Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Romany Borské, zastoupené Mgr. Filipem Nečasem, advokátem, se sídlem Malinovského náměstí 603/4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 2934/2024-251 ze dne 22. 7. 2025, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí
1.Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 10. 2025 (a odůvodněnou na základě výzvy dne 24. 11. 2025) se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí.
2.Žalobou podanou k Okresnímu soudu v Jeseníku (dále i jen "soud prvního stupně") se stěžovatelka domáhala toho, aby žalovaným byla uložena povinnost zdržet se svádění dešťové vody na pozemky ve svém vlastnictví. Okresní soud v Jeseníku (dále též "soud prvního stupně") rozsudkem č. j. 11 C 24/2022-183 ze dne 26. 7. 2023 tuto žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále rovněž "odvolací soud") rozsudkem č. j. 69 Co 10/2024-226 ze dne 16. 4. 2024 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Změnil jej pouze ohledně částky, kterou je stěžovatelka povinna zaplatit žalovaným na nákladech řízení před soudem prvního stupně. Konečně pak odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání napadeným usnesením odmítl.
3.K zamítnutí stěžovatelčiny žaloby došlo ze dvou důvodů. Prvním důvodem byl závěr o mimořádném vydržení práva žalovaných svádět vodu ze své střechy na pozemky stěžovatelky. Druhým důvodem pak byl závěr o zjevném zneužití práva stěžovatelkou. Na obou těchto důvodech zamítnutí žaloby se soud prvního stupně i soud odvolací shodly. Nejvyšší soud pak v napadeném usnesení konstatoval, že soudy obou stupňů vyřešily otázku zjevného zneužití práva stěžovatelkou v souladu s judikaturou odvolacího soudu. Již z tohoto důvodu podle Nejvyššího soudu rozhodnutí soudů obou stupňů obstojí (a bylo tak na místě dovolání stěžovatelky odmítnout), a nebylo tudíž podle něj třeba separátně posuzovat i otázku mimořádného vydržení.
II. Argumentace stěžovatelky
4.Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo vlastnit majetek zaručené čl. 11 odst. 11 Listiny základních práv a svobod (dále i jen "Listina"), jakož i různé aspekty práva na spravedlivý proces, resp. práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. 5.Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že stěžovatelka důvodně uplatnila žalobu, kterou bránila své vlastnické právo před přímými imisemi z nemovitých věcí vedlejších účastníků řízení, avšak v řízení před soudy jí v rozporu s čl. 36 Listiny základních práv a svobod nebyla poskytnuta ochrana s tím, že své právo zneužívá pro údajné získání výhody do dalších blíže nespecifikovaných jednání s vedlejšími účastníky. Obecné soudy přitom nespecifikovaly, jak by údajnou výhodu konkrétně měla v navazujících jednáních použít. 6.Tvrzení obecných soudů vztahující se k závěru o zjevném zneužití práva přitom podle stěžovatelky nemají oporu ve spisu či byly dokonce stěžovatelkou v řízení vyvráceny.
III. Posouzení procesních předpokladů ústavní stížnosti
7.Ústavní soud shledal v této věci naplnění procesních předpokladů ústavní stížnosti. Ústavní stížnost totiž byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8.Ústavní soud proto dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 9.Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
10.V tomto rámci je potřeba posoudit ústavní stížnost, kterou je namítáno porušení práva na soudní ochranu spočívající v tvrzeném nesprávném posouzení zneužití práva stěžovatelkou. Namísto konkrétní ústavněprávní námitky proti rozhodnutím obecných soudů nicméně stěžovatelka v zásadě pouze opakuje polemiku se závěry obecných soudů, kterou s nimi vedla v předcházejícím řízení.
11.Závěry ohledně zneužití práva přitom podle Ústavního soudu z ústavněprávního hlediska obstojí. Zaprvé, obecné soudy se otázkou zneužití práva podrobně zabývaly na základě skutkových okolností, jejichž zjištění, potažmo popis nevzbuzují žádné pochybnosti (bod 27 napadeného rozhodnutí, bod 12 rozsudku odvolacího soudu a body 39 - 42 rozsudku soudu prvního stupně). Zadruhé, na základě těchto okolností dospěly obecné soudy k závěru o zneužití práva stěžovatelky spočívajícímu v bezúčelném uplatnění práva. Soudy v této souvislosti logicky zdůvodnily, že stěžovatelka žalobu nepodala proto, aby dosáhla ochrany svého práva, nýbrž proto, aby získala výhodu (vyjednávací trumf či páku) v rámci jiných, obsáhlejších a důležitějších jednáních se žalovanými. To navíc učinila za situace, kdy předtím stav věcí dlouhodobě tolerovala. Kontext věci (např. průběh jednání mezi účastníky řízení zachycený v časové ose sestavené soudem prvního stupně) tento závěr obecných soudů posiluje. Za tohoto stavu má Ústavní soud hodnocení obecných soudů o zjevném zneužití práva žalobkyní za ústavně konformní.
12.Ústavní soud proto uzavírá, že obecné soudy napadenými rozhodnutími neporušily žádné základní právo stěžovatelky. S ohledem na uvedené odmítl Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. března 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu