Vyhledávání - Nejvyšší soud
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu
Zpět na list
Nové hledání
5 Tdo 305/2024
citace
citace s ECLI
Právní věta:
Soud: Nejvyšší soud
Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí: 26. 2. 2026
Spisová značka : 5 Tdo 305/2024
ECLI: ECLI:CZ:NS:2026:5.TDO.305.2024.1
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Kategorie rozhodnutí: E
Zveřejněno na webu: 6. 5. 2026
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz .
5 Tdo 305/2024- 15509
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 2. 2026 o dovoláních, která podali obvinění 1. Filip Vařil, 2. Bronislav Růžička, 3. Petr Tauber, 4. Petr Veselý , 5. Věra Vařilová, rozená Blehová, a 6. Ing. Pavel Hušek, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 12. 2022, sp. zn. 5 To 40/2022, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 T 12/2018, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají . Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze 7. 12. 2021, sp. zn. 16 T 12/2021, byli uznáni vinnými:
obviněný Filip Vařil zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a), d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění účinném od 1. 10. 2021 (dále jen „tr. zákoník“), (pod body 1, 2 a 3 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně), účastenstvím ve formě organizátorství na zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 24 odst. 1 písm. a) a § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. a), c) tr. zákoníku, dílem dokonaného (v bodech 1 a 2), dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (v bodě 4), účastenstvím ve formě organizátorství na zločinu poškození věřitele podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a § 222 odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, dílem dokonaného (v bodě 1), dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (v bodě 4) a účastenstvím ve formě organizátorství na pokusu zločinu zpronevěry podle § 21 odst. 1 a § 24 odst. 1 písm. a) a § 206 odst. 1, odst. 4 písm. a), d) tr. zákoníku (v bodě 4 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně), obviněný Bronislav Růžička (v bodě 1 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně) zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4, písm. a), d) tr. zákoníku, zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 2, odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. a), c) tr. zákoníku a zločinem poškození věřitele podle § 222 odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, obviněný Petr Tauber (v bodě 1 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně) zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. a), c) tr. zákoníku, obviněný Petr Veselý zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. a), d) tr. zákoníku (v bodě 2 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně), pokusem zločinu zpronevěry podle § 21 odst. 1 a § 206 odst. 1, odst. 4 písm. a), d) tr. zákoníku (v bodě 4), zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. a), c) tr. zákoníku dílem dokonaným (v bodě 2), dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (v bodě 4) a pokusem zločinu poškození věřitele podle § 21 odst. 1 a § 222 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku (v bodě 4), obviněná Věra Vařilová (v bodě 3 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně) účastenstvím ve formě pomoci na zločinu podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a), d) tr. zákoníku, obviněný Ing. Pavel Hušek (v bodě 4 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně) pokusem zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 21 odst. 1 a § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. a), c) tr. zákoníku, a to společně s dalšími obviněnými Milanem Práškem, Radkem Wančurou, Milanem Hoškem, Václavem Mynaříkem a Adélou Hoškovou, kteří dovolání proti rozsudku odvolacího soudu nepodali, proto závěry soudů nižších stupňů o jejich vině a trestech jim uložených nejsou pro toto rozhodnutí podstatné.
2. Obviněný Filip Vařil byl za nyní projednávanou trestnou činnost a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 13. 5. 2013, sp. zn. 1 T 16/2012, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze z 28. 6. 2013, sp. zn. 9 To 224/2013, a dále za sbíhající se trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 4 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“ ), účastenství ve formě organizátorství na trestném činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. a) a § 250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák., a trestném činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., za které byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 12. 2013, sp. zn. 2 T 168/2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 3. 2015, sp. zn. 3 To 188/2014, a rovněž za účastenství ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku na sbíhajícím se zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, za které byl odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 10. 2015, sp. zn. 17 T 10/2015, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 5 To 3/2016, podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let a 9 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen peněžitý trest v počtu 150 denních sazeb s výší denní sazby 5 000 Kč, celkem ve výši 750 000 Kč. Dále byl podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku obviněnému uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce, prokuristy či zmocněnce obchodních korporací a družstev na dobu 7 let. Podle § 43 odst. 2, věta druhá tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 13. 5. 2013, sp. zn. 1 T 16/2012, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2013, sp. zn. 9 To 224/2013, výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 12. 2013, sp. zn. 2 T 168/2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích z 27. 3. 2015, sp. zn. 3 To 188/2014, a výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 10. 2015, sp. z n. 17 T 10/2015, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 5 To 3/2016, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově na zrušené výroky o trestech navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo (tímto) zrušením, pozbyla podkladu. Obviněnému Bronislavu Růžičkovi byl uložen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 3 let a 6 měsíců. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl tomuto obviněnému rovněž uložen peněžitý trest v počtu 80 denních sazeb s výší denní sazby 1 200 Kč, celkem ve výši 96 000 Kč. Konečně byl tomuto obviněnému uložen podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce, prokuristy či zmocněnce obchodních korporací a družstev na 3 roky. Obviněnému Petru Tauberovi byl uložen podle § 216 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 3 roků. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl dále tomuto obviněnému uložen peněžitý trest v počtu 30 denních sazeb s výší denní sazby 2 000 Kč, celkem ve výši 60 000 Kč. Rovněž byl obviněnému podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce, prokuristy či zmocněnce obchodních korporací a družstev na 3 roky. Obviněnému Petru Veselému byl uložen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 3 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl rovněž uložen peněžitý trest v počtu 100 denních sazeb s výší denní sazby 3 000 Kč, celkem ve výši 300 000 Kč. Dále mu byl podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce, prokuristy či zmocněnce obchodních korporací a družstev na 4 roky. Obviněné Věře Vařilové byl uložen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 3 let. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněné rovněž uložen peněžitý trest v počtu 80 denních sazeb s výší denní sazby 1 200 Kč, celkem ve výši 96 000 Kč. Rovněž byl obviněné uložen podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce, prokuristy či zmocněnce obchodních korporací a družstev na 3 roky. Obviněnému Ing. Pavlu Huškovi byl uložen podle § 216 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 3 let. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl i jemu dále uložen peněžitý trest v počtu 80 denních sazeb s výší denní sazby 1 200 Kč, celkem ve výši 96 000 Kč a podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce, prokuristy či zmocněnce obchodních korporací a družstev na 3 roky. 3. Konečně bylo citovaným rozsudkem soudu prvního stupně rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. o povinnosti obviněných, a to Filipa Vařila a Petra Veselého , aby společně a nerozdílně zaplatili poškozené D . R. škodu ve výši 945 000 Kč, a Petra Veselého , aby nahradil společnosti ŠkoFIN, s. r. o., škodu ve výši 749 533 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození KOMI GROUP, s. r. o., Remmers, s. r. o., TECHO CB, s. r. o., E.ON Energie, a. s., Vekra plastová okna, s. r. o., Oberbank AG, pobočka Česká republika, a. s., STAVMAT stavebniny, a. s., WÄRME, spol. s r. o., I. S. , O2 Czech Republic, a. s., Vodafone Czech Republic, a. s., Úřad práce České republiky a Služby města Český Krumlov odkázáni s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 4. Obvinění se shora uvedené trestné činnosti měli ve stručnosti dopustit tím, že jako organizovaná skupina za vůdčího postavení Filipa Vařila, který ve všech případech vymyslel a následně uskutečňoval plán zaměřený na neoprávněné získání majetkového prospěchu v podobě nemovitostí, a to prostřednictvím jednotlivých obviněných, případně obchodních korporací, které byly účelově založeny pro páchání trestné činnosti a které byly ovládány obviněnými, konkrétně:
v bodě 1. obvinění Filip Vařil, Bronislav Růžička, Milan Prášek , Petr Tauber a Radek Wančura jednali s úmyslem připravit obchodní společnost KOMI CZ, s. r. o., od 6. 3. 2010 KOMI GROUP, s. r. o., (dále jen „KOMI CZ“), o její majetek, a to tak, že obviněný Filip Vařil vymyslel, zorganizoval a předem připravil postup, jak sebe, osoby a obchodní společnosti jemu spřízněné obohatit ke škodě této společnosti. Nejpozději v první polovině ledna roku 2010 s tímto záměrem seznámil obviněné Bronislava Růžičku, Milana Práška, Petra Taubera, Radka Wančuru, s těmito se společně dohodli na způsobu provedení a dosažení tohoto společného cíle. Za tímto účelem obviněný Filip Vařil pověřil obviněného Milana Práška, aby vytipoval a oslovil vhodnou osobu (Ingrid Trostovou), využili její neznalosti, důvěřivosti, poskytli jí úmyslně zkreslené informace o důvodech transakce a zamlčeli jí podstatné skutečnosti, čímž dosáhli toho, že 19. 1. 2010 v notářské kanceláři Mgr. Roberta Procházky v Českých Budějovicích, pod vedením obviněného Filipa Vařila, za přítomnosti Miroslava Kovačičína, Ingrid Trostová v domnění, že se nemá čeho obávat a pouze pomáhá Milanovi Práškovi se založením obchodní firmy, podepsala Filipu Vařilovi listiny, jím předem připravené, s jejichž obsahem ji záměrně neseznámil, a to nejméně Smlouvu o převodu 100% obchodního podílu KOMI CZ, Předávací protokol a Generální plnou moc k prodeji nemovitosti. Na základě těchto a dalších listin se Ingrid Trostová stala 19. 1. 2010 jedinou jednatelkou společnosti KOMI CZ i jejím společníkem. Následně v důsledku nedostatku informací o podstatných skutečnostech, v rozporu s původně obdrženými informacemi od obviněných Filipa Vařila a Milana Práška podepsala i několik prázdných listů formátů A4, když takto v souladu se svým záměrem si obviněný Filip Vařil opatřil pravé podpisy Ingrid Trostové. Obdobně vylákal nezjištěným způsobem i pravé podpisy Miroslava Kovačičína. Poté obviněný Filip Vařil společně s obviněným Milanem Práškem připravili ke dni 20. 1. 2010 kupní smlouvu na prodej administrativní budovy v m ajetku KOMI CZ v XY, zapsané na LV č. XY vedeném v katastrálním území XY. Tuto kupní smlouvu Ingrid Trostová, zplnomocněná generální plnou mocí udělenou Miroslavem Kovačičínem dne 18. 1. 2010, bez znalosti podstatných skutečností, na pokyn obviněných Filipa Vařila a Milana Práška podepsala za KOMI CZ jako prodávajícího v notářské kanceláři v Českých Budějovicích, přičemž společnost Finrex CZ s. r. o. (dále jen „Finrex CZ“), jako kupující, zastoupená obviněným Milanem Práškem tuto nemovitost uvedenou kupní smlouvou nabyla za kupní cenu 7 800 000 Kč. Přitom část kupní ceny ve výši 350 000 Kč podle odstavce III. této smlouvy měla být za kupující společnost obviněným Milanem Práškem uhrazena Ingrid Trostové před podpisem této smlouvy, což se nestalo a doplatek kupní ceny 7 450 000 Kč měl být kupující společností podle smlouvy uhrazen prodávající KOMI CZ na její účet č. XY nejpozději do 20. 3. 2010. Obvinění přitom od počátku neměli v úmyslu kupní cenu uhradit. K tomuto cíli využili obvinění Filip Vařil a Bronislav Růžička prázdných papírů s pravými podpisy Ingrid Trostové, s jejichž pomocí bez vědomí Ingrid Trostové neoprávněně písemně jmenovali Bronislava Růžičku do funkce jednatele KOMI CZ od 1. 2. 2010 do 30. 6. 2010, a to v rozporu se zakladatelskou listinou KOMI CZ, a po předchozí vzájemné dohodě všech obviněných si blíže nezjištěným způsobem v souladu se svým záměrem neuhradit kupní cenu za nemovitost, opatřili směnku obsahující údaje s datem vystavení dne 10. 8. 2004, vy stavitelem R. A. na směnečný peníz ve výši 8 000 000 Kč, splatnou dne 10. 8. 2009, s místem placení České Budějovice, na řad O . W. , avalovanou KOMI CZ v době aktivního jednatelství Miroslava Kovačičína a jím podepsanou (pravděpodobně s využitím na něm vylákaných podpisů). Dále obvinění vytvořili i jím podepsané Směnečné prohlášení ze dne 25. 1. 2010, ač k takovému ručitelství a podpisům ze strany KOMI CZ, resp. Miroslava Kovačičína, jakožto osoby oprávněné za tuto společnost v té době jednat, ve skutečnosti nikdy vědomě nedošlo. Následně spoluobviněný Radek Wančura, jakožto údajný majitel této směnky úmyslně poskytl pomoc k dosažení záměru obviněných vyhnout se úhradě kupní ceny za nemovitost, když svým podpisem ji dne 29. 1. 2010 indosoval na Finrex CZ, zastoupenou obviněným Milanem Práškem. Takto společně promyšleně a cíleně navodili stav, z něhož mělo vyplývat oprávnění Finrex CZ z titulu směnky požadovat plnění ve výši 8 000 000 Kč po KOMI CZ, jakožto avalistovi, ač věděli, že neexistuje žádná kauza, ke které by se měla směnka vázat a údaje na směnce nemají žádný reálný základ. Takto uplatnili k majetku KOMI CZ úmyslně tuto neexistující pohledávku, použili ji jako nástroj ke zmaření uhrazení kupní ceny za nemovitost, a to v době pro ně příznivého složení orgánů KOMI CZ, které si společně obvinění Filip Vařil, Bronislav Růžička a Milan Prášek předem nezákonným způsobem zajistili. Dále obviněný Milan Prášek zajistil dne 3. 2. 2010 společně s obviněným Bronislavem Růžičkou (neoprávněně vystupujícím v pozici jednatele KOMI CZ, bez vědomí Ingrid Trostové) písemné znění dokumentu majícího prokazovat Zápisem z jednání a Zápočtem této pohledávky ve výši 8 000 000 Kč na pohledávku KOMI CZ ve výši 7 450 000 Kč vyplývající z uzavřené kupní smlouvy ze dne 20. 1. 2010, čímž byl úmyslně uznán tento neexistující závazek KOMI CZ. Obvinění Milan Prášek a Bronislav Růžička v rámci tohoto také písemně dohodli uhrazení zbylé částky ve výši 550 000 Kč do 7 dnů od data zápisu tohoto zápočtu, ač toto rovněž neměli od počátku v úmyslu. Následně tuto nemovitost dne 25. 1. 2010, protiprávně nabytou a zapsanou do katastru nemovitostí ve prospěch Finrex CZ dne 27. 1. 2010 po dohodě s obviněným Petrem Tauberem převedli na další jimi ovládaný spřízněný právnický subjekt založený obviněným Filipem Vařilem, a to společnost Colonreal a. s. (dále jen „Colonreal“), a to kupní smlouvou uzavřenou mezi Colonreal, zastoupenou obviněným Petrem Tauberem a Finrex CZ, za kterou jednal obviněný Milan Prášek, za sjednanou kupní cenu 6 800 000 Kč, přičemž část kupní ceny 350 000 Kč dle odstavce III. této smlouvy měl kupující Petr Tauber uhradit k rukám prodávajícího a doplatek kupní ceny 6 450 000 Kč měl uhradit na účet prodávající společnosti č. XY vedený u Raiffeisenbank, a. s., nejpozději do 20. 4. 2010. Ani to však neměli od počátku v úmyslu, neboť ujednáními uvedenými pod bodem I. až XI. kupní smlouvy se společně pouze snažili dosáhnout zdání legálnosti celého obchodu, navodit dojem uzavření smlouvy v dobré víře, ač si byli vědomi, že nemovitost byla získána podvodným jednáním, když právní účinky vkladu do katastru nemovitostí ve prospěch Colonreal nastaly ke dni 2. 2. 2010. Následně obviněný Petr Tauber, opět po dohodě s obviněným Filipem Vařilem provedl další transakci spočívající v úmyslném neoprávněném zatížení této nemovitosti zástavním právem až do výše 6 000 000 Kč ve prospěch společnosti ovládané obviněným Filipem Vařilem, vlastněné jeho matkou Danou Vařilovou, a to seychelské společnosti Principle CO., právně zastoupené na základě plné moci advokátem JUDr. Františkem Pacovským, registrované pod jurisdikcí Seychelské republiky. K tomuto účelu obviněný Petr Tauber zastupující společnost Colonreal na straně zástavce, zároveň formální majitel nemovitosti, uzavřel se společností Principle CO. Smlouvu o zřízení zástavního práva k této nemovitosti, která měla souviset s blíže nekonkretizovanou a za neznámých okolností fiktivně uzavřenou smlouvou mající prokazovat poskytnutí půjčky 4 000 000 Kč dne 15. 3. 2010 mezi zástavcem jako dlužníkem a zástavním věřitelem jako věřitelem z této Smlouvy o půjčce. Přitom podle článku II. Smlouvy o zřízení zástavního práva zástavní právo sjednali až do výše 6 000 000 Kč. Tato ujednání uvedená pod bodem I. až IX. této smlouvy vytvořili se záměrem a úmyslem docílit zdání legálnosti celého obchodu, zejména navodit dojem uzavření zástavní smlouvy v dobré víře, přitom věděli, že se jedná o nemovitost neoprávněně nabytou. Právní účinky vkladu zástavního práva do celkové výše 6 000 000 Kč do katastru nemovitostí ve prospěch společnosti Principle CO. nastaly ke dni 17. 3. 2010. Shora popsaným jednáním tak obviněný Filip Vařil jako vůdčí osoba zorganizoval a obvinění Bronislav Růžička, Milan Prášek, Petr Tauber, jako členové organizované skupiny, z rozhodnutí vůdčí osoby svým jednáním uvedli Ingrid Trostovou v omyl, využili jejího omylu a zamlčeli jí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož způsobili neuhrazením kupní ceny za nemovitost, jejíž hodnota byla znalcem stanovena na částku 5 000 000 Kč KOMI CZ škodu nejméně v této výši. Dále za pomoci obviněného Radka Wančury, rovněž člena organizované skupiny, uplatnili k majetku dlužníka KOMI CZ neexistující pohledávku ve výši 8 000 000 Kč, kterou v pozici dlužníka KOMI CZ prostřednictvím obviněného Bronislava Růžičky uznala, čímž současně došlo ke zmaření uspokojení splatných pohledávek za dlužníkem KOMI CZ, věřitelů konkretizovaných v rozsudku soudu prvního stupně, a to:
- T. M. , ze smlouvy o dílo ze dne 4. 8. 2008 ve výši 210 524,38 Kč,
- obchodní společnosti VEKRA plastová okna, s. r. o., ze Smlouvy o dílo CB7035 z roku 2007 až 2008 ve výši 1 801 367,75 Kč,
- I. S. , ze Smlouvy o dílo č. 082003, ze dne 14. 7. 2008 ve výši 292 312 Kč,
- obchodní společnosti SAINT-GOBAIN Building Distribution CZ, a. s., z neuhrazených faktur ve výši 105 003 Kč,
- obchodní společnosti STADO CZ, s. r. o., z neuhrazených faktur, ve výši 96 021,31 Kč,
- obchodní společnosti TECHO CB, s. r. o., ze Smlouvy o dílo z roku 2008, ve výši 197 302 Kč,
- obchodní společnosti Linde Gas, a. s., z neuhrazených faktur, ve výši 38 955,34 Kč,
- obchodní společnosti Seznam.cz, a. s., z neuhrazených faktur za reklamní služby ve výši 12 495 Kč,
- J. H. , s. r. o., z neuhrazených plateb za dodávky PHM ve výši 121 119,42 Kč,
- obchodní společnosti A.S.A. České Budějovice, s. r. o., (nyní FCC České Budějovice, s. r. o.), z neuhrazených plateb za služby podle Smlouvy o svozu odpadu ve výši 73 979,13 Kč,
- obchodní společnosti E.ON Energie, a. s., z neuhrazených plateb za dodávky zemního plynu v roce 2009 ve výši 62 513 Kč,
- J. Č . , z neuhrazených faktur za provedené práce ve výši 21 860 Kč,
- obchodní společnosti ČSOB Leasing, a. s., ze Smlouvy o úvěru č. 7650199 ve výši 598 580,60 Kč,
- obchodní společnosti TOI TOI, sanitární systémy, s. r. o., z neuhrazených faktur za pronájem sanitárních systémů ve výši 7 984,71 Kč,
- obchodní společnosti Remmers, s. r. o., z neuhrazených faktur za odebrané zboží ve výši 49 157,23 Kč,
- Raiffeisenbank, a. s., ze Smlouvy o úvěru 200/17473/08/SME/PK ze dne 24. 4. 2008 ve výši 624 028,15 Kč,
- obchodní společnosti TÜV SÜD Czech, s. r. o., z neuhrazené platby za provedení dozorového auditu ve výši 13 724,30 Kč,
- Oberbank AG pobočka Česká republika, ze Smlouvy o úvěru č. 89/03/700, ze Smlouvy o úvěru č. 74/05/700 a neuhrazeného kontokorentního úvěru ze Smlouvy č. 10/04/700 v celkové výši 2 644 085,38 Kč,
čímž těmto věřitelům způsobili škodu v souhrnné výši nejméně 5 000 000 Kč a dále svým jednáním úmyslně zastírali původ a jinak usilovali o ztížení zjištění původu věci, tedy výše uvedené nemovitosti.
V bodě 2. obvinění Filip Vařil, Petr Veselý a Radek Wančura s úmyslem připravit poškozenou D . R. o nemovitost v jejím výlučném vlastnictví, obviněný Filip Vařil vymyslel, zorganizoval a předem připravil postup, jak sebe či jiné spřízněné osoby k její škodě obohatit, s nímž seznámil obviněné Petra Veselého a Radka Wančuru, následně nejpozději v červnu 2010 v XY , učinil obviněný Filip Vařil poškozené nabídku na koupi, resp. zprostředkování prodeje její nemovitosti, s níž poškozená souhlasila, došlo k dohodě o kupní ceně ve výši 1 700 000 Kč. Poté obvinění Filip Vařil s Petrem Veselým připravili ke dni 16. 7. 2010 pro prodávající krajně nevýhodnou kupní smlouvu na prodej její nemovitosti, zapsané na LV číslo XY, v katastrálním území XY, XY , č. p. XY , kterou s prodávající podepsal jako kupující obviněný Petr Veselý, jednající za obchodní společnost KBC CZ, s. r. o. (dále jen „KBC CZ“), přičemž v této smlouvě se zavázal k uhrazení částky 1 200 000 Kč do 24 měsíců od provedení vkladu vlastnického práva ve prospěch kupujícího. Na zbývající požadovanou část kupní ceny 500 000 Kč obvinění Filip Vařil a Petr Veselý připravili a s prodávající D . R. obviněný Petr Veselý za kupující společnost podepsal dne 17. 7. 2010 Smlouvu o půjčce s datem splatnosti dluhu prodávající do 19. 7. 2011, na jejímž základě se prodávající stala věřitelem dlužníka KBC CZ z titulu této půjčky. Obviněný Filip Vařil předal poškozené při podpisu kupní smlouvy částku 100 000 Kč, později částku 25 000 Kč a 10 000 Kč. Přitom obvinění Filip Vařil a Petr Veselý před uzavřením těchto smluv ujišťovali prodávající o výhodnosti uzavřených smluv, poškozená proto smlouvy podepsala v domnění, že se nemá čeho obávat, ačkoli již v této době obvinění Filip Vařil a Petr Veselý úmyslně uváděli poškozenou v omyl, neboť zbývající část kupní ceny ve výši 1 065 000 Kč neměli od počátku v úmyslu během následujících 24 měsíců zaplatit, stejně jako zbývající částku ve výši 500 000 Kč (poskytnutá půjčka). S tímto záměrem si již předem obs tarali a připravili listiny, které použili ke zmaření úhrady kupní ceny za nemovitost, zároveň jako nástroj pro legalizaci nabytí předmětné nemovitosti. Takto si obstarali „Plnou moc“ s podpisem poškozené D. R. , datovanou ke dni 2. 11. 2010, mající prokazovat zplnomocnění Z . P. k převzetí zbytku kupní ceny uvedené v kupní smlouvě ze dne 16. 7. 2010 s platností do 31. 7. 2011, ačkoli poškozená tuto nikdy nevystavila a zplnomocnění Z . P. neudělila. Obdobně si obstarali příjmové pokladní doklady vystavené ke dni 9. 1. 2011 na částku 350 000 Kč, ke dni 22. 3. 2011 na částku 365 000 Kč, ke dni 3. 2. 2011 na částku 350 000 Kč, mající prokazovat údajné předání zbytku kupní ceny ve výši 1 065 000 Kč Petrem Veselým zplnomocněnému Z . P. , ačkoli k předání těchto částek nikdy nedošlo. K zápisu předmětu kupní smlouvy do katastru nemovitostí ve prospěch KBC CZ došlo dne 25. 11. 2010. Následně obviněný Filip Vařil dal pokyn obviněným Petru Veselému a Radku Wančurovi, aby převedli dne 7. 1. 2011 vlastnické právo na spřízněný subjekt zastoupený obviněným Radkem Wančurou, obchodní společnost VanReal, s. r. o. (dále jen „VanReal“), za kupní cenu 1 300 000 Kč. Tímto smluvním ujednáním a svými následnými kroky se snažili docílit zdání legálnosti celého obchodu, zejména navodit dojmu uzavření obchodu v dobré víře, ač si byli vědomi, že nemovitost byla získána podvodným jednáním. Dále si obstarali příjmové pokladní doklady ze dne 1. 3. 2011 na částku 200 000 Kč, ze dne 3. 3. 2011 na částku 300 000 Kč, ze dne 7. 3. 2011 na částku 250 000 Kč, ze dne 11. 3. 2011 na částku 250 000 Kč, které měly prokazovat údajné předání zbytku kupní ceny 1 000 000 Kč KBC CZ, ač k úhradě těchto částek nikdy nedošlo. Právní účinky vkladu do katastru nemovitostí ve prospěch VanReal nastaly ke dni 21. 1. 2011. Takto obviněný Filip Vařil jako vůdčí osoba společně s obviněným Petrem Veselým a za pomoci obviněného Radka Wančury, jako členové organizované skupiny, uvedli poškozenou D . R. v omyl, využili jejího omylu a zamlčeli jí podstatné skutečnosti, přitom i zastírali původ či jinak usilovali o ztížení zjištění původu nemovitosti oceněné ke dni 25. 11. 2010 na částku 1 080 000 Kč, kterou získali trestným činem podvodu. Tímto jednáním obohatili sebe nebo jiného o předmětnou nemovitost v hodnotě 1 080 000 Kč a způsobili poškozené škodu ve výši nejméně 945 000 Kč.
V bodě 3. obvinění Filip Vařil a Věra Vařilová s úmyslem neoprávněně připravit o majetek poškozeného J . K. a obohatit sebe nebo jimi ovládané obchodní společnosti, obviněný Filip Vařil vymyslel a předem připravil postup, a to nejpozději na počátku září 2010 k dosažení tohoto cíle, když se poškozený snažil vyřešit svoji tíživou finanční situaci půjčkou 100 000 Kč, a na doporučení svého známého J . B. , jemuž plně důvěřoval, se setkal dne 6. 9. 2010 v XY v hotelu XY s obviněným Filipem Vařilem, dohodli se na půjčce částky 100 000 Kč, na splátkách hrazených ve výši 3 500 Kč po dobu 5 let, zasílaných až po uplynutí 3 měsíců od podepsání smlouvy na účet č. XY . Obviněný Filip Vařil využil této situace a důvěřivosti poškozeného J . K. a v souvislosti s touto půjčkou a podepisováním Smlouvy o půjčce mezi obchodní společností EURO půjčka s. r. o. (dále jen „EURO půjčka“), zastoupenou Miroslavem Michálkou a poškozeným J. K. , dále i Smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitosti č. p. XY v obci XY, objektu na bydlení na pozemku st. p. č. XY, zastavěné plochy a nádvoří o výměře 90 m ², na LV č. XY, v katastrálním území XY, a Návrhu na vklad zástavního práva k této nemovitosti sepsaných mezi společností EURO půjčka a J . K. , připravil a úmyslně vložil, způsobem nevyvolávajícím u poškozeného J . K. podezření či znepokojení, mezi dokumenty k podepsání i další listiny nesouvisející s touto půjčkou, čímž dosáhl podpisu J . K. na nejméně 2 ks směnek s posléze doplněným obsahem majícím prokazovat zapůjčení částky 400 000 Kč J . K. dne 7. 9. 2010 a dne 10. 9. 2010, s datem splatnosti těchto směnek k 30. 9. 2010 na řad seychelské společnosti Principle CO., vlastněné Danou Vařilovou, zastoupené na základě plné moci JUDr. Františkem Pacovským. Rovněž tak dosáhl podpisu J . K. na listině se zněním Čestného prohlášení majícího prokazovat podepsání těchto směnek, ač k takovému vztahu a půjčce ve výši 400 000 Kč mezi J . K. a touto seychelskou společností, případně Filipem Vařilem, nikdy nedošlo. Následně obviněný Filip Vařil zastupující obchodní společnost Melbera, a. s., uplatnil dne 4. 10. 2010 u Krajského soudu v Českých Budějovicích žalobou na vydání směnečného platebního rozkazu 1 ks této neoprávněně opatřené směnky nemající reálný základ, nabyté dne 4. 10. 2010 do své dispozice údajným rubopisem ze společnosti Principle CO. na řad společnosti Melbera, a. s., zastoupené Filipem Vařilem, s datem vystavení ke dni 7. 9. 2010 a splatností k 30. 9. 2010. Na základě vydaného Směnečného platebního rozkazu Krajským soudem v Českých Budějovicích dne 22. 10. 2010, vedeného pod sp. zn. 13 Cm 1506/2010, a následně vydaného exekučního příkazu vedeného pod sp. zn. 125 EX 792/10 došlo dne 10. 1. 2011 k nařízení prodeje spoluvlastnického podílu poškozeného J . K. o velikosti 6/10 z celku, a to pro nezaplacení této směnečné částky ve výši 400 000 Kč. Vydražitelem této nemovitosti za částku 450 000 Kč se dnem 25. 5. 2012 stala obchodní společnost Qartet, s. r. o. (dále jen „Qartet“), zastoupená Ing. Pavlem Huškem, který následně nemovitost převedl na základě kupní smlouvy ze dne 23. 11. 2012 na společnost CKR, s. r. o. (dále jen „CKR“), zastoupenou obviněnou Věrou Vařilovou za kupní cenu 450 000 Kč. Ještě v období před převodem nemovitosti po vzájemné dohodě s Věrou Vařilovou, účelově dne 2. 2. 2012 svoji pohledávku za J . K. ve výši 40 0 000 Kč postoupil na společnost CKR security, s. r. o. (dále jen „CKR security“), kterou zastupovala Věra Vařilová, čímž napomohla obviněnému Filipovi Vařilovi dostat se k dané částce, neboť se stala oprávněnou k jejímu převzetí, a to nejpozději dne 4. 6. 2012, ačkoli věděla, že peníze pocházejí z podvodného jednání, jímž obviněný Filip Vařil uvedl poškozeného J . K. v omyl a zamlčel mu podstatné skutečnosti. Za pomoci obviněné Věry Vařilové se svým úmyslným, promyšleným a předem připraveným jednáním, s využitím jimi ovládaných společností CKR a CKR security oba obvinění obohatili nejméně o částku 400 000 Kč a způsobili poškozenému J . K. škodu ve výši nejméně 864 000 Kč.
V bodě 4. obvinění Filip Vařil, Václav Mynařík , Petr Veselý, Milan Hošek, Adéla Hošková a Ing. Pavel Hušek s úmyslem a záměrem neoprávněně se zmocnit majetku obchodní společnosti MYNAŘÍK, s. r. o. (dále jen „MYNAŘÍK“), obviněný Filip Vařil vymyslel a předem připravil postup, jak sebe i další osoby a obchodní společnosti jemu spřízněné neoprávněně obohatit ke škodě této společnosti. Po předchozí vzájemné dohodě se spoluobviněnými Petrem Veselým, Adélou Hoškovou, Milanem Hoškem, Ing. Pavlem Huškem a Václavem Mynaříkem, jednatelem společnosti MYNAŘÍK, od června 2011 jednali s cílem ovládnout a neoprávněně si přisvojit majetek této společnosti a následně legalizovat toto neoprávněné nabytí majetku společnosti, přičemž obviněný Václav Mynařík, do 12. 8. 2011 jednatel společnosti MYNAŘÍK, umožnil (po dohodě s dalšími společníky této společnosti Alenou Mynaříkovou a Václavem Mynaříkem) obviněnému Petru Veselému stát se dnem 18. 7. 2011 jediným společníkem a také druhým, avšak pouze formálně dosazeným jednatelem, záměrně mu tak umožnil jednat v protikladu s jeho zákonnou povinností vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře a s povinnostmi statutárního orgánu, umožnil mu přisvojit si majetek společnosti, který mu byl svěřen do dispozice, s tímto disponovat v rozporu se zájmy vlastníka toho majetku. Současně mu i umožnil zmařit uspokojení oprávněných věřitelů společnosti MYNAŘÍK, tím, že v postavení jednatele společnosti obviněný Petr Veselý uzavřel dne 10. 8. 2011 za společnost MYNAŘÍK na straně prodávajícího kupní smlouvu na prodej nemovitosti zapsané na LV č. XY v katastrálním území XY na stavební parcele č. XY, v majetku této společnosti, v hodnotě nejméně 6 000 000 Kč, s Adélou Hoškovou, jednatelkou společnosti BYRETA, s. r. o. (dále jen „BYRETA“), jako kupující, za kupní cenu 9 500 000 Kč. V souladu se společným zájmem všech obviněných nehradit tuto kupní cenu, si opatřili směnku vlastní obsahující údaje o jejím vystavení R . A. dne 2. 2. 2007 na řad seychelské společnosti CONTENTMENT LIMITED na směnečný peníz ve výši 6 000 000 Kč, splatnou dne 31. 12. 2008, podpisem avalovanou společností MYNAŘÍK, jednatelem Václavem Mynaříkem, dále k této směnce opatřili za pomoci Václava Mynaříka směnečné písemné prohlášení ze dne 15. 8. 2011 vztahující se k této směnce, které mělo prokazovat oprávněnost kupujícího požadovat z titulu směnky od společnosti MYNAŘÍK plnění ve výši 6 000 000 Kč. Takto uplatnili k majetku společnosti MYNAŘÍK úmyslně tuto neexistující pohledávku, ačkoli si obě strany, které uzavřely kupní smlouvu na nemovitost, byly vědomy, že údaje na směnce a směnečném prohlášení se nezakládají na pravdě. Následně obviněný Petr Veselý dne 19. 8. 2011 uznal tento neexistující závazek společnosti MYNAŘÍK, když s obviněným Milanem Hoškem, prokuristou BYRETA podepsali zápočet vzájemných pohledávek a uzavřeli dodatek ke kupní smlouvě ze dne 10. 8. 2011, aby nemuselo dojít k uhrazení kupní ceny za nemovitost ve prospěch společnosti MYNAŘÍK. Dále v souladu se svým záměrem i z obavy, že v důsledku očekávaného insolvenčního řízení by s předmětnou nemovitostí nemohli dále podle svých představ manipulovat, nevyčkali ani jejího zapsání do katastru nemovitostí ve prospěch kupujícího a převedli vlastnické právo k této nemovitosti na další spřízněný subjekt. Obviněný Ing. Pavel Hušek na straně kupujícího jako jednatel společnosti BYRON JAMES, s. r. o. (dále jen „BYRON JAMES“), dne 31. 8. 2011 uzavřel s obviněnou Adélou Hoškovou, jednatelkou BYRETA, za tuto prodávající kupní smlouvu na tuto nemovitost za cenu 10 000 000 Kč, ač si byli vědomi, že nemovitost se nenachází ve vlastnictví prodávajícího a pochází z trestné činnosti. Zejména podmínkami v kupních smlouvách uvedenými se snažili docílit zdání legálního obchodu, uzavřeného v dobré víře. K převodu nemovitosti na nového nabyvatele však nedošlo, neboť návrh ze dne 1. 9. 2011 na vklad vlastnického práva ve prospěch BYRETA a posléze návrh ze dne 6. 9. 2011 na vklad vlastnického práva ve prospěch BYRON JAMES, byly Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrálním pracovištěm XY zamítnuty, a k převodu vlastnictví ze společnosti MYNAŘÍK nedošlo.
Dále obvinění Petr Veselý a Milan Hošek v době již probíhajícího insolvenčního řízení vedeného pod sp. zn. KSCB 27 INS 18959/2011 s účinky ke dni 19. 10. 2011 ve věci dlužníka společnosti MYNAŘÍK, a to obviněný Petr Veselý jednající za dlužníka a mající povinnost zdržet se nakládání s majetkovou podstatou, si v době než stačil být vyzván Krajským soudem v Českých Budějovicích dne 3. 11. 2011 k předložení seznamu majetku dlužníka, seznamu závazků a účetních či jiných dokladů, přisvojil svěřené motorové vozidlo tovární značky Škoda Superb 3T, RZ XY v hodnotě 649 000 Kč pořízené společností MYNAŘÍK na leasing od společnosti ŠkoFIN, s. r. o., které dne 21. 10. 2011 nechal s pomocí P . K. vyvézt z území České republiky na Ukrajinu a dále s ním naložil nezjištěným způsobem. Mezitím se s obviněným Milanem Hoškem domluvili na způsobu odstranění kompletního účetnictví společnosti MYNAŘÍK, které bylo svěřeno obviněnému Petrovi Veselému, jakožto jednateli této společnosti. Ten následně v úmyslu zakrýt neexistenci závazku společnosti MYNAŘÍK vyplývající ze směnky údajně vystavené R . A. dne 2. 2. 2007 na řad společnosti CONTENTMENT LIMITED na směnečný peníz ve výši 6 000 000 Kč, splatné dne 31. 12. 2008, avalované společností MYNAŘÍK, jejím jednatelem obviněným Václavem Mynaříkem, nahlásil toto vozidlo u Policie České republiky dne 16. 11. 2011 jako odcizené, včetně kompletního účetnictví společnosti MYNAŘÍK, které mělo být ve vozidle. Přitom si byli vědomi, kde se dané vozidlo nachází, i skutečnosti, že účetnictví společnosti MYNAŘÍK u sebe skrývá a postupně ničí obviněný Milan Hošek.
Takto obviněný Filip Vařil jako vůdčí osoba a organizátor, obviněný Petr Veselý za pomoci obviněného Václava Mynaříka, obviněný Milan Hošek za pomoci obviněné Adély Hoškové a obviněný Ing. Pavel Hušek, jako členové organizované skupiny, z rozhodnutí vůdčí osoby se pokusili přisvojit si majetek společnosti MYNAŘÍK a způsobit jí škodu ve výši 6 000 000 Kč, dále uplatnili k majetku společnosti MYNAŘÍK neexistující pohledávku ve výši 6 000 000 Kč a tuto za dlužníka společnost MYNAŘÍK prostřednictvím obviněného Petra Veselého uznali, čímž se současně pokusili zmařit uspokojení splatných pohledávek věřitelů za dlužníkem společností MYNAŘÍK, a to:
- společnosti WÄRME, spol. s r. o., z kupní smlouvy č. OS250069 ze dne 16. 1. 2006 ve výši 4 095 227 Kč,
- společnosti ŠkoFIN s. r. o., z úvěrové smlouvy na vozidlo tov. zn. Škoda Superb 3T, RZ XY a na vozidlo Volkswagen Golf v celkové výši 857 067,40 Kč,
- Finančního úřadu pro Jihočeský kraj z úvěrové smlouvy z roku 2006, získaného prostřednictvím Českomoravské záruční a rozvojové banky ve výši 5 919 884 Kč,
- společnosti Oberbank AG pobočka Česká republika, ze zástavní smlouvy k nemovitostem č. 12/09/710 ze dne 3. 4. 2009 v celkové výši 829 391,56 Kč,
- společnosti Messer Technogas, s. r. o., z neuhrazené faktury za dodané zboží ve výši 46 678,86 Kč,
- společnosti TECAM, spol. s r. o., z neuhrazených faktur za dodané zboží ve výši 269 913,50 Kč,
- společnosti PVK, s. r. o., z neuhrazení platby za dodané zboží ve výši 33 821 Kč,
- společnosti Telefonica Czech Republic, a. s. (nyní O2 Czech Republic a. s.), z neuhrazení poskytnutých telekomunikačních služeb u pevných telefonních stanic za období od 1. 9. 2011 do 30. 4. 2012 ve výši 11 556,71 Kč,
- společnosti CARTHAMUS, a. s., z neuhrazených faktur za dodávku tepla ve výši 176 481 Kč,
- společnosti WIP Reklama, spol. s r. o., z neuhrazeného nájemného za pronájem reklamních ploch na základě smlouvy č. 09/02/ČK-15 ze dne 24. 11. 2009 ve výši 5 150,22 Kč,
- společnosti Vodafone Czech Republic, a. s., z neuhrazených faktur za dodané zboží ve výši 139 376 Kč,
- společnosti Level, s. r. o. (nyní LEVELSPORTKONCEPT s. r. o.), z neuhrazených faktur za dodané zboží a služby na základně servisní a materiálové smlouvy č. 520080059 ze dne 4. 6. 2009 ve výši 7 614 Kč,
- Úřadu práce ČR – krajská pobočka České Budějovice, kontaktní pracoviště Český Krumlov, ze mzdových nároků, které byly zaměstnancům vypláceny ve výši 124 748 Kč,
- společnosti Služby města Český Krumlov, s. r. o., z neuhrazených faktur za dodané služby ve výši 13 968,68 Kč,
- společnosti PRAGOPERUN, spol. s r. o., z neuhrazené faktury za objednané služby ve výši 15 690 Kč,
- společnosti SIKO CB, a. s. (nyní SENESI, SE), z neuhrazených faktur za dodané zboží ve výši 735 536 Kč,
- společnosti SOME Jindřichův Hradec, s. r. o. (v konkurzu), z neuhrazení kupní ceny prodaného zboží ve výši 204 365,10 Kč,
čímž těmto zjištěným věřitelům zamýšleli způsobit škodu v souhrnné výši nejméně 6 000 000 Kč, přičemž ke zmaření uspokojení doposud nedošlo. Rovněž svým jednáním se úmyslně pokusili zastírat původ a jinak usilovali o ztížení zjištění původu věci nebo majetkové hodnoty, kterou se pokusili získat trestným činem zpronevěry, ve vztahu k výše uvedené nemovitosti v hodnotě 6 000 000 Kč.
5. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obvinění Filip Vařil, Milan Prášek, Bronislav Růžička, Petr Tauber, Radek Wančura, Milan Hošek, Petr Veselý, Václav Mynařík, Věra Vařilová, Ing. Pavel Hušek a Adéla Hošková, a to proti výrokům o vině a trestu, a poškození D . R. a společnosti TECHO CB, s. r. o., a VEKRA plastová okna, s. r. o. O těchto odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 12. 2022, sp. zn. 5 To 40/2022. Odvolací soud p odle § 253 odst. 1 tr. ř. zamítl jako opožděně podané odvolání poškozené společnosti VEKRA plastová okna, s. r. o. Dále podle § 258 odst. 1, odst. 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně, a to z důvodu § 258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. ve výroku o trestu uloženém obviněnému Filipu Vařilovi , z důvodu § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. ve výroku o trestu uloženém obviněnému Radku Wančurovi, z důvodu § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. ve výroku o trestu uloženém obviněnému Ing. Pavlu Huškovi , z důvodu § 258 odst. 1 písm. e) tr. ř. ve výroku o trestu uloženém obviněnému Bronislavu Růžičkovi a ve výroku o peněžitém trestu uloženém obviněné Adéle Hoškové a z důvodu § 258 odst. 1 písm. f) tr. ř. ve výrocích o náhradě škody společnostem ŠkoFIN, s. r. o., WÄRME, s. r. o., a Remmers, s. r. o. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak odvolací soud znovu rozhodl a uložil obviněnému Filipu Vařilovi při nezměněném výroku o vině za projednávanou trestnou činnost a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 13. 5. 2013, sp. zn. 1 T 16/2012, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze z 28. 6. 2013, sp. zn. 9 To 224/2013, za sbíhající se trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. , ve znění účinném do 31. 12. 2009, účastenství ve formě organizátorství na trestném činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. a) a § 250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2009, zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2009, za které byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 12. 2013, sp. zn. 2 T 168/2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 3. 2015, sp. zn. 3 To 188/2014, a sbíhající se účastenství ve formě organizátorství na zločinu úvěrového podvodu podle § 24 odst. 1 písm. a) a § 211 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, za které byl odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích z 19. 10. 2015, sp. zn. 17 T 10/2015, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze z 11. 5. 2016, sp. zn. 5 To 3/2016, podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let a 9 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému rovněž uložen peněžitý trest v počtu 150 denních sazeb s výší denní sazby 1 200 Kč, v celkové výši 180 000 Kč. Dále byl podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku obviněnému uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce, prokuristy či zmocněnce obchodních korporací a družstev na dobu 7 let. Podle § 43 odst. 2, věta druhá tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresn ího soudu v Benešově ze dne 13. 5. 2013, sp. zn. 1 T 16/2012, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze z 28. 6. 2013, sp. zn. 9 To 224/2013, dále výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích z 9. 12. 2013, sp. zn. 2 T 168/2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích z 27. 3. 2015, sp. zn. 3 To 188/2014, a dále výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích z 19. 10. 2015, sp. zn. 17 T 10/2015, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze z 11. 5. 2016, sp. zn. 5 To 3/2016, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově na zrušené výroky navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo (tímto) zrušením, pozbyla podkladu. Obviněnému Bronislavu Růžičkovi odvolací soud při nezměněném výroku o vině uložil podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let a 6 měsíců. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému rovněž uložen peněžitý trest v počtu 80 denních sazeb s výší denní sazby 1 200 Kč, v celkové výši 96 000 Kč. Konečně byl tomuto obviněnému také uložen podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce, prokuristy či zmocněnce obchodních korporací a družstev na dobu 3 let. Obviněnému Radku Wančurovi při nezměněném výroku o vině odvolací soud uložil za nyní projednávanou trestnou činnost a sbíhající se pokus zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 21 odst. 1 a § 240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, pro který byl odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 9 T 4/2013, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 3 To 73/2013, a další sbíhající se trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zákoníku, pro který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 22 T 133/2012, podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému rovněž uložen peněžitý trest v počtu 80 denních sazeb s výší denní sazby 1 200 Kč, v celkové výši 96 000 Kč. Konečně byl i tomuto obviněnému uložen podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce, prokuristy či zmocněnce obchodních korporací a družstev na dobu 3 roků. Podle § 43 odst. 2, věta druhá tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 30. 4 2013, sp. zn. 9 T 4/2013, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 3 To 73/2013 a dále výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 22 T 133/2012, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově na zrušené výroky navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Obviněnému Ing. Pavlu Huškovi odvolací soud při nezměněném výroku o vině uložil za nyní projednávanou trestnou činnost a sbíhající se účastenství ve formě pomoci na zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, za které byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 64 T 21/2020, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2022, sp. zn. 8 To 314/2021, podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému rovněž uložen peněžitý trest v počtu 80 denních sazeb s výší denní sazby 1 200 Kč, v celkové výši 96 000 Kč. Konečně byl tomuto obviněnému uložen podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce, prokuristy či zmocněnce obchodních korporací a družstev na dobu 3 roků. Podle § 43 odst. 2, věta druhá, tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 64 T 21/2020, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze z 1. 3. 2022, sp. zn. 8 To 314/2021, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově na zrušený výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Obviněné Adéle Hoškové odvolací soud uložil podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest v počtu 30 denních sazeb s výší denní sazby 1 200 Kč, celkem ve výši 36 000 Kč. 6. Konečně bylo citovaným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. o povinnosti obviněných Filipa Vařila, Petra Veselého a Radka Wančury společně a nerozdílně zaplatit poškozené D . R. na náhradě škody částku 945 000 Kč s úrokem z prodlení ročně ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů od 11. 10. 2019 do zaplacení. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená se zbytkem uplatněného nároku odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Obviněnému Petru Veselému byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost k náhradě škody společnosti ŠkoFIN, s. r. o., v částce 515 642,16 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená se zbytkem nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost Griola, s. r. o., odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn. Odvolací soud podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněných Milana Práška, Petra Taubera , Milana Hoška, Petra Veselého , Václava Mynaříka, Věry Vařilové a poškozené společnosti TECHO CB, s. r. o. II. Dovolání obviněných
7. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 12. 2022, sp. zn. 5 To 40/2022 , podali dovolání prostřednictvím svých obhájců obvinění Filip Vařil, Bronislav Růžička, Petr Tauber, Petr Veselý, Věra Vařilová a Ing. Pavel Hušek.
a) Dovolání obviněného Filipa Vařila
8. Obviněný Filip Vařil opřel své dovolání o dovolací důvody § 265b odst. 1 písm. g) a i) tr. ř. s odůvodněním, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a byl mu uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. 9. Ve vztahu k dovolacímu důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že nebylo prokázáno, že byl vůdčí osobností či řídícím článkem projednávané trestné činnosti. Závěry soudů nižších stupňů jsou v tomto směru založeny pouze na domněnkách. Dovolatel zdůraznil, že se zabýval zakládáním obchodních společností, jejich přepisy, obchodováním s pohledávkami a poskytováním konzultací, což nelze považovat za trestně postižitelné jednání. Soudy podle jeho názoru nerespektovaly zásady uvedené v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. 10. Ke skutku pod bodem 1. výroku o vině obviněný namítl, že soudy nehodnotily důkazy ve vzájemných souvislostech, a proto dospěly k vadným skutkovým zjištěním. Výslechem Miroslava Kovačičína, jeho manželky a účetní bylo prokázáno, že KOMI CZ byla v úpadku již před tím, než byly její obchodní podíly převedeny na Ingrid Trostovou a než se stala její jednatelkou. Z insolvenčního rejstříku bylo zjištěno, že v insolvenčním řízení KOMI CZ bylo přihlášeno 38 věřitelů, jejichž pohledávky vznikly dříve, než se Ingrid Trostová stala jednatelkou společnosti. Podle obviněného svědek Miroslav Kovačičín převáděl tuto zadluženou společnost na Ingrid Trostovou, aby se vyhnul odpovědnosti za její závazky. Uvedenému závěru nasvědčuje i to, že souběžně založil novou společnost KOMI CB, s. r. o., se stejným předmětem podnikání, která využívala majetek KOMI CZ, v níž po převodu obchodního podílu na Ingrid Trostovou zůstala pouze nemovitost zatížená zástavními právy, zatímco s movitým majetkem pracovala nově založená společnost. Navíc zadluženou KOMI CZ řídil svědek Miroslav Kovačičín sám, s nikým se neradil, což je podstatné z hlediska avalu směnky vystavené zemřelým Robertem Anderlem, ve vztahu, k níž ani nebylo prokázáno, že by ji R . A. nevystavil a že ji KOMI CZ neavalovala. Obviněný zdůraznil, že Ingrid Trostová byla schopna vyhodnotit následky svého jednání, o čemž svědčí i skutečnost, že před zahájením insolvenčního řízení převedla jediný majetek společnosti na další osobu. Ingrid Trostová, ač se prohlašuje za tzv. bílého koně, ani společnost KOMI CZ, tak podle přesvědčení obviněného nemohly být uvedeny v omyl. Ve skutku popsané jednání lze podle názoru obviněného považovat pouze za poškození nezajištěných věřitelů KOMI CZ, kteří mohli být uspokojeni do výše 837 887 Kč (tj. do výše zůstatku, který v době převodu nemovitého majetku z KOMI CZ na společnost Finrex CZ mohl být použit pro jejich uspokojení, zatímco zajištění věřitelé mohli být v rámci insolvenčního řízení zcela uspokojeni (Oberbank s pohledávkou 2 644 085 Kč a Finanční úřad Moravskoslezského kraje s pohledávkou 59 028 Kč). Dále obviněný namítl, že ve vztahu k hodnotě nemovitosti v majetku KOMI CZ, bylo namístě přiklonit se k hodnotě stanovené znaleckým posudkem předloženým obhajobou (tj. ocenění nemovitosti na částku 3 541 000 Kč) a nikoliv znaleckým posudkem předloženým orgány činnými v trestním řízení, který nemovitost ohodnotil na částku 5 000 000 Kč, a to i s přihlédnutím k ceně získané prodejem nemovitosti v rámci dražby v roce 2021, tj. částce 4 510 000 Kč, kterou lze považovat za objektivně zjištěnou cenu tržní. S ohledem na tyto skutečnosti obviněný uzavřel, že skutkový závěr soudů nižších stupňů, že organizoval tvrzenou trestnou činnost, že se na ní domlouval s dalšími obviněnými a následně podvedl Ingrid Trostovou i KOMI CZ, neodpovídá výsledkům provedeného dokazování. Podle obviněného nebylo prokázáno, že by se dopustil jednání popsaného pod bodem 1 výroku o vině a bylo by maximálně možné uvažovat o jednání poškozujícím nezajištěné věřitele KOMI CZ, avšak jen do částky 837 000 Kč. Obviněný namítl, že mu nebyl prokázán podvodný úmysl vůči KOMI CZ či Ingrid Trostové, ani úmysl poškodit věřitele zadlužené společnosti.
11. Ke skutku uvedenému pod bodem 2. rozsudku soudu prvního stupně obviněný namítl, že nebylo prokázáno vylákání nemovitosti na poškozené D . R. , ani její uvedení v omyl při prodeji nemovitosti s úmyslem nezaplatit jí kupní cenu. Podle obviněného nebylo ani prokázáno, že nebyla zaplacena kupní cena, sice byla zpochybněna platba Z . P. , avšak nebyla vyvrácena skutečnost, že došlo k uhrazení kupní ceny. Rovněž nebylo prokázáno, že by došlo ke způsobení škody, ani to, že se on podílel na jednání způsobem popsaným ve skutkové větě rozsudku.
12. Ohledně skutku uvedeného pod bodem 3. výroku o vině obviněný namítl, že nebyl prokázán jeho úmysl podvést a poškodit J . K. , resp. dopustit se ve vztahu k němu protiprávního jednání, v němž by mu pomáhala obviněná Věra Vařilová. Způsob provedení exekuce vůči tomuto poškozenému nebyl podle dovolatele nezákonný. Stejně jako nelze za trestné označit jednání obviněné Věry Vařilové, která odkoupila za společnost CKR security pohledávku za Z . K. . Za trestně postižitelné nelze označit ani jednání společnosti Qa rtet, která nemovitost J. K. zakoupila v dražbě a následně ji prodala CKR security za částku, která odpovídala ceně, za níž tuto nemovitost vydražila.
13. Ke skutku pod bodem 4. výroku o vině obviněný zdůraznil, že do insolvenčního řízení se společností MYNAŘÍK se přihlásilo 36 věřitelů a insolvenční soud z podnětu návrhu věřitelů ještě před prohlášením úpadku zakázal nakládat s majetkem dlužníka. Rovněž byl ustanoven tímto soudem předběžný insolvenční správce. Nemohlo dojít ani k poškození věřitele Oberbank AG pobočka Česká republika, neboť šlo o zajištěného věřitele. Zajištění věřitelé byli uspokojeni v rámci insolvenčního řízení v celkové výši 4 713 469 Kč. Ke dni převodu nemovitosti by po odečtení nároků zajištěných věřitelů z částky 6 000 000 Kč (hodnota převáděné nemovitosti uváděná v rozhodnutí odvolacího soudu) zůstala pro nezajištěné věřitele částka 1 286 504 Kč. V případě možného poškození věřitelů převodem nemovitosti proto bylo možné uvažovat pouze o této částce. Obviněnému však nebyl prokázán úmysl spáchat takový trestný čin.
14. Pokud soudy nižších stupňů rozporovaly pravost směnek vystavených R . A. , pak k tomu obviněný zdůraznil, že nebylo prokázáno, že by tyto směnky nebyly R . A. vystaveny a údaje na nich nebyly pravdivé. Znalecké posudky z oboru písmoznalectví nevyvrátily, že směnky podepsal R . A. , nebyly důvodně zpochybněny ani částky, na které byly vystaveny. U skutku pod bodem 1. výroku o vině ani nebylo vyvráceno, že směnku avalovala KOMI CZ. Soudy tak nemají oporu pro závěr, že úhrady kupních cen za nemovitosti byly pouze předstírané a nelze ani dovodit neoprávněný zápočet na kupní cenu nemovitosti uvedené směnky. Podle obviněného nebylo prokázáno, že by byla směnka účelově a nedůvodně použita jako součást platební operace.
15. Obviněný dále namítl, že soudy nižších stupňů neměly důkazní podklad pro závěr, že u něj lze dovodit úmyslné zavinění, natož úmysl přímý. Naplnění subjektivní stránky trestných činů, jimiž byl uznán vinným, pouze předpokládají, ale neprokazují. V tomto směru poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2014, sp. zn. 5 Tdo 761/2014, podle kterého „Existují-li v konkrétní věci pochybnosti o míře a formě zavinění, je třeba postupovat ve prospěch pachatele. Subjektivní stránku příslušného trestného činu nelze pouze předpokládat nebo ji dovozovat ze škodlivého následku (resp. účinku).“ , jakož i na rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, uveřejněné pod č. 14/1964 Sb. rozh. tr., podle něhož „výrok o vině musí být založen jen na takových důkazech, které zcela vylučují pochybnost, že se stal skutek, který je předmětem stíhání“ . Připomněl i zásadu „in dubio pro reo“ a poukázal na rozsáhlou rozhodovací praxi Ústavního soudu v tomto směru. Zdůraznil, že v dané věci nebylo dosaženo praktické jistoty o tom, že spáchal skutek, pro který byl odsouzen.
16. V souvislosti s dovolacím důvodem § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. obviněný namítl, že s ohledem na délku trestního řízení i dobu, která uplynula od údajného spáchání skutku, není uložený trest proporcionální. V tomto směru poukázal na článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle které dobu řízení převyšující 6 let do pravomocného skončení trestního řízení nelze tolerovat. V jeho projednávané věci bylo trestní řízení vedeno devět let pro skutky, k nimž mělo dojít před jedenácti a dvanácti lety. Podle judikatury Ústavního soudu je právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě, integrální součástí práva na spravedlivý proces, tedy základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V kontextu s tím pak dovolatel hodnotil jako neproporcionální trest odnětí svobody v délce 8 let a 9 měsíců, který mu byl v projednávané věci uložen. Soudy podle jeho názoru nezdůvodnily, proč musel být nově ukládaný trest přísnější než trest předchozí a nevzaly v potaz zásady pro ukládání trestu v rozhodovací praxi Ústavního soudu, která byla výše zmíněna. 17. Dále obviněný namítl, že mu byl nesprávně uložen souhrnný trest odnětí svobody ve výměře 8 let a 9 měsíců s odkazem na § 211 odst. 6 tr. zákoníku, tedy za sbíhající se trestný čin, jímž měl podle rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 10. 2015, sp. zn. 17 T 10/2015, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 5 To 3/2016, způsobit škodu 7 499 000 Kč, ač podle nyní platné právní úpravy se jedná o trestný čin právně kvalifikovaný podle § 211 odst. 5 tr. zákoníku se sazbou trestu odnětí svobody od 2 do 8 let. Citovanými rozsudky byl obviněnému uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 let, který vykonával v době od 15. 10. 2015 do 12. 6. 2019. Poté, co byl podmíněně propuštěn (usnesením Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 5 Pp 58/2019), nejsou o jeho osobě známy žádné negativní skutečnosti. S ohledem na aktuálně projednávanou věc a dobu uplynuvší od údajného spáchání předmětných trestných činů i dobu trestního řízení, je tak namístě již uložený souhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 let považovat za dostatečný a není dán důvod ukládat trest přísnější. 18. K uloženému peněžitému trestu obviněný uvedl, že soud prvního stupně nezohlednil jeho aktuální majetkové poměry, k jeho majetkovým poměrům neučinil žádné dokazování. Insolvenční řízení vedené proti němu skončilo po vyslovení úpadku dne 19. 7. 2021 schválením konečné zprávy insolvenčního správce a zpeněžením a rozdělením zjištěného majetku mezi věřitele. Obviněný tak nedisponuje žádným majetkem, ani úsporami, ze kterých by mohl peněžitý trest hradit. Má vyživovací povinnost vůči dětem. Soud prvního stupně při stanovení výše peněžitého trestu nevzal v potaz skutečnost, že domovní prohlídka se uskutečnila na začátku trestního stíhání, tedy za jiné situace než při ukládání peněžitého trestu. Soud prvního stupně se nezabýval ani otázkou, zda obviněnému skutečně patřil majetek, který zohlednil při svých úvahách o ukládaném peněžitém trestu. Uložený peněžitý trest je tak fakticky nevykonatelný bez dalšího zadlužení obviněného a nebyly proto splněny zákonné podmínky pro jeho uložení.
19. K uloženému trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce, prokuristy či zmocněnce obchodních korporací a družstev, obviněný uvedl, že nejsou splněny podmínky pro jeho uložení, resp. zvýšení, neboť se popsaného jednání nedopustil v souvislosti s činností spojenou s výkonem vyjmenovaných funkcí.
20. Závěrem svého dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
b) Dovolání obviněného Bronislava Růžičky
21. Obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s odůvodněním, že nesouhlasí se zjištěným skutkovým stavem, neboť soudy nižších stupňů k závěru o jeho vině dospěly takřka výhradně z nezákonného důkazu, a to nařízených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu. Obviněný vyjádřil nesouhlas s postupem soudu prvního stupně, který i přes námitky obhajoby vznesené v hlavním líčení provedl a použil jako důkaz tyto odposlechy a záznamy, které byly nařízeny podle jeho názoru nezákonně. 22. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
c) Dovolání obviněného Petra Taubera
23. Obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl podle něj naplněn tím, že rozhodná skutková zjištění učiněná v napadeném rozsudku, určující pro naplnění znaků trestných činů, jimiž byl shledán vinným, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, dále skutková zjištění byla učiněna z procesně nepoužitelných důkazů a konečně namítá, že nebyly nedůvodně provedeny navrhované důkazy podstatné pro rozhodnutí ve věci. Uplatněný dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. 24. K uplatněnému dovolacímu důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že byl nesprávně zjištěn skutkový stav a nebyl aplikován princip „ in dubio pro reo “. Soudy nižších stupňů ignorovaly výpovědi konkrétních svědků, dostatečně nezvážili vysvětlení podaná obviněným i ostatními spoluobviněnými, která značně nabourávala koncepci orgánů činných v přípravném řízení ohledně odpovědnosti obviněného za jednání, které je mu kladeno za vinu. Obviněný zdůraznil, že z výpovědí svědků nevyplynuly žádné relevantní poznatky k předmětné trestní věci, ani negativní poznatky vůči jeho osobě a že odvolací soud náležitě nehodnotil výpovědi jednotlivých svědků. Konkrétně uvedl, že svědek Ing. František Penza neuvedl, že by v rámci svého působení v pozici insolvenčního správce na transakcích společnosti Colonreal shledal cokoli nestandardního. Svědek Filip Pytel uvedl, že ze svého členství v dozorčí radě neměl žádný finanční prospěch, nikdy nepodepsal žádný čistý list papíru. Naopak potvrdil, že podepsal zápis z jedn ání ze dne 8. 2. 2010. V souvislosti s výpovědí svědka Miroslava Kovačičína poukázal na skutečnost, že se svědek snažil o prodej předmětné nemovitosti, neúspěšně jí inzeroval, oslovil i věřitele společnosti KOMI CZ, nemovitost nabízel za prodejní cenu 8 700 000 Kč, později 8 000 000 Kč a o prodeji jednal i s obviněným Filipem Vařilem. Dovolatel zdůraznil, že měl zájem o koupi nemovitosti, mohl však nabídnout pouze částku 6 500 000 Kč, což potvrdil spoluobviněný Milan Prášek, s nímž o prodeji jednal, který mu rovněž předložil notářsky ověřenou kupní smlouvu uzavřenou mezi KOMI CZ a Finrex CZ a vzal jej na prohlídku nemovitosti. Není tak pravdou, že by se neseznámil se stavem nemovitosti. Předmětnou nemovitost se dovolatel nakonec rozhodl koupit za 6 800 000 Kč jménem společnosti Colonreal, a to od obviněného Filipa Vařila. Za nemovitost zaplatil 1 500 000 Kč a zbytek kupní ceny měl uhradit zástavním věřitelům, k čemuž vzhledem k insolvenčnímu řízení vedenému s Colonreal již nedošlo. Ke směnce na částku 2 000 000 Kč dovolatel uvedl, že tuto odkoupil od Radka Wančury za 1 900 000 Kč a jménem společnosti Colonreal jí započetl vůči pohledávce společnosti Finrex CZ na úhradu kupní ceny za nemovitost. K půjčce od společnosti Principle CO uvedl, že byla určena na další investice, jako zajištění této půjčky posloužila právě zakoupená nemovitost. Insolvenční řízení vůči společnosti Colonreal bylo důsledkem sporů s obviněným Milanem Práškem ohledně úhrady zbytku kupní ceny za předmětnou nemovitost. Obviněný Filip Vařil skupoval pohledávky za Colonreal s cílem ovládnout insolvenční řízení. Dovolatel odmítl, že by byl členem jakékoli organizované skupiny. S těmito jím uplatněnými námitkami již v řádném opravném prostředku se odvolací soud ve svém rozsudku nijak nevypořádal. 25. Dále obviněný namítl, že soudy nižších stupňů opomněly hodnotit důkaz znaleckým posudkem č. 6721-04/2019 o obvyklé ceně provozního areálu XY, s příslušenstvím a pozemky zapsanými na LV č. XYv katastrálním území XY, obec a okres XY, zpracovaným ke dni 1. 3. 2019 znaleckým ústavem Dolmen servis, s. r. o. (dále jen „znalecký posudek znaleckého ústavu Dolmen servis, s. r. o.“). Soud prvního stupně tento znalecký posudek při zkoumání obvyklé ceny předmětné nemovitosti vůbec nehodnotil i přes to, že byl ve zjevném rozporu se znaleckým posudkem číslo 3784/010/14 z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady se zaměřením na oceňování nemovitostí, vyhotoveným znalcem Pavlem Brousilem (dále jen „znalecký posudek znalce Pavla Brousila“). Odvolací soud nahradil činnost soudu prvního stupně, ke znaleckému posudku znaleckého ústavu Dolmen servis, s. r. o., se vyjádřil, aniž by však sám tento znalecký posudek jako důkaz provedl. Dovolatel odmítl závěr odvolacího soudu, že znalecký posudek znalce Pavla Brousila je v souladu s ostatním důkazním materiálem (zejména se znaleckým posudkem znaleckého ústavu Dolmen servis, s. r. o., a znaleckým posudkem znaleckého ústavu Bohemian Appraisal, a. s.). Ve vztahu ke znaleckému posudku znalce Pavla Brousila namítl, že jsou zde pochybnosti o úplnosti a správnosti tohoto znaleckého posudku. Argumentaci znalce dovolatel označil za nepřesvědčivou ohledně způsobu a formy zjištění ceny obvyklé předmětné nemovitosti, jakož i z hlediska vyjasnění otázky použitých koeficientů. Vzhledem k tomu byl obviněným předložen znalecký posudek znaleckého ústavu Dolmen servis, s. r. o., podle kterého obvyklá cena nemovitosti byla 3 541 000 Kč a nikoliv 5 000 000 Kč, což bylo zjištěno přímou metodou porovnání s dříve obchodovanými srovnatelnými nemovitostmi. S poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. III. ÚS 77/01, dodal, že při mnohosti protiřečících si znaleckých posudků měl soud prvního stupně zadat zpracování revizního znaleckého posudku, nikoli se uchýlit k nepřesvědčivé argumentaci o souhlasu znaleckého posudku se zbytkem spisového materiálu. Pokud nebylo zadáno vypracování revizního znaleckého posudku a jeden z více znaleckých posudků, které byly součástí spisového materiálu, byl pro obviněného příznivější, bylo podle názoru obviněného nutno aplikovat zásadu „ in dubio pro reo “ a soudy měly při řešení této skutkové otázky vycházet z nižší obvyklé ceny předmětné nemovitosti, neboť důvodné pochybnosti o její reálné ceně přetrvávaly.
26. Obviněný dále vyslovil přesvědčení, že z provedeného dokazování nevyplynulo jeho zapojení do organizované skupiny. Závěr soudů nižších stupňů, že jej pojilo s obviněným Filipem Vařilem přátelství, resp. že se znali, není dostatečným zdůvodněním závěru o jeho faktickém zapojení do organizované skupiny vzájemně spolupracujících obviněných, naopak jde o excesivní kriminalizaci jeho sociálních vazeb. Nebyly rovněž zjištěny konkrétní okolnosti, které by vysvětlily, jakou měl přidělenou roli v tvrzené organizované skupině a jaké úkoly v ní měl plnit.
27. Dovolatel namítl, že část skutkových zjištění byla učiněna na základě procesně nepoužitelných důkazů, a to příkazů k domovní prohlídce a příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Z argumentace odvolacího soudu v bodu 113. odůvodnění napadeného rozsudku nelze podle něj dovodit, že ve všech případech existoval návrh státního zástupce na nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Příkaz k domovní prohlídce pod sp. zn. 31 Nt 719/2013-26, podle obviněného postrádá kromě formálních náležitostí i obsahovou kvalitu. V tomto směru dovolatel poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2024/15. Obviněný znovu argumentoval i tím, že příkaz nebyl vydán zákonným soudcem a nesouhlasil se závěry odvolacího soudu v bodech 92. a 93. odůvodnění jeho rozsudku.
28. Ve vztahu k dovolacímu důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný uvedl, že soud prvního stupně nesprávně směšuje pojmy škoda, obohacení se a (značná) hodnota věci, vůči které je spáchán trestný čin. S poukazem na odbornou literaturu zdůraznil, že v případě věci, která je zatížena zástavními právy, je nutno pro určení výše pachatelova obohacení se vycházet z její skutečné hodnoty, tedy hodnoty „očištěné“ o práva na této věci váznoucí, která snižují její výchozí hodnotu, ze které vyplývá i skutečné o bohacení pachatele. V projednávané věci pak po odečtení pohledávek váznoucích na nemovité věci od obvyklé ceny nemovitosti (tj. 3 541 000 Kč) činí obohacení případného pachatele cca 800 000 Kč, což je podle obviněného současně hodnota věci, vůči které byl spáchán trestný čin. Vzhledem k výše uvedenému měl obviněný za to, že nemohl nikdy naplnit kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, neboť skutečná hodnota věci byla nižší než hodnota značná. Naplnění kvalifikované skutkové podstaty dovodil soud prvního stupně pouze s ohledem na nesprávné ztotožnění tvrzené způsobené škody a hodnoty věci, vůči níž měl být spáchán trestný čin. 29. Obviněný rovněž namítl, že soud prvního stupně se měl řádně vypořádat s otázkou naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty tohoto trestného činu obviněným, což neučinil. Své závěry opřel o přesvědčení, že jediným logickým vysvětlením pro angažmá obviněného v nákupu předmětné nemovitosti je to, že plnil přání a záměr obviněného Filipa Vařila, se kterými byl podle názoru soudu seznámen stejně jako se skutečností, že převáděná nemovitost je věcí pocházející z trestné činnosti. S otázkou zavinění, konkrétně úmyslu, souvisí i soudem prvního stupně presumovaná skutečnost, že se tvrzené trestné činnosti dopustil jako člen organizované skupiny a naplnil tak znak kvalifikované skutkové podstaty trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. 30. Oba soudy shodně nesprávně kvalifikovaly jednání obviněného jako úmyslný trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 tr. zákoníku a pominuly alternativu jeho kvalifikace jako trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti podle § 217 tr. zákoníku. 31. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně a rozsudek odvolacího soudu a za současného postupu podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Alternativně navrhl, aby po zrušení výše uvedených rozsudků Nejvyšší soud podle § 265m odst. 1 tr. ř. ve věci sám rozhodl, a podle § 226 písm. a) tr. ř. [in eventum § 226 písm. b) tr. ř.] jej zprostil obžaloby. d) Dovolání obviněného Petra Veselého
32. Obviněný v rámci svého dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný dovodil z toho, že v napadeném rozsudku jsou rozhodná skutková zjištění ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je podle něj naplněn tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. V obecné rovině namítl zásah do jeho práva na spravedlivý proces, neboť soudy podle jeho přesvědčení postupovaly v rozporu se zásadou „ in dubio pro reo “, a došlo i k porušení jeho práva na projednání věci bez zbytečných průtahů. 33. V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve vztahu ke skutku pod bodem 2. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně obviněný namítl existenci zjevného rozporu skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. a), písm. d) tr. zákoníku, a trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. a) a c) tr. zákoníku, s obsahem provedených důkazů. Obviněný dovodil, že v jeho jednání nelze na základě provedených důkazů dovodit úmysl, který je nezbytným znakem skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. a) a d) tr. zákoníku, ani úmysl k jednání, v němž je soudy nižších stupňů spatřován zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. a) a c) tr. zákoníku. Pokud se rozhodl nemovitost dále prodat, jednalo se výhradně o úkon související s obchodním vedením společnosti bez jakéhokoli protiprávního úmyslu. Rozhodná skutková zjištění soudy nižších stupňů dovodily výhradně z jediného důkazu, a to výpovědi svědkyně D . R. Závěr těchto soudů o věrohodnosti svědkyně přitom nemá podklad v provedených důkazech. Důvodné pochybnosti o pravdivosti jejích tvrzení vyplynuly z její výpovědi i z jejího chování, když chtěla předmětnou nemovitost znovu prodat prostřednictvím realitní kanceláře, ač již uzavřela kupní smlouvu na prodej nemovitosti se společností KBC CZ. Dovolatel poukázal na zdravotní problémy svědkyně, které podle něj její výpověď znevěrohodňují. Z provedeného dokazování nelze učinit ani závěr, ke kterému dospěly soudy nižších stupňů, že D . R. bylo od počátku obviněným zatajeno, že kupujícím její nemovitosti bude společnost KBC CZ. Dovolatel rovněž nesouhlasil se závěrem soudů, že D . R. byla v souvislosti s prodejem nemovitosti vyplacena v hotovosti pouze částka 135 000 Kč a k úhradě zbytku kupní ceny nedošlo. V této souvislosti poukázal na provedené důkazy, a to příjmové pokladní doklady ze dne 9. 1. 2011, 3. 2. 2011 a 22. 3. 2011, plnou moc ze dne 2. 11. 2010 a znalecký posudek z oboru písmoznalectví, odvětví ručního písma, zpracovaný Kriminalistickým ústavem Praha. Stejně tak z žádného důkazu nelze dovodit závěr soudů, že D . R. byl spolu s kupní smlouvou současně předložen k podpisu nezjištěný počet prázdných listů. Zdůraznil, že svědkyně vypověděla, že neví, zda nějaké prázdné papíry podepisovala. Z výpovědi svědka J . F. při hlavním líčení dne 25. 1. 2021 podle obviněného vyplynulo, že Z . P. a D. R. se znali. Pro tento závěr svědčí i dopis adresovaný Z . P. poškozené D. R. , v němž uvedl, že peníze z prodeje nemovitosti použil pro vlastní účely a prohrál je. Ač byl tento důkaz v řízení proveden, nebyl z něj soudy nižších stupňů učiněn žádný závěr. Obviněný dovodil, že v provedeném dokazování nemá oporu ani závěr soudů, že je vyloučeno, aby D. R. Z. P. zmocnila k převzetí kupní ceny. Z žádného z provedených důkazů podle dovolatele nevyplývá závěr soudů, že teprve dne 13. 9. 2011 (v rámci civilního řízení) byla tvrzena existence příjmových pokladních dokladů, které měly osvědčovat, že Z . P. převzal v zastoupení D . R. kupní cenu za nemovitost. Uvedené nemůže prokazovat ani podvodný úmysl dovolatele, neboť do podání žaloby D . R. dne 1. 7. 2011 neměl důvod zaplacení kupní ceny prokazovat. 34. Ve vztahu ke skutku pod bodem 4. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obviněný namítl, že na základě provedeného dokazování nelze dojít k závěru, že jako člen organizované skupiny vědomě a aktivně vstoupil do funkce jednatele, že jeho jediným a skutečným záměrem bylo přisvojení si nemovitosti ve vlastnictví společnosti MYNAŘÍK, čímž současně došlo i ke zmaření uspokojení pohledávek věřitelů této společnosti. Právní kroky související s hospodařením této společnosti, které musel jako její jednatel učinit, totiž byly zcela v souladu s jeho zákonnou povinností péče řádného hospodáře. Neměl důvod pochybovat o platnosti směnky vlastní s doložkou bez protestu, vystavené R . A. na řad společnosti CONTENTMENT LIMITED na částku 6 000 000 Kč, splatné dne 31. 12. 2008 a avalované právě společností MYNAŘÍK. Z provedených důkazů nevyplynulo, že by měl nebo mohl mít vědomost, že tato směnka by mohla být nástrojem pro zmaření úhrady kupní ceny za předmětnou nemovitost. Stejně tak je v rozporu s obsahem provedených důkazů závěr soudů nižších stupňů, že směnka byla padělkem, že ji nevystavil R . A. , že jeho podpis na ní nebyl pravý. Ke skutkovým zjištěním soudů učiněným ohledně vozidla Škoda Superb dovolatel uvedl, že vozidlo nebylo v leasingovém nájmu společnosti MYNAŘÍK, ale bylo pořízeno na základě úvěrové smlouvy č. 710502 ze dne 31. 3. 2010. V řízení nebyl proveden žádný důkaz, z něhož by vyplynulo, že měl cokoli společného s vycestováním svědkyně P . K. předmětným vozidlem na Ukrajinu. Ostatně tato svědkyně uvedla, že jej nezná. Z provedených důkazů ani neplyne závěr soudů, že svědkyně P . K. byla s tímto vozidlem kontrolována dne 21. 10. 2011 na hraničním přechodu Maďarsko – Ukrajina při jízdě na Ukrajinu, ani závěr, že vozidlo následně nebylo vyvezeno mimo Ukrajinu. Z šetření Interpolu pouze vyplynulo, že se nepodařilo zajistit záznam, že by předmětné vozidlo Ukrajinu následně opustilo. Naopak bylo prokázáno, že dovolatel odcizení vozidla nahlásil Policii ČR a situaci řešil se společností ŠkoFIN, s. r. o. V rozporu s provedenými důkazy je podle obviněného rovněž skutkový závěr, že musel být srozuměn, že bude podán úspěšný insolvenční návrh na dlužníka – společnost MYNAŘÍK, proběhne insolvenční řízení pod sp. zn. KSCB 27 INS 18959/2011-A-5, zahájené dne 19. 10. 2011, a že bude muset po jmenování insolvenčního správce předat veškerý majetek této společnosti včetně předmětného vozidla do dispozice insolvenčního správce. Tento závěr je pak podle dovolatele v rozporu s jeho vyjádřením ze dne 15. 11. 2011 v rámci insolvenčního řízení, v němž označil podaný insolvenční návrh za šikanózní. Obviněný proto dovodil, že skutková zjištění soudů nižších stupňů nemají podklad v provedeném dokazování, jsou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy. Navíc podle něj nelze na základě provedených důkazů ani dovodit jeho úmysl k takovému jednání, který je nezbytným znakem skutkové podstaty zločinů zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. a) a d) tr. zákoníku, legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. a) a c) tr. zákoníku a poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. a) a b) tr. zákoníku. Soudy zjištěný skutkový stav zčásti z provedených důkazů vůbec nevyplývá, zčásti je s nimi v příkrém rozporu. Odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů nerespektují obsah provedeného dokazování, nevyplývá z nich ani způsob hodnocení důkazů jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti, ani vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami soudů při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry těchto soudů na straně druhé. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je proto nepřezkoumatelné. 35. Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl, že svým jednáním nenaplnil znaky skutkové podstaty žádného z trestných činů, jimiž byl uznán vinným, a to jak po stránce objektivní, tak po stránce subjektivní. Podle obviněného u jemu za vinu kladených skutků absentuje úmysl. Z obsahu provedeného dokazování nevyplynulo, že by se předmětného jednání dopustil, byť i jen v nepřímém úmyslu. Nesouhlasil ani se závěrem soudů nižších stupňů, že jednal jako člen organizované skupiny. Podle něj chybí znaky odpovídající jednání organizované skupiny, nebylo ani prokázáno, jakou roli měl mít vůči ostatním spoluobviněným, že by cokoli s ostatními plánoval, dopředu se s nimi o čemkoli domlouval, či si vůbec byl vědom, že má nějakou organizovanou skupinu s kýmkoli tvořit. Z žádného z provedených důkazů rovněž nevyplývá, že by jakýmkoli svým jednáním naplnil objektivní stránku trestných činů, z jejichž spáchání byl pod body 2. a 4. výroku o vině uznán vinným. 36. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že soudy nižších stupňů se při svém rozhodování neřídily zásadou subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. V projednávané věci šlo o typicky obchodněprávní vztahy, vyplývající z jeho podnikatelských aktivit a jako takové měly být řešeny prostředky soukromého práva. 37. Obviněný namítl, že soudy nehodnotily provedené důkazy a nevzaly v úvahu všechny důkazy a skutečnosti plynoucí z provedeného dokazování, ale pouze ty, které odpovídají závěrům o jeho vině, čímž podle něj došlo k porušení zásady „ in dubio pro reo “ a současně bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle názoru dovolatele bylo povinností soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a odpovídajícím způsobem se vypořádat se všemi důkazy a argumenty účastníků řízení. Rozhodnutí soudů nižších stupňů označil za nepřezkoumatelná. 38. Současně obviněný uvedl, že bylo porušeno i jeho právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. na vyřízení věci v přiměřené lhůtě jako součást práva na spravedlivý proces, garantovaná v čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Od zahájení trestního stíhání v březnu 2013 do doručení pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu uplynula doba delší než 10 let, přičemž od údajného spáchání trestných činů uplynulo 13 let. Průtahy v řízení přitom nespočívaly na jeho straně, nedopouštěl se žádného obstrukčního jednání. Soudy nižších stupňů nezohlednily nepřiměřenou délku trestního řízení, konstatovaly, že s ohledem na rozsah a náročnost dokazování, rizika a restriktivní omezení v souvislosti s pandemií COVID-19, nelze dobu trestního řízení v daném případě považovat za nepřiměřeně dlouhou. S tímto závěrem se dovolatel neztotožnil, neboť rizika a restrikce spojené s pandemií COVID-19 reálně nemohly nijak zásadně ovlivnit průběh trestního řízení před soudem prvního stupně, a to ani v roce 2021, neboť ani tehdy nebylo konání soudních jednání těmito restriktivními opatřeními vyloučeno ani zakázáno. Poukázal na rozhodovací praxi Ústavního soudu v otázkách nepřiměřené délky trestního řízení, zejména na nález Ústavního soudu ČR ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, nález ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 535/03. V této souvislosti zmínil i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3867/2011, podle kterého jistá forma zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé trestní řízení může být přiznána v podobě zmírnění ukládaného trestu. Zdůraznil, že dlouhá doba trestního řízení ovlivnila negativně nejen jeho osobu v podobě silného psychického tlaku, ale i jeho rodinu a děti ve vztahu k jejich okolí. Namítané porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů podle názoru obviněného odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 39. Obviněný rovněž navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl o odkladu výkonu rozhodnutí vydaného v tomto řízení, což zdůvodnil závažností zásahu do jeho práv nepodmíněným trestem odnětí svobody. V této souvislosti poukázal na své osobní i rodinné poměry.
40. Závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a rozsudek odvolacího soudu a zprostil jej obžaloby, alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
41. Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že obviněný doplnil dovolání prostřednictvím svého obhájce dalšími podáními ze dne 11. 2. 2024, ze dne 24. 3. 2024 a ze dne 28. 4. 2024, která ovšem byla učiněna až po uplynutí lhůty pro podání dovolání uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř., v níž lze měnit rozsah a důvody dovolání ve smyslu § 265f odst. 2 tr. ř. Dovolací lhůta totiž uplynula obviněnému dne 3. 10. 2023. Proto Nejvyšší soud nemohl přihlížet ke zmíněným podáním, byť se seznámil s jejich obsahem. e) Dovolání obviněné Věry Vařilové
42. Obviněná uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě s odkazem na dovolací důvody § 265b odst. 1 písm. g) a i) tr. ř. 43. K dovolacímu důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná uvedla, že závěry soudů o její vině jsou založeny na pouhých domněnkách, které její vědomou účast na trestném činu pouze předpokládají, ale neprokazují. Ve vztahu ke skutku pod bodem 3. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obviněná namítla, že nebylo prokázáno, že by úmyslně pomáhala obviněnému Filipu Vařilovi podvést a poškodit J . K. Soud prvního stupně pouze naznačil ve svém odůvodnění v bodě 378. a 394. propojení jejího jednání s podvodným jednáním jejího manžela obviněného Filipa Vařila a dovodil, že plnila jeho pokyny a požadavky. Obviněná zopakovala v tomto směru argumentaci, kterou již pod bodem 12. tohoto usnesení uplatnil její manžel, namítla, že pohledávky za poškozeným J. K. reálně existovaly, že byli slyšeni svědci, kteří byli s poškozeným v kontaktu a využívali jej a brali si na něj půjčky, přičemž ty byly následně exekučně vymáhány. Exekuci vedenou vůči poškozenému nelze označit za nezákonnou, její provedení bylo nezávislé na obviněných. Skutečnost, že jménem společnosti CKR Security odkoupila pohledávky za J . K. , není trestná, stejně jako to, že společnost Qartet zakoupila v exekuci nemovitost poškozeného a následně ji prodala CKR Security za cenu odpovídající ceně, za níž nemovitost vydražila. Vyjádřila přesvědčení, že nebylo prokázáno, že by se obviněný Filip Vařil dopustil protiprávního jednání ve vztahu k J. K. , a tudíž nelze ani uzavřít, že by mu dovolatelka pomáhala se spácháním jakéhokoliv trestného činu. Nelze proto podle jejího přesvědčení učinit závěr, že by jednala s cílem, úmyslem a záměrem pomoci neoprávněně připravit o majetek J . K. Soudy obou stupňů se podle názoru obviněné nedržely zásad vyjádřených v § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. 44. Obviněná dále namítla, že soudy nižších stupňů neměly důkazní podklad pro závěr, že lze u ní dovodit úmyslné zavinění, natož ve formě úmyslu přímého. Subjektivní stránku předmětných trestných činů tak u obviněné pouze předpokládaly, ale neprokázaly. V tomto směru dovolatelka poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2014, sp. zn. 5 Tdo 761/2014, podle kterého „Existují-li v konkrétní věci pochybnosti o míře a formě zavinění, je třeba postupovat ve prospěch pachatele. Subjektivní stránku příslušného trestného činu nelze pouze předpokládat nebo ji dovozovat ze škodlivého následku (resp. účinku).“ , jakož i na rozhodnutí uveřejněné pod č. 14/64 Sb. rozh. tr., podle něhož „výrok o vině musí být založen jen na takových důkazech, které zcela vylučují pochybnost, že se stal skutek, který je předmětem stíhání“. Připomněla i zásadu „ in dubio pro reo “ vyjádřenou v nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2023, sp. zn. I. ÚS 323/23 a poukázala na rozsáhlou rozhodovací praxi Ústavního soudu v tomto směru. Podle dovolatelky v dané věci nebylo dosaženo praktické jistoty o tom, že spáchala skutek, pro který byla odsouzena.
45. V souvislosti s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. namítla, že vzhledem k délce trestního řízení i době, která uplynula od údajného spáchání skutku, není uložený trest proporcionální. V tomto směru zmínila čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a odkázala i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle něhož dobu řízení trvající do pravomocného skončení trestního řízení více jak šest let nelze tolerovat. Zdůraznila, že v projednávané věci je její trestní stíhání vedeno devět let pro skutek, k němuž došlo před deseti l ety. Poukázala na judikaturu Ústavního soudu, podle které právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě je integrální součástí práva na spravedlivý proces, tedy základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V kontextu s tím, pak označila za neproporcionální trest odnětí svobody v trvání 2 let, s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu 3 let, jakož i uložený peněžitý trest v celkové výměře 96 000 Kč a trest zákazu činnosti na dobu 3 let, které jí byly v projednávané věci uloženy. Rozhodnutí soudů je v tomto směru podle obviněné nepřezkoumatelné, neboť kromě zmíněného zištného motivu jejího jednání neobsahuje žádné další odůvodnění. Uložené tresty tak nelze podle jejího názoru hodnotit jako zákonné. 46. Závěrem svého dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
f) Dovolání obviněného Ing. Pavla Huška
47. Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s odůvodněním, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. 48. Obviněný předně podrobně zrekapituloval průběh trestního řízení a odkázal na konkrétní body v odůvodnění rozhodnutí, s nimiž nesouhlasí. Namítl, že z provedených důkazů nebylo zjištěno, že by se s dalšími spoluobviněnými znal, setkal se s nimi a jednal s nimi ve vzájemné dohodě s cílem spáchat trestnou činnost. Rovněž nebylo podle něj prokázáno, že by věděl o prodeji nemovitosti společnosti BYRETA, nebo že by věděl o snaze spoluobviněných poškodit věřitele společnosti Mynařík, jakož ani to, že by byl seznámen s tím, že byla opatřena směnka vlastní vystavená R . A. dne 2. 2. 2007 na směnečný peníz 6 000 000 Kč. Z provedeného dokazování podle názoru obviněného ani nevyplývá, že by vědomě zakrýval nelegálnost realizovaného obchodu (tj. převodu nemovitosti). Zdůraznil, že jako soudní znalec byl obeznámen s tím, za jakých okolností katastrální úřad odmítne zapsat vklad vlastnického práva k nemovitosti, a tudíž by při znalosti okolností a důvodů převodu nemovitosti na společnost v jeho vlastnictví nikdy s takovým postupem nesouhlasil. Dodal, že nebylo jeho povinností prokazovat okolnosti uzavření kupní smlouvy, neměl reálný důvod sdělovat zdroj svých finančních prostředků, za které chtěl nemovitost koupit. Pokud následně nedošlo ke koupi nemovitosti, bylo jeho plným právem společnost, kterou za tímto účelem opatřil, převést na další osoby. Z uvedeného nelze dovozovat jeho účast na tvrzeném nelegálním jednání skupiny osob a tato účast nevyplývá ani z žádného důkazu. Podle přesvědčení obviněného jeho jednání nelze vykládat jako zastírání původu nemovitosti nebo usilování o ztížení zjištění původu nemovitosti, a nelze z něj činit závěry, že měl povědomí o tom, že nemovitost byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky. Předložení kupní smlouvy katastrálnímu úřadu nelze podle něj hodnotit jako zahlazování stop nezákonného jednání. Opakovaně zdůraznil, že ze své profese věděl, za jakých okolností k zápisu změn u katastrálního úřadu dojít nemůže a současně vyloučil, že by při vědomí nezákonnosti jednání podepisoval kupní smlouvu. Obviněný uzavřel, že skutkový základ je v projednávané věci založen na obecném konstatování soudů, že byl účasten dohody, aniž by z provedených důkazů vyplývalo s kým, kdy, jak se převod nemovitosti projednával a ze kterého důkazu je soudy činěn závěr o jeho vědomosti, že byl účasten nelegálních transakcí. Vzhledem k uvedenému je podle jeho názoru napadený rozsudek nepřezkoumatelný.
49. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že v důsledku výše uvedených vadných skutkových zjištění není správná právní kvalifikace jeho jednání, neboť je založena na spekulacích a nesprávném hodnocení důkazů. Neprovedení a nezhodnocení konkrétních důkazů, které by objasňovaly rozsah jeho účasti na projednávané trestné činnosti, má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátu spravedlivého procesu. Zdůraznil, že nebylo prokázáno, že byl členem organizované skupiny. Z provedeného dokazování vyplynula pouze jeho účast na podpisu kupních smluv. Nemohl tedy naplnit objektivní ani subjektivní stránku za vinu mu kladeného zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti.
50. Obviněný dále namítl, že mu byl správně uložen souhrnný trest, avšak výměra těchto trestů představuje součet výměr z obou soudních rozhodnutí, domáhá se proto posouzení, zda nedošlo k porušení zásady zákazu „ reformationis in peius “ ve smyslu § 259 odst. 4 tr. ř. 51. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a podle § 226 písm. b) tr. ř. jej zprostil obžaloby, alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud ve vztahu k němu zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k novému rozhodnutí. III. Vyjádření státního zástupce k dovoláním obviněných
52. K dovoláním obviněných se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
a) vyjádření státního zástupce k dovoláním obviněných Filipa Vařila, Petra Veselého, Petra Taubera a Věry Vařilové
53. Státní zástupce předně zdůraznil, že v projednávané věci nelze shledat obviněnými namítaný extrémní rozpor učiněných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s provedeným dokazováním. Naopak postup soudů nižších stupňů v projednávané věci byl v souladu s § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. a odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů splňují požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. a jsou plně přezkoumatelná. Soudy opatřené usvědčující důkazy ve svém komplexu vytváří celek, který s praktickou jistotou směřuje k jedinému možnému závěru, že se obvinění trestné činnosti kladené jim za vinu dopustili. 54. Výtky obviněných o nezákonnosti příkazů k domovním prohlídkám a příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu jsou podle státního zástupce nedůvodné. Tyto příkazy nejsou stiženy žádným deficitem zasahujícím do základních práv obviněných. Byly splněny všechny formální i materiální zákonné podmínky, včetně nezbytné právní kvalifikace deliktu či důkazně dostatečně podložené existence důvodného podezření, včetně řádného odůvodnění vydaných příkazů. Vzhledem k tomu nelze dovozovat nezákonnost těchto důkazů, což konstatovaly již soudy nižších stupňů v předcházejících fázích trestního řízení.
55. Stejně tak státní zástupce označil za nedůvodnou námitku obviněného Petra Taubera týkající se opomenutého důkazu. Soudy se podle názoru státního zástupce dostatečně věnovaly pro rozhodnutí významným důkazům a vypořádaly se s důkazními návrhy stran.
56. Výhrady obviněného Petra Veselého a Petra Taubera ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle kterých jejich jednání nevykazuje subjektivní ani objektivní stránku inkriminované trestné činnosti, vycházejí z jiného než soudy zjištěného skutkového stavu. Státní zástupce zdůraznil, že rozhodná skutková zjištění soudů zřetelně implikují vědomí obviněných, že uskutečňují či se podílejí na složité protiprávní činnosti, když s ohledem na svou životní či profesní zkušenost i vzhled em k okolnostem doprovázejícím inkriminované transakce, jakož i vzhledem k sofistikovanosti, rozsahu a komplexnosti trestné činnosti, museli vědět o tom, že se jedná o nelegální jednání, na kterém se navíc účastní více dalších osob. Z toho pak z hlediska právní kvalifikace vyplývá, že obvinění naplnili nejen objektivní stránku předmětné trestné činnosti, a to včetně prvku organizované skupiny, nýbrž i stránku subjektivní, kterou zejména zpochybňují, a to ve formě úmyslu. 57. Ve vztahu k námitce porušení zásady subsidiarity trestní represe státní zástupce konstatoval, že trestní odpovědnost byla v daném případě uplatněna oprávněně, neboť zjištěná trestná činnost nevykazuje žádné výjimečné rysy, díky kterým by bylo možno dovodit, že nedosahuje ani spodní hranice trestnosti obvyklé u typově shodné trestné činnosti. Spíše naopak lze shledat řadu okolností, jež závažnost počínání obviněných zvyšují.
58. Státní zástupce zdůraznil, že ani možná dílčí záměna pojmů, na kterou upozorňuje obviněný Petr Tauber, nemá vliv na fakt, že soudy zvolily přiléhavou právní kvalifikaci na jednání obviněných. V konečném důsledku bylo jednání obviněných kvalifikováno správně, obsah tzv. skutkové věty ve spojení s příslušnými částmi odůvodnění znaky trestné činnosti vykazuje tak, jak konstatovaly ve věci činné soudy.
59. Námitky obviněného Filipa Vařila a obviněné Věry Vařilové týkající se přiměřenosti či přísnosti jim uložených trestů neodpovídají podle státního zástupce žádnému z dovolacích důvodů. V tomto směru odkázal na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. V projednávané věci nebyl podle jeho názoru obviněným uložen trest extrémně přísný, zjevně nespravedlivý či nepřiměřený, který by ospravedlňoval zásah dovolacího soudu ve smyslu jeho zmíněné rozhodovací praxe. Naopak z odůvodnění rozhodnutí vyplývají důvody, díky kterým uložený trest obstojí jako adekvátní. K námitce obviněného Filipa Vařila, že nebyly naplněny některé zákonné podmínky k uložení peněžitého trestu a trestu zákazu činnosti, státní zástupce uvedl, že přezkoumávaná rozhodnutí obsahují dostatečná zjištění, aby byly tyto tresty uloženy.
60. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání těchto obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. b) vyjádření státního zástupce k dovolání obviněného Bronislava Růžičky
61. Argumentaci obviněného označil státní zástupce za bezpředmětnou s ohledem na míru obecnosti, neboť ani není zřejmé, v čem podle názoru obviněného měla spočívat údajná nezákonnost odposlechů. Obviněný totiž nepopisuje vady, které by mohly procesní nepoužitelnost odposlechů založit. Úkolem soudů není podle státního zástupce domýšlet, čím případně chtěl obviněný argumentovat. Státní zástupce konstatoval, že příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu netrpí žádným deficitem, natož vadou zasahující do základních práv obviněného. Byly splněny všechny formální i materiální podmínky pro vydání těchto příkazů, a to včetně právní kvalifikace deliktu a řádného odůvodnění. Označené důkazy nejsou nezákonné a bylo možno je v trestním řízení použít, jak uvedly i soudy nižších stupňů v předcházející fázi řízení. Soudy postupovaly v souladu s § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. a odůvodnění jejich rozhodnutí splňují požadavky § 125 odst. 1 tr. ř., jsou přezkoumatelná a netrpí závažnými vnitřními rozpory. 62. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. c) vyjádření státního zástupce k dovolání obviněného Ing. Pavla Huška
63. Pokud obviněný primárně brojil proti hodnocení důkazů, potažmo proti skutkovým zjištěním a poukazoval na existenci zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak podle státního zástupce nejsou tyto námitky opodstatněné. Soudy postupovaly v souladu s § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. a odůvodnění jejich rozhodnutí odpovídají požadavkům § 125 odst. 1 tr. ř., tato rozhodnutí proto považuje za přezkoumatelná. I přesto, že neexistuje s am ostatný, bezprostřední důkaz např. v podobě doznání obviněného, soudy opatřené usvědčující důkazy ve svém komplexu vytvářejí celek, který s praktickou jistotou umožňuje závěr, že se obviněný trestné činnosti kladené mu za vinu dopustil. Skutková zjištění především zřetelně implikují vědomí obviněného, že se podílel na protiprávní činnosti, když s ohledem na jeho znalosti oboru, jakož i vzhledem k okolnostem doprovázejícím celou transakci, musel vědět o tom, že se podílel na nelegálním jednání, na němž se navíc účastnilo více dalších osob. Podle státního zástupce obviněný svým jednáním naplnil nejen objektivní stránku deliktu, nýbrž i stránku subjektivní, kterou zejména zpochybňoval, přičemž nedošlo ani k porušení zásady zákazu „ reformationis in peius “. 64. Závěrem svého vyjádření státní zástupce opět navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. IV. Posouzení důvodnosti podaných dovolání
a) Obecná východiska
65. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům .
66. Úvodem je nutno zdůraznit, že dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale výhradně na základě některého z taxativně vymezených důvodů uvedených v § 265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v § 265b odst. 2 tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl v dovolání označen, ale je třeba, aby konkrétní námitky dovolatele takovému důvodu či důvodům svým obsahem odpovídaly. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na některý z vyjmenovaných dovolacích důvodů, aniž by bylo možné podřadit uplatněné výhrady takovému důvodu či důvodům, Nejvyšší soud dovolání zpravidla odmítne podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha; usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 68/11). 67. Všichni obvinění, kteří podali dovolání proti rozsudku odvolacího soudu shodně uplatnili dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [resp. ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě], obvinění Petr Tauber a Petr Veselý uplatnili i dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Obvinění Filip Vařil a Věra Vařilová opřeli svá dovolání rovněž o dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., obviněná Věra Vařilová s odkazem na dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě. 68. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento dovolací důvod dopadá na případy, v nichž soudy nižších stupňů pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených s právem na spravedlivý proces, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, a situaci, že skutková zjištění nemají návaznost na výsledky provedeného dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se o situace, v nichž se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. 69. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je dán zejména tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek, a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí. 70. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je naplněn, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu (blíže srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 575/2004). Druhá ze shora uvedených alternativ dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu např. u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti apod. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak při nezákonném prolomení její dolní hranice (včetně nesprávného užití § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 5 Tdo 411/2003). Pokud však byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, nelze cestou dovolání namítat nepřiměřenost trestu, a to ani s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nejvyššímu soudu zásadně nepřísluší dále posuzovat, zda byl uložen trest mírný nebo naopak příliš přísný. Opačný názor by byl v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku a činil by z dovolání v podstatě jen další odvolání. Námitku porušení pravidel pro výběr druhu trestu a jeho výměry podle § 39 až § 42 tr. zákoníku tak nelze podřadit pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., avšak ani pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 71. Podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) § 265b odst. 1 tr. ř. b) Ke konkrétním dovolacím námitkám
72. K samotné povaze dovolacích námitek Nejvyšší soud předně podotýká, že z velké části jde pouze o opakování obhajoby obviněných z předchozích stadií trestního řízení, s nimiž se již soudy nižších stupňů ve svých meritorních rozhodnutích náležitým způsobem vypořádaly. Lze navíc přisvědčit i státnímu zástupci, že obvinění ve svých dovoláních vznesli ve značné míře námitky, které svým obsahem vůbec nebyly způsobilé naplnit jimi uplatněné dovolací důvody.
73. Jako námitku procesního charakteru, a tedy nepodřaditelnou pod obviněnými uplatněné dovolací důvody § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., ale ani žádný jiný dovolací důvod, je nutno vyhodnotit námitku obviněných Filipa Vařila, Petra Taubera, Petra Veselého a Věry Vařilové, že soudy nižších stupňů hodnotily důkazy v jejich neprospěch, resp. že měly postupovat v souladu se zásadou „ in dubio pro reo “ . K tomuto lze uvést, že v postupu soudů nižších stupňů není možné spatřovat namítané porušení této zásady, neboť odlišné hodnocení důkazů obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu pouze za situace, pokud nelze žádným dalším dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněných nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Nelze opomenout, že pravidlo „ in dubio pro reo “ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.). V takové situaci platí zásady „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněnými zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. 74. V souvislosti s uplatněným dovolacím důvodem § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a s níže rozvedenými námitkami obviněných je nutno připomenout, že není povinností soudů vyhovět všem důkazním návrhům obhajoby. Jak již vyjádřil Ústavní soud v usnesení ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 664/11, rozsah dokazování nemůže být při uplatnění tzv. zásady materiální pravdy (§ 2 odst. 5 tr. ř.) bezbřehý, soud je při určení rozsahu dokazování limitován rozsahem „nezbytným pro rozhodnutí“. Nutno dodat, že Ústavní soud v řadě svých nálezů (sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. III. ÚS 173/02 – Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 10; svazek 8, nález č. 76; svazek 28, nález č. 127, a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit pouze třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněný pod č. 26, ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS, dále viz nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, uveřejněný pod č. 91, ve sv. 33 Sb. nál. a usn. ÚS, nález ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, uveřejněný pod č. 172, ve sv. 35 Sb. nál. a usn. ÚS, usnesení ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, uveřejněné pod č. 22, ve sv. 38 Sb. nál. a usn. ÚS, a další). 75. V kontextu s výše uvedeným lze k námitce obviněného Petra Taubera ohledně opomenutého důkazu znaleckým posudkem znaleckého ústavu Dolmen servis, s. r. o., který tento obviněný předložil soudu prvního stupně, poznamenat, že zmíněný znalecký posudek byl soudem prvního stupně v souladu s ustanovením § 213 odst. 2 tr. ř. proveden jako listinný důkaz v hlavním líčení konaném dne 13. 9. 2021 (viz i odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bod 144.), tedy byl připuštěn k důkazu a řízení tak netrpí vadou v podobě opomenutého důkazu. Nad rámec uvedeného lze dodat, že odvolací soud při svých úvahách zohlednil fakt, že zmíněný znalecký posudek ohledně souboru nemovitých věcí popsaných v bodu 4 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně vychází z inzerce, nikoliv z uskutečněných prodejů, že byl zpracován téměř deset let po datu, k němuž měla být nemovitost oceněna, a zpracovatel posudku uvedl, že porovnání bylo prováděno mj. porovnáním s archivem znalce. Realizovaný prodej v tomto posudku není uveden žádný. U inzerce, která byla použita k porovnání (nabídkové ceny v rozmezí 6 290 000 Kč až 23 000 000 Kč), není uvedeno, v jakém roce byla uveřejněna. Přepočtový index 0,778 je vysvětlen jako: „průměrná hodnota sledovaných cen nemovitostí mezi roky 2010 a 2018 (2019).“ Není však uvedeno, z jakých podkladů zpracovatel posudku vycházel a zda zobecňuje ceny všech nemovitostí na trhu, nebo toliko nemovitostí obdobného charakteru jako věc oceňovaná. Připojený graf zobrazuje pouze ceny pozemků, obytných domů a bytů, nikoli komerčních prostor. Podle odvolacího soudu zmíněný znalecký posudek přistupuje odlišně k otázce vývoje cen na rozdíl od znaleckého posudku znaleckého ústavu Bohemian Appraisal, a. s. V této souvislosti dovolací soud poukazuje na ustanovení § 109 tr. ř., podle kterého má-li soud pochybnosti o správnosti znaleckého posudku nebo je-li posudek nejasný nebo neúplný, nejdříve požádá znalce o vysvětlení. K vypracování znaleckého posudku revizního přikročí tehdy, pokud ani vysvětlení znalce nevedlo k odstranění pochybností o správnosti závěrů posudku. Za situace, pokud po zhodnocení znaleckého posudku znalce Pavla Brousila včetně jeho odpovědí na dotazy či námitky stran a po konfrontaci s ostatním důkazním materiálem (s nímž byly tyto závěry v souladu) soud prvního stupně shledal odbornost tohoto znalce za dostatečnou, neměl pochybnosti o správnosti a úplnosti znaleckých posudků, když neshledal důvod k výslechu zpracovatelů znaleckých posudků předložených obhajobou nebo k zadání dalšího znaleckého posudku, nelze soudu prvního stupně vytýkat, že ze závěrů tohoto znaleckého posudku vycházel při zjištění hodnoty nemovitých věcí označených v bodu 1. a 4. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. 76. K další námitce obviněného Petra Taubera proti procesní použitelnosti příkazů k domovní prohlídce a k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, lze uvést, že se zcela shodnými námitkami obviněného velmi podrobně zabýval již odvolací soud ve svém rozsudku v bodech 58. až 118. Ve zcela obecné rovině namítl nezákonnost příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu i obviněný Bronislav Růžička, avšak tuto námitku nijak blíže nespecifikoval. K výše zmíněnému lze uvést, že odvolací soud poukázal na okolnosti, za nichž došlo k vyslovení podezření z páchání předmětné trestné činnosti, na důvody, pro které byly postupně podávány návrhy na povolení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu u jednotlivých obviněných, přičemž i konstatoval, že odůvodnění jednotlivých příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu i příkazů k prodloužení doby jejich trvání obsahovalo okolnosti, které ospravedlnily tento postup, a to podle aktuálních zjištění vyplývajících z výsledků objasňování věci. Současně byly splněny i zákonné podmínky pro vydání těchto příkazů s ohledem na charakter trestné činnosti, zjištěné vazby mezi obviněnými, způsob páchání trestné činnosti, kteréžto skutečnosti neumožňovaly zjištění a objasnění této trestné činnosti s využitím jiných důkazních prostředků, jimiž by do práv obviněných nebylo zasaženo vůbec či s výrazně nižší intenzitou.
77. S těmito závěry odvolacího soudu se Nejvyšší soud zcela ztotožnil. Obecně je nutno uvést, že každý příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu musí splňovat náležitosti předpokládané § 88 tr. ř. ve znění platném v době jeho nařízení a realizace. Podmínky k vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu upravuje ustanovení § 88 odst. 1 tr. ř. V projednávané věci posuzované odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu byly nařizovány v období před 31. 12. 2011, prodlužovány až po tomto datu, přičemž ustanovení § 88 odst. 1 tr. ř. bylo zákonem č. 459/2011 Sb. s účinností od 1. 1. 2012 novelizováno. Pro zákonné nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle § 88 odst. 1 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2011 muselo být vedeno trestní řízení pro zvlášť závažný zločin nebo pro jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, zatímco podle § 88 odst. 1 tr. ř. ve znění zákona č. 459/2011 Sb. muselo být vedeno trestní řízení pro zločin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let, nebo pro zde výslovně vyjmenované trestné činy nebo pro jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, za současného důvodného předpokladu, že jím budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení. Současně musel být splněn i požadavek, že sledovaného účelu nelze dosáhnout jinak nebo že dosažení tohoto účelu by bylo jinak podstatně ztíženo. V odůvodnění příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu bylo nezbytné vyjádřit konkrétní skutkové okolnosti, které vydání tohoto příkazu včetně doby jeho trvání odůvodňovaly, dále zde musel být uveden účel odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a vysvětleny důvody, proč nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo proč by bylo jinak jeho dosažení podstatně ztížené. Podle § 88 odst. 2 tr. ř. byl oprávněn nařídit odposlech a záznam telekomunikačního provozu předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce. Příkaz musel být vydán písemně a obsahovat odůvodnění, včetně případného konkrétního odkazu na vyhlášenou mezinárodní smlouvu, pokud bylo vedeno trestní řízení pro úmyslný trestný čin, k jehož stíhání tato mezinárodní smlouva zavazovala. Na základě vyhodnocení dosavadního průběhu odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu může soudce soudu vyššího stupně a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce krajského soudu dobu trvání odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu prodloužit, a to i opakovaně, vždy na dobu nejdéle čtyř měsíců (§ 88 odst. 4 tr. ř.). Podle § 88 odst. 6 věty první tr. ř., má-li být záznam telekomunikačního provozu užit jako důkaz, je třeba k němu připojit protokol s uvedením údajů o místě, času, způsobu a obsahu provedeného záznamu, jakož i o orgánu, který záznam pořídil. Poslední věta odst. 6 § 88 tr. ř. upravuje podmínky užití odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu jako důkazu v jiné věci, než ve které byl proveden. Takový postup je možný, jestliže je ve věci, v níž má být odposlech užit jako důkaz, vedeno trestní stíhání pro trestný čin uvedený v § 88 odst. 1 tr. ř., anebo souhlasí-li s tím uživatel odposlouchávané stanice. Pokud byl důkaz v přípravném řízení zákonně a procesně použitelně opatřen a proveden, nemůže být soudem při rozhodování o vině a trestu považován za nepřípustný jen proto, že mezitím došlo ke změně právní úpravy. Na zákonnost pořízení a použití opatřených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu tedy nemá vliv, pokud se v průběhu trestního řízení změní zákonná úprava, neboť je i nadále nutné trvat na tom, že zákonnost úkonů trestního řízení se posuzuje z hlediska znění trestního řádu účinného v době jejich opatření a provádění (viz nález Ústavního soudu Pl. ÚS 47/13). 78. Pokud jde o námitky, kterými se již odvolací soud zabýval v bodě 113. odůvodnění napadeného rozsudku, týkající se nedostatečného odůvodnění vydaného příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, resp. že není jisté, zda existoval ve všech případech návrh státního zástupce na nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, lze k tomu uvést následující. Ze všech okolností je zřejmé, že návrh státního zástupce byl podán a soudce jej měl k dispozici. Nejvyšší soud považuje zhodnocení zákonnosti tohoto důkazního prostředku podrobně rozvedené v bodech 113. a 114. odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu za vyčerpávající a přesvědčivé. V tomto směru odvolací soud vycházel z judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, které v těchto otázkách zastávají konzistentní názor, podle něhož soudy nemají k posouzení odůvodnění příkazu povolujícího zásah do soukromí přistupovat ryze formálně, ale mají aplikovat formálně-materiální přístup. Je proto nutno zkoumat existenci materiálních důvodů pro nařízení předmětného opatření, které lze dovodit nejen z kontextu celého odůvodnění příkazu, ale i ze spisového materiálu a z okolností případu (srov. nález Pléna Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 47/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. I. ÚS 1694/17, rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 13/2014 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 6 Tz 3/2017-II.). Obdobný přístup zvolil i Evropský soud pro lidská práva (např. Maslák a Michálková proti České republice, rozsudek ze dne 14. 1. 2016, č. 52028/13; Duong proti České republice, rozsudek ze dne 14. 1. 2016, č. 21381/11). Úroveň obsahové preciznosti odůvodnění takovéhoto příkazu se rovněž odvíjí od stadia trestního řízení, v němž je rozhodnutí vydáno. Je logické, že na samém počátku trestního řízení není a ani nemůže být objasněna páchaná trestná činnost natolik podrobně, jak je např. později popsána ve skutkové větě obžaloby (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. III. ÚS 554/03). Ve stadiu před zahájením trestního stíhání jsou proto nároky na podrobnost odůvodnění rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení logicky o něco nižší (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2009, sp. zn. III. ÚS 2221/08). Nejvyšší soud proto neměl co vytknout odvolacímu soudu, pokud jde o jeho argumentaci, jíž se s těmito námitkami vypořádal.
79. Uplatněnému dovolacímu důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemohla odpovídat ani námitka obviněného Petra Taubera, že příkaz k domovní prohlídce sp. zn. 31 Nt 719/2013 nebyl vydán zákonným soudcem. V tomto směru lze zcela odkázat na argumentaci odvolacího soudu uvedenou v odůvodnění napadeného rozhodnutí pod bodem 92. a 93., s níž se dovolací soud plně ztotožňuje. Pokud tento obviněný v souvislosti s tímto příkazem k domovní prohlídce ve zcela obecné rovině namítal, že postrádá kromě formálních náležitostí i obsahovou kvalitu, lze přisvědčit názoru státního zástupce, že příkaz není stižen žádným deficitem zasahujícím do základních práv obviněného, že byly splněny všechny formální i materiální podmínky § 82 a násl. tr. ř., včetně nezbytné právní kvalifikace deliktu či důkazně dostatečně podložené existence důvodného podezření, včetně řádného odůvodnění. Vzhledem k tomu nelze usuzovat na nezákonnost tohoto důkazu, což ostatně konstatovaly již soudy nižších stupňů v předcházejících fázích trestního řízení (viz např. bod 58. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), na jejichž argumentaci lze v tomto směru odkázat. 80. Obvinění v různé podobě shora popsaným způsobem napadali především proces dokazování, zejména způsob hodnocení důkazů, jakož i na jeho základě utváření závěrů o skutkovém ději, který byl vyjádřen ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, a závěrů o naplnění znaku subjektivní stránky skutkové podstaty trestných činů jim kladených za vinu . Z těchto svých výhrad pak dovolatelé dovozovali, že skutky kladené jim za vinu nebyly prokázány, resp. nebyly zjištěny příslušné znaky skutkových podstat trestných činů kladených jim za vinu, resp. jejich zapojení do trestné činnosti jako členů organizované skupiny. Obvinění tak uvedenými námitkami brojili především proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů a v dovoláních předkládali vlastní verze skutkového děje, které žádali právně posoudit, což jsou námitky v zásadě neodpovídající dovolacím důvodům, jak bylo uvedeno již výše. Nejvyšší soud totiž není další (třetí) soudní instancí s plnohodnotným přezkumem závěrů soudů nižších stupňů, takto jeho role v trestním řízení nebyla koncipována, na tom nic nezměnil ani dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obvinění v tomto směru uplatňovali. 81. Je třeba zdůraznit, že ustanovení § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak současně ani nestanoví konkrétní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné, a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Proto je též zcela důvodná koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jímž mají být napravovány jen zásadní vady právního posouzení, případně úzce vymezený okruh vad procesních majících povahu zmatečných důvodů, pro které nemůže napadené pravomocné rozhodnutí obstát. Mezi takové vady se ovšem zásadně neřadí vady dokazování, při němž dochází k utváření závěrů o skutkovém ději, jenž je kladen obviněným za vinu. Naopak Nejvyšší soud, který sám dokazování zásadně neprovádí, musí vycházet ze závěrů soudů nižších stupňů, které samy důkazní prostředky provedly a důkazy z nich vyplývající mohly též náležitě vyhodnotit, jak bylo naznačeno shora. Nemá tak být arbitrem v polemice o tom, jaké skutkové závěry učinit na základě hodnocení důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků. 82. Nejvyšší soud na výše vymezený okruh námitek obviněných ohledně skutkového stavu, rozsahu dokazování, použitelnosti jednotlivých důkazů a případně dalších ryze procesních výhrad nahlížel ve světle judikatury Ústavního soudu, přitom nezjistil ani porušení základních práv obviněných, a to ani práva na spravedlivý proces, jehož porušení obvinění namítali. Dovolací soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění zmíněných dovolacích námitek tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou a Listinou, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu [srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu]. V daném případě však žádný nesoulad, natožpak extrémní, mezi důkazy vyplývajícími z provedených důkazních prostředků a na jejich základě dovozeným skutkovým stavem neshledal. So udy nižších stupňů se posuzovanou věcí řádně zabývaly, provedly dokazování v potřebném rozsahu a na podkladě jeho výsledků mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, resp. rozsudku odvolacího soudu. Skutkový stav byl zjištěn bez důvodných pochybností. V projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudy nižších stupňů hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. 83. Ke skupině námitek, jimiž se obvinění Filip Vařil, Petr Tauber, Petr Veselý, Věra Vařilová a Ing. Pavel Hušek snažili zpochybnit naplnění subjektivní stránky jejich jednání, složku vědomí o trestné činnosti, na níž se podíleli, resp. složku vůle k naplnění skutkové podstaty trestných činů, kterými byli uznáni vinnými , k teré lze (byť s určitou mírou benevolence) označit za právní námitky, a které je možné podřadit pod uplatněný dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud konstatuje, že v tomt o směru byla jejich obhajoba vyvrácena již soudy nižších stupňů. Rozhodná skutková zjištění soudů zřetelně implikují vědomí obviněných, že uskutečňují či se podílejí na složité, promyšlené a obviněným Filipem Vařilem organizované trestné činnosti. Přitom s ohledem na své životní či profesní zkušenosti i vzhledem k okolnostem doprovázejícím inkriminované transakce, sofistikovanost, rozsah a komplexnost trestné činnosti, museli vědět, že se jedná o protiprávní jednání, na němž se navíc podílejí i s dalšími spolupachateli. Z toho pak z hlediska právní kvalifikace vyplývá, že obvinění naplnili nejen objektivní stránku skutkových podstat trestných činů, jimiž byli uznáni vinnými, včetně znaku kvalifikované skutkové podstaty organizované skupiny, nýbrž i stránku subjektivní, kterou zejména zpochybňovali. V návaznosti na to nelze proto ani přisvědčit námitce obviněného Pavla Taubera, že jeho jednání mělo být kvalifikováno maximálně jako nedbalostní trestný čin podle § 217 tr. zákoníku. 84. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že organizovanou skupinou se rozumí sdružení více osob, v němž je provedena dělba úkonů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tím jsou umocněny jeho škodlivé dopady pro veřejnost. Skupina nemusí mít trvalejší charakter, tímto způsobem lze spáchat ojedinělý a jednorázový trestný čin. Nevyžaduje se výslovné přijetí za člena skupiny nebo výslovné přistoupení ke skupině, nýbrž postačí, že se do ní pachatel včlenil a aktivně se na její činnosti podílel – členství v organizované skupině je faktický stav, jehož podmínkou není žádný akt vstupu či přijetí za člena. Z pohledu toho, že organizovaná zločinecká skupina (§ 129 tr. zákoníku) je definována jako společenství více osob s vnitřní organizační strukturou, s rozdělením funkcí a dělbou činnosti, která je zaměřena na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti, lze organizovanou skupinu vnímat jako kvalitativně vyšší formu trestné součinnosti než prosté spolupachatelství, která však nedosahuje propracovanosti a škodlivosti organizované zločinecké skupiny. Vztahy uvnitř organizované skupiny jsou relativně volné a jejím obligatorním znakem není zaměření na soustavné páchání trestné činnosti. Její člen nemusí znát všechny členy skupiny a nemusí mít ani přesnou představu o celém rozsahu její činnosti. 85. Obvinění v různé podobě vytýkali, že zákonem předpokládané znaky organizované skupiny není možné v jejich jednání shledat, že z provedených důkazů nevyplynulo, že by jednali po předchozí vzájemné dohodě a že závěry soudů nižších stupňů, že si byli vědomi toho, že jednají ve prospěch organizované skupiny, jsou podle nich odůvodněny pouze tím, že některé z obviněných pojily přátelské či rodinné vztahy a panovala mezi nimi důvěra. Stejně tak namítali, že soudy blíže nespecifikovaly, kdo z obviněných měl v rámci údajné organizované skupiny vykonávat jakou úlohu, s výjimkou obviněného Filipa Vařila, kterého označily jako vůdčí osobu. V tomto směru lze odkázat na přesvědčivou argumentaci soudů nižších stupňů, které uzavřely, že jednání obviněných na sebe věcně i časově úzce navazovalo, a je proto zřejmé, že jednání obviněných muselo být koordinováno. Takovému závěru nasvědčují i zajištěné odposlechy telekomunikačního provozu, zejména však data jednotlivých úkonů v podobě kupních smluv o převodu vlastnického práva k nemovitostem blíže specifikovaným v napadeném rozsudku, zástavní práva, návrhy na vklad vlastnického práva apod. V neposlední řadě je třeba poukázat na zjištění, že obchodní společnosti specifikované ve výroku napadeného rozsudku poté, co byly použity pro předpokládaný účel (koupě nemovitosti, zřízení zástavního práva atd.) byly osobami obviněných převedeny na osoby tzv. bílých koní, současně bylo zašantročeno účetnictví tak, aby nebylo možné toto podrobit přezkumu. V posuzované věci není podstatné, že není blíže specifikována konkrétní úloha jednotlivých obviněných v rámci organizované skupiny. Je nepochybné, že obviněný Filip Vařil představoval vůdčí osobu této skupiny a stejně tak je nepochybné, že ostatní obvinění svým jednáním v rámci plánovitosti a koordinovanosti přispěli ke zvýšení pravděpodobnosti úspěšného provedení trestného činu, přičemž ve věci bylo prokázáno, že si této činnosti byli vědomi. Ve správných skutkových zjištěních napadeného rozsudku vyjádřené chování obviněných všechny shora uvedené znaky naplňuje, neboť byla provedena dělba úkolů tak, aby se zvýšila pravděpodobnost úspěšnosti trestné činnosti a ztížilo se či znemožnilo její odhalení, a jednotlivé kroky byly koordinovány s ohledem na aktuální vývoj situace. Obvinění museli vždy znát další osobu/osoby z řetězce, s níž/s nimiž vytvářeli fingované obchody, přičemž z logiky věci museli vědět i o jejich propojení s obviněným Filipem Vařilem. Vzhledem k uvedenému lze přisvědčit závěru soudů nižších stupňů, že jednání obviněných vykazovalo vysokou míru organizovanosti, že jejich činnost je možno hodnotit jako činy spáchané organizovanou skupinou.
86. Pod uplatněný dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podřadit i námitku obviněného Petra Veselého týkající se aplikace zásady subsidiarity trestní represe v projednávané věci, kterou vymezil obecným tvrzením, že v projednávané věci se jedná o typicky obchodněprávní vztahy, vyplývající z jeho podnikatelských aktivit, proto měla být věc řešena pouze prostředky soukromého práva. Ani této námitce však nelze přisvědčit, neboť odpovědnost podle norem civilního práva by byla nedostatečná ve vztahu k ochraně veřejného zájmu na zachování majetkových práv. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012, uvedl, že „Došlo-li ke spáchání trestného činu, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s odkazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (např. správního nebo obchodního práva), jimiž lze zajistit práva poškozené osoby. (…) Sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu podle této normy“. Skutečnost, že lze k nápravě využít institutů v rámci civilního práva, neznamená, že by stát měl zcela rezignovat na trestní stíhání protiprávního jednání. Ve vztahu k nyní posuzovanému případu pak lze bezpochyby uzavřít, že obvinění svým jednáním naplnili všechny znaky trestných činů specifikovaných ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, přičemž zde nejsou dány okolnosti svědčící o nižší společenské škodlivosti, které by odůvodňovaly dostatečnost postihu podle jiného odvětví práva. Právě naopak, jednání popsané ve skutkově větě svědčí o naprosté lhostejnosti k hodnotám a zájmům chráněným normami trestního práva. Navíc v tomto případě lze u obviněných vysledovat prvky společensky škodlivějšího jednání v porovnání s jinými podobnými případy, s vědomím, že obvinění spáchali trestné činy kladené jim za vinu v jejich kvalifikované skutkové podstatě. Námitky obviněných v tomto směru jsou proto zjevně neopodstatněné. 87. Nejvyšší soud nepřisvědčil ani tvrzení obviněného Ing. Pavla Huška, že postupem odvolacího soudu došlo k porušení zásady zákazu „ reformationis in peius “. Je třeba připomenout, že zákaz změny k horšímu se vztahuje na rozhodnutí v trestním řízení, tzn. že z podnětu opravného prostředku podaného výlučně ve prospěch obviněného nesmí být následně rozhodnuto tak, aby to v konečném důsledku bylo k jeho tíži. Jinými slovy, postavení obviněného je zde zásadně nutno hodnotit v celém rozsahu meritorního rozsudku odvolacího soudu, tedy v konkrétním výsledku řízení (jako celku) a s ním spojeným dopadem na jeho osobu. Podle ustálené judikatury, má-li být z podnětu odvolání podaného jen ve prospěch obviněného uložen souhrnný trest odnětí svobody, je pro jeho nejvyšší výměr u z hlediska zákazu „ reformationis in peius “ určující součet (samostatného) trestu uloženého soudem prvního stupně a trestu, který v důsledku uložení trestu souhrnného má být zrušen (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 6. 9. 1973, sp. zn. 3 Tz 35/73, uveřejněný pod č. 14/1974 Sb. rozh. tr. , dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. 6 Tdo 1448/2007 , ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1143/2010 , ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 4 Tdo 170/2014 , aj.). Na základě součtu trestů z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 64 T 21/2020, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2022, sp. zn. 8 To 314/2021, kterým byl obviněnému Ing. Pavlu Huškovi uložen trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců, a z napadeného rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání 2 l et, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 3 let, je zřejmé, že odvolací soud byl při ukládání trestu limitován maximální možnou výměrou trestu odnětí svobody, který lze ještě podmíněně odložit a z hlediska délky zkušební doby maximální zkušební dobou v trvání 5 let (a to s přihlédnutím ke znění § 82 odst. 1 tr. zákoníku věty před středníkem). Jestliže za této situace obviněnému odvolací soud uložil trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 let, nerozhodl v jeho neprospěch. Jen pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že za porušení zákazu „ reformationis in peius “ nelze bez dalšího považovat už jen samotný výrok o souhrnném trestu nově učiněný odvolacím soudem. Zda byl, či nebyl porušen zákaz „ reformationis in peius “, je tedy otázkou konkrétního posouz ení a srovnání trestu již pravomocně uloženého, který má být z důvodu ukládání souhrnného trestu zrušen, a trestu uloženého soudem prvního stupně, který je předmětem přezkumu odvolacího soudu. Přitom výměra peněžitého trestu a trest zákazu činnosti byly odvolacím soudem beze změny převzaty z rozsudku soudu prvního stupně v nyní projednávané věci. 88. Obviněný Pavel Tauber dále dovodil, že nemohl naplnit kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, neboť skutečná hodnota věci byla nižší než hodnota značná, resp. že soud nesprávně dovodil naplnění kvalifikované skutkové podstaty uvedeného trestného činu z nesprávného ztotožnění tvrzené způsobené škody a hodnoty věci, vůči které měl být spáchán trestný čin. Zdůraznil, že v případě věci, která je zatížena zástavními právy, je nutno pro určení výše pachatelova obohacení se vycházet z její skutečné hodnoty, tedy hodnoty „očištěné“ o práva na této věci váznoucí, která snižují její výchozí hodnotu, ze které vyplývá i skutečné obohacení pachatele. V projednávané věci pak po odečtení pohledávek váznoucích na nemovité věci od obvyklé ceny nemovitosti (tj. 3 541 000 Kč) činí obohacení případného pachatele cca 800 000 Kč, což je podle obviněného současně hodnota věci, vůči které byl spáchán trestný čin. K uvedené námitce lze uvést, že obviněnému Pavlu Tauberovi bylo v projednávané věci kladeno za vinu, že se předmětného jednání dopustil jako člen organizované skupiny ve vztahu k nemovitosti (pocházející ze zločinu), která má značnou hodnotu, což je znak určující právní kvalifikaci skutku jako trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. a), písm. c) tr. zákoníku. Okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 216 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku je zde spáchání legalizace výnosů z trestné činnosti ve vztahu „k věci, která má značnou hodnotu“. Věc značné hodnoty je věc (hmotná nebo nehmotná), jejíž hodnota činí nejméně 1 000 000 Kč, což plyne z § 138 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku, poněvadž se na určení hodnoty věci vztahuje obdobně výkladové pravidlo pro určení výše škody (ŠÁMAL, Pavel a kol. § 216 [Legalizace výnosů z trestné činnosti]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2771, marg. č. 27.). Ze skutkových zjištění vyplynulo, že hodnota věci (hodnota nemovitosti) činila minimálně 5 000 000 Kč. Argumentace obviněného v tom smyslu, že nebyl v projednávaném případě zjišťován tzv. čistý prospěch, který vyjadřuje skutečnou výši obohacení se pachatele nebo jiné osoby, je tak nepřípadná, neboť tímto způsobem zjišťovaný značný prospěch je znakem kvalifikované skutkové podstaty trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti uvedený pod § 216 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, který však nebyl v daném případě uplatněn. Ani případná dílčí záměna pojmů, kterou obviněný namítá, tak nemůže ovlivnit závěr, že v konečném důsledku napadené rozhodnutí v tomto směru obstojí, neboť jednání obviněného bylo kvalifikováno v souladu s tzv. skutkovou větou. 89. Existenci dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. se snažili dovodit obvinění Filip Vařil a Věra Vařilová argumentem, že vzhledem k délce trestního řízení a době, která uplynula od spáchání skutku, jim uložené tresty nejsou proporcionální a že jim byl uložen nepřiměřeně přísný peněžitý trest, který nezohlednil jejich majetkové poměry. Obviněný Filip Vařil dále rovněž namítl, že mu byl nesprávně uložen souhrnný trest odnětí svobody ve výměře 8 let a 9 měsíců, ač byl podle jeho názoru dostačující již uložený souhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 let, a nebyly splněny podmínky pro uložení, resp. zvýšení, trestu zákazu činnosti. Obviněný Petr Veselý v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obdobně namítl, že jisté zadostiučinění za dlouhou dobu trestního řízení může být přiznáno v podobě zmírnění ukládaného trestu. K uvedenému lze konstatovat, že takto uplatněné námitky obviněných neodpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a ani dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Tresty, které byly uloženy obviněným, nejsou ani tresty, které by zákon nepřipouštěl, ani nedošlo u těchto obviněných k uložení trestů ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku na tyto trestné činy, kterými byli uznáni vinnými. Důvody, pro které soudy nižších stupňů uložily uvedené tresty obviněným, jsou přesvědčivě a věcně správně vyloženy v rozsudcích těchto soudů a Nejvyšší soud se s těmito závěry ztotožnil. Námitky obviněných tedy neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu a neodpovídají ani žádnému jinému dovolacímu důvodu. Pouhá obviněnými tvrzená nepřiměřenost jim uložených trestů nemůže tento dovolací důvod naplnit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 5 Tdo 314/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3470/22 aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, v nichž obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17). O situaci shora popsanou se ale v posuzované věci nejedná a soudy nižších stupňů se žádného pochybení při ukládání trestu odnětí svobody obviněným nedopustily. Lze proto uzavřít, že odvolací soud v projednávaném případě dostatečně zkoumal přiměřenost uložených trestů a uložené tresty nejsou tresty extrémně přísnými, zjevně nespravedlivými a nepřiměřenými, které by ospravedlňovaly výjimečný zásah dovolacího soudu ve shora uvedeném smyslu. Ostatně délka trestního řízení ve věci byla významně ovlivněna právě charakterem páchané trestné činnosti, vysokou mírou promyšlenosti, zapojením většího počtu subjektů do jejího páchání, včetně zahraničních právnických osob, což vyžadovalo časově náročnější dokazování k objasnění této trestné činnosti. V. K návrhu na odklad výkonu napadeného rozhodnutí
90. Nejvyšší soud nepřehlédl, že obvinění Petr Veselý a Ing. Pavel Hušek ve svých podáních navrhli, aby předseda senátu dovolacího soudu odložil výkon rozsudku odvolacího soudu. K uvedenému návrhu Nejvyšší soud uvádí, že podle § 265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání může předseda senátu Nejvyššího soudu (mimo jiné) odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti kterému bylo podáno dovolání. Vydání rozhodnutí o takovém podnětu však není obligatorní. Aplikace uvedeného ustanovení by případně přicházela v úvahu pouze tehdy, jestliže by argumentace obviněných s určitou vyšší mírou pravděpodobnosti mohla svědčit závěru, že jejich dovolání bude vyhověno. Předseda senátu však důvody pro odklad či přerušení výkonu rozsudku odvolacího soudu nezjistil, a z tohoto důvodu, aniž by bylo zapotřebí o podnětech obviněných rozhodnout samostatným rozhodnutím, jim nevyhověl a samostatným (negativním) výrokem nerozhodl. VI. Závěrečné shrnutí
91. Obvinění v projednávané věci uplatnili námitky, které byly v zásadě totožné s těmi, které již uplatňovali v předcházejících fázích tohoto trestního řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím, které se s nimi věcně správně a argumentačně přesvědčivě vypořádaly. Takto uplatněné námitky zčásti vůbec neodpovídaly uplatněným dovolacím důvodům a ve zbytku byly zjevně neopodstatněné. S ohledem na tuto skutečnost proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněných odmítnout, a to z důvodů, které jsou výše uvedeny, aniž by podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Takovéto rozhodnutí mohl Nejvyšší soud učinit za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Poučení : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 2. 2026
JUDr. Bohuslav Horký
předseda senátu