Okresní soud v Hradci Králové rozhodl soudkyní JUDr. Zuzanou Hunalovou ve věci
žalobkyně:
[anonymizováno] [anonymizováno]., IČO [anonymizováno]
sídlem [anonymizováno]
zastoupená advokátkou [anonymizováno] sídlem [anonymizováno]
proti
žalované:
[anonymizováno], narozená dne [anonymizováno]
bytem [anonymizováno] zastoupená advokátkou [anonymizováno] sídlem [anonymizováno]
o zaplacení částky 134 739,27 Kč s příslušenstvím
--- VÝROK ---
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 25 005 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 3 000 Kč splatných ke každému 15. dne v měsíci počínaje prvním měsícem po právní moci tohoto rozsudku, přičemž při prodlení byť jen s jedinou splátkou se stává splatným celý nedoplatek dluhu.
II. Žaloba, kterou se žalobkyně dále po žalované domáhala zaplacení částky 109 739,27 Kč s příslušenstvím, se zamítá.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 14 174 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalované.
--- ODŮVODNĚNÍ ---
Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 134 739,27 Kč s příslušenstvím. V žalobě tvrdila, že s žalovanou uzavřela dne 31.12.2024 distančním způsobem na adrese www.[anonymizováno].[anonymizováno] smlouvu, na základě které se žalobkyně zavázala žalované poskytnout spotřebitelský úvěr až do výše 80 000 Kč s možností postupného čerpání. Žalovaná se zavázala poskytnuté finanční prostředky vrátit žalobkyni spolu s příslušenstvím v pravidelných denních splátkách, přičemž první splátka byla splatná 30.01.2025 a konec kreditového rámce měl nastat dne 24.06.2026. Žalobkyně tvrdila, že před poskytnutím úvěru posoudila úvěruschopnost žalované, kdy ověřená výše čistého měsíčního příjmu žalované činila 25 000 Kč. Žalovaná čerpala částku 60 301 Kč. Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou pravidelných denních splátek, proto žalobkyně vypověděla smlouvu, o čemž žalovanou informovala emailem ze dne 12.10.2025. Žalobkyně uvedla, že žalovaná splatila na jistinu 505,58 Kč; částky zaplacené žalovaným byly započítávány v rámci jednotlivé denní splátky nejprve na úhradu úroku, následně poplatků a poté na úhradu jistiny. V případě prodlení žalované nejprve na náklady již určené, jistinu, smluvní úrok, úroky z prodlení, poplatky a jiné příslušenství a smluvní pokutu. Žalovaná má dle žalobkyně ke dni podání žaloby dluh v celkové výši 134 739,27Kč (jistina, úroky, poplatky). Žalobkyně dále uvedla, že pokud by soud nárok žalobkyně na zaplacení dlužné částky z titulu uzavřené smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru neměl za prokázaný, požaduje, aby v části jistiny byl nárok posouzen jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Z vyjádření žalobkyně ze dne 22.06.2026 vyplývá, že žalovaná uhradila celkem 35 301,35 Kč, z toho 505,58 Kč žalobkyně započetla na jistinu a 34 795,77 Kč na příslušenství.
Žalovaná se žalobou nesouhlasila a navrhovala její zamítnutí v celém rozsahu. Uvedla, že zaplatila 35 296 Kč. Žalobkyni nelze přiznat úroky či další příslušenství ze smlouvy, neboť smlouva je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy, zejména pro úrok 1,016 % denně, tj. 370,84 % ročně. Smlouva má rovněž lichvářský charakter. Žalobkyně neposoudila úvěruschopnost žalované, tedy je smlouva neplatná i podle § 87 zák. č. 257/2016 Sb.. Soud vyšel z nesporných tvrzeních účastníků, že žalobkyně poskytla žalované částku 60 301 Kč a žalovaná zaplatila zpět žalobkyni částku 35 296 Kč.
Soud z důkazů předložených žalobkyní učinil následující skutková zjištění. Ze smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru [anonymizováno] ze dne 31.12.2024 bylo zjištěno, že žalobkyně se zavázala žalované poskytnout částku až do výše 80 000 Kč jako spotřebitelský revolvingový úvěr, roční procentní sazba nákladů při čerpání celého kreditního rámce činila 1759,13 %, úroková sazba pevná – denní činila 1,016 %, celková výše poplatku za vyplacení tranše úvěru činila 1,99 % z čerpané částky. Žalovaná postupně čerpala úvěr ve výši 60 301,99 Kč (viz přehled bankovních transakcí). Žalobkyně doložila interní dokument, že vycházela z ověřeného čistého příjmu žalované ve výši 40 994 Kč (viz dokument Identifikované příjmy). Žalobkyně zaslala dne 12.10.2025 žalované na e-mail: [anonymizováno] (mailová adresa uvedená ve smlouvě) sdělení, že dluh zesplatňuje z důvodu prodlení delšího 91 dní.
Právní posouzení věci vychází především z § 580, § 588 OZ, občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), z § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru č. 259/2016 Sb. (dále jen „ZSÚ“); soud dále přezkoumal z úřední povinnosti dodržování povinností věřitele vyplývajících z vnitrostátních právních předpisů provádějících článek 8 a čl. 10 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23.04.2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen směrnice o spotřebitelském úvěru) a to tak, aby vyhověl aktuální judikatuře (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26.02.2019, sp. zn. usoud/III.__S_4129_18, rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 05.03.2020 ve věci C-679/18). Soud aplikoval výše uvedená ustanovení na projednávanou věc a uzavřel, že při zkoumání schopností žalované úvěr splácet žalobkyně neprověřila, zda je žalovaná schopna úvěr splácet. Z předložených listin, respektive z absentujících listin a podkladů pro posouzení úvěruschopnosti vyplynulo, že žalobkyně neověřila skutečný příjem žalované, ani její náklady na bydlení; výpis z účtu, ze kterého by byly zřejmé příjmy a výdaje žalované žalobkyně nepředložila, stejně tak ani pracovní/nájemní smlouvy žalované. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.
Žalobkyně tvrdila, že před poskytnutím úvěru řádně prověřila úvěruschopnost žalované. K prokázání tohoto tvrzení nepředložila jiné důkazy než výše uvedené interní doklady. Současně nebylo nijak doloženo, že by žalobkyně jakkoli ověřovala měsíční výdaje žalované. S ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, včetně rozhodnutí č. j. nsoud/33_Cdo_2981_2022-441 ze dne 09.02.2023, soud dospěl k závěru, že žalobkyně řádně neposoudila úvěruschopnost žalované. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.07.2018 ve věci sp. zn. nsoud/33_Cdo_2178_2018 věřitel nedostojí povinnosti stanovené ZSÚ (nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr), vyjde-li z objektivně nepodloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho poměrech. Tak tomu bylo v případě žalované. Takovýto závěr není v rozporu ani se závěry rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 18.12.2014 ve věci C-449/13, který hovoří právě o závislosti na okolnostech každého jednotlivého případu a o nutnosti podepření prohlášení spotřebitele doklady. I v bodě 37., Soudní dvůr EU konstatuje, že „pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“ Ve výroku tohoto rozsudku ad 2. Soudní dvůr Evropské unie stanoví, „že článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48/ES musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady.“ Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu plyne, že bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že za situace, kdy se věřitel spokojil pouze s informacemi od žalovaného, jež neověřoval a ani nezjišťoval údaje o nákladech a výdajích osob žijících se žadatelem o úvěr ve společné domácnosti, nepostupoval při posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí. Žalobkyně před poskytnutím úvěru neověřovala konkrétní výdaje ani samotné žalované, natož osoby s ní žijící ve společné domácnosti. S ohledem na shora uvedené nelze mít za to, že úvěr byl žalované poskytnut v rozsahu přiměřeném skutečným majetkovým poměrům žalované. Tím spíše, že výše poskytnutého úvěrového rámce již sama o sobě vyžadovala precizní posouzení úvěruschopnosti, oproti úvěrům v řádech stovek či nižších tisíc Kč, kde lze akceptovat, že se věřitel spokojí s tvrzením dlužníka podpořeného základními dokumenty.
Pokud jde o RPSN 1759,13 % ročně (úroková sazba byla stanovena na 1,016 % denně), soud toto posoudil jako ujednání příčící se dobrým mravům dle ustanovení § 580 OZ, neboť podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. I s přihlédnutím k charakteru nebankovního poskytovatele půjčky, nemůže RPSN ve výši takřka 1759,13 % ročně obstát jako souladné s dobrými mravy, stejně tak úrok 370,84 % ročně lze hodnotit jako lichevní. Soud k tomu poukazuje též na rozhodnutí ve věci C520/21 ze dne 15.06.2023: „kdyby vnitrostátní soud mohl měnit obsah zneužívajících ujednání v takových smlouvách, mohlo by být ohroženo splnění dlouhodobého cíle stanoveného v článku 7 směrnice 93/13. Tato možnost by totiž přispívala k eliminaci odrazujícího účinku pro prodávající a poskytovatele tím, že se taková zneužívající ujednání vůči spotřebiteli prostě a jednoduše neuplatní, a to v tom smyslu, že prodávající a poskytovatelé by byli i nadále sváděni k používání uvedených ujednání, jelikož by věděli, že i kdyby mělo být rozhodnuto o jejich neplatnosti, vnitrostátní soud bude moci smlouvu v nezbytném rozsahu doplnit, takže jejich zájmy budou tímto způsobem přesto zajištěny.“ Závěrem lze žalobce upozornit na ustanovení § 218 TZ (lichva), který stanoví, že kdo zneužívaje něčí rozumové slabosti, tísně, nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo něčího rozrušení, dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, nebo kdo takovou pohledávku uplatní nebo v úmyslu uplatnit ji na sebe převede, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti. Právnické osoby se mohou dopustit lichvy stejně jako fyzické osoby. Vzhledem k výše uvedenému soud učinil právní závěr, že smlouva o revolvingovém úvěru je neplatná nejen ve smyslu § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. ale též pro rozpor s dobrými mravy dle § 580 OZ Soud dále věc posuzoval podle ust. § 2993 OZ a násl. o bezdůvodném obohacení pouze v rozsahu neuhrazené jistiny, což ostatně sama žalobkyně v žalobě žádala. Pro účely vypořádání z neplatné smlouvy je třeba vycházet z reálných peněžních toků mezi účastníky, nikoli z interního smluvního pořadí započtení plateb na úroky, poplatky a teprve následně na jistinu. Pouhé mechanické přiznání bezdůvodného obohacení žalobkyni ve výši jí evidované nesplacené jistiny, nebylo možné, když takový výrok - aprobující zisk věřitele z absolutně neplatných smluv, by byl proti dobrým mravům.
Soud tedy vyšel ze zjištění, že žalovaná uhradila celkem 35 296 Kč, zasláno jí bylo 60 301 Kč. Soud proto výrokem I. žalobě vyhověl pouze co do částky 25 005 Kč představující bezdůvodné obohacení žalované. Splatnost této částky byla určena v souladu s ustanovením § 87 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb., které je v tomto případě speciální úpravou pro vypořádání vztahu z bezdůvodného obohacení (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.04.2022, sp. zn. nsoud/33_Cdo_3675_2021), ve splátkách po 3 000 Kč (s poslední splátkou 1 000 Kč), tedy dle možností dlužnice. Platí však, že neuhrazením byť jen jediné splátky přichází dlužnice o výhodu splátek a celý dluh se stane splatným. Vzhledem k tomu, že splatnost jistiny na základě dohody stran (možností žalovaného podle § 87 odst. 1) ani na základě rozhodnutí soudu ještě nenastala, žalobkyni zatím nemohl vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení, a proto soud výrokem II. žalobu ve zbývajícím rozsahu zamítl. O nákladech řízení soud rozhodl v souladu s § 142 odst. 1 OSŘ Žalovaná byla ve sporu úspěšná (72 %:18 %), náleží jí proto poměrná část nákladů řízení (54 % nákladů). Náklady žalované představuje odměna její právní zástupkyně určená dle § 7, § 8, § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu za 3 úkony (převzetí zastoupení, písemné vyjádření, účast u jednání) po 6 500 Kč, k nimž náleží paušální náhrada 3 x 450 Kč. Právní zástupkyni dále náleží náhrada cestovného za cestu k jednání z [anonymizováno] [anonymizováno] [anonymizováno] do [anonymizováno] a zpět, tj. za 60 km při náhradě 5,90 Kč/km a spotřebě 9,1 l/100 km (34,70 Kč/l) určené dle vyhlášky č. 573/2025 Sb., ve znění od 01.06.2026, na částku 543 Kč. Dále náleží náhrada za promeškaný čas za cestu tam a zpět za dvě půlhodiny, tj. celkem 300 Kč. K odměně a náhradám dále náleží 21 % DPH, jehož je zástupkyně plátkyní. Celkem odměna právní zástupkyně žalované činí 26 248,53 Kč, z čehož 54 % ve výši 14 174 Kč uložil soud žalobkyni k náhradě žalované k rukám její právní zástupkyně. Lhůtu k plnění výroku III. určil soud dle § 160 OSŘ jako obecnou třídenní. --- POUČENÍ ---
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání ve lhůtě 15 dnů od doručení písemného vyhotovení rozsudku ke Krajskému soudu v Hradci Králové prostřednictvím Okresního soudu v Hradci Králové ve 3 vyhotoveních.
Nesplní-li povinný dobrovolně to, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo návrh na exekuci.