Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti KLEMENT a. s., sídlem Hliňany 18, Řehlovice, zastoupené JUDr. Jakubem Kadlecem, advokátem, sídlem Karolinská 661/4, Praha 8, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 95 Co 407/2025-1218 ze dne 18. listopadu 2025 a výroku IV usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem č. j. 11 EVC 1/2018-1201 ze dne 22. září 2025, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a dále a) A-HÍD Építö Zártkörüen Müködö Részvénytársaság, a b) M-HÍD Müszaki Szolgáltató Zártkörüen Müködö Részvénytársaság, obou sídlem Karikás Frigyes utca 20, Budapest, Maďarská republika, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem se stěžovatelce nepřiznává.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1.Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí v tam specifikovaném rozsahu. Tvrdí, že jimi byla porušena její práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"); dále namítá porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. 2.Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá následující:
3.Stěžovatelka se žalobou u Okresního soudu v Ústí nad Labem ("okresní soud") domáhala proti vedlejším účastníkům zaplacení 39 067 723,40 Kč s příslušenstvím. Okresní soud rozsudkem č. j. 11 EVC 1/2018-661 ze dne 15. 2. 2023 žalobu zamítl. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem ("krajský soud") usnesením č. j. 11 Co 229/2023-839 ze dne 12. 12. 2023 zrušil rozsudek okresního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Následně účastníci uzavřeli soudní smír, který okresní soud usnesením č. j. 11 EVC 1/2018-1201 ze dne 22. 9. 2025 schválil; dále rozhodl o tom, že soudní poplatek se stěžovatelce nevrací (napadený výrok IV). Nevrácení soudního poplatku odůvodnil tím, že pro aplikaci § 10 odst. 7 zákona o soudních poplatcích (podle něhož soud vrátí zaplacený poplatek snížený o 20 %, nejméně však o 1 000 Kč, v případě schválení smíru mezi účastníky řízení před tím, než je ve věci samé rozhodnuto) nebyl dán prostor, neboť v řízení bylo dříve ve věci samé rozhodnuto jako o žalobě, tak o odvolání. 4.K odvolání stěžovatelky krajský soud napadeným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu. Poukázal na "sbírkové" usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1714/2015 ze dne 9. 11. 2015, podle něhož jestliže soud schválí smír poté, co jeho předchozí rozhodnutí ve věci samé bylo zrušeno, zaplacený soudní poplatek se nevrací, což nastalo i v této věci.
II.
Argumentace stěžovatelky
5.Stěžovatelka namítá, že obecné soudy bez bližší úvahy restriktivně vyložily § 10 odst. 7 zákona o soudních poplatcích tak, že rozhodnutím ve věci samé je jakékoli meritorní rozhodnutí soudu prvního stupně, i když bylo následně odvolacím soudem pro podstatné vady řízení zrušeno. V důsledku toho jí byl odepřen nárok na vrácení 80 % soudních poplatků zaplacených za žalobu i za odvolání, ačkoli k uzavření soudního smíru došlo ještě před pravomocným meritorním rozhodnutím. Stěžovatelka zdůrazňuje, že rozsudek okresního soudu byl odvolacím soudem zrušen jako vadný a "překvapivý", čímž bylo zasaženo i do jejích procesních práv, a že právě nutnost bránit se proti takovému rozhodnutí ji vedla k podání odvolání a k vynaložení dalšího soudního poplatku. 6.Podle stěžovatelky je nepřijatelné, aby stát z vadného rozhodnutí soudu dovozoval pro sebe právo ponechat si zaplacené soudní poplatky, ačkoli účastníci následně spor ukončili soudním smírem, který podle jejího názoru naplňuje účel zákonné úpravy spočívající v podpoře smírného řešení sporů a ve snížení zatížení soudů. Stěžovatelka má za to, že napadená rozhodnutí ji fakticky postihují za to, že se domáhala nápravy vadného rozhodnutí soudu prvního stupně, čímž je popřena zásada ius ex iniuria non oritur. Zvolený výklad podle ní zároveň popírá její legitimní očekávání, že při uzavření smíru v průběhu nalézacího řízení jí bude vrácena část zaplaceného soudního poplatku, a představuje nepřiměřený zásah do její majetkové sféry i do principů právního státu.
7.Stěžovatelka také žádá, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8.Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9.Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10.Stěžovatelka nesouhlasí s rozhodnutími obecných soudů o nevrácení soudního poplatku; její ústavní stížnost tak směřuje proti rozhodování o nákladech řízení. Ústavní soud však v této oblasti postupuje velmi zdrženlivě. Ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny významnou [viz stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (97/2025 Sb.) ze dne 5. 3. 2025, bod 34].
11.Přestože v posuzované věci nejde o bagatelní částku (vrácení 80 % ze zaplacených soudních poplatků ve výši 1 953 387 Kč), důvod pro svůj výjimečný zásah Ústavní soud neshledal. Obecné soudy - odvolací soud pak výslovně s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1714/2015 - uzavřely, že pro účely § 10 odst. 7 zákona o soudních poplatcích se zaplacený soudní poplatek nevrací, jestliže soud schválí smír poté, co jeho předchozí rozhodnutí ve věci samé bylo zrušeno. Tento závěr v rovině podústavního práva Ústavní soud nepovažuje za svévolný ani za rozporný se smyslem a účelem dané právní úpravy, jak je Nejvyšší soud vyložil v uvedeném usnesení. Již v minulosti navíc Ústavní soud konstatoval, že není určující, z jakého důvodu (pro jakou vadu) bylo rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé zrušeno, a že zrušené rozhodnutí soudu sice "právně neexistuje", ovšem pro účely aplikace daného ustanovení je relevantní samotná skutečnost, že bylo vydáno (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 2182/24 ze dne 25. 9. 2024, body 18 a 19). 12.Pokud zákon o soudních poplatcích neposkytuje možnost vrácení zaplaceného soudního poplatku v situaci stěžovatelky, nespatřuje v tom Ústavní soud nic protiústavního. Právní úprava výběru soudních poplatků, jejíž součástí je v zákonem stanovených případech také institut vrácení poplatku (§ 10 a § 10a zákona o soudních poplatcích), je totiž primárně věcí legislativy, v jejímž rámci zákonodárce realizuje fiskální politiku státu. 13.Ústavní soud již v usnesení sp. zn. Pl. ÚS 14/19 ze dne 10. 12. 2019 ve vztahu k § 10 odst. 7 zákona o soudních poplatcích mimo jiné konstatoval, že legitimní premisou zákonodárce je předpoklad, podle něhož má snížení (resp. vrácení části) soudního poplatku smysl zejména ve spojení s řízením před nalézacím soudem v jeho rané fázi po zahájení řízení, kdy obvykle probíhá většina procesních úkonů soudu i účastníků. V projednávané věci však řízení před nalézacím i odvolacím soudem, včetně souvisejících procesních úkonů, již proběhlo, a proto nevrácení soudního poplatku podle § 10 odst. 7 zákona o soudních poplatcích není v rozporu se smyslem této právní úpravy. 14.Za těchto okolností nemohla mít stěžovatelka ani legitimní očekávání, že jí bude zaplacený soudní poplatek vrácen, neboť dosavadní ustálený výklad příslušného ustanovení tomuto závěru nesvědčil. Jde-li o namítaný zásah do vlastnického práva, je třeba zdůraznit, že čl. 11 odst. 1 Listiny chrání vlastnictví již konstituované, tedy existující, nikoli pouhý tvrzený nárok na jeho vznik (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994). Za určitých okolností může být sice ústavně chráněným majetkem i pohledávka, je-li dostatečně určitá a existuje-li vysoká pravděpodobnost, že bude obecnými soudy přiznána (např. v důsledku ustálené judikatury), o takovou situaci však v projednávané věci nejde. 15.Pro úplnost lze dodat, že napadená rozhodnutí nejsou v rozporu ani s usnesením sp. zn. III. ÚS 1684/25 ze dne 10. 7. 2025, na které stěžovatelka odkazuje; naopak jsou s ním v souladu. Pokud se nevrací soudní poplatek v situaci, kdy ke smírnému řešení sporu došlo po vydání mezitímního rozsudku, jako tomu bylo právě v dotčeném rozhodnutí, tím spíše musí uvedené platit v situaci, kdy byl smír uzavřen po vydání konečného rozsudku ve věci. Posouzení obecnými soudy v projednávaném případě tak nemůže být v rozporu se smyslem a účelem právní úpravy (ne)vracení soudního poplatku, z něhož Ústavní soud v odkazovaném usnesení vycházel. Současně v něm Ústavní soud zdůraznil, že jde primárně o otázku výkladu podústavního práva, jejíž řešení náleží především obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu.
16.Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Ústavní soud s ohledem na výsledek řízení ve smyslu § 62 odst. 4 téhož zákona nepřiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu