Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudců Jana Wintra a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti Martiny Tůmové, zastoupené advokátem Mgr. Vladimírem Gallem, sídlem Francouzská 299/98, Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 NSČR 70/2023-B-168 ze dne 29. srpna 2024, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 4 VSPH 457/2023-B-147 ze dne 10. května 2023 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. MSPH 60 INS 5889/2019-B-134 ze dne 31. ledna 2023, spojené s návrhem na zrušení § 1 odst. 2 ve slovech "jednotlivému předmětu zajištění" a ", jejichž pohledávka byla tímto předmětem zajištěna", § 1 odst. 3 a 4 a § 3 písm. c) ve slovech "sloužícího k zajištění" vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů, ve znění účinném do 31. května 2019, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a insolvenční správkyně G&V Administrators, v.o.s., sídlem Rašínova 2, Brno, jako vedlejší účastnice řízení takto:
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.
Odůvodnění:
1.Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na rovnost zaručené § 1 Listina základních práv a svobod a právo na ochranu vlastnictví zaručené § 11 odst. 1 Listina. K tomu mělo dojít tím, že soudy přiznaly nepřiměřeně vysokou odměnu vedlejší účastnici jako insolvenční správkyně stěžovatelky. Ústavní stížnost stěžovatelka spojila s návrhem na zrušení v záhlaví uvedených ustanovení vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů, ve znění účinném do 31.05.2019. 2.Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, stěžovatelka na sebe podala insolvenční návrh, na jehož základě bylo u Městského soudu v Praze vedeno řízení o oddlužení. Insolvenční správkyní stěžovatelky byla ustanovena vedlejší účastnice. V insolvenčním řízení, v jehož rámci došlo k plnému uspokojení věřitelů, byl zpeněžen majetek v hodnotě 23 170 000 Kč a městský soud napadeným usnesením určil odměnu insolvenční správkyně ve výši 2 775 756,50 Kč a její hotové výdaje ve výši 4 783,36 Kč a schválil konečnou zprávu o zpeněžování majetkové podstaty. Souhrnně podle stěžovatelky veškeré náklady oddlužení podle usnesení městského soudu dosáhly 3 782 772,38 Kč. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze usnesení městského soudu v Praze částečně potvrdil, částečně odvolání stěžovatelky odmítl podle § 304 odst. 6 InsZ. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. 3.V ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti výši odměny insolvenční správkyně s tím, že její aktivitu v insolvenčním řízení považuje za spíše formální, neboť např. nebyla ani na jednom jednání insolvenčního soudu ve věci jediného incidenčního sporu. Stejně tak je insolvenční správkyně pasivní v souvisejících insolvenčních řízeních, v nichž jsou přihlášeny stěžovatelčiny pohledávky. Stěžovatelka dále nesouhlasí s tím, že odměna insolvenčních správců je stanovena odlišně v případech zpeněžení majetku podle toho, zda výtěžek byl použit k uspokojení zajištěného nebo nezajištěného věřitele. Tímto bezdůvodným rozlišováním se stěžovatelka cítí znevýhodněna, a proto navrhuje zrušení v záhlaví uvedených ustanovení vyhlášky č. 313/2007 Sb.
4.I v případě odstranění této nerovnosti (derogací napadených ustanovení) by nicméně podle stěžovatelky byl způsob odměňování insolvenčních správců v rozporu se smyslem oddlužení jako sanačním způsobem řešení úpadku. Stěžovatelka v této souvislosti poukazuje na disproporci v odměnách insolvenčního správce z dvou základních způsobů oddlužení (plnění splátkového kalendáře a zpeněžení majetkové podstaty). Jako příklad stěžovatelka uvádí nemajetného dlužníka s minimální mzdou, který na odměně a náhradě paušálních nákladů zaplatí 1 089 Kč, tedy 7,1 % svých příjmů. Oproti tomu odměna insolvenční správkyně stěžovatelky dosáhla 21,1 % zpeněžené hodnoty majetku. Závěrem stěžovatelka poznamenává, že odměnu insolvenčního správce lze snížit podle § 38 odst. 3 InsZ, chybí nicméně komplexnější a judikaturou dovozený klíč pro aplikaci tohoto ustanovení. 5.Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6.Odměnu insolvenčního správce lze podle § 38 odst. 3 InsZ přiměřeně snížit, soudy nicméně vysvětlily, proč důvod k takovému postupu v této věci neshledaly. Stejně tak vysvětlily, proč se neztotožňují s výhradami stěžovatelky vůči činnosti insolvenční správkyně v insolvenčním řízení stěžovatelky. Stěžovatelka přitom na argumenty soudů patřičně nereaguje, proto na odůvodnění napadených rozhodnutí postačí odkázat. 7.Poukazuje-li stěžovatelka na rozdíly mezi odměnou insolvenčních správců u různých způsobů řešení oddlužení, tak jak už uvedl Nejvyšší soud, insolvenční návrh na sebe stěžovatelka podala sama, přičemž i daný způsob oddlužení mohl být zvolen jen na základě výslovného prohlášení stěžovatelky. Za této situace není v podmínkách dané věci důvod v rozporu s legitimním očekáváním vedlejší účastnice snižovat její odměnu tak, aby odpovídala činnosti insolvenčních správců při jiných způsobech řešení oddlužení.
8.Námitka, že při stanovení odměny insolvenčního správce byla stěžovatelka znevýhodněna oproti dlužníkům, u nichž je zpeněžován zajištěný majetek, nebyla uplatněna v dovolání, a je tedy materiálně nepřípustná.
9.Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Akcesorický návrh na zrušení právního předpisu sdílí osud ústavní stížnosti (nehledě na to, že se stěžovatelka domáhá zrušení již neúčinného znění právního předpisu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2025
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu