Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Vlastimila Petýrka, zastoupeného Mgr. Evou Láskovou, advokátkou, sídlem Gajdošova 4392/7, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. ledna 2026 č. j. 10 As 247/2025-33 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. listopadu 2025, č. j. 31 A 3/2025-79, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Magistrátu města Brna, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1.Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1, 3 a 4, čl. 36 odst. 1 a 39 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 a čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 1 Dodatkového protokolu k této Úmluvě a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2.Stěžovatel vykopal bagrem jámu na části cesty, která vedla přes pozemek jeho manželky (a dalších dvou spoluvlastníků). Následně ho Úřad městské části Brno-Ivanovice shledal vinným z přestupku dle § 42a odst. 1 písm. h) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Úřad své rozhodnutí odůvodnil především tím, že se jednalo o veřejně přístupnou účelovou komunikaci, kterou svým jednáním stěžovatel poškodil - naplnil tedy znaky skutkové podstaty daného přestupku. Proti rozhodnutí se stěžovatel odvolal. Magistrát města Brna rozhodnutí potvrdil a odvolání zamítl. Stěžovatel rozhodnutí Magistrátu města Brna napadl žalobou ve správním soudnictví. Krajský soud v Brně žalobu zamítl (napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2025 č. j. 31 A 3/2025-79). Stěžovatel poté rozsudek napadl kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud zamítl (napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2026 č. j. 10 As 247/2025-33). Obě rozhodnutí soudů napadl stěžovatel ústavní stížností. 3.Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4.Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti zasáhne do rozhodovací činnosti soudů pouze tehdy, pokud byla pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Ta zde porušena nebyla, jak Ústavní soud vysvětlí níže.
5.Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že orgány veřejné moci rozhodly v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, protože veřejně přístupná účelová komunikace zůstala průjezdná i po zásahu stěžovatele. Nedošlo tedy ke znemožnění užívání komunikace, a tak nemohl být spáchán přestupek. Orgány veřejné moci se dopustily libovůle, když shledaly opak. Tuto námitku však stěžovatel uplatnil již v řízení před obecnými soudy, které ji řádně vypořádaly. Nejvyšší správní soud například v odůvodnění svého rozsudku (bod 24) vysvětlil, že pokud vyhloubená jáma zamezuje průjezdu po cestě tak, že by osoby užívající komunikaci musely vjet mimo tuto komunikaci (blízko nestabilnímu svahu), pak zamezil jejímu užívání. Ústavní soud závěry obecných soudů k této námitce přezkoumal a neshledal na nich nic protiústavního.
6.Kromě toho stěžovatel namítá, že byl trestán za jednání, které není zákonem zakázáno a které neohrozilo žádný veřejný zájem. Ústavní soud již dříve konstatoval, že právní úprava v zákoně o pozemních komunikacích sleduje veřejný zájem na existenci a fungování sítě pozemních komunikací, bez nichž si moderní společnost nelze představit (nález sp. zn. Pl. ÚS 25/15 ze dne 18. 6. 2019, bod 25). Pokud tento veřejný zájem v konkrétní situaci převáží nad jinými zájmy, může vést i k omezení vlastnického práva, například právě v případě účelových komunikací (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 268/06 ze dne 9. 1. 2008, bod 28 a násl.). Ústavní soud zároveň upozorňuje, že pokud je nějaké jednání přestupkem, pak je také zakázáno. Tvrdit o přestupcích nebo trestných činech, že se nejedná o zakázané činnosti, by bylo absurdní. Pokud se tedy stěžovatel dopustil jednání, které je v zákoně popsáno jako přestupek, pak se dopustil něčeho zakázaného. Stěžovateli lze přisvědčit, že správní orgán musí při rozhodování o přestupku prokázat naplnění všech znaků skutkové podstaty. K tomu však v projednávané věci došlo. Nesouhlas stěžovatele se závěry správních orgánů a soudů na tom nemůže nic změnit.
7.Stěžovatel také namítá, že v průběhu řízení nebylo ani prokázáno, že by se vůbec jednalo o veřejně přístupnou účelovou komunikaci. Stěžovatel tedy ani nemohl vědět, že by svým jednáním mohl porušit nějakou povinnost. Do dne podání ústavní stížnosti neexistovalo deklaratorní rozhodnutí silničního správního úřadu. K této námitce Ústavní soud připomíná, že deklaratorní rozhodnutí není podmínkou vzniku účelové komunikace, jak správně dovodil krajský soud i Nejvyšší správní soud. O vzniku i zániku veřejně přístupné účelové komunikace se nevydává žádné rozhodnutí. Podle ustálené judikatury vzniká veřejně přístupná účelová komunikace, jsou-li naplněny její znaky, a zaniká, pokud alespoň jeden z nich přestane být splněn (např. nález sp. zn. III. ÚS 2566/24 ze dne 18. 12. 2025, bod 27).
8.Účelová komunikace tedy vzniká ze zákona, naplněním podmínek, které musí orgány veřejné moci zkoumat vždy v daném konkrétním případě. V projednávané věci se jimi soudy podrobně zabývaly a dostatečně odůvodnily, proč se na předmětném pozemku účelová komunikace skutečně nachází (rozsudek Nejvyššího správního soudu, body 13-23 a rozsudek krajského soudu, body 18-30).
9.Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy vypořádaly námitky stěžovatele a vydaly řádně odůvodněná rozhodnutí, která jsou v souladu s ústavním pořádkem.
10.Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. dubna 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu