Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Hejdukové, soudkyně JUDr. Evy Kotrbaté a soudce JUDr. Petra Kulawiaka ve věci
žalobkyně: [anonymizováno], narozená dne [anonymizováno] bytem [anonymizováno] zastoupená advokátem [anonymizováno] sídlem [anonymizováno]
proti
žalované: [anonymizováno], narozená dne [anonymizováno] bytem [anonymizováno]
o výživné na zletilé dítě
o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 9. dubna 2026, č. j. okresni/9_C_13_2026-148, ve znění opravného usnesení ze dne 9. dubna 2026, č. j. okresni/9_C_13_2026-150, --- VÝROK ---
I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II v části, jíž soud uložil žalované povinnost zaplatit dluh na výživném na žalobkyni za dobu od 01.09.2025 do 31.12.2025 ve výši 12 000 Kč, a ve výroku III, potvrzuje.
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 7 389,47 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
--- ODŮVODNĚNÍ ---
1.Napadeným rozsudkem ve znění opravného usnesení soud prvního stupně žalované uložil povinnost platit na výživném žalobkyni částku 6 000 Kč se splatností do 20. dne v měsíci předem počínaje 01.09.2025, a to od právní moci tohoto rozsudku. Dluh na výživném za období od 01.09.2025 do 31.03.2026 ve výši 21 000 Kč uložil žalované zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalované dále uložil povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 55 757 Kč, a povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Chebu na soudním poplatku částku 3 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Své rozhodnutí soud odůvodnil tím, že v září 2025 se žalobkyně odstěhovala od žalované, své matky, k tetě. Žalovaná jí platí 3 000 Kč měsíčně po započtení dohodnutých plateb (telefon pojištění). Soud zjistil příjem žalované za období od září 2025 do ledna 2026 ve výši průměrně měsíčně 33 590 Kč a z této částky vycházel, přestože za období únor 2025 až leden 2026 činil průměrný čistý měsíční příjem žalované 32 241 Kč. Otec žalobkyně si vydělává průměrně měsíčně 36 849 Kč a pobírá výsluhový příspěvek 22 551 Kč měsíčně. [anonymizováno] zaslalo žalobkyni v září 2025 11 042 Kč a v říjnu 11 390 Kč, kdy šlo o výdělky z prázdnin rozdělené dle dohody na více měsíců. S ohledem na skutečnost, že žalobkyně má výdaje s platbou za internát a stravu, cestovné a dále se připravuje ke studiu na vysoké škole, soud dovodil, že adekvátní výživné je 6 000 Kč již od září 2025. Dluh na výživném ve výroku II představuje 3 000 Kč x 7 měsíců. Jelikož žalovaná obdržela více jak 900 000 Kč z prodeje nemovitosti ze SJM, soud jí nepovolil splátky. S ohledem na úspěch žalobkyně soud uložil žalované povinnost nahradit jí účelně vynaložené náklady řízení spočívající v odměně za zastoupení advokátem.
2.Žalobkyně podala včasné odvolání proti výrokům II a III, kdy namítla, že po celou dobu svoji vyživovací povinnost k žalobkyni plnila dobrovolně ve výši 3 000 Kč měsíčně. Větší částku jí platit nemohla, zatímco dcera tuto situaci a výši výživného bez výhrad akceptovala. Je tedy přiměřené, aby případné zvýšení výživného bylo žalobkyni přiznáno až od podání návrhu, nikoli zpětně od září 2025. Nesouhlasí s výrokem o nákladech řízení, neboť se jedná o řízení ve věci výživného, kdy je obvyklé, že si účastníci nesou náklady řízení sami. Spor nebyl vyvolán bezdůvodně, ani ze strany žalované nedošlo k obstrukčnímu či svévolnému jednání. Protistrana byla v průběhu řízení ochotna od požadavku na náhradu nákladů ustoupit v rámci smírného řešení. Na předžalobní výzvu zaslanou žalobkyní žalovaná reagovala a její obsah neignorovala. Ve své odpovědi uvedla, že svou vyživovací povinnost plní dobrovolně a pravidelně a že výši výživného považuje za nutné určit soudem, jelikož mezi účastnicemi nedošlo k dohodě. Nevyhýbala se ani hrazení potřeb mimo výši výživného, například 400 Kč příspěvek na SRPŠ nebo 1 000 Kč příspěvek na maturitní ples. Pokud soud přihlížel k tomu, že žalovaná disponuje finančními prostředky pocházejícími z prodeje bytu, nejedná se o pravidelný ani dlouhodobý příjem, ale jednorázový majetek, který slouží k zajištění bytové situace žalované, neboť v současné době bydlí v nájemním bydlení. Soud nedostatečně zohlednil skutečné příjmy žalované a nezbytné životní náklady, kdy měsíční příjem žalované činí 31 000 Kč, v období leden až březen 2026 dokonce pouze 29 500 Kč. Žalovaná přitom hradí nájemné ve výši 10 500 Kč, leasing vozidla potřebného k dojíždění do zaměstnání (35 km) ve výši 4 700 Kč, telefon, internet a televizi ve výši 1 500 Kč, pojistné 860 Kč, příspěvek na penzijní připojištění 700 Kč a benzin 2 500 Kč, celkem tedy 20 760 Kč. Po uhrazení alimentů ve výši 6 000 Kč jí tedy na běžné životní potřeby zbyde 3 000 Kč. Soud se v odůvodnění dostatečně nevypořádal s námitkami a důkazy ze strany žalované, a proto je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Soud nesprávně posoudil schopnosti a možnosti plnit vyživovací povinnost, když výši výživného stanovil striktně dle tabulek. Žalovaná již 4,5 roku dojíždí do zaměstnání proto, že ve [anonymizováno] se náklady na bydlení pohybují přibližně ve výši 14 000–18 000 Kč a tyto částky jsou pro ni finančně nedostupné. Dcera opustila společnou domácnost 06.09.2025 a již 10. 9. obdržela první výživné. Žalovaná v té době po rozvodu řešila majetkové vyrovnání a byla ve složité finanční situaci, kdy téměř ze dne na den musela začít hradit 12 000 Kč (hypotéka a náklady na byt, které dosud hradil bývalý manžel). Mohla tedy hradit pouze 3 000 Kč na výživném, a to i s přihlédnutím k tomu, že žalobkyně obdržela několik částek přesahujících 10 000 Kč jako doplatek mzdy za brigádu a proplacení dovolené. Měla v té době ještě výživné od otce 9 600 Kč, takže nebyla v hmotné nouzi. Žalovaná proto navrhuje, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že doplatek na výživném bude přiznán nejdříve od podání návrhu, případně bude přiměřeně snížen a aby soud změnil výrok o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
3.Žalobkyně se písemně vyjádřila k odvolání žalované, kdy má za to, že soud rozhodl zcela správně a své rozhodnutí transparentně zdůvodnil. Žalobkyně opakovaně od září 2025 svou matku žádala o zvýšení výživného, ale ta nechtěla platit víc než 3 000 Kč. Ještě po zahájení jednání ve věci dne 09.04.2026 měla žalobkyně snahu dohodnout se a navrhovala uzavření smíru s tím, že by žalovaná hradila nadále výživné ve výši 6 000 Kč měsíčně a každá ze stran by si nesla své náklady řízení. Na tento pokus však žalovaná reagovala negativně. Od rozhodnutí soudu se poměry žalobkyně změnily, neboť se musela od své tety odstěhovat, pronajmout si garsoniéru v místě svého budoucího studia a zcela se osamostatnila. Je nájemníkem bytu v obci [anonymizováno], hradí nájemné ve výši 7 550 Kč a služby v ceně 2 030 Kč, za elektrickou energii platí celkem 510 Kč měsíčně a od června 1 000 Kč měsíčně, celkem tak bude za bydlení hradit 10 580 Kč. Odvolací soud by tedy neměl vyhovět odvolání žalované, naopak se nabízí zvýšit výživné na částku 7 000 Kč měsíčně od 01.05.2026. Dle žalobkyně je správný i výrok o nákladech řízení, neboť žalovaná odmítla dobrovolně hradit výživné a žalobkyně se musela obrátit na odbornou pomoc. Žalovaná neuvedla jediný argument, proč by se soud neměl řídit zásadou úspěchu ve věci. Pouze v případě věcí výživného na nezletilé děti si strany v zásadě nesou náklady řízení samy.
4.Ke svému vyjádření žalobkyně předložila smlouvu o nájmu bytu o velikosti 0+1 v obci [anonymizováno], kdy nájem byl sjednán na dobu určitou od 21.04.2026 do 31.10.2026 bez možnosti obnovení nájemního vztahu po uplynutí doby nájmu (pouze písemným dodatkem). Touto smlouvou žalobkyně prokázala svá tvrzení o výši finanční částky, kterou bude hradit do budoucna za bydlení. Odvolací soud dále provedl k důkazu (§ 213 odst. 4 OSŘ) smlouvu o sdružených službách dodávky elektřiny, smlouvu o poskytování služeb elektronických komunikací, z níž vyplývá, že žalobkyně bude hradit na základě této smlouvy 390 Kč měsíčně. Z rozhodnutí o přijetí ke studiu odvolací soud zjistil, že žalobkyně byla přijata ke studiu bakalářského studijního programu účetnictví a daně v prezenční formě studia na [anonymizováno], [anonymizováno]. 5.Při odvolacím jednání ještě žalovaná doplnila, že výzvu k placení výživného ve výši 5 000 Kč měsíčně obdržela od své dcery 5 dní před Vánocemi s tím, že měla dluh ve výši 11 229 Kč uhradit žalobkyni do 31.12.2025. Ona s touto částkou nesouhlasila a chtěla, aby o ní rozhodl nestranný soud. Po lednu 2026 se finanční situace žalované stabilizovala i díky majetkovému vyrovnání s bývalým manželem, kdy došlo k prodeji bytu. Poté chtěla žalobkyni přispívat 5 000 Kč měsíčně, nejpozději od data, kdy začne studovat na vysoké škole. Má za to, že tato částka představuje třetinu nákladů na studium žalobkyně, další třetinu by měl hradit otec a zbytek sama žalobkyně z brigád.
6.K tomu zástupce žalobkyně uvedl, že žalobkyně nechtěla podat žalobu k soudu, chtěla se se svojí matkou dohodnout a skutečně zpočátku navrhovala výživné ve výši 5 000 Kč, přestože dle tabulek Ministerstva spravedlnosti by s ohledem na příjem žalované měla nárok na výživné ve výši 6 500 Kč. Po zhodnocení svých výdajů navrhla výživné ve výši 6 000 Kč a trvá na tom, že výživné v této výši mělo být ze strany žalované placeno již od září 2025, kdy se žalobkyně od ní odstěhovala.
7.Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí v části odvoláním dotčené, to znamená ve výroku II, jímž bylo žalované určeno výživné na žalobkyni za období od září do prosince 2025 (návrh byl podán 21.01.2026), a dále ve výroku III o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně ve věci rozhodl zcela správně na základě řádně zjištěného skutkového stavu, který správně právně posoudil a své rozhodnutí přesvědčivě zdůvodnil. Správně vycházel též z příjmu žalované dosahovaného v období září až leden 2026 ve výši 33 590 Kč, neboť výživné na žalobkyni stanovil právě od září 2025. Jelikož žalovaná má pouze jednu vyživovací povinnost, její příjmy jsou na takové úrovni, aby mohla žalobkyni platit výživné ve výši 6 000 Kč měsíčně již od září 2025. Pokud si žalobkyně vydělala nějaké finanční prostředky na brigádě, není důvod úměrně tomu snížit výživné ze strany žalované, naopak žalobkyně si je mohla například ušetřit za účelem jejich využití při následném studiu na vysoké škole, kdy bude mít značné výdaje, jak doložila v rámci odvolacího řízení.
8.I odvolací soud dospěl k závěru, že možnostem, schopnostem a majetkovým poměrům žalované i odůvodněným potřebám žalobkyně odpovídá výživné v této výši již od data, kdy žalobkyně opustila společnou domácnost, kterou sdílela se svojí matkou (§ 913 odst. 1 a § 915 odst. 1 OZ). Soud správně rozhodl též o tom, že žalovaná uhradí dluh na výživném za předmětné období v běžné pariční lhůtě tří dnů, jelikož měla k dispozici dostatek finančních prostředků na základě vypořádání SJM se svým bývalým manželem. Žádné další platby ve prospěch žalobkyně, o které by mohla být dlužná částka snížena, ze strany žalované tvrzeny nebyly. 9.Soud prvního stupně rozhodl správně též o náhradě nákladů řízení dle § 142 odst. 1 OSŘ, neboť žalobkyně měla ve věci plný úspěch. Z protokolu o jednání ze dne 09.04.2026 vyplývá, že žalobkyně navrhla ke schválení smír, v němž by se účastnice dohodly, že žalovaná jí bude platit výživné ve výši 6 000 Kč měsíčně a každá ze stran si ponese své náklady. Žalovaná s tímto nesouhlasila a chtěla, aby o věci rozhodl soud. Za této situace nemůže jít k tíži žalobkyně, která je navíc stále studentkou, kdy není schopna se sama živit, že se obrátila na advokáta ve sporu o výživné se svojí vlastní matkou, která jí nechtěla platit vyšší částku než 3 000 Kč měsíčně, a to ještě se započtením některých plateb ve prospěch žalobkyně. Zástupce žalobkyně vyúčtoval účelně vynaložené náklady řízení a soud prvního stupně žalobkyni tyto náklady zcela v souladu se zákonem přiznal. Nejsou dány žádné důvody zvláštního zřetele, proč by soud měl aplikovat § 150 OSŘ a úspěšné žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení nepřiznat. Jak správně namítla žalobkyně, ve věci péče o nezletilé si ve smyslu § 23 z. ř. s. v zásadě každý z účastníků hradí své náklady sám. V této věci se však již jedná o klasické sporné řízení, kdy o nákladech se rozhoduje podle procesního výsledku ve věci samé, § 23 z. ř. s. již nelze aplikovat. 10.Odvolací soud proto dle § 219 OSŘ potvrdil část výroku II, týkající se dlužného výživného za období září až prosinec 2025, a výrok III o nákladech řízení. 11.O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 za použití § 224 odst. 1 OSŘ, kdy v odvolacím řízení úspěšná žalobkyně má právo na náhradu jeho nákladů, které představuje odměna za zastoupení advokátem. Předmětem odvolacího řízení byla přitom dlužná částka 12 000 Kč (4 x 3000 Kč za září až prosinec), která představuje tarifní hodnotu. Zástupce žalobkyně ve věci vykonal dva úkony právní služby dle § 7a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (sepis vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání) po 1 580 Kč. Zástupce žalobkyně má dále nárok na dva režijní paušály po 450 Kč dle § 13 odst. 4 vyhlášky, nárok na náhradu za promeškaný čas strávený na cestě dle § 14 odst. 3 ve výši 900 Kč a cestovné ze sídla advokátní kanceláře k odvolacímu soudu a zpět ve výši 1 147 Kč, celkem 7 389,47 Kč. Dle § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ je žalovaná povinna nahradit náklady odvolacího řízení k rukám zástupce žalobkyně v běžné třídenní lhůtě. --- POUČENÍ ---
Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné.