Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Mo + M, spol. s r.o., sídlem Hřbitovní 277/2, Rýmařov, zastoupené Mgr. Petrem Nesporým, advokátem, sídlem Puklicova 1069/52, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. listopadu 2025 č. j. 22 Cdo 2464/2025-1304 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. února 2025 č. j. 57 Co 65/2024-1262, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Romana Moslera a Ilony Moslerové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1.Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2.Stěžovatelka, jako vlastnice v žalobě specifikovaných staveb (ubytovacího zařízení, samostatné dvougaráže a další garáže), se domáhala zřízení věcného břemene stavby na cizím pozemku za náhradu opravňujícího k umístění těchto staveb na konkrétních pozemcích ve vlastnictví vedlejších účastníků v katastrálním území J. Dále se domáhala zřízení práva nezbytné cesty k těmto stavbám přes pozemky vedlejších účastníků ve formě časově neomezené služebnosti stezky a cesty.
3.Okresní soud v Bruntále (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 6. 12. 2023 č. j. 38 C 195/2014-1124 žalobu stěžovatelky zamítl. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil, byť z jiných důvodů. Krajský soud vyšel ze zjištění, že všechny stavby byly zhotoveny před 1. 1. 2014 a stěžovatelka je jako jejich vlastnice zapsána v katastru nemovitostí. Dvougaráž vystavěli na vlastním pozemku vedlejší účastníci s úmyslem stavět pro sebe ještě před vznikem stěžovatelky, o čemž stěžovatelka věděla (pozn. první vedlejší účastník se posléze stal společníkem a prvním jednatelem stěžovatelky). Stavbu ubytovacího zařízení na pozemku vedlejších účastníků a druhé garáže na pozemku vedlejších účastníků a na pozemku ve vlastnictví státu vystavěla stěžovatelka s úmyslem, že staví pro sebe. Stavba ubytovacího zařízení byla sice zhotovena se souhlasem vedlejších účastníků, avšak další dohoda o užívání pozemku, na němž stála, uzavřena nebyla. Krajský soud opřel závěr o nedůvodnosti žaloby jak na zřízení věcného břemene umístění stavby na cizím pozemku podle § 135c odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "obč. zák."), tak na zřízení práva nezbytné cesty o to, že dvougaráž zhotovená vedlejšími účastníky není stavbou ve vlastnictví stěžovatelky, stěžovatelka ji přitom ani nemohla vydržet, pročež k ní nelze zřídit věcné břemeno. Budova ubytovacího zařízení je sice stavbou oprávněnou, neboť byla postavena se souhlasem vedlejších účastníků, ale stěžovatelka nemá v současnosti právní důvod (od počátku odvozovaný z nezávazné výprosy, která byla později vedlejšími účastníky odvolána) k jejímu umístnění na pozemku vedlejších účastníků a zasahuje do jejich vlastnického práva. Podle konstantní judikatury není možné zřídit k takové stavbě věcné břemeno. Druhá garáž zhotovená stěžovatelkou pak buď je stavbou oprávněnou, ale stěžovatelka nemá v současnosti právní důvod k jejímu umístnění na pozemku vedlejších účastníků (obdobně jako u ubytovacího zařízení kvůli odvolání souhlasu), anebo je stavbou neoprávněnou a potom je namístě postup podle § 135c odst. 1 obč. zák. spočívající v jejím odstranění. Obě situace každopádně vedou k tomu, že věcná břemena nelze zřídit. 4.Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl, jelikož nebylo přípustné. Uvedl, že z odůvodnění rozsudku krajského soudu bylo zcela zřejmé, že dovodil nejen nedůvodnost požadavku na zřízení věcného břemene (služebnosti) umístění stavby, ale i nedůvodnost žaloby v části týkající se věcného břemene práva nezbytné cesty (služebnosti stezky a cesty). Za právně rozhodné krajský soud považoval, zda jsou stavby ve vlastnictví stěžovatelky, a pokud ano, zda jsou stavbami oprávněnými či neoprávněnými. U každé ze staveb zvlášť pak krajský soud objasnil, proč není žaloba na zřízení věcných břemen (uvedených v množném čísle - tedy věcného břemene umístění stavby i věcného břemene stezky a cesty) důvodná. Na otázce, zda lze povolit nezbytnou cesty přes pozemek, který není pozemkem bezprostředně přilehlým, a zda lze povolit nezbytnou cestu i jinudy, jakož i na otázce zneužití práva, rozhodnutí krajského soudu nespočívalo. Při řešení otázky týkající se úvah o nepoctivém úmyslu stěžovatelky při uchopení se držby se krajský soud neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
II.
Argumentace stěžovatelky
5.Stěžovatelka nejprve rekapituluje průběh dosavadního řízení a obsah napadených rozhodnutí včetně jí uplatňované argumentace. Uvádí, že ústavní stížnost podává pouze v rozsahu, kterým byla zamítnuta žaloba na zřízení věcného břemena nezbytné cesty ve prospěch budovy ubytovacího zařízení. Soudům vytýká, že se zabývaly pouze tím, zda jsou či nejsou dány podmínky pro zřízení věcného břemene ve prospěch umístění stavby, ale nikterak se nevyjadřují k otázce zřízení práva nezbytné cesty. Z pouhého užití množného čísla v odůvodnění rozsudku krajského soudu, že "žaloba na zřízení věcných břemen vážících se k budově č. p. X ve vlastnictví žalobkyně není důvodná" (viz bod 49 napadeného rozsudku), nelze podle stěžovatelky dovozovat, že oprávněností stavby zdůvodnil krajský soud i zamítnutí požadavku na zřízení služebnosti nezbytné cesty. I pokud by byla stavba ubytovacího zařízení stavbou oprávněnou, krajský soud nikterak nevysvětlil, z čeho vyplývá nemožnost zřízení práva nezbytné cesty. V tomto směru stěžovatelka namítá nepřezkoumatelnost a nepřesvědčivost napadených rozhodnutí. Stěžovatelka konečně namítá, že krajský soud ani Nejvyšší soud se nevypořádaly s její argumentací, že při splnění zákonných podmínek je nutné nezbytnou cestu povolit a důvodem jejího nepovolení může být jen zneužití práva.
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6.Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky) a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. 7.Z argumentace obsažené v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka toliko polemizuje se závěry vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů, aniž by svůj protichůdný názor vybavila relevantní ústavněprávní argumentací. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu, jako bylo naznačeno výše, nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
8.Stěžovatelka se domáhá ústavněprávního přezkumu pouze ve vztahu k zamítnutí žaloby na zřízení práva nezbytné cesty. Touto částí žaloby se podle stěžovatelky obecné soudy vůbec nezabývaly, čímž měly porušit právo na soudní ochranu. Tento názor Ústavní soud nesdílí. Je pravdou, že otázka zřízení práva nezbytné cesty zůstala v rozhodnutí obecných soudů poněkud upozaděna za požadavkem stěžovatelky na zřízení věcného břemene umístění stavby na pozemku vedlejších účastníků. Z odůvodnění rozhodnutí okresního soudu i z napadeného rozsudku krajského soudu se nicméně podává, že sama stěžovatelka požadavek na zřízení věcného břemene práva nezbytné cesty v průběhu řízení nikterak neakcentovala, zejména řešila zřízení věcného břemene umístění staveb na pozemku vedlejších účastníků a s tím související otázky vlastnictví staveb. Přesto je z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu patrné, že jeho závěry se vztahují jak k věcnému břemenu umístění stavby, tak k právu cesty (viz zejména body 47 až 51 napadeného rozsudku). K tomu se explicitně vyjádřil rovněž Nejvyšší soud (viz body 18 a 19 napadeného usnesení) v tom smyslu, že důvody zamítnutí žaloby se vztahují jak na věcné břemeno (služebnost) umístění staveb na cizím pozemku, tak i na věcné břemeno (služebnost) práva nezbytné cesty. Zdůraznil, že to je dostatečně zjevné již z napadeného rozsudku krajského soudu.
9.Co se týče věcného břemene nezbytné cesty, je u stavby dvougaráže situace zcela jasná. Není-li stěžovatelka jejím vlastníkem, nemůže se domáhat zřízení žádných věcných břemen (tedy ani věcného břemene umístění stavby na cizím pozemku, ani zřízení práva nezbytné cesty).
10.U zbývajících dvou staveb (ubytovacího zařízení a druhé garáže) byla napadená rozhodnutí postavena na tom, že byly-li stavby ve vlastnictví stěžovatelky umístěny na pozemku vedlejších účastníků pouze na základě jejich dočasného souhlasu (nezávazné výprosy) a tento právní důvod jejich umístění posléze odpadl (z důvodu odvolání předchozího souhlasu vedlejšími účastníky), nelze takovou situaci rovněž řešit zřízením věcného břemene (podle § 135c odst. 3 obč. zák.), ale eventuálně pouze odstraněním stavby a postupem podle § 126 obč. zák., resp. podle § 1042 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, anebo, šlo-li by o neoprávněnou stavbu postupem podle § 135c odst. 1 obč. zák. Jak je zmíněno výše, Nejvyšší soud vysvětlil, že uvedený závěr platí stejně pro oba druhy stěžovatelkou požadovaných věcných břemen, byť ve vztahu ke zřízení věcného břemene práva nezbytné cesty jej krajský soud nevyslovil explicitně. Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí nepovažuje za nepřezkoumatelná a zasahující do práva na soudní ochranu. 11.Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. dubna 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu