Vyhledávání - Nejvyšší soud
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu
Zpět na list
Nové hledání
4 Tdo 166/2026
citace
citace s ECLI
Právní věta:
Soud: Nejvyšší soud
Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí: 25. 3. 2026
Spisová značka : 4 Tdo 166/2026
ECLI: ECLI:CZ:NS:2026:4.TDO.166.2026.1
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání
Výpověď svědka
Hodnocení důkazů
Subsidiarita trestní represe
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. § 337 odst. 1 písm. h) tr. zákoníku ve znění do 31.12.2025 § 12 odst. 2 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí: CD
Zveřejněno na webu: 7. 5. 2026
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz .
4 Tdo 166/2026-534
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 3. 2026 o dovolání obviněného J. Z. , t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2025, sp. zn. 9 To 240/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 2 T 99/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá . Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“) ze dne 16. 9. 2025, sp. zn. 2 T 99/2024, byl obviněný J. Z. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. h) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2025). Uvedeného trestného činu se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů) „ v přesně nezjištěnou dobu do dne 21. 10. 2023, po dobu výkonu trestu odnětí svobody s plánovaným propuštěním dne 24. 6. 2027, který mu byl uložen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 11. 4. 2017, spisová značka 3T 4/2017, jenž nabyl právní moci dne 31.5.2017, a který vykonával ve Věznici XY na adrese XY, obec XY, okres XY, se ve Věznici XY opakovaně dopouštěl závažného jednání v rozporu se zákonem č. 169/1999 Sb. o výkonu trestu odnětí svobody v platném znění, a porušoval vnitřní předpisy věznice tím, že 1. v přesně nezjištěné době do dne 21. 10. 2023 17:30 hodin, ačkoliv si byl vědom toho, že závažným způsobem porušuje přísně regulovaný a kontrolovaný režim ve věznici daný v ustanovení § 28 odst. 2, písm. j) zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody v platném znění, kterým je odsouzeným v rámci výkonu trestu odnětí svobody uložena povinnost odevzdat věci, jejichž držení je v rozporu s účelem výkonu trestu, neoprávněně přechovával na svém lůžku pod polštářem na cele č. 22 na ubytovně č. XY mobilní telefon značky Samsung s vloženou SIM kartou a SD kartou, na své osobní skříňce nabíjecí USB kabel a na podlaze před svou osobní skříňkou power banku černé barvy, 2. dne 21. 10. 2023 po nálezu neoprávněně přechovávaných věcí na jeho cele v čase okolo 17:45 hodin, ačkoliv si byl vědom toho, že závažným způsobem porušuje přísně regulovaný a kontrolovaný režim ve věznici daný v ustanovení § 28 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody v platném znění, kterým je odsouzeným v rámci výkonu trestu odnětí svobody uložena povinnost dodržovat zásady slušného jednání s osobami, s nimiž přichází do styku, se pokusil nalezený mobilní telefon značky Samsung násilím službu konajícím dozorcům sebrat a vyhodit z okna, kdy jim slovně vyhrožoval "dostanu Vás z uniformy, tohle Vám jen tak neprojde, budu se s Vámi soudit, tohle neustojíte, mrdky", načež službu konajícího dozorce J. H. uchopil za košili na levém rameni a odstrčil jej zpět ke dveřím v úmyslu se zmocnit mobilního telefonu, 3. v přesně nezjištěné době do dne 21. 10. 2023 19:10 hodin, ačkoliv si byl vědom toho, že závažným způsobem porušuje přísně regulovaný a kontrolovaný režim ve věznici daný v ustanovení § 28 odst. 2, písm. j) zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody v platném znění, kterým je odsouzeným v rámci výkonu trestu odnětí svobody uložena povinnost odevzdat věci, jejichž držení je v rozporu s účelem výkonu trestu, neoprávněně přechovával v červeném plastovém kýblu, který se nacházel pod jeho lůžkem na cele č. 22 na ubytovně č. XY mobilní tlačítkový telefon značky L8STAR bez vložené SIM karty, elektronickou cigaretu zn. CBD s náhradní baterií, 2 USB konektory na nabíjení elektronické cigarety a 2 USB nabíjecí kabely, 4. v přesně nezjištěné době do dne 21. 10. 2023 20:20 hodin, ačkoliv si byl vědom toho, že závažným způsobem porušuje přísně regulovaný a kontrolovaný režim ve věznici daný v ustanovení § 28 odst. 3 písm. b) zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody v platném znění, kterým je odsouzeným v rámci výkonu trestu odnětí svobody zakázáno konzumovat návykové látky, si vědomě opatřil a úmyslně požil psychotropní látku obsahující THC (delta-9-tetrahydrocanabinnol), přičemž konopí seté je uvedeno v Seznamu č. 3, omamných látek k Nařízení vlády č. 463/2013 Sb. vydanému k zákonu č. 167/1998 Sb., přičemž výše uvedeným jednáním dlouhodobě a hrubým způsobem narušuje plnění stanoveného programu zacházení “.
2. Za uvedený přečin uložil soud prvního stupně obviněnému podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 14 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Současně obviněnému uložil podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí výše uvedených neoprávněně přechovávaných věcí, které podle § 70 odst. 6 tr. zákoníku připadly státu. 3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) usnesením ze dne 5. 11. 2025, sp. zn. 9 To 240/2025, tak, že odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl. II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2025, sp. zn. 9 To 240/2025, podal obviněný prostřednictvím ustanovené obhájkyně dne 30. 1. 2026 dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a zároveň rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 5. Obviněný předně odkazuje na obsah svého odvolání ze dne 2. 10. 2025 proti rozsudku soudu prvního stupně jako na součást tohoto dovolání a dovolání doplňuje následovně.
6. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poukazuje především na rozpory ve skutkových závěrech soudu prvního stupně a nesoulad mezi jeho skutkovými závěry a obsahem provedených důkazů. Rozpory podle něj spočívají v tom, že na jedné straně jsou výpovědi dozorců H., S. a D. a na druhé straně výpovědi spoluvězňů Š. a D. Má za to, že se výpovědi těchto skupin svědků rozcházejí a protiřečí si, z čehož dovozuje jejich nevěrohodnost. Zdůrazňuje, že výpovědi spoluvězňů by měly mít stejnou váhu jako výpovědi dozorců. K výpovědi svědka S. navíc podle něj nemělo být vůbec přihlíženo z důvodu procesního pochybení, neboť byl přítomen výslechu svědka D. a jeho výpověď je tak tímto svědkem ovlivněna. Akcentuje, že soud při závěru o věrohodnosti výpovědí svědků – dozorců použil argumentaci, že tito vypovídali pod přísahou, což ovšem náš právní řád neuznává a tato argumentace nemá žádný právní význam. 7. Dále soudům vytýká, že se nevypořádaly s otázkou vlastnictví předmětů nalezených v jeho cele a s tím, zda je skutečně používal. Soudy se podle něj nevypořádaly ani s chybějícím a jím opakovaně navrhovaným důkazem, a to kamerovým záznamem z chodby věznice, který měl zobrazovat oblast přímo před jeho celou. Podle dovolatele jde přitom o podstatný důkaz, kterým mohly být zjištěny nové skutečnosti. Pochybení soudů shledává rovněž v tom, že neprovedly jím navržený výslech svědka D. M., který mohl osvětlit jeho vztah s dozorcem H., s nímž měl spory. Konečně dovolatel namítá, že v rámci toxikologického rozboru moči nebyla testována přítomnost látky HHC, která se dostala na seznam omamných a zakázaných látek až od 1. 3. 2024. Podle obviněného tak nebylo prokázáno, jakou látku a v jakém množství užil, zda šlo o marihuanu či o tehdy povolenou látku HHC.
8. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný s poukazem na subsidiaritu trestní represe namítá, že jeho jednání nebylo natolik závažné, aby bylo posouzeno jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání. Zdůrazňuje, že je třeba hodnotit intenzitu činu, jeho rozsah a okolnosti, za nichž k porušení pravidel výkonu trestu došlo, a není rozhodné, zda byl za tento skutek v minulosti již postižen. Poukazuje i na to, že byl za dané jednání kázeňský potrestán. Současně akcentuje, že v řízení nebylo prokázáno, že by se jednání dopouštěl delší dobu, opakovaně, úmyslně a cíleně, a že by jeho jednání negativně ovlivnilo dosažení účelu trestu. Dále má obviněný za to, že odvolací soud jeho osobu nesprávně posoudil jako speciálního recidivistu. 9. Závěrem dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2025, sp. zn. 9 To 240/2025, zrušil.
10. K dovolání obviněného se dne 10. 2. 2026 pod sp. zn. 1 NZO 106/2026 vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Úvodem vyjádření zrekapitulovala dosavadní průběh řízení, uplatněné dovolací důvody a dovolací argumentaci obviněného. Následně předesílá, že námitky uplatněné v dovolání obviněný uplatňoval již v předchozích stadiích trestního řízení, a soudy nižších stupňů se s nimi přesvědčivě vypořádaly. V této souvislosti odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž opakuje-li dovolatel námitky již dříve uplatněné, se kterými se soudy dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž má za to, že o takovou situaci jde i v případě obviněného. Dále zdůrazňuje, že dovolací soud je oprávněn přezkoumávat pouze ty námitky, které jsou uplatněny přímo v textu dovolání v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř.; nelze tedy odkazovat na skutečnosti uvedené v podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012). 11. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupkyně uvádí, že ten dopadá pouze na případy extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, na situace, kdy jsou skutková zjištění založena na procesně nepoužitelných důkazech, anebo kdy byly nedůvodně opomenuty navrhované podstatné důkazy. Tento dovolací důvod však neslouží k obecnému přezkumu skutkových zjištění a provedených důkazů ani k prosazování vlastní skutkové verze dovolatele. 12. Následně uvádí, že obviněný sice formálně namítá existenci zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, procesní nepoužitelnost důkazu a opomenuté důkazy, avšak podle státní zástupkyně jeho argumentace spočívá toliko v polemice s hodnocením důkazů, zejména ve zpochybňování věrohodnosti výpovědí dozorců, především J. H. Nenamítá, že by skutková zjištění soudů byla v logickém rozporu s obsahem těchto výpovědí, ale požaduje, aby soudy tyto výpovědi považovaly za nevěrohodné a skutková zjištění z nich nevyvozovaly. Domáhá se tedy toho, aby provedené důkazy byly hodnoceny jiným způsobem. Takové námitky však podle státní zástupkyně pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze, stejně jako paušální tvrzení o jednostranném hodnocení důkazů. Pokud obviněný namítá nevěrohodnost výpovědi dozorců, státní zástupkyně zdůrazňuje, že soudy neshledaly žádné konkrétní okolnosti svědčící o účelovosti výpovědí dozorců a s obhajobou obviněného se v tomto směru náležitě vypořádaly.
13. Žádnou váhu nelze podle státní zástupkyně přisoudit ani námitce obviněného stran procesní nepoužitelnosti výpovědi svědka J. S. S uvedenou námitkou se řádně vypořádal již odvolací soud, který v odůvodnění svého rozhodnutí zmínil, že svědci z řady dozorců byli vyslýcháni prostřednictvím videokonference v pořadí H., D. a S., přičemž z protokolu o hlavním líčení nevyplývá žádná námitka stran tohoto postupu, a to nejen ze strany obviněného, ale ani přítomné obhájkyně. Odvolací soud poukázal na to, že svědek J. S. je dozorce, který první viděl, že obviněný na lůžku kouří a v tomto směru vůči němu zakročil. Proto postrádá logický smysl, jakým způsobem a proč by byl ovlivněn výpovědí svědka T. D., který vůči obviněnému v tomto směru nijak aktivně nepůsobil. Podle státní zástupkyně třeba souhlasit i názorem odvolacího soudu, že i pokud by k takové situaci došlo, nejednalo by se o pochybení procesního rázu takového významu, aby mohlo znamenat zrušení přezkoumávaného rozhodnutí jako celku, neboť výpověď svědka S. rozhodně není jediným usvědčujícím důkazem.
14. Pokud jde o dovolatelem tvrzené opomenuté důkazy, státní zástupkyně konstatuje, že soudy obou stupňů se s důkazními návrhy na doplnění dokazování řádně vypořádaly. Nalézací soud tak učinil v bodech 12, 13, 14 a 16 svého rozsudku a odvolací soud tak učinil v bodech 33 až 35 svého usnesení. Pokud jde o kamerové záznamy, byly provedeny všechny, které poskytla k žádosti Věznice XY. Pokud jde o výslech svědka D. M., ten byl shledán soudy nadbytečným, neboť skutečnosti, jež měl potvrdit (údajně problematický vztah mezi obviněným a dozorcem H.), nebyly pro posouzení viny významné.
15. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v rámci něhož obviněný namítá porušení zásady subsidiarity trestní represe (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku), státní zástupkyně uvádí, že jednání obviněného je již natolik společensky škodlivé, že uplatnění prostředků trestního práva je namístě. Připomíná, že závěr o nedostatečné společenské škodlivosti přichází v úvahu jen výjimečně, pokud čin svou závažností neodpovídá ani těm nejlehčím běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace. Obviněný však v projednávané věci několikanásobně porušil vnitřní předpisy věznice a dopustil se závažného jednání v rozporu se zákonem č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, když přechovával dva mobilní telefony s příslušenstvím a elektronické cigarety, konzumoval psychotropní látku obsahující THC a hrubě a sprostě se choval ke službu konajícím dozorcům, kteří vůči němu zakročovali z toho důvodu, že u něj nalezli mobilní telefon, přičemž tohoto jednání kvalifikovaného jako maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. h) tr. zákoníku se ve věznici nedopustil poprvé. Takové okolnosti podle státní zástupkyně nevytvářejí prostor pro závěr, že by postačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, ale naopak naplňují společenskou škodlivost v takové míře, že je nutné jednání obviněného hodnotit již v trestněprávní rovině. 16. Závěrem vyjádření státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného v neveřejném zasedání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí. 17. Vyjádření státní zástupkyně zaslal Nejvyšší soud obhájkyni obviněného k případné replice, kterou však do dne rozhodování neobdržel.
III.
Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, a splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.). IV.
Důvodnost dovolání
19. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. 20. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6 a 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. 21. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). 22. Obviněný v podaném dovolání výslovně uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něj příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno. 23. Dále obviněný v podaném dovolání explicitně uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , který je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). 24. Jelikož obviněný výslovně uplatňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., přičemž vady soudního rozhodnutí vztahující se k naplnění uvedených dovolacích důvodů výslovně vztahuje i k rozsudku soudu prvního stupně, platí, že z jeho dovolání lze vysledovat i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., byť tento obviněný výslovně neoznačil. Je tomu tak proto, že právě prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. se lze v dovolacím řízení zásadně domáhat přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně. Lze připustit, že se jedná nepochybně o jisté pochybení podaného dovolání, které ovšem samo o sobě nebrání věcnému projednání podaného dovolání, byť by tomuto nedostatku měla zabránit právě povinnost podat dovolání jen prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.). 25. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). 26. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
27. Na základě výše naznačených východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Poté, co se dovolací soud seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky obviněného, jejichž prostřednictvím namítá zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, procesně nepoužitelné důkazy, tzv. opomenuté důkazy a nesprávné právní posouzení skutku dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. částečně neodpovídají a částečně jim sice odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné. 28. Předně je třeba uvést, že většinu námitek uvedených v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích fázích trestního řízení, zejména v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podaném prostřednictvím ustanovené obhájkyně (viz odvolání ze dne 2. 10. 2025 na č. l. 471 až 472 verte trestního spisu). Nejvyšší soud proto považuje za nutné zdůraznit, že dovolací argumentace obviněného představuje z převážné části pouhé opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodněních svých rozhodnutí. V této souvislosti je třeba poznamenat, že pokud obviněný v rámci dovolání opakuje totožné námitky, které již uplatnil před soudy nižších stupňů, a ty se s nimi náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408]. O takovou situaci jde i v projednávané věci.
29. Zároveň je namístě připomenout, že Nejvyšší soud se může v dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Z těchto důvodů dovolatel nemůže své námitky opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 46/2013 tr.). Proto se Nejvyšší soud zabýval jen tou argumentací, která byla výslovně uplatněná v textu dovolání. 30. Následně přistoupil Nejvyšší soud k věcnému posouzení podaného dovolání. Nejprve se dovolací soud zabýval námitkami obviněného mířícími na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, tj. na tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů. Obviněný v podaném dovolání ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu poukazuje zejména na nesoulad ve výpovědích svědků, zpochybňuje svědecké výpovědi dozorců a na ně navazující skutková zjištění týkající se jeho chování a předmětů nalezených v jeho cele a dále tvrdí, že nebylo prokázáno, jakou psychotropní látku a v jakém množství užil. 31. Nejvyšší soud považuje vhledem k uplatněné argumentaci za vhodné nejprve rozvést předpoklady naplnění první varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně je nutné připomenout, že aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. O zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů jde tedy v případě, že skutková zjištění nemají na provedené důkazy žádnou obsahovou návaznost, nevyplývají z nich při žádném logicky přípustném způsobu jejich hodnocení nebo jsou dokonce pravým opakem skutečného obsahu provedených důkazů. Tento rozpor ale v praxi nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Jinak vyjádřeno, v případě tzv. zjevného rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález téhož soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a řadu dalších). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněný na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Tento závěr vyplývá z toho, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři. 32. Z pohledu shora naznačených východisek je potřeba konstatovat, že ačkoli dovolatel formálně deklaruje tzv. zjevný rozpor, po stránce materiální svou dovolací argumentací vyjadřuje toliko nesouhlas se způsobem hodnocení provedených důkazů ze strany soudů nižších stupňů a se skutkovými zjištěními, která po tomto hodnocení soudy učinily. Dovolatel totiž soudům nevytýká, že by z provedených důkazů, konkrétně ze svědeckých výpovědí dozorců, vyvozovaly skutková zjištění, která z nich při žádném logicky přípustném způsobu hodnocení důkazů nevyplývají, ale žádá, aby soudy tyto výpovědi považovaly za nevěrohodné a skutková zjištění z nich nevyvozovaly. Prostřednictvím takto uplatněných námitek se tedy domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a to v souladu s jím předkládanou verzí skutkového děje. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozuje zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedeného dokazování ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ačkoli tedy obviněný ve svém dovolání formálně deklaruje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, po stránce věcné v této části dovolání uplatňuje námitky skutkové, resp. procesní, které uvedený dovolací důvod naplnit nemohou. 33. Nejvyšší soud v této souvislosti rovněž akcentuje, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je klíčový především požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08). Nejvyšší soud má za to, že jak soud prvního stupně, tak soud odvolací požadavku náležitého odůvodnění rozhodnutí vyhověly, když zejména odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí logicky a přesvědčivým způsobem objasnil, které skutečnosti vzaly soudy za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů a jak se vypořádaly s obhajobou. Nejvyšší soud se s jejich skutkovými závěry plně ztotožňuje a pro stručnost odkazuje na body 30 až 32 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a zejména na body 28, 31 a 32 odůvodnění usnesení odvolacího soudu. 34. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr považuje Nejvyšší soud za vhodné a potřebné k námitkám obviněného stran výpovědí svědků, ovšem toliko stručně, uvést následující. Z odůvodnění rozhodnutí jak soudu prvního stupně, tak soudu odvolacího, je zřejmé, že se otázkou věrohodnosti všech slyšených svědků (i s ohledem na uplatněnou obhajobu obviněného) podrobně zabývaly, přičemž neshledaly žádné konkrétní skutečnosti, které by mohly vést k závěru, že svědci ze strany dozorců vypovídali účelově v neprospěch obviněného, s cílem přivodit mu trestní stíhání (viz body 29 až 30 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, bod 32 usnesení odvolacího soudu). Jak již uvedl odvolací soud, soud prvního stupně sice nepřiléhavě a nesprávně konstatoval, že tito svědci vypovídali pod přísahou, nicméně to neznamená, že pochybil, pokud obsahu jejich výpovědí uvěřil, na rozdíl od obsahu výpovědí spoluvězňů D. a Š., které nevinu obviněného, resp. jeho obhajobu, nepotvrzují, jak mylně obviněný uvádí. Svědci ze strany spoluvězňů totiž fakticky nevypovídali k protiprávnímu jednání obviněného, které je podstatou projednávané věci, ale k části zákroku dozorců, která předmětem projednávané věci není (poutání, použití donucovacích prostředků). Nelze navíc přehlédnout, že výpověď svědka D., na kterou obviněný v rámci své obhajoby poukazuje, v podstatných bodech nekoresponduje ani s jeho výpovědí, což snižuje věrohodnost nejen výpovědi svědka D., ale i samotného obviněného. Soudy proto nepochybily, pokud stran okolností nalezení zakázaných věcí v dispozici obviněného a jeho reakce na tuto skutečnost vycházely z verze zasahujících dozorců.
35. Pokud jde o námitky obviněného k dílčí části skutku popsané pod bodem 4 skutkové věty odsuzujícího rozsudku spočívající v tom, že nebylo prokázáno, jakou látku a v jakém množství užil, je třeba konstatovat, že i s touto námitkou se soudy náležitým způsobem vypořádaly (viz bod 31 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, bod 32 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Pokud jde o přítomnost látky HHC a její množství v moči obviněného, které skutečně nebyly zjišťovány, je třeba ve shodě s odvolacím soudem akcentovat, že tato skutečnost by nemohla na výsledku trestního řízení ničeho změnit, neboť obviněný byl shledán vinným souborem jednání, tedy nejen užitím návykové látky, které v celkovém souhrnu zákonné znaky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání jednoznačně naplňuje.
36. Nejvyšší soud se dále zabýval námitkou procesní nepoužitelnosti výpovědi svědka J. S. ve smyslu druhé alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v podaném dovolání namítá, že svědek S. byl (v rámci hlavního líčení) přítomen výslechu svědka D., jeho výpověď je tak tímto svědkem ovlivněna, a proto k ní nemělo být vůbec přihlíženo. 37. K problematice tzv. procesně nepoužitelných důkazů lze nejdříve obecně uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). 38. Jak již bylo naznačeno, obviněný procesní nepoužitelnost výslechu svědka J. S. zakládá na porušení § 209 tr. ř. K tomu je nutno konstatovat, že podle § 209 odst. 1 věty první tr. ř. předseda senátu dbá o to, aby svědek ještě nevyslechnutý nebyl přítomen při výslechu obžalovaného a jiných svědků. Postup podle § 209 odst. 1 věty první tr. ř. znamená, že předseda senátu v rámci svých oprávnění k řízení hlavního líčení (§ 203 odst. 1 tr. ř.) po jeho zahájení a po zjištění totožnosti osob, které byly předvolány k hlavnímu líčení jako svědci, učiní opatření, aby tyto osoby ještě před přednesením obžaloby opustily jednací síň a dostavily se do ní na výzvu teprve v okamžiku, kdy má být započato s jejich výslechem. Svědci by tedy skutečně neměli být přítomni v jednací síni před svým výslechem, a to ani za situace, kdy zároveň mají v předmětném řízení postavení osoby poškozené (§ 43 a násl. tr. ř., dále rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 587/04). 39. Dovolací soud se následně zabýval tím, zda skutečnost, že nebylo dodrženo ustanovení § 209 odst. 1 věty první tr. ř., tedy svědek byl přítomen před svým výslechem výslechu jiného svědka, má za následek procesní nepoužitelnost takového důkazu. Nejvyšší soud má za to, že samotné nedodržení postupu podle § 209 odst. 1 věty první tr. ř. neznamená bez dalšího nepoužitelnost výpovědi takového svědka v daném řízení a automaticky nezakládá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé alternativě. K přítomnosti svědka v rozporu se zmíněným ustanovením je však každopádně třeba přihlížet při hodnocení jeho výpovědi (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2025, sp. zn. 4 Tdo 982/2024, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 53/2025 tr., dále rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 692/2016, obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 6 Tdo 489/2018). 40. Z pohledu těchto shora prezentovaných závěrů je třeba uvést, že již odvolací soud si byl vědom skutečnosti, že soud prvního stupně nedodržel ustanovení § 209 odst. 1 věty první tr. ř., když svědek J. S. byl v rámci hlavního líčení vyslechnut prostřednictvím videokonference za přítomnosti svědka D. Odvolací soud ovšem zároveň akcentoval jednak to, že proti uvedenému postupu obviněný, ani jeho obhájkyně, v hlavním líčení ničeho nenamítali, a dále poukázal na skutečnost, že svědek S. je dozorce, který jako první viděl, že obviněný v cele kouří a v tomto směru vůči němu zakročil, a proto postrádá logický smysl, jakým způsobem a proč, by byl ovlivněn výpovědí svědka D., který vůči obviněnému osobně v tomto směru nijak aktivně nepůsobil. Odvolací soud tedy sice připustil, že došlo k porušení shora citovaného ustanovení, ovšem dospěl k závěru, že se nejedná o procesní pochybení takového významu, aby mohlo znamenat zrušení přezkoumávaného rozhodnutí jako celku, neboť výpověď svědka J. S. rozhodně nebyla jediným usvědčujícím důkazem, nýbrž součástí souboru důkazů, tvořících ucelený řetězec, který vinu obviněného bezpochyby prokazuje (viz bod 32 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Jinými slovy, odvolací soud uzavřel, že skutečnost, že došlo k porušení § 209 odst. 1 věty první tr. ř. v projednávané věci nezakládá nepoužitelnost předmětné svědecké výpovědi. S tímto závěrem se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje a v návaznosti na shora prezentované závěry nad rámec argumentace odvolacího soudu toliko akcentuje, že soudy nižších stupňů se věrohodností svědeckých výpovědí, včetně výpovědi svědka J. S., podrobně zabývaly a obhajobu obviněného v tomto směru vyvrátily. 41. Následně se Nejvyšší soud zabýval námitkami obviněného mířícími na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě, tj. na tzv. opomenuté důkazy. Dovolatel ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu namítá, že soudy přes jeho opakovaný návrh neprovedly k důkazu kamerový záznam, který měl zobrazovat dění před jeho celou, ani výslech svědka D. M., který měl osvětlit jeho vztah s dozorcem H. 42. Nejvyšší soud považuje za vhodné k problematice tzv. opomenutých důkazů nejprve připomenout, že jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Současně je ovšem nutno zmínit, že neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému důkaznímu návrhu vždy vyhovět, měl by ovšem svůj postup zdůvodnit. Zároveň je nutno dodat, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě navíc předpokládá, že se musí jednat o podstatné nedůvodně neprovedené navrhované důkazy, tedy takové důkazy, které mají vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Jinak vyjádřeno, ve vztahu k této námitce je potřeba uvést, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). 43. Zároveň je třeba poukázat na to, že z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že neakceptování důkazního návrhu obviněného ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídacím potenciálem. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 418/03).
44. Nadto v souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě je ještě třeba vždy mít na paměti, jak již bylo konstatováno, že tento dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové důkazy, které se jeví nezbytné k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nemohlo vést k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). Jak již totiž bylo naznačeno, k porušení tohoto práva nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, kdy by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska splnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti (k tomu blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 3 Tdo 14/2024). 45. Nejvyšší soud na základě shora uvedených východisek konstatuje, že v projednávané věci existenci tzv. opomenutých důkazů neshledal. Z obsahu předloženého spisu vyplývá, že obviněný v průběhu trestního řízení skutečně navrhoval k důkazu mimo jiné přehrání kamerového záznamu, který měl zobrazovat dění před jeho celou, a výslech svědka D. M., který měl osvětlit jeho vztah s dozorcem H. Nalézací soud tyto jeho návrhy na doplnění dokazování zamítl, resp. dokazování těmito důkazními prostředky neprovedl, přičemž důvody, které jej k tomu vedly, stručně shrnul v bodech 12 a 16 odůvodnění svého rozsudku. Odvolací soud se s jeho názorem o nadbytečnosti navržených důkazů ztotožnil a důvody, pro které tak učinil, přiléhavě a přesvědčivě rozvedl v bodě 33 odůvodnění svého usnesení. Lze tedy uzavřít, že soudy neprovedení dovolatelem navržených důkazů věcně a adekvátně odůvodnily, a již z tohoto pohledu se tak nemůže jednat o tzv. opomenuté důkazy, které by byly s to založit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě. 46. Přes tento shora prezentovaný závěr považuje dovolací soud za vhodné a potřebné k námitkám obviněného stran tzv. opomenutých důkazů, ovšem toliko ve stručnosti, uvést následující. Předně je třeba akcentovat, že dokazování v trestním řízení nemá být prováděno v rozsahu žádaném stranami (zde obviněným), nýbrž tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Jinými slovy, soudy mají dokazovat ty skutečnosti, které jsou pro rozhodnutí ve věci podstatné, a nikoli skutečnosti nesouvisející, nezásadní či již prokázané, jak ostatně poznamenal i odvolací soud. Pokud jde o obviněným navrhovaný výslech svědka M., který měl osvětlit jeho vztah s dozorcem H. v tom směru, že mezi sebou měli spory, ve shodě se soudy nižších stupňů je třeba konstatovat, že toto případné zjištění není pro posouzení projednávané věci podstatné a relevantní, a jde tudíž o důkaz nadbytečný. Pokud jde o kamerový záznam, který měl zobrazovat dění před celou obviněného, z předloženého trestního spisu vyplývá, že soud prvního stupně tento kamerový záznam na návrh obviněného u předmětné věznice vyžádal, tento mu však poskytnut nebyl, přičemž věznice sdělila, že veškeré dostupné kamerové záznamy již byly pro účely tohoto trestního řízení poskytnuty. Jinak vyjádřeno, věznice sdělila, že tento záznam neexistuje. Již z tohoto pohledu se nemůže jednat o tzv. opomenutý důkaz. Proto postupu soudů nižších stupňů nelze nic zásadního vytknout.
47. Poté se Nejvyšší soud zabýval námitkami obviněného mířícími na nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Dovolatel ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu namítá porušení zásady subsidiarity trestní represe a nesprávné posouzení jeho osoby jako speciálního recidivisty. 48. Obecně lze konstatovat, že zásada subsidiarity trestní represe představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Lze ji chápat tak, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Je vyjádřena v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován ovšem právě použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. 49. Zároveň platí, že společenská škodlivost však není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Neposuzuje se v obecné poloze, nýbrž je ji vždy třeba zvažovat v konkrétním případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) 50. Nejvyšší soud považuje dále za vhodné připomenout i závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu týkajících se problematiky zásady subsidiarity trestní represe (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010), v nichž bylo vysloveno že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio ), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského práva, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř.“. 51. Přestože je tedy dovolací argumentace obviněného v této části způsobilá naplnit jím deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neshledal ji Nejvyšší soud opodstatněnou. Předně je třeba akcentovat, že soudy nižších stupňů se subsidiaritou trestní represe zabývaly, k její aplikaci však neshledaly podmínky (viz bod 32 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a zejména bod 38 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Soudům nižších stupňů nelze v tomto směru než přisvědčit, neboť jednání obviněného v projednávané věci ani z pohledu dovolacího soudu nevykazovalo žádné výjimečné rysy, které by odůvodňovaly závěr, že nedosahuje ani spodní hranice trestnosti u typově shodné trestné činnosti, a že by proto bylo uplatnění trestní odpovědnosti v daném případě nepřiměřené. Obviněný svým jednáním hned několikanásobně, resp. v několika formách, porušil jak vnitřní řád věznice, tak zákon o výkonu trestu odnětí svobody a nelze přehlédnout ani to, že obdobného jednání kvalifikovaného jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. h) tr. zákoníku se ve věznici dopustil již dříve. Pokud obviněný argumentuje tím, že nebylo prokázáno, že by se jednání dopouštěl delší dobu, opakovaně, úmyslně a cíleně, je třeba konstatovat, že toto prokázáno bylo, přičemž lze odkázat na bod 32 odůvodnění usnesení odvolacího soudu, z něhož se mimo jiné podává, že přibližně měsíc před nálezem mobilního telefonu v cele obviněného, byla z tohoto mobilního telefonu obviněným kontaktována jeho bývalá spolužačka, z čehož vyplývá, že mobilní telefon měl ve své dispozici minimálně po dobu jednoho měsíce. Navíc dlouhodobost páchaní předmětné trestné činnosti není u tohoto přečinu vyžadována, k naplnění předmětného přečinu postačí i jedno konkrétní jednání směřující k maření výkonu uloženého trestu odnětí svobody. 52. Pokud dovolatel bez jakékoli bližší argumentace namítá, že odvolací soud jeho osobu nesprávně posoudil jako speciálního recidivistu, tak je nutno předně uvést, že tato argumentace nenaplňuje zvolený dovolací důvod. Je tomu tak proto, že pochybení soudu spočívající v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených zejména v § 39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Bez ohledu na tento závěr ovšem toliko obecně je třeba uvést, že není pochyb o tom, že v projednávané věci objektivně jde o případ tzv. nepravé recidivy, neboť před odsouzením v nyní projednávané věci byl obviněný odsouzen rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 23. 7. 2024, sp. zn. 5 T 57/2023, k souhrnnému trestu i pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. h) tr. zákoníku, kterého se dopustil nedovoleným držením telefonu ve výkonu trestu odnětí svobody ve dnech 30. 8. 2021 – 7. 9. 2021, tedy před spácháním nyní projednávané trestné činnosti, byť lze skutečně připustit, že v době páchání nyní projednávané trestní věci nebylo o předchozí trestné činnosti pravomocně rozhodnuto. Jinak vyjádřeno, obviněný se nyní projednávané trestné činnosti dopustil za situace, kdy si byl vědom toho, že je pro obdobnou trestnou činnost stíhán, což nepochybně zvyšuje společenskou škodlivost jeho jednání. 53. S přihlédnutím k obsahu podaného dovolání považuje Nejvyšší soud za vhodné rovněž dodat, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutnosti reakce (odpovědí) na stále se opakující argumentaci (otázky) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku, dále viz rozsudek velkého senátu ze dne 17. 4. 2018, Cihangir Yildiz proti Turecku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody.
V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
54. Nejvyšší soud uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného zčásti neodpovídala jím uplatněným dovolacím důvodům, ani žádnému jinému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., a zčásti jim sice odpovídala, avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 25. 3. 2026
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu