Vyhledávání - Nejvyšší soud
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu
Zpět na list
Nové hledání
29 Cdo 1022/2024
citace
citace s ECLI
Právní věta:
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 31. 3. 2026
Spisová značka : 29 Cdo 1022/2024
ECLI: ECLI:CZ:NS:2026:29.CDO.1022.2024.1
Typ rozhodnutí: ROZSUDEK
Heslo: Dokazování
Dotčené předpisy: § 213 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí: C
Zveřejněno na webu: 11. 5. 2026
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz .
29 Cdo 1022/2024-204
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce J. T. , zastoupeného JUDr. Danielem Bartošem, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Bílinská 1147/1, PSČ 400 01, proti žalovanému J. Š. , zastoupenému JUDr. Karlem Palečkem, advokátem, se sídlem v Plzni, Zbrojnická 229/1, PSČ 301 00, o námitkách proti směnečným platebním rozkazům, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 39 Cm 38/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. ledna 2024, č. j. 5 Cmo 11/2023-150, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. ledna 2024, č. j. 5 Cmo 11/2023-150, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci směnečnými platebními rozkazy ze dne 29. července 2021, č. j. 39 Cm 38/2021-12, č. j. 39 Cm 39/2021-12, č. j. 39 Cm 40/2021-12, č. j. 39 Cm 41/2021-12, č. j. 39 Cm 42/2021-12, č. j. 39 Cm 43/2021-12, a č. j. 39 Cm 44/2021-12, uložil žalovanému zaplatit žalobci (v každém z nich) směnečný peníz ve výši 300.000 Kč s 6% úrokem z této částky od 2. ledna 2021 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 1.000 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 38.862,80 Kč.
2. Proti směnečným platebním rozkazům podal žalovaný včas odůvodněné námitky.
3. Usnesením ze dne 14. října 2021 soud prvního stupně spojil řízení o námitkách proti směnečným platebním rozkazům ke společnému řízení s tím, že věc bude nadále vedena pod sp. zn. 39 Cm 38/2021.
4. Rozsudkem ze dne 22. listopadu 2022, č. j. 39 Cm 38/2021-99, soud prvního stupně:
[1] zrušil směnečné platební rozkazy (bod I. výroku), a
[2] uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 184.507 Kč (bod II. výroku).
5. Po provedeném dokazování – odkazuje na čl. I. § 11 odst. 1, § 13, § 14 odst. 1, § 15 odst. 1, § 17 a § 75 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“), § 101 odst. 1 a § 175 odst. 1 a 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), § 6 a § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod – dospěl soud prvního stupně k následujícím skutkovým a právním závěrům: [1] Žalovaný vystavil dne 25. září 2017 sedm platných směnek vlastních na řad M. L. (dále jen „M. L.“); všechny směnky byly vystaveny na směnečný peníz 300.000 Kč, se splatností 1. ledna 2021, s místem placení v „České Lípě, Moneta Money Bank, č. ú. XY“ a s doložkou „bez protestu“ (dále jen „sporné směnky“). M. L. převedl všechny směnky nedatovanými rubopisy na žalobce.
[2] Dluh, který měl žalovaný vůči M. L. ze smluv o zápůjčkách z let 2015 až 2017 [písemně uznaný dne 6. října 2017 (dále též jen „uznání dluhu“) a „zajištěný“ notářským zápisem se svolením k vykonatelnosti z téhož dne (dále jen „notářský zápis“)] a který žalovaný uhradil před podáním návrhů na vydání směnečných platebních rozkazů, je totožný s dluhem, k jehož zajištění byly vystaveny sporné směnky.
[3] Výše uvedený závěr plyne zejména z toho, že (i) v uznání dluhu M. L. výslovně uvedl, že (uznané) pohledávky pocházejí z let 2015 až 2017 a krom těchto výslovně uvedených pohledávek žádné jiné pohledávky (ke dni podpisu uznání) za žalovaným nemá, dále (ii) z časové souslednosti jednání mezi M. L. a žalovaným (za účelem zajištění dluhů žalovaného ze zápůjček), kdy byly – dle výpovědi bývalé manželky M. L. – nejprve narychlo podepsány sporné směnky podle vzoru staženého z internetu, protože nebyla známa přesná výše dluhu, a teprve později šel žalovaný na poštu, kde podepsal uznání dluhu. Ve světle těchto závěrů shledal soud prvního stupně zároveň svědeckou výpověď M. L. (v části, v níž uvedl, že kauza sporných směnek nebyla totožná s kauzou dluhu uznaného žalovaným dne 6. října 2017) za nepravdivou, s tím, že M. L. má právní zájem na výsledku sporu, a to vyhnout se v budoucnu případnému postupu žalobce vůči jeho osobě podle čl. I. § 15 odst. 1 směnečného zákona. [4] Žalobce nabyl sporné směnky od M. L., vědom si okolností týkajících se vzájemných finančních vztahů mezi žalovaným a M. L. (dluhu žalovaného ze smluv o zápůjčkách vůči M. L. a jeho „zajištění“ spornými směnkami, uznáním dluhu a notářským zápisem, jakož i skutečnosti, že jej žalovaný považuje za splacený). Vědomost žalobce o těchto skutečnostech plyne ve svém souhrnu z toho, že (i) žalobce je dlouholetým spolupracovníkem M. L. a také jeho osobním přítelem [žalobce vykonával funkci projektového manažera ve společnosti Crystal Caviar s. r. o. (dále jen „společnost C“), jejímž jediným společníkem a jednatelem je M. L., jednal s obchodními partnery této společnosti (včetně žalovaného) a je také jedním ze tří společníků společnosti Gstone s. r. o. (spolu s M. L. a bývalou manželkou M. L.), ve které je M. L. jediným jednatelem], (ii) dlouhou dobu zná (též) žalovaného, (iii) v reakci na výzvu soudu sdělil, že žalovanému nezaslal předžalobní upomínku pro její zjevnou bezvýznamnost, když je proti němu vedena exekuce, a (iv) po nabytí sporných směnek se choval nelogicky, když o této změně (v osobě majitele sporných směnek) žalovaného neinformoval a nepředložil mu je k placení (nezaslal mu ani předžalobní upomínku), přestože je na sporných směnkách jako platební místo (stále) označen „bankovní účet“ M. L.; plnil-li by tedy žalovaný na platební místo uvedené na sporných směnkách, neplnil by žalobci, nýbrž M. L., což muselo být žalobci zřejmé. Exekuce vůči žalovanému pak byla vedena ve prospěch M. L. na základě notářského zápisu a právním zástupcem M. L. v exekučním řízení byl stejný advokát, který zastupuje žalobce v nyní projednávané věci. Je tak vysoce nepravděpodobné, že by žalobce neznal povahu dluhu žalovaného vůči M. L.
[5] Na základě výše uvedených skutečností lze uzavřít, že žalobce a M. L. zneužili čl. I. § 17 směnečného zákona a toto jejich jednání nemůže požívat právní ochrany. Akceptací takového jednání by soud za použití sofistikovaného odůvodnění nepřípustně (v rozporu s blíže označenou judikaturou Ústavního soudu) toleroval zřejmou nespravedlnost. 6. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 10. ledna 2024, č. j. 5 Cmo 11/2023-150:
[1] změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že směnečné platební rozkazy ponechal v platnosti (první výrok), a
[2] uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 401.035,63 Kč (druhý výrok).
7. Odvolací soud především zdůraznil (odkazuje potud na závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 30. září 2019, sp. zn. 29 Cdo 5095/2017), že směnečný dlužník se může ubránit povinnosti zaplatit směnku proti jejímu nabyvateli ve smyslu čl. I. § 17 směnečného zákona kauzálními námitkami jen tehdy, bude-li tvrdit a také prokáže konkrétní skutečnosti, z nichž vyplyne, že nový majitel v okamžiku nabytí směnky věděl, či měl vědět s ohledem na okolnosti dané věci, že směnka nemá kauzu. 8. Žalovaný (ani po poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., které mu odvolací soud poskytl) žádné konkrétní skutečnosti, na jejichž základě by bylo možné uzavřít, že žalobce nabyl sporné směnky vědomě k jeho škodě, netvrdil, tudíž ani neprokázal. Uvedl pouze to, že (i) na sporných směnkách, přestože byly rubopisovány, je jako platební místo označen bankovní účet M. L. (z čehož dovozoval, že převody směnek byly fingované, neboť žalobci muselo být zřejmé, že kdyby žalovaný plnil na sporné směnky, plnil by M. L., a nikoli jemu), a že (ii) žalobce pracoval ve společnosti C v postavení projektového ředitele, tudíž měl znalosti o zaniklé kauze sporných směnek. Podle odvolacího soudu však indosace směnky, na níž je (u platebního místa) uvedeno číslo bankovního účtu původního majitele směnky, nemá žádnou vypovídací hodnotu o tom, zda nový majitel směnku nabyl či nenabyl vědomě ke škodě dlužníka. Obdobně ani žalovaným tvrzený vztah žalobce ke společnosti C sám o sobě nevypovídá ničeho o tom, zda při nabývání sporných směnek věděl či mohl vědět o kauze sporných směnek, jakož i o jejím případném zániku. Žalobce ostatně ani nebyl zaměstnancem společnosti C, pouze s ní externě spolupracoval, přičemž sporné směnky neměly se společností C nic společného (měly svůj původ ve vztazích M. L. a žalovaného). 9. Jelikož žalovaný v řízení neprokázal, že žalobce nabyl sporné směnky vědomě k jeho škodě, nebylo podle odvolacího soudu možné se zabývat (v souladu s čl. I. § 17 směnečného zákona) kauzálními námitkami plynoucími ze vztahu žalovaného k prvnímu majiteli sporných směnek. K tomu odvolací soud dodal, že sporné směnky nezajišťovaly závazek, v němž by měl žalovaný postavení spotřebitele (naopak je z nich patrné, že žalovaný měl v tvrzené kauze sporných směnek postavení podnikatele), v dané věci se tudíž neuplatní ani závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. 29 Cdo 1155/2014, uveřejněném pod číslem 104/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 104/2016“), podle nichž může směnečný dlužník vznášet kauzální námitky i proti novému nabyvateli směnky bez ohledu na to, zda nový majitel při nabývání směnky jednal vědomě na škodu dlužníka. II. Dovolání a vyjádření k němu
10. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na řešení právní otázky, jež dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena (ad 1/), a dále otázky, jež je dovolacím soudem „rozhodována rozdílně“ (ad 2/). Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje. 11. Otázky, jimiž by se měl Nejvyšší soud zabývat, formuluje dovolatel následovně:
[1] Lze uplatnit institut zjevného zneužití práva (ve smyslu § 8 o. z.) na čl. I. § 17 směnečného zákona nejen v případě tzv. spotřebitelských směnek, ale i směnek běžných, tedy tak, že v případě zjevného zneužití práva (u indosace) lze „aplikovat“ kauzální námitky bez zřetele k tomu, zda nový majitel při nabývají směnky jednal vědomě na škodu (směnečného) dlužníka? [2] Může odvolací soud změnit skutkový stav věci, aniž by v odvolacím řízení znovu provedl důkazy, které provedl soud prvního stupně, a k jejich (ne)provedení a (ne)významnosti se v rozhodnutí ani nevyjádřit?
12. Dovolatel odvolacímu soudu konkrétně vytýká, že svým rozhodnutím „nesprávně zúžil aplikaci institutu zjevného zneužití práva ve smyslu § 8 o. z. pouze na spotřebitelské vztahy, resp. spotřebitelské směnky“, byť jde o institut, který je zakotven v první části občanského zákoníku (mezi základními zásadami této úpravy), a má za to, že za určitých okolností (potud odkazuje na judikaturu Ústavního soudu k zákazu zneužití směnečného práva) se závěry formulované Nejvyšším soudem v R 104/2016 (tj. že na spotřebitele se nevztahuje posuzování vědomého či nevědomého jednání nabyvatele směnky na škodu výstavce; kauzální námitky může spotřebitel uplatnit i proti novému majiteli směnky, a to aniž by byla naplněna dispozice ustanovení čl. I. § 17 směnečného zákona) použijí i na směnky „nespotřebitelské“. Tak by tomu mělo být i v poměrech dané věci, kdy „došlo k fiktivní indosaci“ sporných směnek. 13. K druhé z položených otázek dovolatel uvádí, že odvolací soud pochybil (odchýlil se od ustálené judikatury Nejvyššího soudu a postupoval v rozporu s § 132 o. s. ř.), nezopakoval-li dokazování provedené soudem prvního stupně, současně však dospěl k jinému skutkovému závěru, na jehož základě pak ve věci rozhodl. V odůvodnění svého rozhodnutí přitom neuvedl, proč tak učinil (proč dokazování nezopakoval). Dovolatel je přesvědčen, že chtěl-li odvolací soud přehodnotit skutkové závěry, k nimž dospěl soud prvního stupně, měl v odvolacím řízení zopakovat „nosné důkazy“, případně odůvodnit, proč některé důkazy byly provedeny nadbytečně. 14. Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, maje vymezení právních otázek, jimiž by se měl dovolací soud zabývat, za nedostatečné, případně dovolání zamítnout jako nedůvodné.
III. Přípustnost dovolání
15. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
16. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.
17. První dovolatelem otevřená otázka (zda také v situaci, kdy se vystavená směnka netýká spotřebitelských závazků účastníků směnečného vztahu, může směnečný dlužník – dojde-li původním majitelem při indosaci směnky ke „zjevnému zneužití práva“ – uplatnit vůči nabyvateli směnky námitky zakládající se na jeho vztazích k remitentovi bez zřetele k tomu, zda nový majitel při nabývání směnky jednal vědomě na škodu dlužníka) dovolání přípustným nečiní, když potud je napadené rozhodnutí zcela souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
18. V R 104/2016, na jehož závěry přiléhavě poukázal též odvolací soud, Nejvyšší soud při výkladu ustanovení čl. I. § 17 směnečného zákona – navazuje potud na judikaturu Ústavního soudu představovanou (mimo jiné) nálezy ze dne 18. července 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10, a ze dne 19. června 2014, sp. zn. III. ÚS 980/13, a z ní plynoucí závěr, podle kterého v případě spotřebitelů nelze odhlížet od jejich specifických zájmů a postavení a je nutno respektovat, že zákaz zneužití práva (ve vztahu k poškození spotřebitele) je silnější, než dovolení (obsažené v ustanovení čl. I. § 17 směnečného zákona upravující jen omezenou možnost uplatňovat proti povinnosti zaplatit směnku kauzální námitky v případě indosované směnky) – uzavřel, že zajišťuje-li indosovaná směnka pohledávku remitenta za žalovaným ze spotřebitelské smlouvy, náleží žalovanému námitky vůči nabyvateli směnky zakládající se na jeho vztazích k remitentovi bez zřetele k tomu, zda nový majitel při nabývání směnky jednal vědomě na škodu dlužníka. Pro jiné případy (kdy směnka není vystavena v souvislosti se spotřebitelským závazkem) se však tyto závěry uplatnit nedají. 19. Nejde-li tedy (jako v posuzovaném případě) o „spotřebitelskou směnku“, je výklad podávaný soudní praxí (při řešení otázky, zda směnečný dlužník může uplatnit vůči novému majiteli směnky námitky vycházející z jeho vlastního vztahu k původnímu majiteli směnky) ustálen v následujících závěrech (z nichž beze zbytku vycházel také odvolací soud):
[1] Byla-li směnka převedena na nabyvatele rubopisem (indosamentem), pak nový majitel (s výjimkou případů, kdy k převodu směnky dojde až po protestu pro neplacení nebo po uplynutí lhůty k protestu, viz čl. I. § 20 odst. 1 směnečného zákona) nabývá práva ze směnky originárně, tj. neodvozeně od právního postavení převodce (jinak řečeno, nevstupuje do práv a povinností předchozího majitele listiny, není jeho právním nástupcem). [2] Námitky vycházející z vlastních vztahů dlužníka k předchozímu majiteli směnky zůstanou dlužníku po převodu směnky zachovány jen tehdy, jednal-li nový majitel při nabývání směnky vědomě na škodu dlužníka (čl. I. § 17 směnečného zákona). [3] Tento subjektivní vztah nového majitele k převodu směnky přitom musí být dán již v okamžiku, kdy směnku nabývá. Aby byl naplněn předpoklad vědomého nabývání ke škodě dlužníka, stačí, když nabyvatel má nutně představu o tom, jaké kauzální námitky se mohou dlužníkům nabízet, přičemž jeho představa musí být zcela určitá, vztahující se ke konkrétnímu kauzálnímu vztahu. Musel by tedy vědět, o jaký zcela jedinečný kauzální vztah jde a jaké námitky s ohledem na jeho obsah, vzhledem ke konkrétním pro právě tento jednotlivý vztah určitým právům a povinnostem, přicházejí zcela konkrétně v úvahu; jinými slovy musí znát konkrétní okolnosti zajištěného kauzálního vztahu.
K tomu srov. judikaturu shrnutou např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2025, sp. zn. 29 Cdo 1449/2024.
20. Nejvyšší soud však shledává d ovolání přípustným podle § 237 o. s. ř. k řešení druhé otázky dovolatelem otevřené, týkající se výkladu ustanovení § 213 o. s. ř., když v tomto směru je rozhodnutí odvolacího soudu rozporné s níže uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu. IV. Důvodnost dovolání
21. Podle ustanovení § 213 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (odstavec 1). Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (odstavec 2). 22. Zásada vyjádřená v ustanovení § 213 odst. 1 o. s. ř. neznamená – zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti – že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění, jež soud prvního stupně čerpal z výpovědí účastníků řízení nebo svědků, a to především proto, že při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti, které – ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodností vypovědí – nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání (například přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.). Ustanovení § 213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval. 23. Jinak řečeno, chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním provedeného důkazu (rozuměj důkazu výpovědí účastníka či svědka), je nutno, aby takové důkazy sám opakoval, případně provedením dalších důkazů si zjednal rovnocenný podklad pro případné odlišné hodnocení takového důkazu
K tomu srov. judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu shrnutou např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2019, sp. zn. 29 Cdo 2521/2018, dále srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2020, sp. zn. 29 Cdo 4022/2018 (vydaného rovněž v poměrech řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu), nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2024, sp. zn. 29 Cdo 2329/2023, uveřejněného pod číslem 5/2025 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
24. V projednávané věci odvolací soud výše uvedené zásady nerespektoval, když dospěl k odlišným skutkovým závěrům, než které učinil soud prvního stupně, aniž by zopakoval důkaz výslechem osob (svědků a žalovaného), z jejichž výpovědi při formulaci svých skutkových zjištění a závěrů vyšel soud prvního stupně.
25. Jak je zřejmé z odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí, odvolací soud neměl oproti soudu prvního stupně za prokázané, že žalobce při nabývání sporných směnek jednal vědomě na škodu dlužníka. Soud prvního stupně přitom (opačný) závěr učinil na základě celé řady (dílčích) skutkových zjištění plynoucích nejen z provedených listinných důkazů, ale rovněž z výpovědí svědků (M. L., jeho bývalé manželky a svědkyně K. S.) a účastnické výpovědi žalovaného. Přestože tyto důkazy nebyly dovolatelem navrženy (výlučně) k prokázání přípustnosti vznesených námitek (nebyly dovolatelem ani zmíněny poté, co mu odvolací soud poskytl poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.), soud prvního stupně po jejich provedení a zhodnocení ve smyslu § 132 o. s. ř. (také) na jejich základě dospěl k závěru, že žalobce věděl (musel vědět) jak o tom, k čemu sporné směnky dle ujednání původního majitele a dovolatele sloužily (jakou pohledávku zajišťovaly), tak že směnkou zajištěnou pohledávku považuje dovolatel za splněnou. 26. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil (včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 věta první o. s. ř.). 27. Pro účely další fáze řízení Nejvyšší soud poukazuje též na závěry, které formuloval např. v rozsudku ze dne 22. dubna 2009, sp. zn. 29 Cdo 2605/2007, uveřejněném pod číslem 19/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z nichž plyne, že tvrzení, že majitel při nabývání směnky jednal vědomě na škodu dlužníka (čl. I. § 17 směnečného zákona), nepodléhá zásadě koncentrace směnečného řízení (§ 175 o. s. ř.). 28. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 3. 2026
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu