Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj) a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala v řízení o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného JUDr. Lukášem Holým, advokátem, sídlem Přístavní 321/14, Praha 7, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 02.12.2025, č. j. krajsky/12_Co_315_2025-1133, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a P. S., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení
1.Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a § 36 odst. 1 Listina základních práv a svobod. 2.Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, Obvodní soud pro Prahu 6 ("obvodní soud") uložil vedlejší účastnici řízení rozsudkem ze dne 19.08.2025, č. j. 0 P 122/2018-1089, ve znění opravného usnesení ze dne 23.09.2025, č. j. 0 P 122/2018-1100, 60 P a Nc 176/2018, a ze dne 16.10.2025, č. j. 0 P 122/2018-1112, 60 P a Nc 176/2018, povinnost platit stěžovateli výživné počínaje od 03.11.2021 do 31.08.2024 ve výši 75 000 Kč měsíčně a s účinností od 01.09.2024 ve výši 90 000 Kč měsíčně (výrok I). Obvodní soud dále rozhodl o nedoplatku za období od 03.11.2021 do 19.08.2025 ve výši 1 330 000 Kč a uložil vedlejší účastnici jeho úhradu do 31.12.2025 (výrok II). Současně zastavil řízení o návrhu o zaplacení výživného za období od 01.09.2021 do 02.11.2021 (výrok III).
3.K odvolání vedlejší účastnice ve věci rozhodoval Městský soud v Praze ("městský soud"), který napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu změnil tak, že se návrh stěžovatele na zvýšení výživného od 03.11.2021 do 31.08.2025 na částku 75 000 Kč měsíčně a od 01.09.2025 na částku 90 000 Kč měsíčně zamítá.
II. Argumentace stěžovatele
4.Stěžovatel s rozhodnutím městského soudu nesouhlasí a navrhuje jeho zrušení, přičemž se dovolává porušení svých shora uvedených základních práv. Městskému soudu vytýká, že nepostupoval podle § 118a OSŘ, občanský soudní řád ("o. s. ř.") za použití § 213b OSŘ a neopakoval ani nedoplnil - až na jeden důkaz předložený stěžovatelem, který je v jeho prospěch - dokazování, čímž porušil § 213 odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř. Namítá, že mu městský soud nevytvořil procesní prostor, v němž by mohl reagovat na změnu právního náhledu v jeho věci. Rozhodnutí městského soudu považuje za překvapivé, rozporné s jeho předchozími závěry (pozn. Ústavního soudu: obvodní soud rozhodoval po opakovaných kasačních zásazích městského soudu celkem třikrát - srov. rozsudek obvodního soudu, body 3-5). Stěžovatel dále namítá, že městský soud přehodnotil důkazy (výslech vedlejší účastnice) provedené nalézacím soudem, aniž by je ovšem sám zopakoval. V neposlední řadě městskému soudu vytýká, že se nedostatečně vypořádal s jeho námitkami obsaženými ve vyjádření k odvolání vedlejší účastnice řízení. III. Splnění podmínek řízení
5.Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Stěžovatel je zastoupen advokátem. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky ochrany svých práv.
IV. Věcné posouzení
6.Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
7.Stěžovatel v prvé řadě namítá překvapivost napadeného rozhodnutí, čemuž ovšem Ústavní soud nepřisvědčil. Městský soud při rozhodování přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v průběhu řízení před soudy obou stupňů najevo, a vycházel z dostatečného množství relevantních podkladů. Svůj odlišný názor, než jaký zaujal obvodní soud, městský soud řádným a přezkoumatelným způsobem odůvodnil, a proto nelze přisvědčit námitce stěžovatele, že se jedná o tzv. překvapivé rozhodnutí. Judikatura Ústavního soudu sice považuje vydání tzv. překvapivého rozhodnutí za porušení práva na spravedlivý proces (srov. např. nález ze dne 19.04.2016 sp. zn. usoud/III.__S_3317_15 či nález ze dne 13.06.2006 sp. zn. usoud/I.__S_287_05 ), v nyní posuzované věci nicméně k takovému pochybení ze strany městského soudu nedošlo. O tzv. překvapivé rozhodnutí se totiž ve smyslu citované judikatury jedná tehdy, pokud soud (zejména soud odvolací) zcela změní hlediska, na jejichž základě byla věc předtím posuzována a nedá účastníku řízení možnost, aby se k takové změně náhledu vyjádřil. Typicky se jedná o situace, v nichž soud zcela změní právní kvalifikaci určitého jednání či stavu nebo aplikuje ustanovení, jehož aplikace předtím vůbec "nebyla ve hře". Uvedené ovšem nelze bez dalšího vztahovat na situaci, v níž odvolací soud na základě stejného právního podkladu a shodných skutkových zjištění dospěje k odlišnému právnímu závěru, než soud nalézací, jako tomu bylo v tomto případě. Ústavní soud doplňuje, že procesní poučovací povinnost soudu nelze vykládat tak, že by účastníci měli znát výsledný závěr soudu o projednávané věci předtím, než je vysloven v jeho rozhodnutí (srov. např. usnesení ze dne 14.03.2007 sp. zn. usoud/II.__S_511_05 a usnesení ze dne 13.05.2010 sp. zn. usoud/II.__S_1291_10 ), avšak účastník řízení musí mít možnost, zvažuje-li soud posoudit věc jinak, se k tomuto posouzení vyjádřit a případně navrhnout další důkazy, což bylo v tomto případě splněno. 8.Ústavní soud ústavní deficit překvapivosti soudního rozhodování v nyní posuzované věci neshledal s ohledem k procesním stanoviskům vedlejší účastnice řízení, jež např. v odvolání zdůraznila, že "nebyly splněny podmínky pro navýšení výživného, neboť žalobce nevykazoval žádné nové nebo vyšší potřeby oproti těm, které měl již v době předchozí" (srov. rozsudek městského soudu, bod 17). Závěr, že v nyní posuzované věci nedošlo ke změně poměrů, tudíž byl v průběhu řízení ve hře. Procesní pozice vedlejší účastnice přitom byla stěžovateli dobře známa. Městský soud mu předal její odvolání k vyjádření, čehož stěžovatel rovněž využil, což ostatně vyplývá již z jeho návrhu (srov. tamtéž, bod 29). Ústavní soud doplňuje, že závěr o nedostatku podstatné změny poměrů lze stěží považovat za rozporný se závěry obsaženými v předchozích kasačních rozhodnutích městského soudu vydaných v této věci (srov. výše). Městský soud totiž v obou případech zrušil rozhodnutí obvodního soudu pro nepřezkoumatelnost, tj. z procesních, a nikoliv věcných důvodů.
9.Z věcného hlediska městský soud odůvodnil zamítnutí stěžovatelem uplatněného nároku tím, že nedošlo k podstatné změně majetkových poměrů na straně jeho matky, vedlejší účastnice řízení, ani k podstatné změně jeho oprávněných potřeb. Při hodnocení oprávněných potřeb stěžovatele městský soud přihlédl k tomu, že výše školného na VŠE byla podstatně nižší než výše školného hrazeného v předchozím období za studium na soukromém česko-německém gymnáziu. Ve vztahu ke studiu ve Velké Británii soud zohlednil, že se na vyšších životních nákladech může podílet sám stěžovatel formou přivýdělku z brigád. Městský soud odkázal na závěry plynoucí z nálezové judikatury Ústavního soudu (srov. nález ze dne 16.12.2015 sp. zn. usoud/IV.__S_650_15 ), z níž vyplývá, že v případě stanovení výživného rodiče s nadstandardními příjmy nelze postupovat mechanicky. Nelze totiž ztrácet ze zřetele fakt, že je právem i povinností rodičů naučit dítě hodnotě peněz a řádnému hospodaření s nimi. Stanovení nepřiměřeně vysokého výživného, které dítěti umožní dlouhodobý a snad i trvale bezpracný život, může být nejen v rozporu s nejlepšími zájmy dítěte, ale může také porušovat právo rodiče vychovávat své dítě. Citovaná nálezová judikatura sice skutkově souvisí s případem výživného pro nezletilé dítě, nicméně Ústavní soud ji považuje za přiměřeně použitelnou i v případech výživného vypláceného ve prospěch již zletilého dítěte. Takto odůvodněné závěry městského soudu proto považuje Ústavní soud za ústavně souladné a neshledává v nich cokoliv, co by odůvodnilo jeho případný kasační zásah. 10.Ústavní soud konstatuje, že městský soud neporušil základní práva stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2026
Jiří Přibáň
předseda senátu