vyplývající z jeho fyzické konstituce.
18. Pokud tedy obviněný namítal, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (což by bylo namístě dovodit zejména, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod.), nebylo možné mu přisvědčit. Tato zjištění, učiněná zejména soudem prvního stupně, totiž z provedených důkazů vyplývají. Veškeré své závěry potom soudy obou stupňů rozebraly a odůvodnily (viz zejména odstavec 13. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a odstavec 7. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). V podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění obou rozhodnutí odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Neshledal-li Nejvyšší soud v posuzované věci zjevný rozpor, nemohla být ani porušena procesní zásada in dubio pro reo . Zásada in dubio pro reo , která vyplývá ze zásady presumpce neviny, znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. V této věci však pochybnosti o průběhu skutkového děje nevznikly. V.Závěr
19. Ze shora uvedených skutečností je tak namístě především konstatovat, že námitky obviněného neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Vznesená dovolací argumentace však byla podřaditelná pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak Nejvyšší soud ji shledal zjevně neopodstatněnou. 20. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, proto Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného J. G. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 12. 2023
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu