Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelů M. V. a J. V., právně zastoupených Mgr. Romanem Sulánským, advokátem se sídlem Pod Tratí 275, Hrádek, proti vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 29. července 2025 č. j. 2 KZN 143/2025 - 16, usnesení Okresního státního zastupitelství v Kutné Hoře ze dne 8. října 2024 č. j. 2 ZN 181/2024 - 19 a usnesení Policie ČR, Krajské ředitelství Policie Středočeského kraje, Územní odbor Kutná Hora, Oddělení hospodářské kriminality ze dne 1. srpna 2024 č. j. KRPS-40222-19/TČ-2024-010581-TF, za účasti Krajského státního zastupitelství v Praze, Okresního státního zastupitelství v Kutné Hoře a Krajského ředitelství Policie Středočeského kraje, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1.Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2.Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé podali trestní oznámení na společnost X, její jednatelku, prokuristu a bývalé jednatele s tvrzením, že svým jednáním spáchali trestný čin podvodu podle § 209 trestního zákoníku a trestný čin zpronevěry podle § 206 trestního zákoníku. K tomu mělo dojít zjednodušeně tím, že společnost nezhotovila stavbu rodinného domu stěžovatelům a nedodala tepelné čerpadlo přes stěžovateli tvrzené zaplacení zálohové faktury, přičemž následně došlo k ukončení prací společností. Dle názoru stěžovatelů je proto zjevné, že společnost od počátku nezamýšlela smlouvu plnit, čímž se dopustila podvodného jednání a následně získala zpronevěrou neoprávněný finanční zisk. 3.Policie ČR, Krajské ředitelství Policie Středočeského kraje, Územní odbor Kutná Hora, Oddělení hospodářské kriminality (dále jen "Policie" nebo "policejní orgán") napadeným usnesením oznámení stěžovatelů odložila s tím, že ve věci nejde o podezření z trestného činu a není na místě věc vyřídit jinak. Neztotožnila se s názorem stěžovatelů, že podezřelá neměla v úmyslu smlouvu splnit, naopak měla za prokázané, že o splnění smlouvy usilovala. Ve vztahu ke sporu o (ne)zaplacení zálohové faktury Policie uzavřela, že není věcí trestního práva řešit takovéto neshody mezi soukromými osobami a odkázala stěžovatele na řízení občanskoprávní.
4.O stížnosti stěžovatelů proti napadenému rozhodnutí Policie rozhodlo napadeným usnesením Okresní státní zastupitelství v Kutné Hoře tak, že ji zamítlo jako nedůvodnou. Ve stručném odůvodnění uvedlo, že závěry policejního orgánu jsou správné a v souladu se zákonem. V podrobnostech pak odkázalo právě na napadené usnesení Policie. Krajské státní zastupitelství v Praze jako dohledový orgán podnět stěžovatelů k vykonání dohledu odložilo, neboť neshledalo pochybení v postupu policejního orgánu ani okresního státního zastupitelství.
5.Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti namítají porušení svého základního práva s tvrzením, že postup Policie a obou státních zastupitelství nenaplňuje požadavky účinného vyšetřování. Obě rozhodnutí státních zastupitelství jsou zcela neodůvodněná a šablonovitá a pouze přejímají skutkové i právní závěry policejního orgánu. Dále stěžovatelé uvádí řadu skutkových okolností, která mají vyvracet závěry usnesení policejního orgánu, zejm. týkající se geopolitické situace, celospolečenských témat nebo hydrometeorologických údajů. Dále stěžovatelé zpochybňují skutková zjištění učiněná na základě svědeckých výpovědí a listinných důkazů, přičemž dochází k jednoznačnému závěru o vině podezřelých. Napadená rozhodnutí jsou pak nepřezkoumatelná, neboť dostatečně dobře nevysvětlují své právní závěry a neodkazují na konkrétní judikaturu.
6.Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými a řádně zastoupenými osobami, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. 7.Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Obdobně Ústavní soud zásadně nezasahuje do činnosti orgánů činných v trestním řízení, tím spíše ve fázi přípravného řízení. Kasační zásah Ústavního soudu je v takových situacích odůvodněn až tehdy, jsou-li přítomny skutečnosti tak mimořádného významu, že způsobí porušení základních práv. To se však v případě stěžovatelů nestalo. 8.Ústavní soud připomíná, že podstatou práva na účinné vyšetřování je právo na náležitý (efektivní) postup orgánů činných v trestním řízení při objasňování tvrzené trestné činnosti, a jeho součástí naopak není právo na výsledek v podobě zahájení trestního stíhání (popř. odsouzení) určité osoby. Přitom platí, že čím menší je intenzita zásahu do základního práva způsobeného posuzovaným činem, tím menší se otevírá prostor pro zásah Ústavního soudu. Z toho vyplývá, že v případech, které lze charakterizovat jako hraniční z pohledu nutnosti uplatnit trestněprávní represi (a kdy se v trestním řízení nutně projevují úvahy o uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio), je možnost Ústavního soudu zasáhnout do pravomoci orgánů činných v trestním řízení omezena pouze na zcela extrémní případy flagrantních pochybení zasahující základní práva poškozených. Ústavní soud má za to, že jeho oprávnění zasahovat do činnosti orgánů činných v trestním řízení není dáno pro veškerou trestnou činnost, která je způsobilá zasáhnout do práv jednotlivců. Toto oprávnění - a dokonce i povinnost - je dáno pouze tehdy, jestliže se jedná o případy nejzávaznějších trestných činů směřujících proti právům srovnatelným s právy zakotvenými zejména v čl. 2 až 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. nálezy sp. zn. II. ÚS 3436/14 ze dne 19. ledna 2016 a sp. zn. IV. ÚS 2582/24 ze dne 3. září 2025 či usnesení sp. zn. II. ÚS 3264/24 ze dne 6. srpna 2025).
9.Tyto závěry apriorně nevylučují uplatnění práva na účinné vyšetřování také ve vztahu k majetkové trestné činnosti. Naopak i v této oblasti Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva opakovaně zasahoval (viz např. nález ze dne 10. 4. 2024 sp. zn. I. ÚS 1958/23 a tam citovaná judikatura). Musí však jít o tak závažné případy majetkové trestné činnosti, které svojí intenzitou zasahují až do práv základních.
10.Z toho vyplývá stále trvající princip subsidiarity trestní represe, opakovaně vyjadřovaný v této souvislosti rovněž judikaturou Ústavního soudu, např. v nálezu ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 : "Trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání, které má soukromoprávní základ, jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní právní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních společenských hodnot. V zásadě však nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu. Je však nepřijatelné, aby tuto ochranu aktivně přebíraly orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je ochrana převážně celospolečenských hodnot, nikoliv přímo konkrétních subjektivních práv jednotlivce, jež svou povahou spočívají v soukromoprávní sféře."
11.V posuzované věci se státní orgány dostatečně zabývaly tvrzeními stěžovatelů, a to ve skutkové rovině zejména policejní orgán. V dostatečné míře zjistil skutkový stav a přesvědčivě odůvodnil, jaké právní závěry z něj vyplývají. Povinností státních zastupitelství pak není vyčerpávajícím způsobem přezkoumat každý úkon policejního orgánu, ani poskytnout stěžovatelům odpověď na všechny jejich námitky, nejsou-li ve věci relevantní nebo byly-li již vypořádány. Tak se ve věci stěžovatelů stalo a tito byli správně opakovaně odkazováni na řízení ve věcech občanskoprávních. Napadená rozhodnutí netrpí vadou nepřezkoumatelnosti ani jinou vadou, pro kterou by byl na místě kasační zásah Ústavního soudu. Řada námitek stěžovatelů představuje polemiku se zjištěným skutkovým stavem, přičemž není rolí Ústavního soudu v tomto směru závěry orgánů činných v trestním řízení přehodnocovat.
12.Z výše uvedeného tedy vyplývá, že nedošlo k porušení základních práv stěžovatelů. Ústavní soud proto postupoval tak, že podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu