Vyhledávání - Nejvyšší soud
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu
Zpět na list
Nové hledání
23 Cdo 1370/2025
citace
citace s ECLI
Právní věta:
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 25. 2. 2026
Spisová značka : 23 Cdo 1370/2025
ECLI: ECLI:CZ:NS:2026:23.CDO.1370.2025.1
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Vady podání
Přípustnost dovolání
Kategorie rozhodnutí: E
Zveřejněno na webu: 22. 3. 2026
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz .
23 Cdo 1370/2025-402
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobců a) P. K., b) H. K. , zastoupených Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem se sídlem v Praze, Laubova 1729/8, proti žalované A. V. , zastoupené Mgr. Veronikou Srpovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Korunní 880/101, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 10 C 187/2022, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2024, č. j. 26 Co 247/2024-360, ve znění opravných usnesení ze dne 14. 1. 2025, č. j. 26 Co 247/2024-364, a ze dne 3. 2. 2025, č. j. 26 Co 247/2024-366, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 39 628 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně.
1. Okresní soud v Rakovníku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 6. 2024, č. j. 10 C 187/2022-326, zamítl žalobu o určení, že tam specifikované nemovitosti v k. ú. XY jsou částečně ve společném vlastnictví žalobců, částečně ve vlastnictví žalobce a) (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
2. K odvolání žalobců Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) dovoláním napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
3. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním. K přípustnosti dovolání uvedli citaci § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že nesprávnost právního posouzení věci dovozují z nesprávného posouzení otázky platnosti kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky. Uplatnili dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci a nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu a navrhli, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 4. Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že považuje dovolání za nepřípustné, a navrhla, aby je dovolací soud odmítl, případně zamítl.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, zastoupenými advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je přípustné. 6. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 7. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). 9. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). 10. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Tuto povinnost dovolatel splní, koncipuje-li své dovolání tak, aby z jeho obsahu bylo zřejmé, kterou otázku hmotného nebo procesního práva podle jeho názoru odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nebo která nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešena jinak (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). 11. Má-li být dovolání přípustné proto, že jde o otázku hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí být z dovolání zřejmé, o kterou dosud dovolacím soudem nevyřešenou otázku hmotného práva jde (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a ze dne 31. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2753/2014). Pouhá polemika se závěry odvolacího soudu, aniž by z obsahu dovolání bylo jasné, jakou konkrétní právní otázku z celé škály těch, které se nabízejí, má dovolací soud v daném případě řešit, nemůže přípustnost dovolání založit (srov. například již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Není-li z dovolání zřejmé, která konkrétní právní otázka má být řešena, trpí dovolání vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
12. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dále dovozuje, že má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, a usnesení ze dne 12. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1011/2022).
13. Proto k přípustnosti dovolání nepostačuje pouhé vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byly řádně vymezeny předpoklady přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, či ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Pokud občanský soudní řád vyžaduje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání a dovolací soud splnění těchto náležitostí posuzuje, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
14. Nejvyšší soud dospěl v projednávané věci k závěru, že dovolání trpí vadami, neboť nesplňuje náležitosti, které zákon a citovaná judikatura klade na způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatelé především v dovolání neuvedli, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. považují v projednávané věci za splněný. Může-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části, neboť v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání (srov. například již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). 15. Kromě toho dovolatelé neformulovali v dovolání žádnou konkrétní otázku hmotného ani procesního práva, u níž by naplnění (ať už kteréhokoli) z výše uvedených kritérií přípustnosti spatřovali. Jejich dovolání tak představuje pouhou polemiku se závěry odvolacího soudu, jež přípustnost dovolání založit nemůže.
16. K tomu lze doplnit, že argumentace dovolatelů je ve své podstatě založena na tvrzení, že žalobci jednali v omylu o existenci jejich závazku z půjček, že žalobci byli udržováni v nejistotě o výši svých smluvních závazků, když žalovaná se svým manželem vytvořili síť vzájemně nepřehledných závazkových vztahů, že žalovaná žalobcům nikdy žádnou půjčku neposkytla, když mezi účastníky nikdy neexistovala vážná vůle uzavřít smlouvy o zápůjčkách a tyto půjčky byly fiktivní. Taková skutková zjištění však odvolací soud neučinil a na takových skutkových závěrech své rozhodnutí nezaložil.
17. Dovolací soud přitom ve svém rozhodování ustáleně dovozuje, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem, neboť dovolací soud je vázán skutkovými závěry odvolacího soudu. Proto ani pouhý odlišný názor dovolatelů na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání rozhodujících skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů způsobilým dovolacím důvodem, a nelze tímto způsobem v dovolání úspěšně zpochybnit ani z nich vycházející právní posouzení věci odvolacím soudem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2912/2017, či ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4586/2017). 18. Proto ani kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
19. Argumentace dovolatelů o nepřiměřenosti smluvní pokuty z poskytnutých půjček se navíc míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem. Předmětem řízení v projednávané věci není nárok žalované na zaplacení smluvní pokuty z nevrácených půjček, kterou by měl soud na návrh žalobců pro její nepřiměřenou výši snížit, nýbrž určení vlastnictví k předmětným nemovitostem na základě posouzení obsahu závazku účastníků z jimi uzavřené kupní smlouvy o převodu předmětných nemovitostí a důvodnosti odstoupení žalobců od této smlouvy pro tvrzené nesplnění sjednaných povinností žalovanou.
20. Dovolací soud v tomto směru připomíná, že podle rozhodovací praxe není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). 21. Námitky dovolatelů týkající se nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů nezaloží přípustnost dovolání, neboť se jedná o námitky vad řízení (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3998/2016, nebo jeho usnesení ze dne 7. 5. 2015, sp. zn. 23 Cdo 497/2015, ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 782/2015, nebo ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2664/2015).
22. Námitka vady řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem neodpovídá kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř. (vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. není ani způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5115/2017). K vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání, což není případ projednávané věci. 23. K tomu pak lze doplnit, že Nejvyšší soud ve svém rozhodování konstantně dovozuje, že ani pokud rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, pokud případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. již výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), což v projednávané věci nebyly.
24. Kromě toho z ustálené judikatury Nejvyššího soudu plyne, že vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně o věci samé, pak se nijak požadavkům kladeným na odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu § 157 odst. 2 o. s. ř. neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2960/2011, nebo ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2978/2017). V nyní projednávané věci rovněž nelze přehlédnout, že odvolací soud neučinil bez dalšího paušální odkaz na závěry soudu prvního stupně, ale předestřel své vlastní právní posouzení věci, při němž dospěl k závěru, že kupní smlouva uzavřená mezi účastníky je platná a žalovaná se vytýkaného porušení sjednaných povinností nedopustila. 25. Z výše uvedeného vyplývá, že dovolatelé ve svém dovolání jednak nedostáli výše uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, neboť neformulovali konkrétní právní otázku, která by splňovala některé dovolateli vymezené kritérium přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., a dovolání je tak v tomto směru stiženo vadami, jednak uplatnili námitku vad řízení. 26. Dovolací soud proto dovolání žalobců odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). 27. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 25. 2. 2026
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D.
předseda senátu