Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. S., zastoupeného JUDr. Radkem Navrátilem, advokátem, sídlem Příkop 843/4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 1401/2025-707 ze dne 2. prosince 2025 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 49 Co 164/2023-645 ze dne 19. září 2024, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, a a) P. H. a b) Kooperativa pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1.Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). 2.Stěžovatel se žalobou podanou u Okresního soudu v Břeclavi ("okresní soud") domáhal odškodnění pracovního úrazu, který jako zaměstnanec vedlejšího účastníka a) utrpěl při dopravní nehodě dne 16. července 2014. Okresní soud rozsudkem č. j. 6 C 61/2016-499 ze dne 8. června 2023 žalobu v rozsahu náhrady 2 900 000 Kč za ztížení společenského uplatnění s příslušenstvím zamítl (výrok I). V rozsahu náhrady bolestného ve výši 600 840 Kč s příslušenstvím žalobu rovněž zamítl (výrok II). Dále řízení v částce 3 790 000 Kč zastavil (výrok III). Řízení bylo zastaveno rovněž v částce 400 560 Kč s příslušenstvím (výrok IV). Konečně nikomu z účastníků (výrok V) ani České republice (výrok VI) okresní soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
3.Na základě odvolání stěžovatele potvrdil Krajský soud v Brně ("odvolací soud") napadeným rozsudkem zamítnutí výroků I a II rozsudku okresního soudu (výrok I). Potvrdil rovněž rozsudek okresního soudu z části ve výroku V a také výrok VI rozsudku okresního soudu. Podané dovolání stěžovatele následně Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením.
II.
Argumentace stěžovatele
4.Stěžovatel v ústavní stížnosti předně namítá, že skutkový stav nebyl zjištěn dostatečně spolehlivě, neboť žádný ze znalců neměl možnost provést ohledání vozidla bezprostředně po dopravní nehodě ani kdykoli následně. Tato skutečnost podle něj zásadním způsobem omezila možnosti znaleckého zkoumání a vedla k neúplnosti zjištění skutkového stavu, což znemožnilo obecným soudům učinit jednoznačné závěry o příčině dopravní nehody. Podle stěžovatele tak nebylo možné ze zjištěného skutkového stavu dovodit závěr o absenci technické závady na vozidle.
5.Konečně stěžovatel obecným soudům vytýká, že vycházely ze skutečností, které nebyly v řízení řádně prokázány (zejména provádění pravidelných technických kontrol), a přesto je považovaly za prokázané. Podle stěžovatele tak došlo k nesprávnému hodnocení důkazů, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech, čímž mělo být zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6.Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7.Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8.Ústavní soud neshledal prostor pro svůj kasační zásah, jelikož veškeré námitky stěžovatele pouze zpochybňují skutkové závěry obecných soudů a postrádají ústavněprávní přesah. Stěžovatel se domnívá, že soudy své závěry založily na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu. Po Ústavním soudu tak stěžovatel požaduje, aby stejně jako soudy v napadených rozhodnutích, opětovně posoudil, zda byl skutkový stav přesvědčivě a dostatečně zjištěn. Taková role však Ústavnímu soudu nepřísluší.
9.Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani jejím vrcholem, a proto zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy České republiky). Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky je ochrana ústavnosti, nikoli přezkum běžné zákonnosti či správnosti hodnocení důkazů, ledaže by jimi bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod. 10.Specificky v posuzovaném případě Ústavnímu soudu nepřísluší právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Ústavní soud nemůže přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako (ne)správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, který by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 2049/21 ze dne 18. ledna 2022). 11.Tento extrémní rozpor je dán zejména tehdy, když hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1196/13 ze dne 22. dubna 2013; sp. zn. IV. ÚS 3755/25 ze dne 11. února 2026; či sp. zn. III. ÚS 3564/25 ze dne 19. února 2026). O takový případ však v posuzované věci nejde.
12.Zaprvé, co se týká námitky stěžovatele ohledně postupu znalců při zajišťování podkladů, neprovedení ohledání vozidla znalcem samo o sobě nepředstavuje porušení jeho základních práv. Přestože odvolací soud připustil, že nemožnost ohledání vraku vozidla ztížila vyloučení možné příčiny nehody v podobě technické závady, současně uvedl, že okresní soud založil svá skutková zjištění na celé řadě dalších důkazů (bod 25 napadeného rozsudku odvolacího soudu).
13.V posuzovaném případě byly vypracovány dva znalecké posudky, přičemž oba znalci vycházeli z obdobných podkladů, zejména ze zpráv Policie ČR, pojišťovny a z pořízené fotodokumentace. Jeden ze znalců navíc provedl i prohlídku místa nehody. Ani jeden ze znalců však nedospěl k závěru o existenci technické závady na vozidle, byť její přítomnost nebylo možné zcela vyloučit.
14.Okresní soud opřel svůj závěr o neexistenci příčinné souvislosti mezi případnou technickou závadou a jednáním stěžovatele rovněž o svědeckou a účastnickou výpověď, z nichž existence takové závady nevyplynula (bod 33 rozsudku okresního soudu). Odvolací soud proto nepochybil, pokud do těchto odůvodněných skutkových závěrů okresního soudu nezasáhl a respektoval zásadu volného hodnocení důkazů podle § 132 občanského soudního řádu. 15.Zadruhé, Ústavní soud shledal jako zjevně neopodstatněnou i další námitku stěžovatele, která směřuje proti závěru obecných soudů o uspokojivém technickém stavu vozidla před škodní událostí. Ani v tomto případě nelze konstatovat porušení základních práv stěžovatele, pokud obecné soudy tuto námitku nepovažovaly za relevantní a své závěry srozumitelně a dostatečně odůvodnily (bod 24 napadeného rozsudku odvolacího soudu, bod 33 rozsudku okresního soudu).
16.Zejména okresní soud se uvedenou otázkou podrobně zabýval a na základě provedených důkazů přesvědčivě vysvětlil, proč dospěl k závěru, že havarované vozidlo nebylo před škodní událostí v neuspokojivém technickém stavu. Ústavní soud v tomto závěru neshledává žádný extrémní nesoulad, který by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. 17.Pro úplnost Ústavní soud dodává, že neshledal žádné ústavněprávní pochybení ani v postupu Nejvyššího soudu, který podané dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné. Stěžovatel totiž vymezil přípustnost dovolání výlučně na posouzení správnosti skutkového stavu zjištěného v předchozích řízeních. Nejvyšší soud proto postupoval správně, když konstatoval, že námitky týkající se skutkových zjištění nemohou založit přípustnost dovolání (bod 6 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
18.Ústavní soud v návaznosti na závěry výše ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu