Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti P. O., t. č. Věznice Horní Slavkov, zastoupeného advokátkou Mgr. Petrou Severovou, sídlem 5. května 163, Sokolov, proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 6 To 272/2025-137 ze dne 24. září 2025 a usnesení Okresního soudu v Sokolově č. j. 36 PP 70/2025-107 ze dne 14. srpna 2025, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Sokolově, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství v Sokolově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1.Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 2 Listiny. K tomu mělo dojít zamítnutím jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. 2.Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, stěžovatel si odpykává trest odnětí svobody a podal žádost o podmíněné propuštění, kterou Okresní soud v Sokolově napadeným usnesením zamítl. Stížnost stěžovatele proti prvostupňovému rozhodnutí byla napadeným usnesením Krajského soudu v Plzni taktéž zamítnuta. Soudy dospěly k závěru, že stěžovatel sice splnil podmínku výkonu třetiny uloženého trestu, avšak svým chováním po právní moci rozsudku neprokázal, že se napravil, a nelze prozatím ani očekávat, že v budoucnu povede řádný život.
3.V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy splnění podmínky polepšení posoudily formalisticky, neboť okresní soud sice rekapituloval skutečnosti svědčící o polepšení, přesto splnění uvedené podmínky odmítl s tím, že aktivity stěžovatele jsou formální a účelové. Podle stěžovatele má ale institut podmíněného propuštění odsouzeného právě motivovat k aktivnímu a ukázněnému chování ve výkonu trestu, motivace perspektivou propuštění tak nemůže význam resocializačních aktivit diskvalifikovat. Soudy by podle stěžovatele měly konkrétně vysvětlit, proč jde o projevy bez reálného významu pro nápravu a jaké jiné projevy nápravy očekávají, jak vyžaduje i judikatura Ústavního soudu. Okresní soud dále údajně kladl rozhodující důraz na to, že stěžovatel údajně nemá dostatečný náhled na trestnou činnost, což má být v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1519/24 ze dne 31. 7. 2024. Stěžovatel konečně nesouhlasí ani s tím, jak soudy vyhodnotily stěžovatelovy vyhlídky na svobodě. V této souvislosti stěžovatel zdůrazňuje, že po odsouzených nelze vyžadovat nedosažitelný standard jistoty, zvláště když právní řád poskytuje soudům nástroje pro řízení rizik po propuštění, které soudy v této věci ani nezvažovaly.
4.Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5.Ústavní soud v obecné rovině souhlasí s některými základními východisky stěžovatelovy ústavní stížnosti, má však za to, že zejména krajský soud odůvodnil své rozhodnutí a závěr, že stěžovatelově žádosti o podmíněné propuštění nebylo možné vyhovět, podrobněji a přesvědčivěji, než jak je v ústavní stížnosti prezentováno.
6.Krajský soud totiž poukázal i na to, že stěžovatel se po právní moci odsuzujícího rozsudku dopustil další trestné činnosti, a přihlédl také k tomu, že stěžovatel byl teprve krátce před vydáním napadených rozhodnutí přeřazen do I. prostupné skupiny vnitřní diferenciace (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 58/26 ze dne 12. 2. 2026). V návaznosti na to soud stěžovateli sdělil i to, jak by měl dále postupovat k posílení svých šancí na podmíněné propuštění, tedy mimo jiné že by si nyní měl udržet zařazení do uvedené skupiny a navázat požadovanou spolupráci s probačním úředníkem, která dosud řádně neproběhla. Takové odůvodnění se nepříčí stěžovatelem zmiňované judikatuře Ústavního soudu. Nepříčí se jí pak ani přihlédnutí okresního soudu (krajským soudem navíc upozaděné) k náhledu stěžovatele na trestnou činnost, které i s ohledem na celkový obsah obou napadených rozhodnutí nelze vnímat jako stanovení nepodkročitelné podmínky propuštění v podobě doznání stěžovatele (viz bod 28 cit. nálezu sp. zn. II. ÚS 1519/24 ). Soudy tedy řádně odůvodnily, proč u stěžovatele neshledaly naplnění podmínky nápravy, a proč tedy nebylo jeho žádosti vyhověno.
7.Pro úplnost lze dodat, že soudy nepochybily ani z hlediska posouzení prognózy vedení řádného života, u níž se podrobně zabývaly mimo jiné tím, zda má stěžovatel po propuštění kde bydlet a pracovat. Jejich úvahy pak Ústavní soud oproti stěžovateli nevnímá tak, že by soudy vyžadovaly nedosažitelný standard jistoty - nic takového z jejich rozhodnutí neplyne.
8.Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu