Vyhledávání - Nejvyšší soud
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu
Zpět na list
Nové hledání
21 Cdo 3133/2025
citace
citace s ECLI
Právní věta:
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 18. 2. 2026
Spisová značka : 21 Cdo 3133/2025
ECLI: ECLI:CZ:NS:2026:21.CDO.3133.2025.1
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Žaloba pro zmatečnost
Opatrovník procesně právní [ Opatrovník ]
Přípustnost dovolání
Nepřípustnost dovolání objektivní [ Nepřípustnost dovolání ]
Kategorie rozhodnutí: E
Zveřejněno na webu: 5. 3. 2026
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz .
21 Cdo 3133/2025-303
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně Fairy Tailors s. r. o. se sídlem v Lidicích, Distomonská č. 133, IČO 24153320, zastoupené Mgr. Vladimírem Kyzlinkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Mařákova č. 263/3, proti žalované Delibarry Inc se sídlem 111 W Proctor St, Suite 9, Carson City, Nevada, Spojené státy americké, zastoupené JUDr. Danielem Bartošem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Bílinská č. 1147/1, o 64 298,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 69/2017, o žalobě pro zmatečnost podané žalovanou proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. března 2020, č. j. 22 C 69/2017-88, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. září 2020, č. j. 18 Co 209/2020-112, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2024, č. j. 18 Co 280/2024-246, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 5 021,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Vladimíra Kyzlinka, advokáta se sídlem v Praze 6, Mařákova č. 263/3.
1. Dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2024, č. j. 18 Co 280/2024-246, v části výroku I, pokud jím bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 10. 2023, č. j. 22 C 69/2017-210, ve výrocích I a II, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 2. Dovolatelka má dovolání za přípustné předně pro řešení otázky procesního práva v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, „spočívající v posouzení, pakliže žalovaná uvede rozhodné skutečnosti a označí důkazy, ze kterých vyplývá nedoručení písemností na sídelní (známou) adresu žalované, nepostupování soudu tak, aby byla zjištěna známá adresa pro doručování a důvodné pochybnosti o ustanovení opatrovníka v souladu dle ust. § 29 odst. 3, odst. 4) o. s. ř., zakládající pochybnost o porušení základních ústavních práv, včetně práva na spravedlivý proces a přístup k soudům,“ ve spojení s otázkou, „zdali byly splněny procesní podmínky pro doručování na známou adresu v cizině v kontextu ust. opatrovníka ve smyslu ust. § 29 odst. 3) o. s. ř.“, při jejímž řešení se odvolací soud podle mínění dovolatelky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 552/2012, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2759/2012, a to tím, že nebylo provedeno dostatečné šetření ve vztahu ke „známé adrese“. 3. Ohledně „otázky“, kterou dovolatelka předkládá jako judikaturně dosud neřešenou, je nutno konstatovat, že dovolání žádnou zřetelně formulovanou právní otázku neobsahuje. Podle obsahu spisu jde o zopakovanou část otázky, kterou dovolatelka vznesla již ve svém dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2022, č. j.
18 Co 218/2022-156, avšak v nyní posuzovaném dovolání absentuje ta její část, která z předestřeného textu činila otázku [„zdali je dostačující prokázání v rámci posouzení předběžné otázky pro stanovení pravděpodobnosti vyhovění žalobě pro zmatečnost podané pro důvody dle ust. § 229 odst. 1) písm. h) o. s. ř., v kontextu procesního návrhu na odklad vykonatelnosti dle § 235c o. s. ř.“]. Vynechanou část přitom nelze v tomto dovolacím řízení z předchozího dovolání převzít (doplnit), protože v tomto dovolacím řízení již není předmětem posouzení pouhá pravděpodobnost vyhovění žalobě pro zmatečnost, ale sama důvodnost takové žaloby. 4. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně vysvětluje, že otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1886/2017, a z pozdější doby např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2024, sp. zn. 21 Cdo 668/2024, ústavní stížnost proti němuž podanou Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 21. 8. 2024, sp. zn. I. ÚS 1891/24). Není-li z dovolání zřejmé, která konkrétní právní otázka má být řešena, trpí dovolání vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5378/2016). Z judikatury Ústavního soudu pak vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
5. Přípustnost dovolání nezakládá ani shora citovaná otázka, která podle mínění dovolatelky byla odvolacím soudem vyřešena v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Dovolatelka prostřednictvím této otázky vytýká soudům nižších stupňů „absenci postupu při hodnocení známé adresy, tj. zdali se soudy v nezbytném rozsahu zabývaly známou adresou, alespoň za pomoci zjištění pravého sídla společnosti přes ústřední orgány v rámci mezinárodní justiční spolupráce“.
6. V dovolatelkou označeném usnesení ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 552/2012, Nejvyšší soud posuzoval splnění zákonných předpokladů pro ustanovení opatrovníka účastníkovi, jímž byla fyzická osoba s pobytem na území Spolkové republiky Německo, a procesní pochybení shledal v tom, že okresní soud ustanovil žalovanému z důvodu neznámého pobytu opatrovníka, aniž by provedl jakékoli šetření za účelem zjištění aktuální adresy pobytu žalovaného v SRN. Toto rozhodnutí se v žádném ohledu netýká (a z povahy tamního účastníka řízení, jímž byla fyzická osoba, ani nemůže týkat) zjišťování sídla právnické osoby jako podmínky pro ustanovení opatrovníka. Odkaz dovolatelky na toto rozhodnutí dovolacího soudu je tedy zcela nepřípadný, neboť odvolací soud se při řešení předestřené otázky od závěrů přijatých v tomto rozhodnutí dovolatelkou označeným směrem odchýlit nemohl.
7. Obdobně je tomu u usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2759/2012, kde dovolací soud v intencích ustálené judikatury dovodil, že předpoklady pro ustanovení opatrovníka nejsou splněny, jestliže soud před vydáním rozhodnutí neprovedl odpovídající šetření o pobytu účastníka, jehož pobyt není znám; toto šetření se provádí prostřednictvím orgánů obecních úřadů v místě posledního bydliště účastníka, prostřednictvím orgánů na pracovištích, kde byl účastník naposledy zaměstnán, výslechem příbuzných účastníka, vyžádáním spisů od soudních i jiných orgánů, u nichž probíhalo řízení ve věci, jež se týká účastníka. Dotčenými účastníky přitom byly fyzické osoby s předpokládaným (neznámým) pobytem na území České republiky a tomu odpovídaly dovolacím soudem přijaté závěry o odpovídajícím způsobu šetření (zjišťování) jejich pobytu. Vzhledem k tomu, že ve zde souzené věci je dotčeným účastníkem právnická osoba, navíc se sídlem mimo Českou republiku, jsou tyto závěry v nyní posuzované věci neaplikovatelné. Výjimkou by mohl být požadavek na vyžádání spisů od soudních orgánů, u nichž probíhalo řízení ve věci týkající se téhož účastníka, tj. v daném případě řízení ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 29/2019, na jehož existenci dovolatelka poukázala. Ani v tomto ohledu se však odvolací soud od označeného rozhodnutí neodchýlil. Napadené rozhodnutí totiž spočívá na závěru, že ani obsah tohoto spisu ke zjištění doručovací adresy žalovaného přispět nemohl. Závěry přijaté odvolacím soudem v tomto směru dovolatelka dovolacímu přezkumu neotevírá (ani nenamítá jejich nesprávnost). Odchylku od označeného usnesení shledává výslovně pouze v tom, že „postačilo, aby v době ustanovení opatrovníka si soud vyžádal skrze ústřední orgán součinnost za účelem zjištění existence právnické osoby, včetně jejího sídla a zde mohl následně doručovat“. Tím však požaduje posouzení situace, která v označeném rozhodnutí nebyla řešena, neboť v tam souzené věci vůbec nenastala (vzhledem k povaze účastníků – fyzických osob – ani nastat nemohla).
8. Nadto je judikatura Nejvyššího soudu ustálena v závěru, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení a dovolání je tak nepřípustné jako celek (srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sb. rozh. obč., a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sen. zn. 29 NSČR 43/2018, uveřejněného pod číslem 101/2020 Sb. rozh. obč.). 9. Tyto závěry se uplatní i ve zde souzené věci, neboť napadené rozhodnutí je založeno rovněž na závěru, že v postupu žalované, která uvádí několik adres, na které jí není možno doručit soudní ani mimosoudní písemnosti, lze shledávat obstrukční jednání, které znemožňuje obchodním partnerům i státním orgánům ji přímo kontaktovat. Odvolací soud vyšel (mimo jiné) ze závěru, že obvodní soud doručoval žalované na adresu, která se shodovala s adresou na plné moci založené jednateli žalované (stejnou adresu ostatně uvádí žalovaná i v hlavičce svého dovolání – pozn. dovolacího soudu). Vůči tomuto závěru o obstrukčním jednání se dovolatelka neohradila a zejména ve vztahu k němu nevymezila žádný z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ust. § 237 o. s. ř. 10. Přípustnost dovolání nezakládá ani další otázka, předložená dovolatelkou jako judikaturně dosud neřešená, „zda se má nejprve ustanovit opatrovníkem fyzická osoba k právnické osobě, která je zároveň společníkem a statutárním orgánem žalované, jejíž pobyt je znám na území ČR a lze ji i ze spisového podkladu doručovat na známou adresu v ČR, tj. zajistit si její souhlas, a to vše v rámci práva na spravedlivý proces a práva na přístup k soudům“, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nezávisí. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, či ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1001/2018). Dovolatelka totiž přehlíží, že odvolací soud se ve smyslu § 229 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zabýval tím, zda byl účastníku řízení ustanoven opatrovník proto, že se mu nepodařilo doručit na známou adresu v cizině, ačkoliv k takovému opatření nebyly splněny předpoklady. Otázkou volby vhodného opatrovníka se nezabýval. Měla-li proto dovolatelka za to, že jako tzv. zmatečnostní důvod podle § 229 odst. 1 písm. h) o. s. ř. musí být posouzena i otázka vhodnosti konkrétní osoby opatrovníka, měla v tomto smyslu formulovat dovolací důvod a vylíčit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání; to však v nyní posuzovaném dovolání neučinila. 11. Přípustnost dovolání rovněž nemůže odůvodnit mínění dovolatelky o porušení jejího práva na spravedlivý proces ze strany odvolacího soudu. I v případě porušení tohoto (ústavně garantovaného) práva musí být z dovolání zřejmé, jakou právní otázku má dovolací soud vyřešit a v čem se má řešení této otázky promítnout v poměrech dané věci. Pouhý nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem (aniž by v souvislosti s řešenou právní otázkou došlo k vymezení některého z důvodu přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.) přípustnost dovolání založit nemůže (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5211/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 587/2017, popřípadě stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, zejména bod 39). 12. V části, ve které směřuje proti usnesení odvolacího soudu v části výroku I, pokud jím bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve výroku III, a výroku II, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. 13. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 2. 2026
Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D.
předseda senátu