Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti R. K., zastoupeného Mgr. Hanou Hirschovou, advokátkou se sídlem Tylova 837, Pelhřimov, proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 2. 10. 2025 č. j. 15 Co 352/2025-362, 15 Co 353/2025-362 a proti rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 9. 6. 2025 č. j. 0 P 238/2016-332, 6 PaNc 66/2025 za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Okresního soudu v Pelhřimově jako účastníků řízení a J. K., nezletilého A. K. a nezletilého M. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1.Řízení před opatrovnickými soudy inicioval stěžovatel návrhem, aby byl upraven jeho styk s nezletilými vedlejšími účastníky, syny stěžovatele a vedlejší účastnice. Okresní soud v Pelhřimově stěžovatelův návrh napadeným rozsudkem zamítl. Tento rozsudek ke stěžovatelově odvolání výrokem II. napadeného rozsudku potvrdil Krajský soud v Českých Budějovicích (pobočka v Táboře). Stěžovatel se nyní ústavní stížností domáhá zrušení těchto soudních rozhodnutí s tvrzením o porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte. Shrnutí napadených rozhodnutí
2.Okresní soud vyšel v napadeném rozsudku z toho, že styk otce s dětmi probíhal po rozvodu manželství rodičů v roce 2017 většinou nepravidelně. V roce 2018 se otec odstěhoval do zahraničí, od té doby styk otce s dětmi neprobíhal. Otec tvrdil, že mu ve styku s nimi brání matka, naopak matka tvrdila, že samy děti styk s otcem odmítají. Z opatrovnického spisu je zřejmé, že kontakt s otcem odmítaly již v předchozích řízeních. Z pohovoru soudkyně s dětmi vzešlo, že nezletilý A. se s otcem stýkat nechce, otec se chová arogantně jak k matce, tak k němu a bratrovi. Po odjezdu do Irska ho otec nekontaktoval až do doby před několika měsíci, kdy ho začal kontaktovat docela často, proto si otce zablokoval. Bylo by mu nepříjemné, kdyby mu soud nařídil s otcem styk. Nezletilý M. naposledy otce viděl před sedmi lety, nemá zájem se s ním setkat či vidět, nevzpomněl si, jakou aktivitu s otcem naposledy dělal. Otec se o něj nezajímá, nenapíše mu k svátku nebo k narozeninám. Ví ale, že přes matku mu otec píše (jak se má, co dělá), odpovídá mu, že dobře.
3.Okresní soud neshledal důvody pro úpravu styku otce s nezletilými, přestože rodiče nejsou schopni se dohodnout na způsobu styku otce s dětmi. I přes nezastupitelnou úlohu otce ve výchově nezletilých dětí podle okresního soudu není v jejich zájmu jim striktně kontakt s otcem nařizovat, protože by to v jejich věku mohlo být vzhledem k jejich odmítavému postoji kontraproduktivní. Obě děti jsou ve věku, kdy jsou schopny formulovat vlastní názor. Mezi dětmi a otcem nejsou vybudovány dobré vztahy a ani v minulosti nebyly. Pokud by byly, děti by nabízený kontakt ze strany otce neodmítaly. Závěrem se okresní soud zabýval tím, zda odmítání otce nezletilými dětmi není natolik intenzivní, že by bylo v jejich zájmu, aby styk s otcem nadále neprobíhal vůbec. Okresní soud uzavřel, že náhled dětí se může změnit, proto neshledal podmínky pro zákaz styku nezletilých s otcem.
4.Krajský soud v napadeném rozsudku nejprve uvedl specifickou situaci dané věci. Rodiče se v roce 2016 rozešli v nízkém věku nezletilých dětí, zpočátku byli ve shodě ohledně péče i styku. Oba později v roce 2018 (kdy už otec pobýval v zahraničí) podali návrh na úpravu styku otce s nezletilými: matka s tvrzením, že otec jezdil pro děti nepravidelně a měnil termíny, otec s tvrzením, že mu matka styk neumožňuje. Otec vzal později návrh zpět. V nynějším odvolacím řízení bylo zpochybněno tvrzení otce, že jej nezletilý A. sám kontaktoval v roce 2022. Naopak z výpovědí obou dětí je potvrzena výpověď matky, že otec je většinou několikrát za rok kontaktuje se zprávami a žádostí o setkání; matka nezletilé děti informuje, ty však o kontakt s otcem nemají zájem. Také opatrovník v odvolacím řízení uvedl, že nezletilí se opakovaně vyjádřili tak, že o kontakt s otcem nemají zájem, je pro ně cizí osobou, a že jim matka zprávy otce ukáže a nabídne jim možnost komunikovat, kterou nezletilí využít nechtějí.
5.Krajský soud se ztotožnil s rozhodnutím okresního soudu, které podle něj nestojí jen na stanovisku nezletilých dětí. Stanovení osobního styku nezletilých dětí s otcem by bylo pouze formální. Je totiž evidentní, že mezi otcem a nezletilými není vytvořena ani standardní průměrná vazba, protože se otec s dětmi viděl naposledy začátkem prosince 2017. Není reálné očekávat, že by mohlo bez dalšího dojít k osobnímu styku; opětovné navázání kontaktu by vyžadovalo nejprve krátkodobý a později pravidelný kontakt, třeba za asistence odborné osoby jednou týdně na několik hodin. Otec ale dlouhodobě žije v Irsku a sám požaduje kontakt pouze třikrát za rok. Možnost upravit jinou než osobní formu styku považoval krajský soud obecně za výjimečnou, protože nemusí vždy vyžadovat pevná časová pravidla. K obnovení běžného vztahu by v nynějším případě navíc obtížně přispěla, protože by ji nezletilí vzhledem ke svému postoji brali také spíše jako formální povinnost. Ani o tuto formu komunikace přitom nezletilí nemají zájem. Zejména u nezletilého A. je nutné jeho stanovisku přičíst podstatnou váhu.
Shrnutí ústavní stížnosti
6.Stěžovatel popsal, že dlouhodobě usiluje o obnovení kontaktu se svými nezletilými syny. Protože se mu to v uplynulých letech nepodařilo na základě dohody s vedlejší účastnicí, podal návrh opatrovnickému soudu. Matka ani neplní svoji povinnost informovat otce o podstatných záležitostech týkajících se nezletilých. Opatrovnickým soudům stěžovatel vytýká, že rozhodly výlučně na základě přání nezletilých, čímž na ně nepřiměřeně přenesly odpovědnost. Nezabývaly se naopak dalšími relevantními okolnostmi, zejména mírou objektivity postoje nezletilých. Měly také hodnotit zájem nezletilých dětí komplexněji, včetně příčin rozvratu jejich vazeb s otcem a případných možností nápravy jejich vztahu. Napadenými rozhodnutími došlo k úplnému vyloučení otce ze života nezletilých. Stěžovatel nemá prakticky žádnou možnost domoci se kontaktu s nezletilými, jen stěží může změnit jejich postoj bez jakéhokoliv styku s nimi.
7.Stěžovatel si byl od počátku vědom, že obnovení vztahu se syny nebude jednoduché, proto navrhoval podstoupení rodinné terapie či asistovaného styku. Také navrhoval styk pouze v minimálním rozsahu s postupným rozšiřováním. Okresní soud se vůbec nezabýval možnostmi nepřímé komunikace s dětmi a krajský soud této možnosti nedal žádnou šanci. Stěžovatel je naopak přesvědčen, že tato forma komunikace by mohla nezletilým v domácím prostředí umožnit postupně si obnovit důvěru a vztah vůči stěžovateli. Nezletilý M. u opatrovníka podle stěžovatele poznamenal, že by si dovedl představit napsat otci jednou za čas e-mail.
8.Právo rodiče na péči o dítě a styk s ním podle stěžovatele představuje základní součást rodičovské odpovědnosti, a to nejen prostřednictvím osobního kontaktu, ale i jiných forem komunikace. Podotýká, že současná judikatura klade stále větší důraz na nezastupitelnou úlohu otce v životě dítěte. Stěžovatel konkrétně poukazuje na nález sp. zn. III. ÚS 2271/25 , podle kterého jsou soudy povinny aktivně činit kroky, které by mohly vést k obnově a rozvoji vztahu rodiče a dítěte, jež rodiče striktně odmítá.
Posouzení Ústavním soudem
9.Všechny procesní předpoklady k projednání ústavní stížnosti jsou splněny. Ústavní soud ji posoudil jako směřující proti rozsudku okresního soudu a proti výroku II. rozsudku krajského soudu, přestože stěžovatel závěrem své ústavní stížnosti navrhuje zrušit rozsudek krajského soudu jako celek. Ústavní soud vycházel z toho, že úvodem ústavní stížnosti stěžovatel uvádí vedle rozsudku okresního soudu pouze výrok II. rozsudku krajského soudu, stejně tak je vymezeno oprávnění advokátky zastupovat stěžovatele v řízení o ústavní stížnosti v přiložené plné moci. Vůči výroku I. rozsudku krajského soudu (který se týká stanovení výživného na nezletilé) ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti nevznáší žádné argumenty.
10.Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11.Ústavní soud v rodinněprávních věcech vychází z toho, že rozhodování o těchto citlivých otázkách musí být především doménou obecných (opatrovnických) soudů, které se znalostí spisu, vývoje rodinné situace i díky kontaktu s účastníky řízení mohou mnohem lépe proniknout do mnohdy spletité a těžko řešitelné situace konkrétní rodiny a učinit rozhodnutí, které bude odrážet nejen zájmy jednotlivých účastníků, zejména nezletilých dětí, ale současně bude účastníky považováno za spravedlivé (nález sp. zn. I. ÚS 1708/14 , bod 24, obdobně též usnesení sp. zn. III. ÚS 926/24 , body 10-11).
12.Se stěžovatelem se Ústavní soud shoduje na tom, že děti mají právo na péči obou rodičů a že rodiče mají právo o dítě pečovat a podílet se na jeho výchově v zásadě stejnou měrou. Je-li prokázána existence rodinného vztahu, měl by stát v zásadě jednat tak, aby umožnil rozvoj tohoto vztahu, a měl by přijmout vhodná opatření k navázání styku mezi rodičem a dítětem (např. rozsudek ESLP ve věci Voleský proti České republice, č. 63627/00, bod 118 a tam odkazovanou další judikaturu téhož soudu). Styk dětí s rodiči lze omezit nebo vyloučit, pouze je-li to nezbytné v nejlepším zájmu dítěte (čl. 4 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte). Vyžaduje-li to zájem dítěte, jsou státy povinny zajistit odborný dohled nad stykem rodiče s dítětem nebo jinou vhodnou formu kontaktu (čl. 4 odst. 3 téže úmluvy; viz též stěžovatelem odkazovaný nález sp. zn. III. ÚS 2271/25 , body 31 a 32). Jakékoliv omezení podílu péče rodiče o dítě musí vždy sledovat legitimní cíl nejlepšího zájmu dítěte a být mu přiměřené (nález sp. zn. I. ÚS 1079/17 , bod 19). Ústavní soud se pak při přezkumu rozhodnutí o úpravě styku s dítětem soustředí především na to, zda opatrovnické soudy zvážily a vyvážily dotčené oprávněné zájmy (blíže viz nálezy sp. zn. II. ÚS 1654/17 , body 17 a 18; II. ÚS 2943/14 či I. ÚS 2482/13 , bod 17).
13.Stejně tak platí, že součástí rodičovské odpovědnosti obou rodičů je úsilí o obnovení vztahu s dítětem, byl-li narušen. Obdobný požadavek je kladen na orgány veřejné moci: ty by měly přijmout vhodná opatření k usnadnění či obnovení styku dítěte s rodičem, kterého se narušení vztahu týká. Tato povinnost však není neomezená (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 3653/25 , bod 9; srov. také rozsudek ESLP ve věci Karas proti České republice, č. 20647/21). Rozhodující je zjistit, zda státní orgány přijaly za účelem usnadnění styku veškerá opatření, která od nich bylo možné v daném případě rozumně očekávat (rozsudky ESLP ve věcech Fiala proti České republice, č. 26141/03, bod 96, a Nuutinen proti Finsku, č. 32842/96, bod 128). Ústavní soud dodává, že naopak rozsudek ESLP ve věci Kutzner proti Německu (č. 46544/99), o který se opřel stěžovatel v ústavní stížnosti, je nepřiléhavý, neboť se týkal odnětí rodičovské odpovědnosti ve specifické situaci rodičů s mentálním a fyzickým znevýhodněním.
14.Nelze proto říci, že každé rozhodnutí, kterým opatrovnický soud neurčí styk s druhým rodičem, bude v rozporu s nejlepším zájmem dítěte a jeho právem na péči obou rodičů či s právem tohoto rodiče podílet se na výchově dítěte. Legitimním důvodem pro takovou odchylku od výše formulovaných východisek může být jasně formulované přání nezletilého dítěte ve věku blížícím se dospělosti či ve věku, kdy je schopno zaujmout jednoznačné stanovisko. A to nejen pokud dítě kontakt s tímto rodičem zcela odmítá (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 1341/23 , body 12 a 13), ale také pokud by autoritativní rozhodnutí bylo kontraproduktivní a k nápravě narušených vztahů by nevedlo či by dokonce k další eskalaci konfliktu spíše přispělo (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 1011/23 , body 21 a 22 a I. ÚS 2538/16 ).
15.Jak už poznamenal krajský soud v napadeném rozsudku, nynější věc je také velmi specifická, a to tím, že se nezletilé děti se stěžovatelem neviděly od doby, kdy jim bylo přibližně sedm let a čtyři roky. V době rozhodování opatrovnických soudů bylo stěžovatelovým synům patnáct a dvanáct let. To znamená, že se nezletilí více než polovinu (resp. u mladšího M. dokonce po většinu) svého života s otcem nevídali a nebudovali s ním žádný vztah. Z ústavní stížnosti, i z tvrzení rodičů v opatrovnickém řízení je zřejmé, že se rodiče neshodnou na důvodech, proč se stěžovatel se syny nevídal a proč kontakt s ním odmítají. Pro Ústavní soud je ovšem podstatný shodný závěr obou soudů, že je to dáno jak odstěhováním otcem do zahraničí a jeho několikaletou pasivitou, tak na to navázaným dlouhodobým postojem dětí, které jsou obě rozumově dostatečně vyspělé. Tento závěr je podložen výpovědí matky, výpovědí samotných dětí, kompletním opatrovnickým spisem a stanoviskem opatrovníka (viz body 3, 6 a 7 rozsudku okresního soudu a body 6, 12 a 13 rozsudku krajského soudu).
16.V tom spočívá i odlišnost od věci skončené nálezem sp. zn. III. ÚS 2271/25 , v němž se Ústavní soud zabýval případem chlapce, jenž striktně odmítal styk s otcem bezprostředně po rozchodu rodičů i přes snahy o obnovu jejich vztahu. Tyto snahy Ústavní soud hodnotil jako nedostatečné. Ústavní soud vytkl opatrovnickým soudům, že se nezabývaly zdrojem takto silné negace chlapce vůči otci ani časovou osou této sílící averze a že nezhodnotily nejlepší zájem dítěte komplexně. Ústavní soud poukázal i na to, že postupem času chlapec může prostřednictvím pouze písemného kontaktu ztratit schopnost komunikovat s rodičem v jeho jazyce (ve francouzštině), čímž ztrácí část své kulturní identity. Ústavní soud v odkazované věci také podotkl, že omezený kontakt bez perspektivy budoucího rozšíření může vést úplnému vyloučení rodiče ze života dítěte.
17.V nynější věci ale k této situaci již plynutím času došlo už před vydáním napadených rozhodnutí. Opatrovnické soudy se v tomto případě podrobně zabývaly jak postojem dětí, tak jeho důvody. Také zohlednily celou rodinnou historií po rozpadu vztahu rodičů nezletilých. Podle Ústavního soudu tedy soudy neopřely svá rozhodnutí jen na přání nezletilých, ale věnovaly se komplexnímu posouzení jejich nejlepšího zájmu. Dospěly přitom k přezkoumatelnému závěru, že není v nejlepším zájmu nezletilých stýkat se se stěžovatelem (ani je nutit k jinému kontaktu s ním), protože je pro ně po tolika letech odloučení již spíše cizí osobou.
18.Závěrem Ústavní soud dodává, že rozumí stěžovatelově frustraci v komplikované snaze najít si znovu cestu ke svým synům. Nyní přezkoumávaná soudní rozhodnutí sice konstatují, že obnovení vztahu stěžovatele s nezletilými by po dlouholetém odloučení nebylo snadné a vyžadovalo by zapojení odborné podpory. To ale neznamená, že nyní nezletilé děti někdy v budoucnu svůj postoj ke stěžovateli nepřehodnotí a že se situace časem přirozeně nevyvine v příznivější podmínky pro obnovení kontaktu. K tomu ovšem bude zapotřebí vůle a naklonění obou stran, zejména změna názoru nezletilých, kteří by otce ve svém životě znovu v menší či větší míře uvítali.
19.Ústavní soud shrnuje, že neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jeho ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2026
Dita Řepková, v. r.
předsedkyně senátu